Svatoušek / Recenze /
Jiří Zizler, Lidové noviny, 25.6.2003, s.24
"...prudká touha, aby tam nahoře něco bylo"
Román literárního kritika Milana Exnera se vrací do posledního půlstoletí českých dějin
Touhu po souvislosti a étosu lidského příběhu vyjadřuje jedna z nejpůsobivějších prozaických knih posledních let, osobité zobrazení posledního půlstoletí našich dějin.
"Říkám-li, že nejsem ničím, neznamená to, že jsem Nic! Nic jsou blázni opojení kariérou. Nebýt ničím je podstatou mé identity. Jenom ten, kdo není ničím, představuje volnou energii," říká Svatoslav, alter ego libereckého literárního vědce a spisovatele Milana Exnera (nar. 1950), uzavřený, citlivý a zranitelný, ale i tvrdohlavý a impulsivní, který se odmítá uvěznit limity dějinné epochy, do které ho osud pozval.
"Zjištění, že jsem někoho miloval či nenáviděl, je stejná banalita. Člověk není schopen ani jednoho. Je však schopen vyprávět příběh." (s. 14) Vyprávění příběhu probíhá jako návrat ke kořenům v dětství, a posléze jako putování světem vztahů, drásavých erotických iniciací i martyriem socialistického školství, jímž hrdina prochází jako žák, chovanec polepšovny, student a krátce jako pedagog. Varianty hrdinova jména i titul knihy ironicky odkazují k rozkmitu mezi pohanským hédonismem a křesťanskou duchovností, k hledání víry a autentičnosti uprostřed lidského pachtění, obstarávání a zabydlování, kde vedle triumfující tělesnosti ještě přebývá "prudká touha, aby tam nahoře něco bylo" (s. 384).
Se zatvrzelou vůlí a urputnou energií vypravěč rozplétá uzlové body svého života, aby obnovil a pospojoval paměť a dokázal, že nic se v jeho příběhu nedělo nadarmo. Oddávání rauši a znechucení z něj, touha po čistotě přemáhaná chtíčem v něm tvoří jeden nerozpletitelný celek - Exner postihuje intimní trapnosti a selhání, černé šmouhy na čisté desce prapůvodní nevinnosti, jako nervní a traumatizující, ale zároveň také pouze dílčí a dočasné stránky života; úkolem člověka je hledat pro erós místo, jež mu náleží.
Exnerovo vyprávění připomíná ponornou řeku, která mění tempo, občas se divoce řítí vpřed a místy jen líně teče, někdy se množstvím odboček rozlévá příliš do šířky a opět se vrací do svého řečiště. Silná reflexivnost se prolíná s výraznou imaginativností, křičící naléhavost střídá vidění krutě a přesně realistické. Tok obrazů, představ a aforismů koriguje vypravěč kriticky komentujícím (ale často bezradným) intelektem, obrací se ke čtenáři, aby s ním ušel kus cesty, dohadoval se s ním, přel i žertoval, a mezitím si nenápadně obrátí masku či vymění pózu.
Kdyby Exner častěji redukoval nadbytečné pasáže, působivost jeho vypravěčství by to umocnilo.
Zapomínané maličkosti
Autor nenásilně, ale citlivě vykresluje ovzduší zapomenutých časů i projevy dobového konání - rekonstruuje je z tisíckrát opakovaných, ale s úlevou zapomínaných maličkostí, rituálů, samozřejmostí, konvencí i mód. Předvádí se tu zvláštní koláž pokrytectví, hlouposti, rigidnosti a zmatení, v níž touha po texaskách a příprava na atomovou válku provází každý školní den. Exner roztáčí kolo soukromé dialektiky velkých a malých dějin, jejich dotyky, prostupování a opětovné oddělování, způsoby, jakými si dějiny člověka snaží přisvojit a vtáhnout ho dovnitř.
Próza ale nenabízí iluzi nějaké harmonizace či finálního pochopení světa a vlastní úlohy v něm: žádné místo ani perspektiva nejsou pevné a ani naše vědomí nekotví na místě.
K životu patří pozvolné, ale neúprosné posunování a proměňování, ale i nejistota a složitost. "Protiklady rotují kolem zárodečné mlhoviny. Čím hlouběji pronikáme sami do sebe, tím méně máme jistot o vesmíru!" (s. 147) Takové sebepojetí je stejně riskantní, jako mnohoslibně otevřené.
HODNOCENÍ LN: ****
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz