O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /

Slovinské vydání Báječných let pod psa a Výchovy dívek v Čechách

Počátkem července 2003 vyšly ve Slovinsku v podstatě souběžně hned dvě knihy Michala Viewegha – nakladatelství Sanje vydalo román Báječná léta pod psa, Cankarjeva Zalozba pak Výchovu dívek v Čechách. Obě knihy již slovinští čtenáři znají z tamního největšího deníku Delo, kde před časem vycházely na pokračování. Autorkou obou překladů je renomovaná slovinská bohemistka Nives Vidrih, která je také již tradiční “tazatelkou” Michala Viewegha v rozhovorech publikovaných ve slovinském tisku. Ten zatím poslední, již třetí v pořadí, vyšel ve výše zmíněném deníku Delo dne 21. července. Zde je jeho česká verze:


Michal Viewegh, hvězda současné české literatury

Humor, ale lidský, laskavý, dobrosrdečný


V posledních letech jste jedním z nejpopulárnějších současných českých spisovatelů. Čím to je?

Rád bych se vyhnul sebehodnocení, ale budiž: jednak se od začátku snažím psát srozumitelně, čtivě, zábavně a upřímně - což je myslím vždycky dobrý předpoklad pro čtenářský úspěch. A za druhé tu zcela prokazatelně zafungoval tzv. efekt sněhové koule. Když vyšla v roce 1992 Báječná léta pod psa, byl jsem prakticky neznámý autor, ale dostal jsem za ten román Cenu Jiřího Ortena a při té příležitosti poskytl pár rozhovorů. Vešel jsem tím pádem v jistou známost – a příští rok, když jsem vydal Výchovu dívek, už novinářů přišlo asi dvacet... A tak se to pořád stupňovalo. Čili mě tak trochu stvořila česká masmédia. Ne že bych jim to zazlíval :-)

Ve srovnání s jinými autory máte obrovské náklady a četné dotisky. Jaké přesně?
Kromě románů píšu i fejetony a literární parodie, a tenhle “intelektuální” žánr se logicky kupuje méně – náklad bývá tak dvacet, pětadvacet tisíc. S romány je to lepší, každého se obvykle prodá padesát až šedesát tisíc výtisků za první rok. V dalších letech pak vycházejí dotisky, takže celkový náklad někdy dosáhne i sta tisíc – jak tomu bylo v případě zmíněných Báječných let.

Vaším románem Báječná léta pod psa byli nadšeni jak čtenáři, tak kritici. Kritický ohlas u dalších Vašich textů pak není už tak jednoznačný...
To je bohužel pravda. Vysvětluji si to tak, že se nezhoršuji já, nýbrž literární kritika. Kritici ztratili někdejší schopnost rozpoznat skutečnou literární kvalitu :-)

V některých dalších textech jste přímo reagoval na kritické výstupy, připomínky a dokonce s nimi polemizoval, nebo je zesměšňoval. Dotkla se Vás kritika? Jak ji berete? Baví Vás hra s kritiky?
Dobře, tak vážně: jsem přesvědčen, že každý autor potřebuje zpětnou vazbu a že literární kritika je tudíž legitimní a nanejvýš potřebná disciplína. Méně už jsem srozuměn s tím, jací konkrétní lidé literární kritiku v Čechách provozují – a jakým způsobem. Dodnes se nedokážu smířit například s tím, že kulturní rubriky největších novin už léta okupují lidé, kteří literatuře podle mého hluboké přesvědčení příliš nerozumějí. Ano, skutečně se mě dotýká, když mi recenzent v novinách s půlmilionovým nákladem zcela vážně vytkne, že můj román, který vypráví dvacetiletá naivní holka, není psán krásným a bohatým spisovným jazykem... Proto občas reaguji poněkud hystericky. Není za tím ani tak ješitnost, jako spíš zoufalství.

Romány Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách jsou považovány za Vaše dva nejlepší. Jak se k tomu stavíte? Můžete nějak komentovat svůj literární vývoj?
Tyhle romány jsou asi nejčtenější a nejpřekládanější – ale to neznamená, že je i já jednoznačně považuji za nejlepší. Mám rád i jiné své knihy, které mimochodem taky dosáhly slušného domácího i zahraničního úspěchu – například Román pro ženy, Účastníky zájezdu nebo zatím poslední Případ nevěrné Kláry.

Autobiografický základ Vašich textů je velice zřejmý. Berete svůj život jako podklad k literárnímu dílu. Jaký je u Vás všeobecně poměr mezi reálností a fikcí? Je to zase hra?
Skutečný život odjakživa chápu jako zcela přirozené východisko pro psaní – ale zdůrazňuji, že jen jako východisko, jen jako základ inspirace. Téma, které jsem si jako autor vybral, musím přece dostatečně znát, jinak by mi příběh čtenář ani neuvěřil. Snad se shodneme, že spisovatel, který nikdy nebyl ani měsíc ženatý, by neměl psát romány o manželství. A tak dále. Prožitá realita tvoří ovšem i v mých románech sotva takových dvacet třicet procent, zbytek je fikce.

Pro Váš poslední román Případ nevěrné Kláry platí, že je podíl autobiografičnosti ještě menší než obvykle. Co znamená ten zvrat?
To je tím, že je to příběh o spisovateli, kterého jeho mladá partnerka podvádí. Ryzí fiktivnost je v tomto případě životně nutná, autobiografičnost by už hraničila se sebemrskačstvím :-)

Konstantou Vašich příběhů jsou rodinné a milostné vztahy. Souhlasíte?
Ano. Protože rodinné a milostné vztahy jsou jaksi konstantou našich životů. O čem jiném bychom měli psát? Pro mě je jedním základních kritérií pro výběr tématu jeho vnitřní naléhavost. Zvolené téma musí být pro autora osobně důležité – a rodinné a milostné vztahy pro mě tuhle podmínku splňují jaksi beze zbytku.

Každý rok vydáte v průměru jednu knihu. Vyhovuje Vám toto tempo, anebo je to nutné z komerčních, tržních důvodů? Nebo Vás to prostě baví?
Už to mám zkrátka v posledních letech takhle nastavené: na podzim začínám psát nový román, v lednu či v únoru je hotový a na jaře vyjde. Nepíšu koneckonců Vojnu a mír, píšu jakýsi střední proud – a tento typ románu se za rok dá stihnout v pohodě. Woody Allen asi už peníze nepotřebuje – a taky točí jeden film ročně. I mě psaní pořád baví – a teď, když jsem si vzal hypotéku na stavbu nového domu v Sázavě, mě tak nějak baví ještě víc :-)

Jaké je teď Vaše umělecké krédo? Přemýšlíte zase o napsání velkého románu, jakým jsou Báječná léta pod psa?
Nikdy jsem žádné “umělecké krédo” pokud vím neměl. Kdybych si ho musel vymyslet, pak by znělo například: “Nenudit!” To je myslím víc než dostatečné. Kdyby se tímhle krédem řídili všichni spisovatelé, po zbytek života bychom už jenom četli.... A k té druhé otázce: teď zrovna přemýšlím o nové knize, kterou se chystám začít na podzim a která by měla být jakousi groteskou o pití v Čechách. Takže by to opravdu mohl být velký román.

Do které linie české literatury se zařazujete? Humorné čtení, používající nadsázku, satirické a zároveň laskavé, které má u vás velkou tradici? Dokonce se mi teď zdá, že máte něco společného s Hrabalem, totiž ten laskavý odstup, se kterým i ošklivé, špatné věci už nevypadají tak ošklivě a špatně.
Já se nikam nezařazuji, a někdy si dokonce namlouvám, že jsem v české literatuře tak trochu solitér. S tím Hrabalem to je pro mě nezaslouženě lichotivé srovnání, neboť jej osobně považuji za největšího českého spisovatele druhé poloviny dvacátého století. Nicméně k té jeho lidskosti a laskavosti – která mimochodem vynikne zejména při srovnání s Milanem Kunderou – bych se rád skromně přihlásil taky.

Nevšiml jste si takového bizarního proudu v současné české literatuře, aspoň mně se takový zdá: Křesadlo, Kahuda, Urban, čím dál tím více i Kratochvil. Kde to má své kořeny?
To nevím. V bizarnosti jmenovaných autorů? :-)





Obálka slovinských Báječných let pod psa


Obálka slovinské Výchovy dívek v Čechách

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage