Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z července 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
I.Hned druhého července jsem odvezl své dva synky k babičce do Náchoda, zdrželi jsme se dva dny a hned jsme se s manželkou a malou dcerkou vrátili domů – a to i přesto, že kolem Náchoda je moc hezky. Pan Karel, se kterým babička žije, má v garáži dřevodílnu, a tak jsem si vezl na návštěvu na střeše prkýnka, ze kterých jsme v dílně na protahovačce udělali obložení. Mám práci se dřevem moc rád, ale tentokrát jsem byl nervózní z jednoho zásadního důvodu: spěchal jsem domů dopsat knížku Pošetilost doktora vinnetuologie, kterou slibuji už na záložce prvního vydání Steinera. A ten vyšel před dvěma lety.
Já pracuji v divadle, takže mám dva měsíce prázdnin a všechno jsem směřoval k tomu, abych neměl přes prázdniny žádnou práci. Odevzdal jsem článek do zářijového měsíčníku, dokonce jsem dodělal úpravu Ondiny, kterou mám s režisérem Mariánem Peckem dělat na konci září, abych měl opravdu klid.
Když jsem avizoval Pošetilost při vydávání Steinera, měl jsem hotových přes dvě stě stran vinnetuologického textu, poslední zbývající kapitoly jsem měl naskicované a dokonce jsem o té knížce jednou vyprávěl v rádiu v Hradci Králové, jako by už byla hotová. A poslední dobou jsem cítil touhu přímo sžíravou se na to vrhnout a konečně to doklepnout, ale jsem zaměstnaný člověk se třemi dětmi, rozestavěným domem a hektarovou zahradou. Musím dojíždět do práce, vozit děti do školy a zpátky, sekat trávu, míchat maltu, zazdívat dveře, pořád něco. I když tohle má být červencový deník, tak se musím zmínit o tom, že když jsem zrovna nebyl v práci, tak jsem běhal s křovinořezem a betonoval podlahu v garáži a kdovícoještě o stošest, abych začátkem července mohl zasednout ke stroji a spustit.
Teď je tedy čtvrtého července. Sedím u počítače, žena se svou maminkou se starají o malou Bětku, tchán za domem štípe kameny na plocho a dláždí cestu k mostu přes potok. Já sedím u počítače, a nic. Za několik hodin ani řádka. Za ty dva roky, co jsem s textem nehýbal, uteklo hodně vody a nějak se do toho nemůžu vpravit.
Když jsem se ženil, říkal jsem žertem ženě, že si bere umělce a že se má připravit na to, že budu třeba tři dny ležet v posteli a když kolem mne přejde, budu křičet: „Nerušit! Tvořím!“ Teď si připadám, že žiju naplno v tom žertu. Tchán má hotový chodník a já napsal dvě stránky. Začínám psát od začátku. Je to stejné jako se Steinerem. Já si nejdříve sestrojím příběh, který musí fungovat, postavy, které tím příběhem hýbou, situace…a pak si to uložím v hlavě a chodím si s tím po světě a přemýšlím, co všechno by ten příběh mohl házet, co by mohl znamenat. A tou dvouletou prolukou mi teď na vinnetuologickém příběhu připadají zajímavá jiná témata než dřív. Takže to teď musím udělat úplně jinak. Tím se mi změní postavy, některé zápletky, temporytmus vyprávění cítím o hodně rychlejší než v původním textu, takže jsem zase na začátku.
Ze zoufalství jsem natřel lakem to obložení a zakopal na zahradě kabel pro připojení sekačky. To je krásná práce. Jednoduchá, a má hned viditelný výsledek. A také se při ní tak nestydím, když slyším tchána za rohem štípat dříví.
Zase zkouším psát. Nejde to. Děsí mne, že se vrátí zpátky kluci a já nebudu mít ani řádek. Co by se pak stalo, nevím. Když už jednou ty děti mám, tak mám potřebu se o ně starat a vzal jsem si na sebe za ně odpovědnost. Přes rok musím být často v práci, tak bych jim to měl o prázdninách vynahradit. Nedá se předem říci, co z nich vyroste, mají svou hlavu, ale měl by člověk udělat maximum. Zatímco potencionálním čtenářům nic nedlužím, ani jsem si za ně na sebe nevzal odpovědnost, ani za českou literaturu… Také dobře vím, že bude-li na světě jedna další knížka navíc, nebo nebude, není zas tak podstatné.
Je to hloupé. Ono psaní je vlastně docela sebestředná záležitost. Ani jsem se nezmínil, že začátkem prázdnin nám definitivně prorezavěl bojler a moje žena souhlasila s tím, že se budem koupat ve studené, dokud to nedopíšu. Koupe se už skoro týden ve studené a já mám ty své dvě slavné stránky. No nevím.
Milý deníčku: dneska je druhé prázdninové pondělí, pojedu do města na nákup a poslat po internetu od kamaráda z obchodu tuhle stránku. Vidíš, psal jsem ji hodinu a ty dvě stránky románu skoro týden. To je tedy disproporce. Stavím se někde na návštěvě a vykoupu se v teplé vodě. Pak s tchánem vybetonuju nájezd do garáže. Třeba mne při tom betonování políbí múza.
II.
Den poté, co jsem odeslal první část, to znamená v úterý, jsme měli skoro celý den návštěvu. Jednu paní malířku, která se odstěhovala z Prahy do vesnice kousek od nás. Má pět dětí a aby je uživila, učí na nějaké střední textilní škole v okolí. Vzhledem k tomu obrazy zrovna nechrlí. Teď si ale zlomila nohu, na rehabilitaci měla konečně čas na sebe, ale prý toho stejně moc nenamalovala. Přišlo mi to jako podobný případ, chtěl jsem se zeptat, jak to nese, ale neodvážil jsem se. Během hovoru pak ale vyšlo najevo, že si stejně oba myslíme, že největší umělecký žánr, který se nedá bezpochyby ničím překonat, je ten život sám. Tak jsem se trochu uklidnil.
Druhý den ráno jsem vyvenčil jako každý den psa a po snídani rovnou vlezl do sklepa, který už dlouho čekal na úklid, a strávil jsem v něm celý den. Strop je nízký, člověk konající pořádek musí být stále sehnutý, takže mne ještě teď bolí záda. Vynosil jsem několik pytlů nepořádku, kterému jsem ale v zápalu boje říkal ošklivěji. Ale teď, když už je poražený a neškodný v pytlích a pokorně čeká na popeláře, jsem smířlivější.
Zatímco jsem byl ve sklepě, tchán odjel do Náchoda pro prostřední ratolest. Bylo to tak předem dohodnuto, abych já nebyl rušen v prudké tvorbě. Ještě před tím, než se zjistilo, že to nebude tak prudké. A tak jsem měl na úklid sklepa čas. Druhý den ráno jsme pro ně jeli k vlaku, pak jsme roztopili oheň v krbu, protože venku pršelo, a opékali uzeniny, což byla oslava shledání se synkem po týdenní odluce. Večer jsem seděl u počítače, žena se připravovala na bylinkářský kurs, který povede v sobotu v Šumperku, syn si hrál se sestrou, byli u toho docela hodní a já zkoušel tvořit. Nenapsal jsem nic, ale přeci jen se mi ta témata v hlavě začínají dávat dohromady s příběhy a myslím, že je to na spadnutí.
A skutečně: druhý den ráno mi začalo „zvonit“ v uších a začala se mi v nich objevovat slova, jako kdyby mi je někdo diktoval. To už znám. Takhle jsem napsal kdysi celý muzikál Legenda s Petrem Ulrychem. Stál jsem měsíc u míchačky, přihazoval písek a cement a občas si to zaběhl do pracovny zapsat. Protože v takových případech vlastně nic nedělám a připadám si jako taková anténa, jsem přesvědčený o tom, že mi to zpívají múzy.
Sedl jsem tedy radostně hned po ránu k počítači a psal a psal a nenapsal jsem ku podivu začátek vinnetuologa, ale finále první půlky muzikálu, který píšu pro jednu zatím tajnou pražskou produkci. Hned na první pokus to bylo dobré, přes den jsem pobíhal kolem domu a vracel se k zapnutému počítači dopsat sloky, které jsem zachytil. Když píšu tímhle způsobem, tak po sobě skoro nikdy nic neopravuji, většinou to okamžitě vyjde.
Steinera jsem nakonec psal také tímhle způsobem a ta moje muka, která popisuji, pramení pravděpodobně z toho, že musím nějakou náhodou do toho tématu, do té neznámé země, najít vchod. A když už tam jsem, tak je to snadné.
Protože když píšu povídku, tak si ji umím v duchu celou představit jako třeba mapu nějaké země a všechny vztahy, zápletky a metafory musím vidět jako silnice a řeky a města na té mapě a všechno musí fungovat. Myslím, že to tak musí dělat každý, že vlastně filmaři si musí umět před sebou představit rozbalený celý svůj film.
Proto také spousta lidí začíná na básničkách a krátkých povídkách, protože to je jednodušší. Zpátky k deníku: takže na pátek jedenáctého si píšu, že jsem konečně celý den tvořil a také vytvořil, i když něco jiného, než jsem očekával. Ale ono rozjet finále u muzikálu je dle mých zkušeností dřina, tak jsem rád, že mám nějaký materiál.
Pátek je také radostný den, kdy mi na kontě naskočila výplata z divadla, takže sobota dopoledne bude dnem nákupů, pojedeme do městečka, do města, a budeme utrácet a odpoledne až do večera povede žena ten kurs.
Zítra dáme malou Bětušku dědečkovi a babičce a hned ráno ve smyslu velkého výletu pojedeme se synkem do Brna, kde mám večer Na provázku autorsky číst Steinera. Jsem dokonce v pokušení tam přečíst něco z toho původního vinnetuologa, který je skoro dopsaný, a který nikdy nevyjde, protože ho nevratně a poznatelně přepíšu, jen co mi to půjde, jen co do té jeho krajiny najdu vlez. Většinou se před čtením snažím důkladně připravit, takže touto docela radostnou prací strávím sobotní večer.
III.
V neděli třináctého července jsem měl večer autorské čtení ze Steinera v Brně. Vyjeli jsme se ženou a prostředním Ríšou už ráno, abychom si Brna užili. Já v Brně pracoval, seznámili jsme se tady, měli jsme v Brně první společný byt...Večer předtím jsem si udělal čas a připravil jsem si kapitoly, které bych chtěl číst. Bývají pokaždé jiné, asi podle nálady nebo ročního období, i když mám samozřejmě svoje konstanty.
Také mi organizátoři slíbili výjimku ze zákazu vjezdu, abych mohl dojet pěkně autem na Zelňák, což mne vždycky dostane – od doby, kdy jsem vyráběl a prodával hrnky. Protože většina těch obchůdků je v pěších zónách a správně by si člověk měl dojít na dopravní inspektorát, vystát frontu, požádat o výjimku, pak se vrátit k autu a teprve jet na místo. Ale když máte auto plné zboží, jste někde dvě stě kilometrů od domova a musíte ten den obejet alespoň deset měst, abyste to všechno udal, nemáte na fronty na inspektorátu čas a prostě vjedete do pěší zóny, zaparkujete pěkně před obchodem a pak se snažíte usměvavou a vemlouvavou polovinou obličeje nabízet prodavači zboží a druhou zkřivenou polovinou pokukujete výkladem po autu, jestli už se kolem něj nemotají nějací poldové a nemontují vám na něj botičku. To se opakuje v každém městě, takže si po nějaké době úplně zamilujete výjimky ze zákazu vjezdu. Já bych tak jako tak to čtení neodmítnul, ale touhle nabídkou mne chlapci z agentury Větrné mlýny, kteří to organizují, odzbrojili naprosto.
V Brně jsme se prošli po Špiláku a navštívili nějaké známé. Jedni nám darovali čtyřicet kilo meruněk ze zahrádky, čímž ovlivnili události v naší domácnosti na několik dnů dopředu. S meruňkami v kufru jsme se dokodrcali na Zelňák, na čtení přišlo relativně dost lidí. Nejdříve jsem se pustil do Steinera, docela to hezky klapalo, pak byly podle režie organizátorů nějaké dotazy. Já pak, protože mám problémy s tím svým vinnetuologem, měl připraveno pár povedenějších kapitol z původní verze, protože mi žena říkala, že se možná do toho psaní nemůžu dostat, poněvadž to chci přepsat celé a to je špatný přístup, protože bych ty dobré věci mohl v nějaké formě nechat. Moje žena věří na proudění všelijakých energií a na to, že se něco může zablokovat, když to tak nemá být, a já také. Takže jsem souhlasil. Nakonec jsem přečetl jenom jednu dlouhou kapitolu, protože už bylo pozdě a čas se nachyloval. Ale přesvědčil jsem se, že to funguje, lidé byli velmi pozorní a „šli s tím“, což je takový výraz z divadla, kde každý vycítíme, jestli ten večer diváci představení prožívají, anebo je to nějaké rozklížené.
Takže co se vinnetuologa týče, odvážím si z Brna o problém víc.
Po produkci, po „show“, na mne čekal Martin Pluháček, můj nakladatel, kterého jsem nikdy osobně neviděl a jenom si stíháme zatelefonovat. Ono se říká: čím hrnec načichne, tím pak smrdí. A já když poslal Martinovi rukopis Steinera, tak byl podzim roku tuším 99 a já od něj chtěl do konce roku vyjádření, jestli má zájem, nebo ne, protože jinak bych zkusil ještě jiného nakladatele a ten měl uzávěrku příjmu textů na přelomu roku. A Martin mi volal na Silvestra kolem oběda, že rukopis bere. Od té doby nám asi bylo souzeno si takhle telefonovat.
Díky tomuto setkání se večer trochu protáhl, odjížděli jsme od „Provázků“ kolem třetí, žena řídila, Ríša už od jedenácti – na vlastní přání – spal na Zelňáku na zadním sedadle auta, je ještě malý na takové jízdy.
V pondělí jsme se z toho trochu vzpamatovávali, žena se připravovala na zavařování těch meruněk, snášela sklenice, úporně hledala víčka, ničeho nebylo dost, do toho zjistila, že je zralý černý rybíz, má ho ráda, tak jsem jí před lety zasadil na stráni asi třicet keřů. Teď se musel otrhat a připočítat k meruňkám. Pracovitost choti mnou pohnula a slíbil jsem, že tedy konečně koupím a nainstaluji nový bojler, aby nám tekla teplá voda. Ta netekla, protože starý bojler prorezavěl a já dostal lhůtu čtrnáct dní na jeho opravu, abych mohl tvořit. Jak už víte. A taky se už ví, že skoro zbytečnou, vyjma muzikálové produkce.
Vzal jsem Ríšu a jel do města. Oběhali jsme pár obchodů, abychom zjistili, kde jsou nejlevnější, přestože Martin Pluháček kolem půlnoci u „Provázků“ tvrdil, že kdyby Steiner měl takovou odezvu jako v Čechách i v němčině nebo angličtině, už bych to dělat nemusel. Obšťastnilo mne to. Některé věci ani nemusím mít, stačí mi ta představa. Při oběhávání, třeba. Ale to si nestěžuji, to žertuji, protože já moc rád žiju právě tady a kdybych si mohl vybrat, stejně bych zase asi psal česky.
Nejlepší a nejlevnější bojler měli na pěší zóně. Coby bývalý keramik jsem tam zkušeně zajel, koupil ho, (policajti nepřišli), naložil a nastartoval. Jenže z pěší zóny vedou dvě cesty, jedna po schodech dolů a druhá úzkou strmou asfaltkou, obě vypadají do poslední chvíle stejně a já vjel na tu nesprávnou. Asi z rozrušení. Ozvala se rána a zůstali jsme trčet na podvozku uprostřed schodů. Přiběhl nějaký pán a vykřikoval, že jsme v poslední době čtvrté auto a že musím sehnat hodně silných mužských, co to vezmou za předek a dostrkají nazpátek. Zadní kola zůstala ještě nad schody.
My vozíme v autě tři děti, takže si vybíráme těžká bezpečná auta. Máme Seat Toledo, který váží tunu a ještě dva metráky navíc. Prvních šest chlapíků s tím ani nehnulo. Mezitím se jejich doprovodné osoby a spousta dalších kupily pod i nad schody a nahlas diskutovaly o tom, jak se tam ten blbec mohl dostat.
Po nějaké době jsem měl k dispozici dvanáct silných chlapů, všechny jsem musel odchytit na ulici, zasvětit do problému a přemluvit, aby následující chvíle strávili právě se mnou. Těchto dvanáct chlapů po kouscích dohrkalo auto zpátky nad schody. Policajti se za celou tu dobu vůbec neobjevili, ale i tak měl synek zážitek a dovedu si představit, co nakreslí ve škole, až budou kreslit ten nejsilnější prázdninový...
Pod bojlerem jsem strávil celou středu dopoledne. Všechna kolínka, šroubení, ventil a podobné věci jsem musel rozdělat a přetěsnit. Ležel jsem při tom na zádech pod ním, máme bojler skoro u země a v rohu. Do oka mi kapala voda. Navíc jsem si spletl lahev s fermeží, kterou se natírá koudel na závitech, s lahví s olejovým lakem. Voní to skoro stejně. Než jsem to zjistil, lepilo úplně všechno. Pak jsem zapojil vodu a na několika místech to strašně stříkalo. Celý pokus jsem zopakoval a už to jen kapalo… Pak ještě jednou a už to ani nekapalo. To bylo už po obědě. Pak mi žena navrhla, abych – když už jsem v tom – přetěsnil ještě kapající kohoutek v koupelně. Vzal jsem za něj hasákem a přelomil ho. Vodní dělo, které tím vzniklo, mířilo přímo na mne. Šermoval jsem proti němu tím hasákem, což nepomohlo, a než žena podle mého křiku vypnula hlavní přívod, nebylo to hezké. Bez vody žena nemohla zavařovat a ačkoli jsem slíbil, že hned dojedu pro nový kohoutek, raději si zašla s kanystrem pro vodu do lesa ke studánce.
Druhý den ráno voda zase tekla. Taky se vrátil Adámek z prázdnin od babičky, takže už jsme měli zpátky všechny děti.
V pátek žena odejela na čtyři dny na kurs alikvótního zpěvu do Prahy a já se až do pondělí staral o domácnost. Ríša mezitím odejel za druhou babičkou, takže jsme byli takoví tři partyzáni. Děti byly hodné, dokonce jsem měl čas udělat konečně bytelné police ve spíži. Měl jsem ve stodole čtyři obrovské a prastaré borovicové fošny a pořád jsem měl potřebu je odklízet, protože mi překážely. Tak jsem je rozřezal, ohobloval a udělal z nich ty police. Když už jsem nevěděl, co vařit, tak jsme jeli do restaurace a pak jsme se koupali ve Velkých Losinách, které jsou od nás přes kopec.
Se psaním mi to nějak nevyšlo. Ale vypadá to, že nepojedeme začátkem srpna do Tater, až budou kluci na dva týdny na táboře, protože pojedeme až v září, a asi do Alp, takže to snad dohoním. Přísahám si to na holý pupík.
IV.
No prosím. A hned ve středu večer jsem sedl ke stroji, že to jen tak zkusím, a napsal jsem za odpoledne a za večer jedenáct prvních stránek nového textu vinnetuologa. První tři kapitoly jsou úplně nové a jsou to ty, na kterých jsem se začátkem července zasekl, protože jsem nevěděl, jak je napojit na původní příběh. Začátek starého textu jsem si pak přečetl a některé věci z něj použil, ale doslovně jsem z něj nezařadil nic. Neshodovalo by se mi tempo vyprávění, které je v původní verzi rozvleklejší. Dostal jsem se tím asi na třicátou stránku původního textu.
A šlo mi to hladce, bavilo mne to, hrál jsem si – a přitom vím, že se k tomu nebudu muset příliš vracet kvůli předělávkám. A také je na tom hezké, že když jsem dopisoval, měl jsem už před očima další kapitoly, takže musím jen zasednout a zapsat je.
Myslím si, že tím usilovným finálovým přemýšlením se mi to někde v hlavě – nebo spíš nad hlavou – vytvoří, protože teď už vím, jaké ty postavy jsou, co si myslí, jak by se zachovaly a stačí mi se tím řídit. Kromě toho přemýšlení pod bojlerem a u míchačky a všude možně k tomu ale musím připočíst dva roky, po které to nosím v hlavě. Myslím, že teď je dejme tomu devadesátiprocentní pravděpodobnost, že to do začátku září bude hotové.
Ve čtvrtek přijela každoroční návštěva, jedna naše velmi dobrá kamarádka z Brna se třemi dětmi, takže u nás vládl takový ten ubytovávací chaos a budeme mít na týden v domácnosti šest dětí a budeme si tak hezky praskat ve švech.
V pátek jsme byli ve Velkých Losinách a plavali v bazénu, na zámku zrovna zkoušelo brněnské divadlo Radost na večerní představení Rychlých šípů. Máme v Radosti nějaké přátele, tak nám slíbili na sobotní dopoledne návštěvu a my jim to večer oplatíme tím, že se podíváme v Losinách na druhé představení Šípů. Mezitím odpoledne jedeme opékat uzeninky se šumperskými známými. Půjdeme tam s dětmi procházkou přes les, aby se trochu utahaly a byly ovladatelnější.
Významná událost se stala ještě ve čtvrtek ráno, kdy jsem byl na pile a zjistil, že už jsou nařezané trámy na přístavbu křídla domu, takže se do toho tesaři můžou pustit. Nevydržel jsem s nervama a zavolal na Aura Pont, kolikpak mi za poslední pololetí nasbírali na honorářích, posílají mi to dvakrát do roka. A zjistil jsem, že to dá přesně na ty trámy a tesaře, tak mi spadl kámen ze srdce, protože kluci se pomalu chystali do toho pustit a já přemýšlel, kde na to vezmu a od koho si půjčím, jestli mi z Aura Pontu pošlou málo. A dopředu se to nikdy neví.
To se mi ulevilo v posledních dnech. Ekonomicky i umělecky.
Radost už zvoní dole na zvonek. Už přijeli na tu návštěvu, tak musím končit.
V.
Tak a budeme pomalu končit, můj milý deníčku. Máme třicátého a začne psát zase nějaký jiný literát.
Protože teď máme doma těch šest dětí, trávím hodně času s mládeží. Včera jsme byli na borůvkách v údolí Divoké Desné, dneska budou borůvkové knedlíky a koláč. Pak jsme byli v termálu ve Velkých Losinách na koupání, každý den máme nějaký společný program, ale večer začnu být samotářský a stahuji se k počítači a píšu si toho svého doktora vinnetuologie. Každý den, když dopisuji, tak už mám představu, co bude následovat, a nad tím si ještě ve volných chvílích dumám a večer mám o tom konkrétnější představy. Opisovat ze starého vinnetuologa definitivně nemohu, protože nový už má svůj rukopis a ty rukopisy jsou jiné, ale používám některé situace, které považuji za povedené.
V neděli odjíždějí děti na čtrnáct dní se skautem do Bílých Karpat a než se vrátí, budu s vinnetuologií hotov.
Helena Fahrnerová
Měsíc z odvrácené strany Hvězdy aneb Co jsme dělali
Napadlo mě to hned, když mi Martin oznámil, že bude psát internetový deníček. Že by byla legrace srovnat, jak se vidí umělec sám a jak prožité události vidí jeho okolí. Neřekla jsem mu ale nic, a těšila se na začátek července.
A pak to začalo. Původně jsem si myslela, že bude vymýšlet výlety po hradech a zámcích, přelézání skalních převisů, cirkusy, ježdění metrem a další atrakce, aby bylo o čem psát, ale ukázalo se, že jsem vedle jak ta jedle. Moc se těšil, až děti rozdělíme babičkám a on bude mít klid na psaní knihy. A toho se mu dostalo. Nakoupili jsme spousty jídla, abych ho mohla zásobovat proviantem, ale on si stále častěji scházel pro jídlo dolů do kuchyně. A nejen to, začal také vyhledávat práci mimo dosah počítače. A jak si dělal pořádek v hlavě, začal uklízet i domeček. Nejdřív keramickou dílnu. Potom stodolu. Kuchyň. Sklepy. Přerovnal květináče s bonsajemi. Strašně moc toho vyházel. Ale nemůžete říct nic, jen tiše stát a držet pytel na odpadky, anebo – v lepším případě – utéct z jeho dosahu, protože umělec pravděpodobně právě tvoří. Ne, že bych nerada uklízela, ale měla jsem pocit, že tohle si musí vyřešit sám. Chodila jsem na bylinky. U nás jich teď kvete spousta.
A taky jsme byli v Brně. Pro mě je to čarovné město. Mám ho moc ráda, takže Martin ani moc neprotestoval, když jsem ho poprosila, abych mohla jet s ním. Měl autorské čtení v divadle Na provázku. A Brno nezklamalo. Ukázalo mi ta nejhezčí kouzla, jakých bylo schopno. Finále různých drobných kouzelných zážitků mě ale čekalo až večer. Vstoupili jsme do dvora divadla a já zůstala stát s otevřenou pusou. Byl to tentýž prostor, který se mi zdál v jednom snu, když jsem ještě byla na JAMU. Tenkrát ale CED ještě nestálo! V tom prostoru ve snu se konalo divadelní představení divadla Matěje Růžičky, který tehdy ještě žádné divadlo neměl. Pamatuji si ten sen, kvůli tomu představení, protože bylo naprosto neobvyklé.
Zbystřila jsem. A začalo mé soukromé čekání na Godota – Matěje, který samozřejmě, jako ve všech divadelních inscenacích, nepřišel. Ale v tom napjatém očekávání, jakou souvislost má dávný sen a dnešní den, se mi poodhaloval ten úžasný svět osudů „brněnskéch figur“, osobností, jaké nikde jinde na světě nepotkáte. Vlastně vůbec nevím, jaké bylo Martinovo čtení. Seděla jsem ve tmě hlediště a slyšela jeho hlas. Znala jsem pointy jeho příběhů a myslela přitom na divačku, která prý den co den dojíždí z Břeclavi, a obdivovala Dony Quichoty z Větrných mlýnů, kteří kvůli svojí Dulcinei dokážou uspořádat festival, aby se jí splnilo přání vidět třicet žijících spisovatelů, každý večer jednoho. A pak jsme s jedním Parisem zavírali hospodu, jako za studentských let, a pak jsem si svého spícího muže vezla za svítání domů, do naší tiché horské chaloupky. A když jsem se ráno probudila, jen plný kufr meruněk, které jsme v Brně dostali, mi připomínal, že to celé nebyl sen.
Druhá půle měsíce července proběhla ve znamení velmi intenzivních společenských vztahů. Návštěvy si u nás podávaly dveře, ale zdálo se, že to Martinovi vůbec nevadí. Dokonce ochotně pohlídal děti, když jsem potřebovala na čtyři dny odjet. Když zapojoval bojler, znovu mě napadalo, jestli má tohle zapotřebí, proč raději nepíše a nevydělá si tím na vodníky-odborníky, ale když se mu to konečně povedlo, chápala jsem jeho radost z vítězství nad ovládnutím hmoty.A navíc u toho zažil příhody, které by u počítače jen těžko vymyslel. A i kdyby vymyslel, nikdy by je nenapsal, protože by sám neuvěřil, že by se něco tak nepravděpodobného mohlo někdy někomu stát. Víte, my jsme taková pracující inteligence. Jsme oba velmi nepraktičtí, a co se týče údržby domu nebo zahrady, tak úplně jednoduchá věc na usnadnění práce nás napadne až po měsících dřiny. Anebo nám jemně poradí nějaký praktičtější kamarád. Ale pouštíme se do těch bojů s nadšením a vervou pořád znova a znova, protože oba cítíme, že je to pro nás velmi užitečné.
Pak přijela naše kamarádka, která se svými třemi dětmi u nás tráví už poosmé část léta, a Martin začal mizet stále častěji k počítači. Myslela jsem si, že to je kvůli nezdolné dětské energii, kterou někteří dospělí těžko snášejí, pokud jsou jí trvale vystaveni, ale zmýlila jsem se. Začaly mu zářit oči a začal být nerudný kvůli maličkostem. A to může znamenat jen jediné: dostal se do knihy.
Za pár dní odjíždějí naši kluci na tábor. Budu muset nakoupit hodně jídla, abych svého muže mohla konečně začít zásobovat proviantem až k počítači.
Martinu Fahrnerovi můžete psát na: dramaturg@vcd.cz
