Nakladatelství Petrov

Ukázka z knihy

Být Irem

V Evropě je málo zemí tak svébytných, jako je Irsko. Už sám ostrovní charakter jednoznačně ohraničuje, kde Irsko začíná a končí, a svou polohou je, snad s výjimkou Islandu, „nejvystrčenější“ stranou od masy obydlených evropských zemí. Místní specifika podtrhuje i klima — není snad oceáničtějšího klimatu než v Irsku. Cosi jako předpověď počasí zde zcela postrádá smysl — říkat každý den v televizi, že zítra bude proměnlivo s občasným deštěm, je zbytečné a unavující — má význam předpovídat jen jevy, které nejsou ani konstantní, ani zcela nepravidelné. Typická irská povětrnost (to slovo se zde výborně hodí, neboť chladný, vlhký a velmi silný vítr fouká téměř nepřetržitě) spočívá v tom, že na jednom místě viditelného sektoru oblohy prší, zatímco na jiném prosvítá slunce modrým otvorem v mracích a po zbytku se divoce prohánějí jakési mlhooblaky či jejich cáry. Teplota v průběhu roku kolísá v typickém případě mezi pěti a patnácti stupni, srážky podle místa mezi tisíci a pěti tisíci milimetry ročně (Čechy dělají po příjezdu dojem slunné a horké, polostepní země). V takovémto klimatu nemůže nic uschnout ani zmrznout, spíše tak chronicky nastydnout a prolézt revmatismem (s trochou děsu si představuji irské národní světce, jak ve svých kamenných poustevničkách vrzají artritickými klouby; někdy si nejsem zcela jist, zda keltské pohany nezaujalo na křesťanství nejvíc vypravování misionářů o ohni a plamenech pekelných ve spojení s hrozbou, že tam stejně všichni přijdou). Toto klimatické specifikum umožňuje pěstovat nejrůznější velmi exoticky vyhlížející subtropické rostliny, nejlépe tak z Chile, Tasmánie, Nového Zélandu či jižní Číny. Naše ovocné stromy například v Irsku nerostou — podnebí je na ně příliš oceánické. Na zahrádce před irským domkem roste povětšinou palma či juka (v typickém případě novozélandská Cordyline), okolo je něco lišejníku. Lesy jsou plné zdivočelých rododendronů, gunner a dalších exotických rostlin — původní vegetace je velmi chudá a střízlivá a upomíná tak na flóru jižních Čech či šumavských rašelinišť — irských rostlin, které u nás nerostou, je jen několik málo. Ještě chudší je původní fauna — značná část původních zvířat je už dávno vyhubená, mnohé druhy v Irsku ani nikdy nežily — Irové vždy s pýchou uvádějí, že na jejich ostrově nejsou hadi, ba ani slepýši (svatý Patrik je totiž proklel a oni se vrhli do moře; bohužel to řečený světec neudělal např. s masově se vyskytujícími a krvelačnými muchničkami, které tam řádí hůře než v sibiřských bažinách). Čecha asi nejvíce zaujmou velké kolonie mořských ptáků na západních útesech a polodivoce se potulující koně a hovězí dobytek v některých částech vnitrozemí. Množství ovcí pak dodává celému ostrovu onu atmosféru naivní bezmyšlenkovitosti a potřeštěnosti kombinované s plachostí, mírností a fatalismem. Celkově vzato je průměrná irská krajina (stejně jako průměrná krajina anglická) oproti průměrné středoevropské neobyčejně krásná a romantická. I relativně nízké kopce (nejvyšší hora má něco málo přes tisíc metrů) tu nabývají charakteru velehor (alpínské pásmo tu začíná ve čtyřech stech metrech a scenérie typu Vysokých Tater nejsou po celém ostrově vzácností; obdobné „zmenšení měřítka“ se vyskytuje na ostrovech téměř pravidelně, ve Středomoří měly mnohé ostrovy nejen vlastní malé velehory, ale v relativně nedávné minulosti i malé formy slonů s výškou jen kolem jednoho metru — i rozmanití shetlandští a islandští poníci jsou proporčně přiměřeně menší). Kombinace četných hor, jezer, kamenných zídek, pasoucího se dobytka, močálů a ruin dává poznat, odkud že brala romantická literatura i krajinomalba své inspirace, které působí v našich kontextech jakoby neskutečně — v Irsku však je polosesutá zeď s gotickým oknem, obrostlá břečťanem a rozmanitými kapradinami a zrcadlící se v hladině jezírka naprosto všednodenním úkazem. Irsko zaujme zejména tím, že je jedinou zemí, kde se úzce proplétají středomořské rysy se severskými. Dalo by se říci, že obě zóny by (při trošce myšlenkového násilí) tvořily v Evropě dvě víceméně poloměsíčitě ohraničené oblasti, přičemž oba jejich výběžky by se protínaly právě v Irsku. Mediteránní pocit tu posiluje hojnost exotické vegetace a absence mrazů, katolicismus s hojností soch, božích muk a lurdských jeskyní, chov oslů (dnes už k ničemu praktickému nejsou, ale z tradice se drží dál), volně pobíhající až toulaví psi, omítnuté domy a obsesivní bílení zídek a plotů, jen mírný pořádek a pracovní tempo, ponechávání ruin opuštěných domů v krajině, sklon ke konspiraci, zbojnictví a významná úloha rodinných vazeb a v neposlední řadě i pozdní hospodářský rozkvět, synchronizovaný s „Jihem“, nikoli se „Severem“ Evropy. Naopak „skandinávské“ rysy jsou tu zastoupeny zejména glaciálně formovanou krajinou s morénami a kary, hojností rašelinišť a vůbec spíše severskou faunou a flórou, v podstatě „norským“ klimatem, nízko začínajícím alpínským pásmem, vikingskou periodou v minulosti i tradicí pití piva a kořalky oproti mediteránnímu vínu. Sami Irové Středoevropana zaujmou už morfologicky. Ne tak tradičně zdůrazňovanou ryšavostí (rezavá je tak stěží pětina populace, ale hnědá či černá barva vlasů dává znát, že se jedná v zásadě o velmi tmavě ryšavou, i téměř všichni kojenci jsou alespoň lehce nazlátle narezlí, oproti typicky bledým, téměř průsvitným nemluvňatům anglickým), jako spíše světlou růžovostí kůže, která by se kdekoli jinde než uprostřed mlh záhy spálila (školou povinné holčičky ve školních uniformách, z jejichž sukní vyčnívají nožky barvy frankfurtských párečků, a upírající na příchozího normovaný modrozelený pohled pod nazlátlými kadeřemi budí dojem, že vznikly klonováním). K celkovému habitu patří i tupé nosíky a masivní rty, pihy, časné šedivění vlasů a sklon k tloustnutí (ten je patrný i ve Walesu a zdá se být jednou z typicky keltských vlastností, patrných dobře i u nás, oproti germánské, třeba anglicko-holandské štíhlosti). Ostatně se zdá být v Irsku hojně a v rozpuku zastoupen živel země, přízemnost v jejím příjemném aspektu, jakési plebejství a „pašíkovství“ celé kultury (výraz „praseckost“ by se četla jednoznačně negativně, ale kult prasete u Keltů, Římanů a Indů s jeho symbolickými konotacemi ukazuje právě tu veselou, vitální a zemitě podsaditou stránku celé věci, která je v Irsku markantně patrná). Ostatně Čechy spojují s Irskem, nepochybně přes keltské kořeny, i dvě nečekané společné reálie — přežívání dud jako hudebního nástroje až do novověku a výroba jaternic a jelit (tyto patří pod názvem white puding a black puding k repertoáru tradiční irské snídaně, od těch českých se liší snad jen větší dávkou muškátového květu). Je pozoruhodné, že v Irsku vznikl z místních zdrojů, zcela bez jakékoli indické imigrace, vlastní typ nomádů zvaných „travellers“ se všemi k tomu příslušejícími atributy „cikánství“ — původně kočovali v zaplachtovaných vozech a opravovali kotle a hrnce, dnes putují v pěkných přívěsech tažených terénními auty a pracují jako sezónní dělníci. Tito lidé jsou neméně růžoví a pihovatí než majorita obyvatelstva (průměrný Čech působí v Irsku dosti „začernale“) a názorně ukazují, že „býti nomádem“ není ani tak záležitost národnostní jako spíše společenská funkce, do níž je někdo „zatlačen“ (blíže v eseji Být nomádem). Typově nelze přehlédnout obrovský genetický podíl Irů na bílé americké populaci, pěknými ukázkami irského typu byli třeba Kennedyové. Rovněž lze těžko pominout obrovský vliv Irů na americké reálie — americké bary a saloony byly přímými potomky irských pubů — jakási obdoba tradičního „mužského domu“ s rozmanitými trofejemi, „kultovními“ sochami a fotografiemi. Irský vkus a irskou gestiku lze v americké snadno rozeznat.
Irská vášnivost, plebejství, přátelství, srdečnost a bezprostřední otevřenost se zde podivným způsobem spářila s anglicko-puritánskou důstojností, zásadovostí a přetvářkou a dala tak vznik kvalitativně novému typu falše (málokterý národ kromě Irů ve své většině emigroval mimo vlastní území — po velkém hladomoru koncem čtyřicátých let 19. století se jak známo větší část obyvatelstva postupně vystěhovala do Spojených států).
Není účelem tohoto článku suplovat lekci irské historie, ostatně stále jsou ještě v prodeji podrobné a čtivé Dějiny Irska ze série Lidových novin. Některé detaily je však těžko pominout. Irsko nebylo nikdy zemí, která by se z vlastních sil sjednotila — není tedy jen „slovanská nesvornost“, ale i nesvornost keltská (naši obrozenci, např. Karel Havlíček Borovský, poměry v Irsku a tamní snahy o emancipaci bedlivě sledovali). Bylo posléze jediným územím, které nebylo nijak ovlivněno římským impériem, kam bylo křesťanství zaneseno bez jediného mučedníka. Svatý Patrik či lépe řečeno Patricius, byl prostý římský občan z Británie a jeho misijní nadšení překonalo všechny překážky „pohanů“, nepřesahující ostatně občasné zfackování či oloupení. Irská národní povaha je bytostně religiózní, to jest také pověrčivá. Lidové čarování podnes zcela nevymizelo, pod hlohovými keři sídlí rozmanití skřítci a různé noční přízraky se plíží kolem trosek a zdí. V dobách na kontinentě nejtemnějších, tedy v 7. a 8. století, bylo Irsko se svou sítí klášterů, pousteven a škol zdaleka nejkulturnější zemí Evropy a místem, kde latinská i řecká vzdělanost přežívala a dále se rozvíjela (byla to ovšem éra bez měst, ta původní irská kultura nikdy nevytvořila a vždy zůstala kulturou venkovskou). Paralelně k církevní učenosti zde přežívaly i tradiční keltské instituce, zejména poezie a právo (starý právní systém měl pozoruhodné paralely se starým právem indickým, např. instituci pětigenerační velkorodiny či rituální hladovění poškozené strany na prahu viníka jako prostředek k vynucení práva), které se vzhledem k „šetrné“ kristianizaci postupně amalgamovaly s latinskou tradicí (Irsko znalo i vlastní písmo, tzv. ogamské, vyvinuté ještě v předkřesťanských dobách, jednotlivé hlásky byly vyjadřovány různým počtem čárek kolem svislé linie, jejich délkou a eventuálním zešikmením, tento systém zápisů asi vznikl jako vzdálený ohlas hláskového písma z kontinentu, ale zcela se od něj lišil; k psaní delších textů se ale nehodil). Irští mniši pak byli významným misijním činitelem a nositeli kultury v celé kontinentální Evropě, zejména pak v německých zemích (irsko-skotské misie), byť jednotlivé kláštery byly relativně daleko na východ — ve Vídni, ba i v Kyjevě. I k nám ostatně přinesli křesťanství irští mniši (zachovávající mnohé zvyky a rituály poněkud odlišné od římských) a sv. Cyril s Metodějem přišli do v zásadě už kristianizované země.
Slavná minulost je na ostrově vidět na každém kroku — počínaje spoustou megalitických památek po obrovské kamenné irské kříže a trosky nesčetných gotických opatství (reformační činnost si tu svou drsností hledá sobě rovné — tatík Žižka byl proti anglickým dekatolizátorům lidumil a šetrný ochránce historického dědictví). K naprosto charakteristickým dominantám každé irské vsi patří zbořeniště kláštera (anglická gotika, na rozdíl od irské, se dochovala většinou neporušená) s hroby okolo i uvnitř, ozdobenými replikami staroirských křížů, někde zůstala stát i charakteristická okrouhlá kamenná obranná věž, ne nepodobná minaretu (ještě jednu podivnou paralelu s islámskou architekturou jsem postřehl — známý hrad Bunratty má ve svém průčelí íván, charakteristický výklenek prostupující několik pater typický pro perské stavebnictví; kde se tam vzal, Bůh suď).
Líčit zde na malém prostoru celou historii postupného ovládnutí Irska Anglií, začínající v 13. století a zcela ukončené roku 1691, by nemělo smysl. Jeho celková koncepce byla následující — angličtí králové se pokoušeli v Irsku usazovat anglické a skotské osadníky, což se však s výjimkou Ulsteru a okolí Dublinu prakticky nikde nepodařilo, zejména pak v západní části země, pusté, neúrodné a nepřístupné (genetický podíl mimoirského obyvatelstva je podnes minimální). Práva Irů a katolíků (oba pojmy posléze splynuly) byla postupně oklešťována, až poklesli v letech 1691 až 1829 v zásadě téměř na úroveň tažného dobytka. Je dobře si uvědomit, že naše „úpění pod Habsburkem“ bylo naprostým žertem proti britskému panství v Irsku a divoká nenávist k Angličanům je na ostrově doma dodnes. Přitom se ovšem na celém ostrově anglicky mluví a několik posledních keltsky mluvících enkláv na Aranských ostrovech a rozmanitých poloostrovech a výběžcích čítá jen asi padesát tisíc lidí (je zajímavé, jak právě na takových výspách se udržely i ostatní keltské jazykové ostrovy — Walles, Bretaň, ostrovy u skotského pobřeží). Národní identita se zde pojí ne s jazykem jako u nás, ale s náboženstvím. Katolictví bylo v minulosti, zejména pak v 18. století, neuvěřitelným způsobem perzekvováno, bohoslužby se děly v adaptovaných chlévech, v živých plotech, u dolmenů atd. (kostely, pokud jaké zbyly, dostali irští anglikáni, pozdější Church of Ireland). Klérus byl periodicky pronásledován a nucen ke konverzím, což provedla i prakticky celá irská společenská špička, pokud nebyla přímo vyhubena. Tím se stali Irové národem, skládajícím se prakticky jen z chalupníků a venkovského proletariátu, který se proti útlaku bránil jen veselou myslí, bezstarostností, hojnou konzumací alkoholu a lidovou hudbou (irští lidoví zpěváci byli jako přímí pokračovatelé dávných bardů Angličanům obzvláště trnem v oku; jejich vliv byl neobyčejný a úchvatná a dnes opět oživená irská muzika zřejmě způsobila, že se na ostrově „vážná“ kontinentální hudba vůbec neujala). K aktivnějším obranným prostředkům patřilo intenzivní rozmnožování (nikde jsem neviděl tolik dvojčat jako v Irsku) a organizování rozmanitých spiknutí a povstání, nesených tajnými organizacemi (známí byli v 18. století tzv. „bílí chlapci“ — white boys). Pro irská povstání bylo typické, že většinou ztroskotala na nějaké organizační chybě či laxnosti a byla potlačena. Nicméně Irsko po staletí bylo sudem prachu a britská vláda se děsila možnosti postupně španělské, francouzské a později německé invaze, která by byla Iry nadšeně přivítána. Těžko si přes veškerou podobnost krajiny i řeči představit protikladnější povahy, nežli je irská a anglická. Germánský organizační um, obchodní tvrdost, asketické sklony a touha po expanzi (u Angličanů sice v trochu jiné podobě než u Holanďanů či Němců, ale přece rozeznatelná) nikdy nezapustily kořen. Angličané zde obsadili niku „vznešenosti“ tak jako v koloniích. Tento odstup je patrný už na architektuře — anglický dům, malá pevnost s mnoha plastickými výstupky (na rozdíl od víceméně hladkého irského), popř. anglo-irský zámek hemžící se drápovitými výběžky, tuto distanci hezky dokresluje. (Tvrdí se, že „rubovou“ stránkou panského práskání jezdeckým bičíkem byl a je masochistický podtón sexuálního prožívání u tohoto národa — v rámci rovnováhy je nutno být občas zpráskán i sám; britské elitní internátní školy, líčené jako malá dětská inferna, byly zřejmě pro tento pocitový svět dobrou průpravou. Rovněž se zdá, že na britských ostrovech je procentuálně více homosexuálů než na kontinentě — jak známo „ostrovní efekt“ může měnit frekvenci některých genů v populaci. Na každý pád nevědomé podtóny tohoto typu výrazně přispívají k soudržnosti společenství v rozmanitých klubech a univerzitních kolejích.) Irský jazyk byl pochopitelně pro Angličany zcela nesrozumitelný a dnešní místní jména spočívají v přibližném napodobení zvukové stránky původního názvu, často víceslovného, někdy i v přichýlení k nejblíže znějícímu anglickému slovu (řekněme jakoby Horní Počernice byly poněmčeny na Ortscheritz). Jak se které místní jméno vyslovuje, cizinec neodhadne téměř nikdy. Původní irský jazyk je sice nominálně hlavní úřední řečí, ale většina lidí jej zná jen ze školního vyučování, asi v té míře jako my kdysi ruštinu. Státní dokumenty se nicméně formulují irsky a obyvatelé v původních jazykových regionech se těší rozmanitým úlevám, zejména daňovým. Irsky tištěné noviny lze sehnat velmi těžko (na rozdíl od Irska např. ve Walesu je původní řeč živá a všechny nápisy důsledně dvojjazyčné — Wales dělá celkově dojem starodávnosti a odlehlosti, všudypřítomný modrý kámen jaksi asociuje archaično „kamenných“ dob). Že keltské jazyky podléhají vlivům jiných, není vcelku divu. Jejich komplikovaná gramatika i fonetika je činí málo způsobilými pro novověké úřadování a denní použití a na poslech znějí neobyčejně podivně (waleština v psané podobě se svými nakupeninami souhlásek dobrodružně i vypadá). Dnešní Irsko překvapí neobyčejným hospodářským růstem a vzestupem, založeným hlavně na exportu piva a strojírenských výrobků (nicméně stopy někdejší bídy jsou ještě místy vidět, byť tradiční kamenné domky s rákosovou střechou a proutěnými ploty jsou dnes už pouze ve skanzenech a rozvalinách). I irská tradiční kuchyně, nijak oslňující (pro chudé řekněme šťouchané brambory s mlékem, pro zámožnější totéž s dušeným skopovým a zeleninou), je dnes zcela vytlačena plejádou mexických, italských a orientálních restaurací (brambory, ač amerického původu, v Irsku zcela zdomácněly a anglicky se jmenují irish potatoe; v bezmrazném Irsku zplaňují i na mezích jako trvalky). Co vlastně způsobilo náhlý vzestup, je předmětem diskuse i v ekonomických kruzích, na každý pád je celý fenomén spojen s hospodářským vzestupem evropského „Jihu“ a také s pádem moci katolické církve v Irsku, který byl časově přesně shodný s pádem moci komunistických stran ve východní Evropě (tento fenomén dějinných synchronicit zemí, které spolu nemají žádnou rozumnou příčinnou souvislost, je ještě markantnější na paralelitách vývoje zemí Dálného východu a Evropy). Církev v Irsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let náhle ztratila někdejší vliv a prestiž v rychle za sebou propuknuvších aférách (její moc byla v minulosti velká, v padesátých letech iniciovala jakýsi „mccarthysmus po irsku“ s cenzurou umění i školství), byly povoleny rozvody i antikoncepce (potraty jsou podnes ilegální) a země vyrazila do konzumně-finančního reje. Pozoruhodné je, že vůči Severnímu Irsku neexistuje žádná hranice, kterou jsem si představoval jako nějakou obdobu železné opony — britská vláda vychází z předpokladu, že Irsko je součástí impéria, byť samo tvrdí opak, a tudíž zde hranici ani celní bariéry nezřídila. Nicméně mříže, drátěné sítě a kamery na veřejných budovách i oddělené čtvrti katolíků a protestantů na severu mluví samy za sebe. Často nadhazovaná otázka, zda terorismus a islám jsou nějak příčinně spojeny, dostává v tomto regionu novou dimenzi — odpověď je ta, že asi stejně jako terorismus a křesťanství, to jest jen lokálně a málo. Irsko vyprodukovalo přímo či nepřímo celou plejádu světově významných osob, zcela neúměrně své velikosti a lidnatosti. Jen zcela namátkou: Beda Venerabilis, Duns Scotus Eriugena, J. Swift, G. Berkeley, O. Wilde, G. B. Shaw, J. Joyce, J. F. Kennedy a řada dalších. Má-li euroatlantská civilizace svůj střed, je to zcela nepochybně Irsko.

Dublin — Praha, 1999, Prostor 45–46: 195–202

Jestřáb a kuřátka

Vkus dětí se od vkusu dospělých v některých aspektech pronikavě liší, takže máme někdy dojem, že dětská literatura je psána pro jinou kulturu, ne-li pro jiný živočišný druh. Rozdíl není nepodoben onomu mezi konzervami pro kočky a konzervami pro lidi, přičemž ty kočičí jsou pro své konzumenty zacíleně okořeněné, takže lidem nechutnají, ač zdraví škodlivé v nejmenším nejsou. Není nezajímavo se krátce zamyslet nad fenoménem Jaroslav Foglar, figurou, která je sice dnešním teenagerům většinou cizí a namnoze i k smíchu, ale generaci jejich otců, dědů a pradědů, kteří jim ještě jednotlivé svazky občas nabízejí, neobyčejně chytila za srdce. Dobrou otázkou je, proč k tomu vlastně došlo a co na Foglarových spisech tak uhrančivě působí. I jen povrchní znalci české literatury a stylistiky se shodnou na tom, že se jedná o spisky nevalné jazykové a stylistické úrovně, místy různě nedotažené a namnoze s nevěrohodnou fabulí, jak ostatně odpovídá autorovu nevalnému vzdělání (obchodní škola) a pohybu v myšlenkově nepodnětném prostředí teenagerovských klubů. Jejich kouzlo bude tedy v čemsi jiném, abych tak řekl mimoliterárním. Je dobře poznamenat, že Foglarovy knihy jako celek patří na kusy asi k nejprodávanější české beletrii všech dob. Pro zájemce o psychoanalýzu a jungovskou psychologii představují tyto knihy pravý poklad — podvědomí autora i národa jako celku je tu pěkně rozprostřeno, radost pohledět (tímto Foglar trochu připomíná Karla Maye, ale to byl přece jen pisatel o třídu větší a kultivovanější). Foglarova jedinečnost spočívá zejména v tom, že si celý život zachoval myšlenkové pochody i duševní strukturu řekněme dvanáctiletého chlapce, zatímco na jiné rovině časem získal schopnost stát se alespoň podprůměrným pisatelem — větší dítě, byť sebegeniálnější, román nenapíše — je to schopnost, která má své maximum až kolem padesátého roku věku a autoři románů pod třicet patří spíše k výjimkám. Tento zvláštní nesouběh umožnil Foglarovi vlomit se do srdcí tolika čtenářů v zásadě servírováním holých archetypů v té formě, jak je prožívají pubescenti. Je dobře poznamenat, že tento fakt, který i u některých dospěvších čtenářů vyvolává posvátné nadšení, je sotva něčím hodným zvláštního obdivu. Takovéto „sjíždění“ archetypálních obrazů v jejich nepokryté formě je sice záležitost společensky neškodná a uspokojující některé duševní potřeby lidu, ale sotva hodná zvláštního podivení a chvály — na jiné rovině fungují pornografické filmy zcela identicky, což nikterak nepopírá skutečnost, že láska a sex jsou mocnosti chápatelné za určitých okolností jako „božské“. Uměním se tato schémata stávají až např. v dramatu o Romeovi a Julii. Některé literatury, např. čínská, pokládaly i příliš přímočarou dějovost za nekulturní a vkusu lůzy se podbízející.
Zamysleme se nad některými základními figurami, které Foglar používá. Zejména je to operování s kolektivismem, který je u pubertálních kluků čímsi běžným a vede k tvorbě rozmanitých part a band, které mohou svou strukturou zakládat tvorbu band dospěláckých (slova parta a partaj nejsou od téhož kořene nadarmo). Dvacátá a třicátá léta, období Foglarova mládí, jehož atmosféra i pozdější knihy už nikdy neopustila, byla v tomto směru v Evropě i ve světě mimořádně „plodným“ obdobím. Rozmanité třídní a rasové boje, chicagští gangsteři a další neveselé dobové reálie nám ukazují zcela obdobný obraz jako svět Rychlonožků a Červenáčků. Čteme-li Orwellův Hold Katalánsku, najdeme zde zcela stejný typ podrazů jako ve Foglarových románech. „Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč, kdo proti nám, je lump a břídil…“ zpívá ve své Písni gestapáka Karel Kryl. Stejně jako z dětských band vzniklé mafie jihoitalského či bronxského typu, považující se s naprostou samozřejmostí za „čistou“ či „čestnou“ společnost, fungují i „dobří hoši“ Foglarových knih (Alvarez potřebuje jen silné a statečné!). Kromě toho, že se k dobrému (čestnosti, věrnosti, odvaze atd.) deklarativně hlásí a poněkud více si myjí uši a nohy nežli jejich podlí protihráči, není mezi nimi a jejich protivníky co do metod jakéhokoli rozdílu. Některé pasáže ze stínadelské trilogie šokujícím způsobem připomínají Koestlerovy vzpomínky na jeho činnost v rámci Kominterny. Rychlé šípy či Vláďova parta z Dobrodružství v Zemi nikoho provádějí neuvěřitelné indiskrece za hranicí dobrého vkusu i drobnou kriminalitu typu vloupání do cizích kluboven jako naprostou samozřejmost v rámci služeb „dobré věci“, tedy zejména vlastní kolektivní moci a ctižádosti. Tajné a výzvědné služby, jejichž předobrazem klukovské party se svými „krycími“ jmény, schůzkami na opuštěných místech, mrtvými schránkami, přísahami věrnosti a stíháním „zrádců“ nepochybně jsou, fungují podobně, snad jen s větším finančním nákladem a trochu krvavěji. Stejně jako agenti „dorostlí“ neváhají Rychlé šípy obětovat svým mocenským aspiracím i život jiných, byť v tomto případě ne lidský, ale psa Bubliny. Stínadelská tajemství byla ostatně až na jedno (plánek létajícího kola) stejně banální a nicotná jako ta, jimiž operují tajné služby. Nedomnívám se, že by Foglarovy romány nějak zvláště přispěly k výchově národa k „mravnosti a morálce“. Zajisté obsahují velmi silnou deklarativní složku v tom smyslu, že motivují k touze „stát na té správné straně“, na straně dobra a spravedlnosti (kdo by to ostatně nechtěl, i Eichmann byl přesvědčen o tomtéž a málokdo vstává ráno s cílem „co bych zas udělal dneska za svinstvo?“). Čte-li dospělý člověk preambuli k Hochům od Bobří řeky, stydne mu poněkud krev: „Haló, kamaráde, chceš vědět, co v tobě vězí? Chceš se přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo, či jenom obyčejný hoch, který nic nedokáže?… Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen knihu přečíst, ale sám nic neprožije. Nedej si ujít příležitost!…“ (Pro srovnání z téže éry: Karel Teige, Intelektuálové a revoluce, 1933: „Věda je buď progresivní, anebo není vědou, nýbrž pavědou a scholastickým katedrovým žvástem…“) Tak dnes začínají letáky agresivních sekt. Takto ostře nastavená hranice mezi „dobrem“ a „zlem“ se spolu s neúměrně vysoko ležící laťkou stává nutně pramenem pokrytectví stejně tak jako v sektách. Proto také Foglarovy knihy popisují tolik švindlování a „zrady“. Protože svět lze pentlit jen do jisté míry, jsou temné stránky zcela kladných hrdinů sice do příběhů zakomponovány, ale zároveň jsou odděleny a jednají jako samostatné osoby na způsob jungovského stínu — Mirek Dušín má temného a zlého dvojníka Mirka Daneše, tajemná Zelená příšera se posléze ukáže být milovaným vůdcem Rikitanem atd. Poslední zmíněný moment navlas připomíná dobovou situaci, kdy OGPU vyráběla drtivou většinu „důkazů“ o protisovětských rejdech ve své režii. Jak je krásné žít v době, kdy se postupně prosazuje mínění, že zradit se můžeme v podstatě jenom sami. Jsem ze srdce rád, že zběsilá třicátá léta znám jenom z literatury. Losnu nebo Mažňáka? Celý vontský svět (a svět Foglarových hrdinů vůbec) je naplněn neuvěřitelným množstvím byrokratických úkonů, psaní zápisů a oběžníků, Velký Vont i Mirek Dušín se prohrabují stohy písemností a první jmenovaný všechny své poddané ani nezná osobně a vládne jim směsí charismatičnosti a holé administrativy (ve skutečnosti by větší děti, ponechány sobě samým, samozřejmě nevytvořily takovouto veleříši, ale cosi ve stylu Pána much). Maně se mi vynořuje organizačně-byrokratický aspekt všech těch Pavků Korčaginů, vylučování zrádců a nehodných z řad komsomolců a jiné noční můry naší někdejší povinné školní četby.
Foglarovy knihy se také snaží nahradit něco, co v naší kultuře bytostně chybí, a to jsou iniciační obřady, kdy se dorůstající chlapci a dívky (odděleně) dovídali, jak je to vlastně se světem, jaká vyprávění o tom kmenová tradice zanechala a že není tak jednoduše černobílý, jak se jim jako dětem jevil, přičemž „dobré“ a „zlé“ je ve svých kořenech jaksi propleteno a nepovstalo nějakou trapnou náhodou, nýbrž ke světu bytostně patří. S iniciačními obřady byly spojovány i různé ceremonie, zkoušky odvahy či síly, ale také trpělivosti. Naše společnost žádný takovýto přechodový rituál k dospělosti nemá. Není jím pochopitelně předání občanského průkazu, ale i jiné náhražky, které některé aspekty iniciačních obřadů vzdáleně simulují (maturita či promoce, první sexuální či drogový zážitek, koupě motorky či auta, první daleká cesta atd.), jej plně nenahrazují. Proč taky, když většina občanů zůstává přerostlými dětmi, zdvíhajícími ke státu-rodiči své namnoze už vrásčité ručky kdykoliv, kdy jsou konfrontováni s něčím nezvyklým. Foglarovy spisy a skauting obecně se snaží tuto zející mezeru něčím naplnit. Vzhledem k tomu, jak se liší naše společnost od lovecko-sběračské, má se výsledek k autentické iniciaci zhruba stejně jako lov bobříků papírových a skutečných. Je pravda, že směs samoúčelného hraní a polovojenského drilu může nějakým způsobem neškodně a na čerstvém vzduchu zaplnit čas mezi batolením a nástupem do zaměstnání a řadě lidí asi vyhovuje. Mne samého sice vždycky víc bavilo neorganizovaně sledovat mravence na okraji lesa nežli skákat podle pískotu píšťalky, bodovat pořádek ve stanech a na povel vstávat a lehat, ale každému, co jeho jest. Snad jsem jen vyměnil lovení absurdních a samoúčelných bobříků za obdobně konfigurované získávání akademických gradů. Zestárlí skautští vůdci skýtají často obdobný pohled jako někteří zestárlí vědci či mniši — jakousi ne zcela povzbudivou směs starce s chlapcem.
Dalším nikoli nedůležitým důvodem velké obliby Foglarových knih je pojednání v naší kultuře v podstatě tabuizovaného tématu citových (a v zásadě parasexuálních) vazeb dospívajících chlapců mezi sebou navzájem i k jejich dorostlým mužským vzorům (blíže k tomu v eseji Tmel instituce). Jedná se o věc evolučně velmi starou a zejména v tradičních společnostech zcela smysluplnou. Citové provázání s dalšími spoluúčastníky iniciačních obřadů umožňovalo v budoucnosti mnohem větší a bezprostřednější angažmá při kolektivních lovech i válčení — když se mamut chystá rozdupat našeho druha z mládí, nemůže nás to nechat ani vteřinu emočně chladnými. Rovněž učební proces a přejímání dovedností probíhá rychleji od těch, pro které máme mimoracionální sympatie. Zatímco řekněme starořecká společnost se svým společenským životem, pedagogikou i klepy točila kolem tohoto tématu jakožto centrálního, jeho potlačování na vědomé úrovni vede k nadšené oblibě knih Foglarova typu. Ty sice meziklukovské „lásky“ pojednávají poměrně otevřeně, ale jaksi pod slupkou a zlehka lechtají limbický systém početného čtenářstva, které může setrvat v pocitu, že se ho to vlastně netýká. Člověk nemusí být právě Freudovým pohrobkem, aby si celou situaci jasně uvědomil. Na ukázku: „Velebné tóny písně se nesou tmou a Joska svou chvějící se rukou hledá ruku Mirka a pevně ji tiskne. A Mirek ten stisk opětuje silně a dlouze.“ (Devadesátka pokračuje) Mnoho místa je v poslední jmenované knize věnováno i žárlivosti zmíněného Mirka, jemuž „jeho“ Jirka začne nakonec s právě zmíněným Joskou „zahýbat“ a odmítá s ním spát ve stanu, jak se od něho očekává. Dívky se ostatně v myslích hrdinů i v románech samých téměř nevyskytují. V kultivovanější formě lze v oblasti „vysoké“ literatury podobnou tematiku najít třeba ve Zmatcích chovance Törlesse od Roberta Musila. Některé scény naopak působí poněkud sadomasochistně, např. moment, kdy se v Hoších od Bobří řeky chystá Royův zasvěcovatel Svištící šíp na zkoušku pálit svého adepta rozžhaveným pohrabáčem, byť to nakonec neudělá (pubertální mysl je podstatně drsnější než dospělácká, obliba šikany na vojně se jistě nebere z ničeho a římské „hry“ v cirku by se podnes těšily v jistém věku oblibě).
Nedomnívám se, že triviální literaturu a kýč je třeba jakýmkoli způsobem omezovat nebo zpochybňovat jejich právo na existenci. Kdyby Pánbůh kýč nechtěl, zajisté by mu nedal vzniku. Karel Čapek velmi přesvědčivě dokládá význam tzv. románů pro služky (Foglar představuje cosi jako romány pro budoucí sluhy), kdy znavená, leč spokojená Mařka odkládá k ránu román, poznovu upevněna ve víře ve smysluplnost a řád všehomíra. Proto se domnívám, že Foglarovy spisy je třeba dospívajícím chlapcům stejně shovívavě tolerovat jako třeba autosexuální radovánky či sbírání pokémonů. Je dobře si uvědomit, že dětství je čímsi zcela specifickým, byť kromě rozzářenosti, bezprostřednosti a otevřenosti má i své schematismy, zákeřnost a krutost. Staří národové soudili, že nejhorší dětskou nemocí je dětství samo. Cosi na tom je. Snad proto se na něj tak často vzpomíná, podobně jako frontoví vojáci do omrzení rozebírají bitvy, které živi přestáli. Staré tibetské úsloví praví, že i psí zub, jsa uctíván, dostává svatozář. To je pochopitelně pravda, a o některých spisovatelích to platí obzvláště.

Praha, 2001, Salon Práva 21. 6. 2001: 2–3

Červ jako archetyp

Lidské vnímání přírody má určité vrozené obrazy a kategorie spojené s velkým emocionálním nábojem, jimiž mnohost živých organismů chápe a jejich pochopení kanalizuje. Archaický člověk chápe funkce živých bytostí ve světě často archetypicky — E. Holm ve svých studiích křováckých mýtů uvádí vyprávění líčící, že „dříve“ byli lidmi paviáni či zebry — archetyp „člověk“ je z tohoto pohledu nutný a nezastupitelný a je vcelku jedno, kdo toto místo zastává (řekněme asi tak jako místo plukovního trubače ve vojenském oddílu). Existují dobré důvody k domněnce, že tato představa není tak zcela primitivní a zavádějící — archetyp koně by zahrnoval i vyhynulé jihoamerické jednokopytné savce řádu Litopterna, archetyp vlka i tasmánského vakovlka, archetyp palmy i cykas atd. — jakési předrozdělení rolí či životních forem, daleko přesahující využívání týchž zdrojů potravy, je těžko přehlédnout.
Jednou z významných archetypálních kategorií vnímání živého světa lidmi je archetyp červa. Zahrnuje tak heterogenní směs bytostí, jako jsou systematicky zcela různé kmeny spojované kdysi do „sběrného kmene“ Vermes, dále larvy holometabolního hmyzu a holá hnízdní mláďata řady savců a do určité míry i krmivých ptáků. Typický je tu lysý povrch (i bez šupin), nezřídka lepkavý, chybějící nebo zcela nevýrazné okončetiny, někdy i chybějící či málo diferencovaná hlava. Pohyb je plazivý (ne tak vlnitým plížením jako u hada, jako spíše zkracováním a natahováním, vlněním a přeléváním lymfy uvnitř), celková konstituce nediferencovaná a plná tělních šťáv, pro budoucí vývoj a metamorfózy sice potenciálně omnipotentní, ale aktuálně jaksi odpudivá. Život je skrytý a víceméně parazitický, ať už u cizopasných červů v útrobách či u archetypické představy „červa hlodajícího v kořeni“ čehokoli. Červ je vnímán jako univerzální patogen, v skrytu hlodající a poškozující, provrtávající i stromy, stavby, skály atd. Zajímavá je asociace červa s lidskými embryi, novorozeňaty a batolaty („Ty můj červíčku!“). Parazitický způsob života (devět měsíců endoparazit, zhruba rok ektoparazit), styl pohybu a pozvolná metamorfóza v malého človíčka schopného vzpřímené chůze i řeči to pěkně dokládají. Ostatně v době, kdy je embryo ve své segmentované červovité podobě bez výrazných končetin a zcela dotvořené hlavy „nejčervovitější“, nejpodobněji i působí — prokrvený a jaksi „zánětlivý“ „nádor“ ve stěně dělohy, kde se tento tvor usadil, by nezkušeného patologa mohl vést k domněnce, že se jedná o patologický proces a bytost uvnitř je podivný cizopasník. K červům patří i nenasytnost, bytnění. Sledování posledních stádií housenek, prudce se zvětšujících za neustálého žraní, je fascinující ve smyslu, jak jim „pěkně chutná“, i podivné obludností celé podívané, zejména okousají-li rostlinu dohola (ač jsou „pěkně papající“ děti zdrojem radosti rodičů všech národů a ras, neméně univerzálně se vyskytují i pohádky připomínající naše vyprávění o Otesánkovi, reflektující jakousi podvědomou obavu, která se k celému obrazu druží). Červ byl odnepaměti chápán jako to, co poškozuje člověka i zvířata (Athanasius Kicher se domníval spatřovat v 17. století v mikroskopu choroboplodné zárodky jako malé červíky) a „odstraňování červa“ patřilo k běžnému repertoáru činnosti většiny šamanů a léčitelů. Že v něčem „vězí červ“, symbolizovalo vždycky poškození, ať už fyzické či morální (nymfomanie jedné dívky z Pohádek tisíce a jedné noci byla způsobována dvěma červy, černým a bílým, v jejím těle a teprve jejich odstraněním zmizela), při pití alkoholu bylo často deklarovaným cílem „utopit červa“. Přirovnávání k červům patřilo třeba i k antisemitskému instrumentáriu Hitlerova slovníku („findet… wie eine Made im Fleisch… ein Jüdlein“). Poměr k „červům“ jako ke všem archetypům byl ovšem odjakživa ambivalentní. I obludně neforemná krvelačná hltavost pijavic se po staletí medicínsky využívala (těžko si představit „hlubinně psychologičtější“ medicínský zásah). Pro ilustraci červího archetypu není typičtější historky než Rasmussenem zaznamenané grónské vyprávění (v největší stručnosti výtah z i tak krátkého příběhu): Stará Eskymačka najde při sbírání brusinek housenku, napojí ji svou krví z rozbitého nosu, donese domů, kde ji láskyplně ukrývá v kožešinách svého lůžka, kojí a hýčká. Když jednou odejde, rozhrabou spolubydlící kůže a najdou velikou červovitou obludu se svítícíma očima, kterou zhnuseni zabijí. Eskymačka se vrátí, uvidí krev a zeptá se: „Kdo zabil mé malé cicicicí (tak netvora nazývala)?“ „Tolik jsme se ho báli, a tak jsme ho zabili!“ (Žena po mnoho dní ležela a „cicicicí“ oplakávala, byla nešťastná, že je ztratila. Vždyť to byla stará panna a byla to její jediná radost.) Zde je obtížno co dodat a ambivalence červího archetypu tu vystupuje se vší brutalitou. Housenky, ponravy či myší mláďata bývala v minulosti častým cílem sadistických manipulací venkovských dětí a občasné děsivé zprávy o zlém nakládání s lidskými kojenci i v dnešní době všeobecného dostatku a míru ukazují, že před negativní stránkou archetypu nechrání ani příslušnost k vlastnímu druhu, ani vědomí všeobecného odsouzení a kriminálního postihu. „Červ“ má ale i svou pozitivní stránku — lymfaticky vrtivá bezbrannost je na mláďatech to nejroztomilejší a fascinace metamorfózou „červů“ v motýly či brouky patří k nejhlubším zážitkům malých i velkých přírodovědců od doby Marie Sibylly de Merian. K archetypu červa patří i obraz jeho samovolného vzniku — „červík“ v rozloupnuté duběnce působí ve své komůrce bez jakéhokoli vchodu a východu skutečně zázračně a bájný fénix se podle jedné verze začíná obnovovat jako malý červík v morku kostí svého zesnulého předka. Ač Francisco Redi na začátku 17. století pro tehdejší dobu převratně dokázal, že se „červi“ v mrtvém mase líhnou z muších vajíček a nevznikají spontánně, přece pro parazitické červy ve střevech udělal jedinou výjimku ze „zákazu“ samoplození u zvířat vůbec. Indoevropský slovní kořen pro červa, v-r-m (worm, vermis atd.) souvisí v některých germánských jazycích i s hadem nebo drakem, byť archetyp červa s nimi není identický (oba jsou diferencovanější, ale také vědomější, pevnější, bez nerozlišené roztékavosti a nevědomé vegetativní „mazanosti“), nanejvýš může být červ jakýmsi „předstupněm“ hada (tak jako může být ve své mlčenlivosti či tichém vrnivém pištění předstupněm téměř čehokoliv). Slovanský kmen č’r’v označuje nejen červa, ale i střevo (črevo), na lidském těle to nejčervovitější, s autonomní, pomale plíživou peristaltikou (v některých jihočeských nářečích bývá zvykem i malé kojence oslovovat frází „Ty střívko jedno nateklý!“). Kromě červů „reálných“ zná folklór mnoha národů nejrůznější červy bájné či strašidla s červovitou podobou (Tatzelwurm, červ s prackami, jeden z přízraků alpských horalů, olgoj chorchoj, „červ-tlusté střevo“, přízrak mongolské pouště Gobi, zabíjející záhadným způsobem na dálku — oba tyto fantómy jsou popisovány jako veliké, hodně přes metr délky). Na obálce jednoho z nedávných čísel časopisu Respekt byla ostatně zpodobněna světová finanční krize jako obrovský nestvůrný červ, ohrožující zeměkouli. Je proto nejvyšší čas se ohlédnout, zda se k nám ve skrytu, pomalým píďalkovitým pohybem neblíží cosi slizce nadýmavého, cosi, co nás může buď dojmout, nebo pohltit.

Praha, 1999

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz