Upadlí vlastenci aneb Český wake / Recenze /
Josef Chuchma, MF Dnes, 23.7.2003, s.C/8
Suverenita a doslovnost v románu Stanislava Moce
Od konce šedesátých let v Austrálii žijící Stanislav Moc (1945) vydal v následujícím dvacetiletí dva romány v exilových nakladatelstvích, před pěti lety mu pražský Formát uvedl knihu fejetonů, takže nedávno zveřejněný román Upadlí vlastenci aneb Český wake je autorovou prozaickou premiérou v jeho rodné zemi. A nutno říci, že běží o prózu hodnou zaznamenání.
Vypravěčem Upadlých vlastenců je neopatrností sourozenců zmrzačený Pepíček, nejmladší z pěti bratrů, ještě mladší je pak sestra Bětuška. Jejich matka zemře při krmení Pepíčka - to je výchozí a výrazná i slibná scéna románu, který se pak točí kolem matčina pohřbu, na nějž se sjedou příbuzní včetně bratra usazeného v Austrálii. Při této příležitosti spolu vedou - za tiché účasti na vozík upoutaného vypravěče - řeči o minulosti a přítomnosti rodiny i o politických poměrech. Během několika málo dnů vyjde mnohé najevo.
Stanislav Moc je rozhodný inscenátor: na jeviště románu přivádí některé reprezentativní typy české polistopadové společnosti - kupříkladu emigranta, dále kuponového privatizátora, který však snadno získaný podnik (cukrovar) přivádí na buben, či pracovníka vnitra, který toho na druhé hodně ví… Autor s nimi odehrává tragikomickou etudu, která chce ilustrovat upachtěnost těchto procesů a změn, jak také předjímá název románu, v němž navíc tvar "český wake" (probuzení) avizuje i emigrantské komolení, či chcete-li přivlastňování si češtiny - jenže ve vlastní próze Moc nepřisoudil jazykovému potýkání žádnou z určujících rolí.
Román Upadlí vlastenci místopisem a typologií postav nemá daleko k filmu Jana Krause Městečko. Časopis Variety jej letos na festivalu v Karlových Varech zařadil do sekce děl, za něž ručí. Kraus, domácí kritikou za svůj celovečerní debut vesměs rozcupován, verdikt amerického kritika ve Varech prezentoval jako satisfakci. Věc však nebude útěšně bipolární: podle mě Američan ve zdánlivě silně kritickém filmu dostal přesně to, co očekával - Městečko je vzorňácky konvenční v tom, jak vše je v něm hezky čitelné, celou dobu si my, našinci, potvrzujeme, že takhle to u nás přece chodí, a naopak, kdo se ve zdejších nuancích - a právě ty považuji za podstatné pro celou zdejší situaci - neorientuje, nemusí být znejistěn: v Městečku obdrží pedagogicky přehledný bedekr postojů. A ten trčí i z Upadlých vlastenců. Rozdíl mezi nimi a Krausovým filmem je však v hutnosti tvaru a kompoziční promyšlenosti: romanopisec umně, až k závěrečnému finále pracuje s motivem rodinného přítele, zavražděného komunistického aparátčíka Macha, jehož skutečný vztah s rodiči šestice sourozenců už nelze zjistit. Vůbec minulost se svými temnými zákoutími vychází Mocovi věrohodněji než přítomnost a budoucnost. Z nejmladší Bětušky a jejího chlapce, právníka, se stane plakátová naděje, že "pojedou po svém a naši zatíženost minulostí překonají svou inteligencí a obětavostí".
V základech knihy Stanislava Moce tedy leží rozpor: přání je tu často otcem myšlenky, ale nevykutálené, citlivé spisovatelské řemeslo mírní schematicky vedené kontury a usazuje knihu do společnosti titulů, které stojí za přečtení.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz