Předjaří /
Ukázka z knihy
Blížila se odpolední hodina pátá, na obzoru první objevily se červánky, Jůlia sešla po schodech a rozžala nade vraty svítilnu, na dvoře též rozsvítila, pak odešla nahoru, její sestra Mária Wotzy čekala na ni u stolu, čekala na ni před prázdným šálkem z porcelánu, na kamnech konvice vařila už, konvice studniční té jejich vody plná. Jůlia zalila čajové lístky v hrncích a řekla: „Je čas k čaji připravený, je čas popíjet jej v odpoledni, kdy jsme všechny lampy rozsvítily.“
„Otázky bychom si měly klást, sestro Jůlie, kdo je onen, který je s Jáchymem nerudným v kůlně, který tam s ním se zamkl za oprýskanými dveřmi, kdo je onen, jenž se nezvanou návštěvou stal našeho statku?“
„Myslíš si, že bych měla za naším sluhou věčně opilým, nahluchlým zajít, zakřičet na něj, jak se na přitroublého křičívá, aby okamžitě z našeho pozemku vyhnal, koho tady nechceme? Myslíš si, sestro, že bych měla jemu takto nakázat?“
Mária usrkla horkého čaje: „Přikážeš-li mu toto, stejně neposlechne, vědom si nezbytnosti, pro kterou jedinou je tady ještě držen.“ Zamíchala lžičkou vařící vodu, zamíchala a dívala se, kterak bubliny se točí při středu hrnku, pokračovala dotazem místným: „Nejlepší bylo by jistě podívat se, zda nahluchlý onen svítí, zda je vzhůru, protože mládě ono cikánské nepřišlo mi věru odpočaté, nahluchlého tížeji jen probudíš.“
„Nesvítí se tam, nesvítilo se tam, když jsem na dvoře byla světla rozsvěcet.“
„Podívej se znovu, třeba to tvému zraku, Jůlie, postaršímu uniklo, třeba ses nekoukala pozorně.“
„Světlo v kůlně nepřehlédnu, navrch když ze zvědavosti každým krokem křupajícím tam se ohlížím.“
„Podívej se přesto, třeba se již situace změnila.“
„Piji čaj nyní, pravila jsem sobě, ne, sestro, tuto chvíli, kdy poklidně sedíš, kdy poklidně piješ a kouříš, tuto chvíli sobě babskými vlastnostmi neznesvětíš.“
Usmála se Mária, mladší sestra, usmála se: „Stejně jsi neklidná, pokuřující sestro, stejně se nechováš jak obvykle, vyfoukni kouř proti lampě, vyfoukni kouř, vstaň, dojdi k černému sklu, prohlédni si dvůr, nedozvíme-li se více, není-li světlo v kůlně…“
Přerušil je zvuk motoru, obě sestry zpozorněly, obě sestry, vyvedené z míry nečekanými událostmi, které otíraly se o jejich vždy jindy klidný, vždy jindy zcela opuštěný statek, nastražily boltce.
„Je to pravda, že automobil slyším, je to pravda, že se takováto okolnost vyskytla, již nečekáme.“
Zvuk auta sílil, vstala urychleně Jůlie, vstát pokoušela se i její sestra, no tak neobratně, že jí hole spadly, že jí nemožné bylo chodit s oteklýma nohama, Jůlia došla k oknu, to už reflektory auta na vysoký strop posvítily, to už reflektory auta z pavučin nevymetávaných stíny učinily. Jůlia o sklo se opírající zhlédla, že automobil přibrzdil u vrat, že z něj čtvero chlapů vystoupilo, tlustý Josef žoviální, Evžen malého vzrůstu, který dceru neměl již, dále pak Razima František plešatý a jeho bratr rolník, jemuž žena nerodila chlapce, na vrata pěstmi silně bouchali. Jůlia otevřela okno, otevřela jej, a tak shodila sněhovou závěj tající, ta obklopená prachem prolétla nad rozžatou lampou nadedveřní. „Co chcete, co je tak nutné, že až do nehostinných končin přijíždíte, do lesů, na statek opuštěný, kde nikdo nemá co pohledávat?“
„Sejděte jen dolů, stařeno obtloustlá, sejděte dolů, neboť my se mstíme, my jsme nezastavitelní, sejděte dolů, ať z očí do očí si povyprávíme, věru nebaví nás pokřikovat takto zpoza vrat.“ Tak zvolal vousatý bratr Razimův, co se opíral o blatník, jeho společníci podupávali ve sněhu, do světel automobilu padaly vločky.
„A nepůjdu dolů, dokud mi nevysvětlíte, jakého člověka msta se týká. Řekněte a ihned otevřu vrata.“
„Nemíníme se s vámi vybavovat, ani by vás nemělo napadnout, že nás tato stará vrata zastaví, ani by vás nemělo napadnout, že nám cokoli budete poroučet, jelikož tak může činit pouze ten, jehož čeládka je silnější nás…“
„Jak víte, že takovou si neplatím?“
„Kdo se mstí, nemyslí, kdo se mstí, riskuje, vylomíme tedy vrata, vylomíme je a doufej, že nevyhrožuješ ledabyle, neb i vás dostihne náš vztek.“
„Počkejte tedy, komu je vysvětleno, může být rád, radu-li pochopí, podle rady zachová-li se.“
„Opravdu,“ poznamenal tlustý Josef, „opravdu že není dobré hrozbám ženským věřit, to vám pravím, neméně je předvídavé dušování jejich nedbat. Až ta stařena sleze dolů ze schodů, až přijde, závoru uvolní, vrata dokořán otevře, nedejte na její slova, jací bychom to byli mstitelé, nepřesvědčili bychom-li se i tak sami, pravím vám, jak velká voda dovnitř vtrhneme, všechny kouty, kde by se mohl tamten schovávat, prohledáme, pod postele se koukneme pozorným zrakem, do skříní též, přijeli jsme sem, protože cesty utíkajících nebývají daleké, sníh stopy ještě nepřekryl, zastavili jsme se proto.“
Zavrzala vrata, otevřela se, pruh světla na automobil padl. Stála tam Jůlia Wotzy, starší ze sester, rozkročená, stála tam, ruce v pěsti, s mokrými, od sněhu černými vlasy.
„Inu, co tu tedy chcete, z jakého důvodu tak důležitého, že proň mrháte drahý benzín, z jakého důvodu rušíte na statku večer?“
„Hledáme zlého, hledáme uteklého.“
„Pročpak si, mužové postarší, mužové bradatí, myslíte, že by měl být zrovna tady?“
„Neb jiné cesty není tímto směrem, neb tady ona zasněžená cesta přerušila se.“
„Kdo je hledaný, komu určen trest?“
„Malý cikán, malý snědý člověk nám do lesů utek, druhý den ho hledáme, kudy nám projít bylo, tudy jsme šli, nyní i tu jsme se zastavili v lesích.“
A pustila je Jůlia dál a vpustila je do dvora. Čtyři mužové vešli, čtyři mužové dobře se rozhlíželi.
Probudil se Arnošt, městský cikán, hlukem probudil se, deku ze sebe shodil. Jáchym neholený v rohu pokoje chrápal. Viděl Arnošt světla, viděl oknem muže na dvoře stojící, viděl Jůlii, vystrašenou ženu, kterak ku kůlně sněhem zapadané ukazuje. Rychle vstát z postele, ba přímo vyskočit mu bylo, natahoval si trenýrky, zrovna když se zámek nepevný na dveřích rozlétl, zrovna když fousatý vstoupil dovnitř, a zůstal Arnošt v komickém tom postoji nedooblečen.
„Pojďte se jen podívat na zvrhlíka, pojďte se jen na chlapáka kouknout.“
Křikem teprv probudil se nahluchlý Jáchym, sluha sester Wotzy nevrlý. Arnošt zcela se třásl strachem, Arnošt zcela již byl na spáncích upocený.
„Mám jej, mám hledaného, bez spodek tu stojí, ani pérem nekývne, tak jej scvrknul!“ Jáchym mnul si oči, nechápal, kde se tady vzali mužové rozložitých ramen, mužové teplého oblečení, proč stojí ve dveřích vylomených najednou čtyři, usmívají se, a zeptal se chraplavý: „Co tu hledáte, jakým právem zničili jste moje dveře? Jakže…“
„Vy mlčte, starý, vás se toto netýká, buďte rád, že jste nic neprovedl rozlíceným.“
Arnošt jak byl nahý, skočil k oknu, rychle, jak mohl, skočil k oknu, chlapi pohli se proti němu, zalomcoval okenicí, Jáchym se ušklíbl hubou křivou, ušklíbl se neholeným obličejem celým, Josef s velkým pupkem Arnošta chytil za mastné vlasy černé, mávajícího rukama táhl z dveří ven, na dvoře jím mrštil před své společníky.
„I tu jej máme, i tady jsme ho našli.“
„Peníze mám, peněz vám kolik chcete vyplatím, jen mne nechte odejít…“
„A dá se krev penězi vyplatit? Už jsi někdy viděl vztek, jímž by papíry ony pohly?“
„Smilujte se tedy, nevinný jsem, nestalo se nic, z čehokoli…“
„Nemluv již, nikdo nám smilování nedá také, skutek je hotov, skutkem ses završil.“
A první přistoupil a první kop, až prasklo, Josef, jenž v hospodě dělnické na kraji tovární čtvrti častým vtipem okolní častoval, další nečekal, i vrhli se naň všichni, mstu za hlaholu dokonali, odstoupili v kruhu, leželo na sněhu nahé tělo Arnošta hubeného pošlapané, Razima František otíral sobě botu o špalek. Udýchaný obrátil se k Jůlii, udýchaný obrátil se k Jůlii, vyděšené sestře.
„Složte ruce z tváře, uklidněte se, tlustá ženo, dejte nám napít, dejte nám alkoholu, myslím si, že rozkurážená naše srdce jiného uklidnění ani nepotřebují.“
Jůlia opatrně odstoupila o krok, odstoupila až téměř ke zdi.
„Nebojte se již, nebojte se mužů, co násilí vám ukázali, jen nás obslužte a seznáte z našeho chování a seznáte z našich slov vyprávěných mezi doušky, že nebylo nedůvodné, co učiněno.“
„Věřím vám, věřím vám, že skutek se stane vždycky správným, věřím vám, že bychom byli všichni rozhovorem dojati, že bych vám za pravdu dala,“ sáhla Jůlia do zástěry, sáhla a bankovky šustivé vytahovala, „ale již jste na statku učinili, co jste měli, již jste sníh zabarvili, vše bude ráno uklizeno, tu máte peníze, odejděte jinam, do hospody pít, kde do stolů dubových pěstí zabušíte, odplivnete si, další pivo poručíte a kletbou pohaníte mrtvolu právě vytvořenou.“ Jůlia nadechla se, nadechnutá učísla si vlasy a pravila nakonec:
„Pochopte, nechce se mi násilníky napájet, nalejete se, opasky povolíte, v ráži rozmnožíte činy své.“
Nejtlustší vložil ruce do kapes, odebral se k autu, vyjmul z kalhot kapesník, pleš si otíral, míjel vousatého bratra Razimova, chytil ho ten za rameno:
„Nechoď jinam, nevezmu peníze, tady se stalo, tady si připijeme. A ty, stará, a ty, šedivá, dáš, co vyprahlá hrdla chtějí.“
„Nemám alkohol.“
I zašklebil se: „Tedy sežeň okamžitě, nelžu, říkám-li: varuji tě.“
Bouchly dveře Jáchymova bytu neuklizeného. Jůlia Wotzy podívala se, kde Jáchym lakomý zmizel, poznamenala jen: „Ten má.“
Přešla Jůlia, starší sestra Wotzy, šla pro alkohol, o němž věděla, jejž vídala Jáchyma vždy, nerudného starce hluchého skorem, jejž vídala Jáchyma pít. Půlkruhem obešla Arnošta se snědou tváří, zabouchala na Jáchymovy dveře. Onen když otevíral, strach v očích měl, onen když otevíral, celý se klepal, opilý na mol, s červenou tváří, s žlutým zrakem. Jůlia Wotzy pravila jemu:
„Vydejte nám alkohol, jelikož návštěvníci nezvaní si přejí, jelikož nezvaní tohoto dovedou vynutit, by se pobavili nad mrtvolou, by takto krev zpěněnou uklidnili.“
„Nedělejte to, paní, neboť takový je rozlícený, že se snadno nenabaží, a bude-li alkoholem povzbuzen, jistě dojde na nás řada.“ Prohlížel si přitom Jáchym plešatého, jenž po oku pozoroval Jáchyma i hostitelku svoji.
„Mlčte, nahluchlý, jsou to lidé dělní, kteří mstu dokonali, jsou to lidé dělní, jimž krev postačila na sníh vylitá, vydejte mi láhev, ať již se jich zbavíme.“
Sluha odvrávoral, štrachal u sebe jaksi, poté přinesl láhev rumu, když si ji Jůlia, starší sestra Wotzy, převzala, bouchl dveřmi, uzamkl je západy dvěma. Jůlia kráčela zpět. Muži k ní přistoupili, vzali láhev do ruky, podávali si ji, říhali a pochvalovali to pití, že takto je dobré na zahřátí. Brzy byla láhev dopita, prázdnou vousatý odhodil ke chlévu a otevřel automobil, vlezl dovnitř, nastartoval. Bez rozloučení odebrali se všichni rovněž pryč. Jůlia na dvoře stála, sepjala ruce na podbřišku, ke chlévu se odebrala, vzala prázdnou láhev, nesla ke smetišti.
V přístavku dodělával Jáchym se zcela žlutým bělmem, jenž pro uklidnění jinou do dna dopil, kol bílé kupily se zvratky.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz