Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze srpna 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
pátek 1. srpnaProbudil jsem se brzo, bez budíku, protože jsem tak navyklý. Venku byla ještě tma, ale souhvězdí Orion nad východním obzorem už nezářilo tak intenzivně. Neklamná známka, že slunce už brzo vyjde. Zmáčkl jsem tlačítko na klíčích a dveře od garáže se začaly zvedat. Hned na to se z nich vyřítil synův pes Mutley. Máme ho na hlídání, protože syn má dovolenou a honí v Sydney holky. Teda doufám, že honí holky, protože v osmadvaceti má nejvyšší čas.
Na to, že je prvního srpna, což je na jižní polokouli vlastně únor, bylo poměrně teplo. Odhadoval jsem to na pět stupňů. Šel jsem liduprázdnou hlavní ulicí jen v šortkách a sandálech, ale v teplákové bundě, a byl jsem rád, že ji mám. „Únorový“ vítr foukal od jihozápadu a byl studený. Mutley běhal kolem jako splašený, všechno poctivě očuchával a pak pomočil, jak se na psa sluší.
Srpen ve mně vždy vyvolával zvláštní pocit. V Austrálii je předzvěstí jara, rozkvetlých rostlin a hlavně tepla, a to já mám rád, ale pro mou generaci to je také měsíc potupení, hanebného se nebránění, a i důvod, proč tady vlastně jsem. Proč jsem zestárl tady, a ne doma. Je mi skoro šedesát a tak se k srpnovým blues přidává i jarní senná rýma, na kterou mám nějaký sajrajt, co si musím každé ráno vstříknout do nosu. Ten sajrajt mi předepsala ještě ve Fitzroy Crossing vietnamská lékařka, která se dostala do Austrálie na staré a rezavé lodi po vítězství komunistů, a fakt to fachčí, akorát že nikdy nevím, kdy s tím začít, protože moje senná rýma se nedostavuje v pravidelném termínu. Lékařka má také svá blues, ale nevím, na který měsíc jí přijdou. Jsou ovšem mnohem horší, protože ji komunisté nejprve chytili a mučili. Jednou jsme se spolu trochu prdli a vyprávěla mně o tom. Že už nemůže mít děti. Když mi to popisovala, byla mi víc hanba, než že by mě to vzrušilo. A styděl jsem se.
Na pláž to mám z domu silnou čtvrthodinku, zkrátka něco přes patnáct minut, podle toho, jak se cítím a jak rychle jdu. V průseku mezi stromy, na duně nad mořem, jsem sepjal ruce a hluboce se uklonil jako budhista, ač jím nejsem. Ach, ta krása! Sluneční záře už pronikala mezi mraky na východě a mořem pod nimi. Tvořilo to nádherně kýčovitou plastickou malbu vystřelujících kuželů oranžové záře. Vyzul jsem se ze sandálů a zanechal je u paty stromu. Písek studil jako čerstvě napadaný sníh. Rychle jsem pláž přeběhl až do příboje, kde mi promrzlé nohy opláchlo teplé moře (19 stupňů), a vydal se na jih. Pláž tím směrem jde šest kilometrů až k ústí řeky Maclayské, ale já většinou jdu jen do poloviny, kde z písku vyčuhuje vrak rybářské bárky, která tu ztroskotala někdy v sedmdesátých letech minulého století. Posádka prý usnula ... A pak se obrátím a jdu nazpět.
Mutley běhá po dunách, které oddělují pláž od dešťového lesa, a snaží se překvapit malé klokany, kteří si chodí k moři líznout slané vody. Jakmile je zblejskne, hned za nimi vyrazí. Je to ovšem jenom hra, Mutley je pes domácí a když se mu klokan postaví, tak neví co dělat, a z bezpečné vzdálenosti na zmatené zvíře jen štěká. Já si prohlížím různé škeble, které moře v noci vyneslo na břeh, zda by se mi nehodily do sbírky, ale jsem moc vybíravý a většinou nic barevně ladného nenajdu.
Ach, dnes ten den a měsíc tak krásně začal! Když jsem se po necelé půlhodině vracel, bylo už takové teplo, že jsem si sundal teplákovou bundu a uvázal ji kolem pasu. Ale písek pořád zábl. Na duně nad pláží jsem se obul, ještě jednou obrátil, sepjal ruce a znovu uklonil. Však jak nebýt vděčný za to, že mohu každé ráno takhle hezky přivítat nový den?
pondělí 4. srpna
Když jsem dorazil na dunu nad pláží dnes, byla ještě tma, ale obzor se již červenal. V rudé záři mi kumulovité mraky těsně nad oceánem připadaly jako koruny stromů. Jako kdybych se díval na alej lip někde v dáli, přes louku a v zimě. Z té vyvýšeniny se moře zdálo rovné, jakoby pokryté ledem, a houpající se vlny vytvářely dojem, jako by se přes planinu hnal nízký vítr, který všechno umetal. Vyzul jsem si sandály a rychle přeběhl hlubokým pískem až k moři. Písek byl u vody mnohem pevnější, místy tvrdý jako beton a dobře se po něm šlo. Vyrazil jsem na sever, kde se v dáli černaly dva kopce Grassy Heads.To jméno „Trávové hlavy“ jim dali bílí, ale já jsem tušil, že jejich domorodá interpretace bude zcela jiná, protože jsem věděl, že až ty tři-čtyři kilometry k nim ujdu, změní se oba kopce do podoby želv, které zkameněly při svém útěku do moře. Tuhle interpretaci mně diktovala moje zkušenost domorodého světa z let strávených na hlubokém severozápadu australského kontinentu. Domorodci prostě v krajině „čtou“ a jejich legendy jsou pevně spjaty s podstatou kraje. Jistě, je to mythologický mišmaš, ale zajímavý je na něm fakt, že vědomě prorůstá svět přítomnosti do paralelního světa snění, aniž by dělal mezi oběma rozdíl. Kdo chce poznat ducha kraje, musí si sounáležitost obou světů uvědomovat a po svém interpretovat tak, aby mu jejich rozdílná dimenze nedělala potíží, ale naopak místy splývala. Tak to totiž je. My Evropani samozřejmě na tyhle čáry máry nevěříme, ale magii jako takovou úplně nezapuzujeme, ba byli bychom rádi, kdyby se nám nějak manifestovala, ale bohužel to nejde. Magie, aspoň domorodá magie, nemůže existovat v prostoru jen tak, sama o sobě, ale je napojena na vědomost, my bychom řekli víru, a kdo ji nemá, nemůže být ani její součástí, ani pozorovatelem, natož aby něco „uviděl“. My bílí to ovšem takhle nevidíme. Pro nás je abrakadabraka oddělené, a tudíž neexistující...
O víkendu jsme s ženou zajeli do Belingenu na trh. Je to trh pod horami, jednou za měsíc, a je zajímavý tím, že na něm jsou i trhovci, kteří žijí alternativním způsobem života. To jsou ti, co si staví domy z hlíny, objímají stromy, pěstují volnou lásku i trávu a obé je osvobozuje od všední reality. Také si propichují kůži různejma cvočkama a kroužkama, takže je poznáte ještě dříve, než promluví. Jenže tihle lidé se také nebojí umazat od hlíny a pěstují různá koření, ovoce i zeleninu a vyrábějí věci z kůže a ze dřeva. Všechno originální, i když možná ne strojově přesné. Zatímco moje žena šla tohle všechno okukovat a nakupovat, já jsem zalezl do stanu věštkyně, která hádala z ruky. Ta byla oblečena, jak za mých mladých let chodívaly Cikánky, tedy pestře. Byla postarší (mého věku) a já jsem byl moc zvědavej, co mně může věštit, když mě nezná. Věštkyně mi vzala ruku a tak smyslně mě po ní pohladila, že jsem se až zachvěl rozkoší. Pak mně odborně dlaň rozvinula, až jsem zasténal, ale už ne rozkoší, nýbrž že mi z ruky vykroutila tu pětku, co ta exhibice měla stát.
...Máte krásnou dlaň... řekla zastřeně.
...Jestli se vám líbí… zašeptal jsem ...tak to už bysme byli dva...
Tak nějak ten náš rozhovor hezky plynul, ale já si z toho moc nepamatuji, takže jsem asi očarovanej byl, to jo, ale přece jen jinak, než že bych se propadl do doby snění, která je dle domorodého učení paralelní nejen s dobou naší, ale i s dobou počátku. I když... trochu jsem v tu chvíli asi snil také... A pak, že vše nesouvisí se vším!
U dvou želv jsem se obrátil a vydal nazpět. Já si na těch ranních procházkách tak hezky prokrvím mozek! A i snídat mi pak chutná lépe...
čtvrtek 7. srpna
Přijeli hosté, vlastně kamarádi, a už dvě noci se spolu loučíme, protože to je další dvojice, která se po zralé úvaze rozhodla dožít zbytek života doma, prostě tam, kde se oba narodili. Těhle debat jsem už zažil hodně, a pro někoho to není snadná otázka. Pro mne to snadné je, já jsem si vzal Australanku a mé děti se tu narodily, vyrostly a já jsem tudíž zapustil kořeny. Zda chca ži nechca, a jak hluboko, je zhola zbytečné se ptáti. Tak to prostě bylo, a je. Navíc mám tu výhodu, že vím, kde domov můj. Mnozí to skutečně nevědí a při zpěvu naší hymny se jim kutálí slzičky po tvářičkách a dušičky trpí a trápí se ...ach, kde domov můj… Kde, když bory sice pořád šumí a i nad Tatrou sa blýská, ale hromy divo bijú už za hranicú, u cizích. U cizích?! No tak u cizích snad ne, ale v cizině to je... A tak, abych si tu realitu kór uměl představit a nebolelo to, tak vypisuji úřední lejstra tak, že jsem se narodil in Protektorat Bo:hman und Ma:hren, což je pravda pravdoucí, a za o a za a tam dávám ty dvojtečky, páč mi je česká ani anglická klávesnice jinak nenapíše. Ráno jsme po snídani šli na pláž a probírali budoucnost zde i v Česku a moji hosté říkali, že teď, co se konečně rozhodli, tak se na všechno snaží dívat pozitivně, však doma jsou i slušní lidé a já jsem s tím nejen souhlasil, ale i tu myšlenku podporoval tvrzením, že my, co jsme utekli, jsme taky pěkní hajzlíci. Jsme všichni stejní, tvrdil jsem, jak ti doma, tak my tady, a ještě jsem neviděl hajzla, kterej by se přechodem do demokracie najednou polidštil, zkrásněl i narovnal. Zato jsem zažil pár hajzlů, kteří hajzlili i tady. Demokracie totiž nepřevychovává, to musej sami. Pokud kdy k tomu tedy dospějí, a na to se nemusí nikam jezdit.
Moře se krásně zklidnilo, bylo jak ti naši hosté, tiché, pozitivní a jen občas se z jeho hlubin zvedla vlnka příboje a převalila se sama na sebe, což jsem považoval za symbolické, ale raději jsem o tom pomlčel. Místo toho jsme vzpomínali na léta ztrávená v bushi a můj host vyprávěl krásné historky z doby, kdy dělal bosse na plantáži kopry v Papue. Šli jsme chvíli podél vody na sever, ale šlo se nám těžce, protože byl příliv a ten nás nutil jít hlubokým „neuválcovaným“pískem a tak jsme se brzy obrátili a šli nazpět. Jednu chvíli nad námi majestátně proplachtil mořský orel. Byl krásně hnědorudý s bílou hlavou, žlutým zobákem i pařáty.
Večer jsme zašli do klubu na čínskou večeři. Vepřové v sečuánské omáčce, krevety s oříšky cashew, mongolské jehněčí a kuře s nudlemi chow main. Zapíjeli jsme vše rudým vínem Merlot a když bylo po hodech, tak jsme šli domů, vytáhli kytaru a skoro do půlnoci zpívali povětšině písně, jež byly populární ještě dříve, než nás obsadili před druhou světovou válkou Němci. Fakt dobrej večer.
Dnes ráno jsme se rozloučili a naši hosté měli v očích slzy. Při potřesu rukou jsem si ho přitáhl blíže k tělu a zašeptal: ...Kup si Tudora, vole!... …Ty už nevyráběj... opáčil překvapeně. …Tak Wartburga!... …Ty už taky nedělaj, proč?...
...Tak to fakt nevím, jak bych ti poradil... Já myslel, aby ti to nikdo neodřel klíčema, víš!...
pondělí 11. srpna
Dnes ráno se má žena překonala a vstala brzo se mnou. Bylo to o to překvapivější, že den před tím jsme byli na večeři v klubu, kam nás pozvala manželka bývalého prezidenta (klubu) na své narozeniny. Sešlo se nás na tu oslavu kolem padesáti a všechno starší lidé. Však Ruby slavila své sedmdesáté narozeniny. Každý jsme zaplatili deset dolarů a kromě kapely k tanci dal pořadatel k dobru ještě večeři. Ta se servírovala jako „smorgass board“, čili že si každý nandal kolik chtěl. Šel jsem dvakrát. Jenže po večeři nastoupila kapela, která hrála k tanci, a ta moje hrozně ráda tancuje, takže se mi to vymstilo. Jakož se mi vymstilo i to, že jsem svou ženu naučil tancovat „Holanďana“. Vona samozřejmě neví, že to je „Holanďan“, to víme jen my, zasvěcenci z let šedesátých minulého století, kdy se tento styl ujal na všech parketech komunistického Československa a doháněl soudruhy k šílenství. Za vykopávání při tanci pořadatelé okamžitě vyváděli ze sálu a záleželo jen na jejich uvážení, zda při tom tanečníkovi jednu nebo dvě nevrazili. Marné byly naše protesty, že i při kozáčku se vykopává, a jednou na mne nějaký uvědomělý pořadatel vyštěkl: ...ano, ale tam se vykopává lidově, protože to je sovětský lidový tanec! Vy vykopáváte americky!...
Ve Stuartském klubu si může každý vykopávat jak chce, ale když vám je skoro šedesát, jste přes váhu a máte břicho, tak už to holt není vono. Leč snažil jsem se a vykopával i tak, a byl na mne úžasný pohled, že i servírky se usmívaly...
Při večeři jsem seděl vedle našeho ex-prezidenta a hádali jsme se o politice. Leo byl celý život předákem dělnické Unie a také členem komunistické strany. Je ironií osudu, že já, který utekl před komunismem až na druhou stranu světa, teď často sedávám vedle svého ideového odpůrce a ještě se s ním docela rád bavím! A on se mnou také, takže se mi přiznal, že když byl mladý, měl jen možnost třech káček (v angličtině třech céček). Mohl se stát buď katolíkem, kriminálníkem, nebo komunistou. Podotknul jsem, že je ještě jedno ká, kterým se člověk může v životě stát, a Leo mě napomenul, abych nebyl sprostej...
Došli jsme na dunu nad pláží a žena řekla: ...dneska seš nějak zamlklej...
Bylo šedivo, obzor splýval s mořem a pod námi na pláži stál v příboji rybář a dlouhým prutem šlehal vodu v příboji před sebou.
Někdy se při psaní zaseknu a né a né se pohnout z místa. Jako kdybych uvízl v pasti vlastních myšlenek a vzpomínek a marně hledám dveře k přítomnu. Obejmul jsem ženu jednou rukou kolem ramen a pomalu, aniž bych tušil, co jí vlastně chci odpovědět, jsem začal: ...to máš těžký, holka, někdy i ten nejlepší vypravěč nemá co říci... ...Tak nic neříkej a jen mě tak hezky drž... odvětila a položila mně hlavu na rameno. Volnou rukou mě objala v pase.
pátek 15. srpna
V životě by mě nenapadlo, že by ze mne mohl být lidový vypravěč, čili pohádkář. Jenže co se nám narodila vnučka Angelika, které já říkám pěkně česky Šulinka, ale také Andílku, Andělko, Zlatíčko, Princezno, Holubičko, ba i Prcinko a Pralinko, tak jsem musel přesedlat a pohádky i vymýšlím. Jelikož její matka, tedy moje dcera, mně přikázala, abych na ni mluvil jenom česky, tak mám tohle všechno povoleno. Von ten náš Andělíček je tady stejně jenom zázrakem a z vůle boží. Když se narodí dítě, porodníci jej ohodnutí od nuly (smrt) do deseti. Naše holčička dostala při porodu jen jeden bod, protože jí občas bouchlo srdíčko, jinak se k životu neměla. Jenže některé děti dokáží v nouzových situacích všechno vypnout a udržet při životě vitální orgány. Je to jako zimní spánek, kdy nepotřebují skoro žádnou energii a přežijí nejen bez kyslíku, ale i bez následků. Proto občas můžete vidět v televizních zprávách, jak v nemocnici zachrání dítě, které zmrzlo na kost, nebo bylo dlouho pod vodou. Ta naše Šulinka to dokázala také, a proto žije. A má se k světu. A nejen k světu, ale hlavně ke knihám, z čehož mám největší radost já. Kupujeme jí pěkné obrázkové slabikáře, které jsem kdysi nemohl sehnat přes náš konzulát, protože tam je nezajímalo, jestli se děti emigrantů naučí česky, ale jestli jejich rodiče mají upravený poměr. Kdo neměl, s tím vyrazili dveře. Byla to jiná doba. Koupím vždy nějakou knížku a dle obrázků pak smolím příběh. Ten přijde vhod, když Šulinka brečí, což je vždycky v noci, protože Šulince rostou zuby jako houby po dešti a bohužel v noci nejvíce. Takže se moc nevyspím a zatímco ona si odpočine a přes den nabere sílu na to noční řvaní, já už jsem jak mátoha, sotva se ploužím, a když ji vždy ve čtvrtek předáváme zpět mamince a tatínkovi, tak brumlám jako medvěd. To proto, že knížku o medvědovi má nejraději. Ten jde lesem a dělá brum brum brum, jak mu kručí v bříšku hlady, potká zajíčka, kterej papá mrkvičku ňam ňam ňam, ten ho pošle za včeličkama, co dělají ten moc dobrej med a při tom bzučej bzzzzzz, ale než je medvěd najde, tak ještě potká sovu, co houká hú a hú a hú, nepletu si to s něčím? Já jsem fakt tak šťastnej a zblblej, že se večer zapomínám i v hospodě a brumlám brum brum brum a u večeře dělám ňam ňam…
Opatrujeme ji vždy od úterý do čtvrtka, ale jestli to bude dost na to, abych ji naučil aspoň trochu česky, si nejsem tak jist. Já jsem totiž jenom takovej správnej dědek, co na starý kolena vymejšlí pohádky. Jazyk mají učit mámy, proto se tomu říká mateřština, ale když ta její máma česky neumí, hamba mi!
pondělí 18. srpna
V pátek jsem vstal dost pozdě, takže jsem už na procházku nešel, ale zaskočil jsem si do trafiky pro noviny a před ní jsem potkal Emptyho. To je takovej svéráznej kluk, s kterým občas popíjím v hospodě. Kdysi, za mlada, byl znám jako bondajský býk (Bondi Bull) ale teď by se na něj hodilo označení stuartskej steer (vůl). Šoural se chudák, jako kdyby byl po operaci, a když jsem se ho optal, tak jsem zjistil, že po ní skutečně je. Dělali mu prostatu a neuspali ho, jen umrtvili od pasu dolů, takže byl při plném vědomí, když operující doktor zvolal:
...já se na to vyseru, už to zase nefachčí! Jakej má tlak?...
...240 na 160...
Načež se Empty zeptal ...kurva, co se mnou bude? ...
...Co by s vámi bylo... odpověděl doktor ...teď už nic, když jste nevybouch ...
Já bych s Emptym kecal dál, ale musel jsem jít, protože jsme měli domluveno se švagřenkou, že se sejdeme s ní a jejím mužem, takto bratrem mé ženy, v Coffs Harbouru a to je osmdesát kilometrů od nás na sever. Ona si tam v padesáti letech dodělává nějakou kvalifikaci a pracuje v místní nemocnici jako sestra. Její muž Petr zase dělá dlaždičkáře, nahazovače omítek a ještě je známý jako „farrier“ a přivydělává si nasazováním podkov koním. Švagřenka v té nemocnici musí pracovat celý rok a tak si pronajala ve městě byt s nádherným výhledem na moře, protože jinak bydlí asi osm set kilometrů na jih v hnízdě zvaném Molong. To je jen kousek od Orange, kdybyste to hledali na mapě. Dá rozum, že švagr se po pár měsících začal ošívat, však to známe, samotná ženská s bytem a výhledem na moře... Prostě myšlenky se mu začaly honit mozkem a tak to nakonec zabalil a minulý víkend se přistěhoval za ženou. Byl jsem zvědav, jak se ten venkovský chlapec ve městě cítí a co jako hodlá dělat, protože bez práce jsem si ho neuměl představit.
Večer jsme sešli pod ten krpál, na kterém jejich činžák stojí a kde byla příjemná hospůdka. Pilo se nám dobře, protože jsme tam byli pěšky a nemuseli se obávat, jestli jsme přes míru. Zatímco ženské probíraly zdravotní problémy, protože ta moje je zdravotní sestra také, my jsme se věnovali mužským starostem, mezi něž patří hlavně to, kdo přinese příští rundu. Při večeři jsme přesedlali na kvalitní červené víno a vzpomínali, jak jsme se „předháněli“, kdo bude mít více dětí. Dva roky to vypadalo na nerozhodný výsledek a když se nám ten třetí rok narodilo třetí dítě a ta jeho byla též těhotná, věřil jsem, že to tak zůstane i nadále, ale jim se překvapivě narodila dvojčata a my jsme zbaběle „honičku“ vzdali. ...s tebou taky soutěžit... blábolil jsem po druhé lahvi. Při třetí jsem se dozvěděl, že Petr už možná sehnal i práci. Zašel si ráno do přístavu, prohodil pár slov s kapitánem právě přistálého rybářského trawleru a v pondělí má s posádkou vyjet na moře. To jsem mu upřímně záviděl, protože já měl v Austrálii hodně různých džobů, ale práce na moři mezi ně nepatřila. Ta zkušenost mi prostě chybí.
...Prosím tě... řekl jsem, ...dyk ty když to nehopsá, nebučí nebo nemá rohy, tak se toho ani netkneš! I k tý večeři jsi měl steak. A co když dostaneš mořskou nemoc?...
...Člověk musí zkusit v životě všechno... odtušil Petr a protože to je správnej kluk, tak ještě dodal: ...třeba se nakonec ještě naučím i plavat?...
Druhý den jsem vstal později a bolela mě hlava, ale jinak mi nic nebylo. Když jsem šel kolem záchodu, slyšel jsem, jak tam Petr zvrací. U snídaně seděl bledý a čelo měl orosené potem. ...Tys blil, viď?... zeptal jsem se neomaleně.
...Ne... zavrtěl hlavou, ...trénoval jsem na pondělí tu mořskou nemoc...
čtvrtek 21. srpna
Není to slavné datum, pouze památné, a takových je v českých dějinách spousta, ale přece jenom to je datum moc živé na to, abych jej přešel stejným způsobem jako třeba výročí bitvy na Bílé Hoře nebo upálení Mistra Jana Husa. Však patřím do generace „osumašedesátníků“ stejně jako můj otec patřil mezi „mnichovany“ a konec konců ten rok mě ovlivnil mnohem více než Mnichov jeho, protože jsem vypadl z celého toho kolotoče českých dějin a průserů a stal se Australanem.
Ráno jsem vstal ještě za tmy a už před barákem jsem slyšel jak moře hučí a řve. Normálně bych to popsal jako neustálé křižování rychlíků někde na trati, takový to je hukot, ale 21. srpna jsem si vzpoměl na hučení ruských letadel nad Prahou. Už v půl třetí ráno mně zavolal Honza Jůn, který se pak ztratil do Anglie a kterého možná znáte z rádia Svobodná Evropa. Sešli jsme se na Václaváku, kde už pobíhali splašení lidé a nikdo nevěděl, co má dělat. Šel jsem do redakce Svobodného Slova (Melantrich), kam jsem dopisoval, ale vrátný mě nechtěl pustit dovnitř, bál se, až sral. Dostal jsem se tam, až když se rozednilo, a jeden soudruh mě poslal na Pankrác, k němu do bytu, kde měl schovanou pistoli a nějaké dokumenty. Byl přesvědčen, že KGB tam na něj čeká a sbalí ho, protože v Sojůzu studoval. Tu pistoli mně pak se slzami v očích přenechal, protože kdyby ji našli u něho... Bál se až sral. Takovejch ale bylo málo. Národ se tak vzepjal a stál při sobě, že to byl ten moment, kdy jsem se stal opravdovým Čechem a nadosmrti pyšným na svůj původ. Běhali jsme tenkrát a – někteří s šílenou odvahou – napadali tanky s krumpáčema a zapalovali je pomocí novin. Také jsem věděl, jak na to, však jsem byl na vojně tankovým řidičem, ale republika volala o pomoc, byla doba sklizně a tisíce tun chmelu bylo třeba sklidit. Jel jsem na chmel... Ano, šílená odvaha na jedné straně a švejkárna na druhé. Čtyři dny jsem zadarmo sklízel chmel, zatímco můj bratr, který byl tehdá vojákem, se bránil s posádkou v ruzyňských kasárnech tak, že postavili do brány tank a odmítli do nich vpustit Rusy, kteří je přišli obsadit. Zatímco Rusové měli jasný úkol, jediný rozkaz, který posádka v Ruzyni dostala, byl, aby zachovali klid... A tak se s Rusama hádali, zda je u nás kontrarevoluce, nebo není. Rusové poukazovali na jejich košilobundy, které tenkrát armáda nosila, že už vypadají jako Američani, a Češi jim zase vyčítali, že mají plandavé kalhoty...
Začátkem září jsem už tušil, že se bránit zase nebudeme, a podnikl jsem kroky, abych získal pas. Pistoli jsem přenechal kamarádovi, který z ní moc nadšenej nebyl, ale bál se mi to říci, a zašel do Svobodného Slova. Měl jsem v plánu nečekat, jak situace doma dopadne, ale vyrazit do světa, než zavřou hranici, a posílat do Slova reportáže z mých toulek. To léto mě Slovo otiskovalo reportáže z Jugoslávie a já věřil, že by mohli mít zájem. Jenže ve Slově byli mnohem zkušenější, ti věděli nejen, jak situace dopadne, ale že už i dopadla, a o nějaké reportáže ze světa Západu neprojevili vůbec zájem. Byla to první vlaštovička nadcházejících poměrů, ale to jsem si tenkrát neuvědomoval.
Došel jsem k moři. Bouřilo a zpěněné vlny se bily mezi sebou a voda vřela bělostí mořské pěny. Psal se dvacátý první srpen roku 2003. Na východě to zářilo jako rudá záře nad Kladnem v roce 68. Kdo by si tenkrát pomyslel, že všechno zmizí? Rusové, tanky, Československo, ba i sám Sovětský Svaz? A že jen to moře a nádherné východy slunce vše přečkají a připraví mi tak překrásný koncert zvuku míjejících se rychlíků, že posunování vlaků ajznboňáků na vršovickém nádraží, u kterého jsem se narodil, bude proti tomu úplný hadr? Sepjal jsem ruce a hluboce se uklonil vycházejícímu slunci.
úterý 26. srpna
Dneska se mi z postele vůbec nechtělo a tak jsem vstával pozdě a nestačil už zajít na mou obvyklou ranní procházku. Museli jsme s ženou do Macksville, kde jsme měli řízení ohledně našeho výletu do západní Austrálie. Do Perthu, concrétně, ať z té angličtiny něco vychutnáte. Mám tam kamaráda z mládí, kterého jsem v devětašedesátém dostal do Austrálie (sponzoroval jsem ho). On se tam odstěhoval asi před půlrokem z Brisbane. Jeho žena dostala v Perthu dobře placenou práci a tak si vymysleli takový plán – že koupí starý dům, který on bude vylepšovat, zatímco ona bude nosit peníze, a až se jim za tři roky čas naplní do penze, tak barák prodají a zúročí i jeho práci. Fakt dobrej plán. Akorát, že se nabourali a ona na místě mrtvá. Takže mu jedu na měsíc pomoci dům dodělat, aby ho mohl dát na trh a z Perthu zmizet. Víte, my bývalí trampové to kamarádství pořád bereme vážně.
V Macksville jsme museli do cestovní agentůry, protože naše dcera zrovna dostala práci a nutně potřebuje, aby jí někdo hlídal naší vnučku, než si sežene nějakou tu mateřskou školku. Takže to odnesla babička, tedy má žena, která za mnou pojede do Perthu až o pár týdnů později. Travel agent s námi jednal slušně a za pět minut a dvacet sedm dolarů padesát centů ženě přehodil odlet. Zajímalo mě, kolik šlo do kapsy jemu a kolik letecké společnosti, ale nechtěl jsem ho přivést do rozpaků a tak jsem se raději neptal. Také mě trochu bolela hlava, protože v pondělí večer piju jenom silné pivo, neb jej náš klub prodává ve „šťastné hodince“ (od pěti do šesti) za dolar devadesát. Normálně stojí dva dolary sedmdesát, pročež v normální době konzumuji pivo lehké, které stojí dva dolary dvacet, a ve „šťastné hodince“ stojí také dolar devadesát. Dá rozum, že kdybych se držel svého moku, šetřil bych na sklenici jen třicet centů, ale když lemtám pivo silné, tak šetřím centů osmdesát. No a abych ušetřil hodně, tak lemtám rychle a v úterý ráno mě pak bolí hlava. Já nevím, jestli je tohle typicky český, či zda nás Pražáky neovlivnila kultura židovská, která obzvlášť v Praze bývala silná...
Odpoledne jsem kropil zahradu, když agent znova zavolal, že prej abysme zase přišli a zaplatili dalších 44 dolarů, to prý pro leteckou společnost, s kterou jsme měli letět. Hlava už mě nebolela, ale za to jsem měl pořádnou žízeň, protože se blížila doba, kdy obyčejně odcházím do klubu prodebatovat světové události a dozvědět se, co je nového lokálně. Takže jsem se do agenta pustil a strašně jsem ho seřval, neboť mně bylo jasné, že těch dvacet sedm padesát šlo do jeho kapsy a teď by se na mně ještě chtěla zahojit letecká společnost. Křičel jsem, že kontrakt je kontrakt, lístky že mám v kapse, tak ať to teď zkouší na někoho jiného. Jo, to by se to obchodovalo, kdyby každý mohl po ujednání zavolat a zvednout cenu! Nakonec jsem mu dal číslo do hospody, ať mi zavolaj tam, takže když jsem důstojně vstoupil do našeho svatostánku, už mě volali, že mám telefon. Agent se omluvil a ujistil mě, že jsem měl naprostou pravdu a žádných 44 dolarů že platit nemusím. To mně pozvedlo náladu a cestou do lokálu jsem přemýšlel, že ti, co nejvíc křičí, mají vždycky výhodu. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem si omylem objednal silné pivo, které stojí dvě devadesát, o sedmdesát centů více ... Ne, že by o ty centy šlo, ale jde přece o princip! Zachmuřil jsem se, a když jsem došel ke stolu mých kámošů, tak jsem na dotaz, jak se mám, řekl, že to stojí za hovno. A to, milí krajané, je velice české, na žádné vlivy se vymlouvat nemůžu. Tož tak ...
čtvrtek 28.srpna
Tak, a máme konec srpna. Měsíce pohnutého nejen pro mne, ale pro celou mou generaci. V srpnu až září se za mých mladých let sekaly otavy. Strejda Anton Moc z Barchovic šel první a kosou krásně trávu pokládal do dlouhých a rovných řad. Měl široký záběr a co chvíli se zastavil, vytáhl dlouhý brousek z poza pasu, plivl na něj a kosu „doladil“. Pak se znovu sehnul a přesně tam, kde skončil, znovu začal kosit. Já jsem byl moc mladý, kosit jsem neuměl a tak jsem chodil s ženskejma a hráběma tu trávu obracel, aby se v pozdním létě krásně usušila. Teta Kristla šla v poledne domů dříve a když jsme za ní dorazili my, tak už kuchyně voněla lívanci. Potírali jsme je vlastními povidly, sypali tvarohem a polévali čerstvou smetanou, a přesto v rodině nikdo nikdy netrpěl obezitou.
Někdy přijel na víkend z Kladna Jarda Moc, rozložitej Antonův bratr, který měl sílu vypracovaného horníka. Večer pak oba bratři seděli na trojnožkách na zápraží a kladivy vytahovali ostří kos. Nikdy nebili kladivy do rytmu, takže u práce nezpívali. Teprve když byly kosy připraveny na druhý den, Anton přinesl tahací knoflíkovou harmoniku, opřel se zády o zeď stavení a spustil. Hrát uměl velice dobře a když hrál v hospodě U Skalů, nemusel sebou brát peněženku.
Můj otec Standa byl také tak rozložitý, ale v Praze se vypracoval na technika a celý život měl sedavé zaměstnání. Umřel v roce 1970 – to už jsem byl v Austrálii – a zdědil jsem po něm jen tu mocovskou rozložitou postavu. Oba jeho bratranci jej přežili, i když Anton v padesátých letech musel do družstva a živil se také sedavě jako účetní JZD. Já jsem do Barchovic jezdil až do svých patnácti, šestnácti let. Měl jsem polní práce zřejmě v krvi a dodnes na ta léta rád vzpomínám. Účetní JZD Barchovice mě vedl v mých čtrnácti letech jako příležitostného brigádníka. Dal mně koně a šel jsem provorávat brambory, nebo pohrabovat ječmen. Po práci jsem koně odstrojil, a ač jsem to dělat nemusel, vzal jsem jej k potoku a poctivě umyl. Nedělal jsem to pro peníze, ale pro tu krásu vyhoupnout se na koňský hřbet a aspoň kousek se svést. Koně jsem miloval. Nejraději jsem chodil k Jírovským, kteří měli dva kluky a dvě holky v mém věku a v maštali čtyři koně. Sylvu, Kamilu, Daňku a kousavého Fritze. S kluky jsem si rozuměl lépe, ale nejvíc se mně líbila Jírovskovic Mařenka ....
Srpen byl pro mne a pro mou generaci vždycky pohnutý měsíc. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby .... Rád na to vzpomínám!
Stuarts Point, v pozadí Dvě želvy
