Pulchra /
Ukázka z knihy
Přistáli jsme.
V bočním okně jsem spatřila řadu lidí, seřazených jako fotbalové mužstvo před zápasem. Ben hvízdnul. Mrkla jsem po něm, upřeně hleděl na tu řadu na kraji tarmaku. Asi z poloviny to byly ženské v sukních. Tohle zahvízdnutí si Ben nikdy neodpustil, když viděl ženskou, přestože na Zemi ho žádná nemohla ničím překvapit; všechny byly krásné a střižené podle jednoho mustru. Na Zemi by z téhle dálky nikdo nerozeznal skutečně hezké holky od těch, jimž ke kráse pomohla chirurgie.
Vrátila jsem se k řadě na kraji tarmaku a napadlo mě, že tentokrát měl Ben přesvědčivý důvod. Všechny ženské z Pulchry byly krásné, jenom každá jinak. Zarazilo mě to, byla jsem zvyklá na biouniformy. To se tak narodily? Nebo měli chirurgové na Pulchře bohatší paletu? Jsou snad každá z jiného Adamova žebra?
Na chvilku jsem zapomněla na zklamání, pak se zase vrátilo. Vzpomněla jsem si na mimozemšťany z filmů. Neviděla jsem jich mnoho, brzy mě přestaly bavit. Návštěvníci z dalekých galaxií v nich občas vypadali stejně jako Pozemšťané: aby však nebyli úplně stejní a herci se přitom nemuseli potit pod mejkapem, který by z nich nadělal vlkodlaky, odlišili je odpornými nádory z plastiku na hlavách. U sympatických postav byly docela maličké, protože hvězdy se nesměly tolik hyzdit.
Někdy v těch dramatech vystupovaly mluvící opice, jindy monstra, příšery žvýkající rozkousané Pozemšťany, až se jim z tlam řinula krev. Taky obrovští pavouci, mravenčí vojáci v lidské velikosti, gigantické chodící chobotnice, žravá tekoucí protoplazma — vesměs biologické nesmysly. Kam až má paměť sahala, návštěvníci z vesmíru se většinou snadno rozeznali od lidí
a na Zem přilétali s nekalými úmysly.
Tady, na skutečné planetě ze skutečné, velmi vzdálené galaxie, byli mimozemšťané k nerozeznání od nás. Až na to, že mezi nimi nebyla žádná tlustá Gerta Seelichtová, nad níž plastičtí chirurgové na Zemi dávno zlomili hůl.
Vrátila jsem se k podívané v teleskopu. Zatajil se mi dech. Všichni muži byli svérázné variace na mužskou krásu, stačilo se podívat.
*
Vlezla jsem do adaptační komory s Patrickem. Musela jsem se ho zeptat.
„Co je to za slovo? Já ho neznám.“
„Jaký slovo?“
„Čestný.“
„Můj táta to občas používal,“ pravil Patrick. „Znamenalo to, že nelže.“
„Ale jaký to bylo slovo?“
Patrick pokrčil rameny.
„Říkalo se mu čestný.“
Proč ho nepoužíval strejček? Asi nemusel. Strejček nikdy nelhal, a když mě někdy chytil při „hrdlouhání“, jak tomu říkal, jenom mě napomenul, že mám hřích. Žádné čestné slovo po mně nechtěl.
„Jak ti zaručí, že nelže?“ zeptala jsem se.
„Seš přeci historička,“ řekl Patrick. „Mám dojem, že tady panujou starý předsudky. Jako ten šlágr, co sme chytili. Risknem to.“
Byl velitel.
*
Vystoupili jsme do zářivého slunce planety Pulchra a z něho do stínu tabulové hory. Kolem seřazených Pulchřanů projelo bílé auto, vyskočil z něho vysoký muž a šel nám vstříc.
To byl ředitel hlavní observatoře, kterého jsme předtím slyšeli ve sluchátkách. Pan William Duncan.
První v řadě stála blondýna skoro stejně vysoká jako ředitel, tu nám představil jako hlavní matematičku hvězdárny a svou manželku. Za ruku se jí držela holčička, která snad byla kýč. Na nic tak dokonalého jsem se ze Země nepamatovala. Zlaté vlásky, veliké oči, zelené jak světlo v semaforu, nožičky v bílých ponožkách — jména dalších členů štábu observatoře, které Duncan po řadě představoval, jsem neslyšela. Hleděla jsem na ten boží výrobek jako uhranutá.
Dítě udělalo pozemské pukrle a řeklo sladkým hláskem:
„Já jsem Pernillka Duncanová.“
Nešlo tomu odolat. Sehnula jsem se k Pernillce a dala jí pusu na čelo.
„Jste její,“ pravila Geraldina Duncanová. „Strašně ráda se mazlí.“
*
Výtah byl starobylý, historický, jako ten šlágr, který jsme chytili v rádiu. Viděla jsem takové na fotografiích v knihách o starověké technologii. Zasklená kabina, vyzdobená ornamentálními květinami z kovu, který se leskl jako měď. Nebyl to rychlovýtah. Pomalu stoupal nitrem tabulové hory a z oken na všech čtyřech stranách bylo vidět skálu, skrze niž prorazili výtahovou šachtu. Ve skále nebyly geologické vrstvy jako na Zemi, nýbrž lehce odstíněné vlnovky, trochu jako umělý mramor s pravidelným vzorem.
Pernillka mě držela za ruku. Na Zemi jsem děti moc v lásce neměla. Byly samozřejmě roztomilé, ještě neoblečené do uniformy vzhledu a řeči. Ale nikdy jsem nedokázala zahnat vtíravou představu, jak asi budou vypadat za deset, patnáct let. Teprve tady, na planetě, o níž jsme ještě nic nevěděli, mě vize nevábné Pernillčiny budoucnosti opustila.
Kráčeli jsme chodbou s nekonečným oknem po levé straně. Za ním se táhla ta zelená a žlutá země k horám na obzoru. Ve světle odpoledního slunce visely na obloze dva šedostříbrné měsíce, jeden velký a druhý mnohem menší. Pod námi přistávalo dvoumotorové letadlo s vějíři roztočených vrtulí na křídlech. Zmizelo pod okrajem okna.
V čele průvodu šel pan Duncan v obleku, který se podobal dobře střiženým montérkám, za námi jeho štáb. Budeme prý Duncanovými hosty na večeři v kantýně observatoře. My tři, Pernillka, já a Pernillčina matka ve skotské sukni — skutečně, ve skotské sukni — jsme šly v první řadě. Ohlédla jsem se, za námi šli Patrick a Ben. Ben doslova visel očima na skotské sukni a na tom, co skrývala. Pohlédla jsem na Patricka. On — taky? Obrátila jsem se, Pernillka se mě pustila a odběhla k matce.
„Mami! Můžu dámám ukázat Billyho?“
„No —“ Geraldina nejistě pohlédla na poskakující dcerku, potom, pořád nejistě, zavolala na jejího otce:
„Bille!“
Pan Duncan se zastavil a s ním i celý průvod.
„Co myslíš? Pernille chce hostům předvést bratříčka.“
Ředitel sjel pohledem k holčičce a Pernillka zaškemrala:
„Tati, prosím! Prosím!“
Pan Duncan se zasmál:
„Proč ne? Jednou to tajemství musí ven.“
Geraldina se otočila k nám.
„Dámy, chcete vidět našeho synka?“ Všechny jsme rozhodně chtěly.
„Jak si přejete…“
Zatvářila se divně a ukázala na dveře ve stěně napravo od nás:
„Pouze dámy, prosím!“
Neznělo to jako rozkaz, ale… Ohlédla jsem se. Přirozeně. Ben se vloudil mezi Gertu a Priscillu a schovával se za nějakou ženskou z Pulchry. Teď se zašklebil na Geraldinu a zeptal se drze:
„Proč, madam?“
Na chvíli ji tím umlčel. Jako kdyby se setkala s něčím, co nezná. Hleděla na Bena překvapeně, nebo snad přímo vyjeveně. Ben se šklebil a hlas paní Duncanové zazněl, jako by nechápala.
„Je to přece ženská záležitost!?“
Tenhle pojem na Zemi neexistoval. V kursu pravěkých dějin na Miskatonické universitě jsem se dozvěděla, že až skoro do konce druhého tisíciletí se tak říkalo všemu, co se týkalo těhotenství, rození dětí, ženské anatomie a hygieny a takových věcí. Já byla zvyklá, že holky předváděly v televizi dámské vložky a tampóny a jak je aplikovat. Dnes to byla samozřejmost, kdysi dávno to možná chápali jako osvobození od předsudků. Když strejček jednou náhodou zapnul televizi na takovou demonstraci, pravil:
„Nestydy!“
Přeladil na kanál divokých zvířat, tam zrovna měli taky reklamu. Nějaká Barbie si pochvalovala příjemné účinky projímadla Diarrhol a hned je také předvedla. Její zadek na loutku hubené holky nevypadal.
Strejček televizi vypnul. Tehdy jsem nevěděla proč. Trvalo to několik let, a teprve když umřel a já přemýšlela o jeho slovech a jednání…
Geraldina otevřela dveře ozdobené podobnými ornamenty, jaké jsme viděli v tom starobylém výtahu, jenomže zde byly s motivy nahatých děťátek. Z jejích rozpaků, když nám Pernillka chtěla ukázat bratříčka, a z toho, co na to řekl pan Duncan, jsem usoudila, že Pernillčin sourozenec je nějak postižený. Na Zemi by to rodičovské svolení nepotřebovalo.
Tak jsme vešly do dětského pokoje.
Tam jsem pochopila Geraldininy rozpaky. V pokoji nestály žádné postýlky, neválely se tam žádné hračky, po dětech tam nebylo ani památky. Několik přístrojů se skleněným panelem nahoře připomínalo inkubátory. Dítě je nedonošené?
Pernillka přiběhla k prvnímu inkubátoru nalevo od velkého okna a zavolala na nás:
„Podívejte se na něj! Jmenuje se Billy!“
Přistoupila jsem blíž a skleněným krytem jsem nahlédla dovnitř.
„Dámy, dámy!“ smála se Geraldina. „Vidím, že vás to překvapilo. Nebo dokonce šokovalo?“
Měla pravdu. Gerta zírala do inkubátoru s otevřenými ústy. Podívala jsem se tam znova.
V inkubátoru leželo vejce a vypadalo jako husí.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz