Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) / Recenze /

Jan Schneider, MF Dnes, 6.6.2003, s. D4

Bajajův magický realismus má jantarové oči

          Božena Němcová uložila svému princi Bajajovi mlčení, ačkoliv jméno Bajaja v sobě obsahuje pravý opak, totiž bájení, vypravování. Na první pohled protimluv. Princovo mlčení však bylo nutné k tomu, aby byla odhalena pravda, a tak bylo vlastně výmluvné. Rovněž pro Antonína Bajaju (nar. 1942) platí, že nemluví, respektive nepíše zbytečně, že vypráví jen tehdy, má-li co sdělit. Román Zvlčení je autorovou teprve třetí prozaickou knihou, ta předchozí, Duely, vyšla roku 1988.

Vlci a lidé

          Děje předchozích Bajajových próz byly spjaty s venkovem, s přírodou, s rodným Zlínskem a tamějšími lidmi. Nejinak je tomu ve Zvlčení: i když se část minulých událostí odehrává v Praze, karpatské lesy na pomezí Moravy a Slovenska (místo je však fiktivní) jsou hlavním dějištěm nynějšího Bajajova románu. Dějištěm výchozím i "cílovým", magickým prostorem, prostorem mýtů i obyčejného života. Je to prostor od ostatního světa sice poněkud oddělený, přesto však prostor nikoli idylický: smrt do něho patří stejně přirozeně jako zrození.
          Podtitul - Romaneto o vlcích, lidech a úkazech - prozrazuje, že protagonisty románu jsou nejenom lidé, ale i vlci. Na jedné straně Bajaja líčí osudy dvou rodin, rodů, horalů Butorů a Pražanů Lipnerů, které se sňatky spojí v rodinu jedinou - lesník Jura Butora si vezme Jitku Lipnerovou, výtvarnici, a její bratr Tomáš Lipner, psycholog, zase Jurovu sestru Markétu. Na straně druhé je tu pak příběh rodiny vlčí, jež se po útěku z východních Karpat ocitne kdesi, kde je ve skutečnosti Valašsko. Osudy obou rodin se zkříží... A právě k osudovému střetu obou světů romaneto směřuje.

Kdo rozumí příběhům

          Děj se sice odehrává v současnosti, v rozpětí necelého roku, ale pro Bajaju není současnost nikdy bez minulosti. Současnost je jakýmsi soutokem příběhů-textů, individuálních i kolektivních, lidských i přírodních. Texty jsou vepsány nejen do lidských (a vlčích osudů), nýbrž i do jednotlivých věcí, jež nás obklopují. Každý člověk i každá věc v našich životech, a zvláště v přírodě, jsou palimpsesty, pod jejichž povrchem prosvítají další a další vrstvy textů-příběhů, které k nám promlouvají, umíme-li je číst. To umí generace nejstarší. Pro ni tvoří tyto příběhy nedílnou součást života. Pro starého Ferdinanda Butoru je jedním velkým textem příroda, v souladu s níž žije. Polská chůva Jadwiga žije v těsném sepětí s mýtem křesťanským, Ester Patáková, sousedka, porodní bába a mastičkářka, která zná každý kámen a trávu, spíše s lidově pohanským. Obě díky tomu umějí uhadovat smysl současných událostí i tušit budoucí osudy svých blízkých, číst znamení, která nikdo jiný nevidí.
          Generace autorových vrstevníků je spojena s jinými typy textů, a ty jsou spíše racionální povahy: pro ni jsou důležitější texty vědecké (psycholog Tomáš, který často cituje psychologickou nebo psychiatrickou literaturu) či "ekonomické" (jeho švagr Jura). Jurův syn, středoškolák Ferda, jako by v sobě spojoval oba světy: přestože je "maniak" na internet (který Jadwiga výmluvně komolí na "infernet"), není vůči dávným příběhům kolem sebe hluchý ani slepý.

Mimořádná kniha

          Bajaja ve svých předchozích textech experimentoval s vyprávěním. Ani tentokrát se nespokojuje s prostým, lineárním postupem. Základ tvoří střídání pohledů do lidských a vlčích osudů, nejprve po jednotlivých kapitolách, v závěrečných třech kapitolách - kde se světy obou rodin střetají a prolínají - i uvnitř nich. Rytmus se zrychluje. Střídán je však nejen předmět vyprávění, ale také čas (časté návraty do minulosti) a způsob vyprávění. Vlčí osudy jsou vyprávěny jen ve třetí osobě, snad proto, že přes individualitu členů vlčí rodiny je pro ně určující osud rodu. Vylíčení vlčího světa představuje jakousi zvláštní personifikaci, která však nemá nic společného s mravoučným bajkařením. Prostřednictvím lidského jazyka i kategorií autor proniká do zákonů vlčího života, zákonů z lidského pohledu krutých, ale zároveň čistých.
          Při líčení lidských osudů Bajaja využívá kromě osoby třetí, jež je výchozím a základním způsobem vyprávění, také osobu první, aby věci nasvítil z perspektivy dotyčné figury. Ale tím to nekončí: zejména v okamžicích nejniternějšího souznění s přírodou Bajaja "kontrolované" a organizované vyprávění opouští, nechá je zaniknout v prostém "záznamu". Vyvrcholením takového postupu je přesmyknutí z prozaické organizace textu do krátkých veršových kadencí, kde se slova-obrazy ocitají v intenzivním světle svého osamostatnění. Bajaja je vypravěč i lyrik.
          Zvlčení je románem o člověku tváří v tvář vlku a o vlku tváří v tvář člověku, i románem o čase, o bozích, Bohu... Je románem z rodu magického realismu, v němž se realita a mýtus prolínají ve svět závratných hlubin. Vyprávěn ryzím jazykem, Bajajův román nepostrádá vedle tajemství a vášně ani osvobodivý humor, či dokonce groteskní nadsázku. Mimořádná kniha !


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz