Vladimír Novotný: Šandovo postmoderní čarování se slovy i s reáliemi (doslov k nejnovější knize Michala Šandy)
Je to v pravém slova smyslu útěk do fragmentu, do detailu; útěk od problémů do lehkosti chvíle, gesta, úsměvu.(Claudio Magris)
Kde jsou ty časy, kdy si Michal Šanda (prý) liboval v hovorech matrón na pavlačích jedné pražské čtvrti! Jak se zdá, už dávno hodil za hlavu všelijaké tklivě ošklivé příběhy tkané z krásných slov, přesytil se undergroundovou syrovostí hyperautentických dvacetidekových ovarů velkoměstského života — a pustil se do spřádání samých kouzelně pošetilých a půvabně potrhlých literárních performancí. Jednou se v nich vnořil do hájemství severoamerického blues (v knížce Blues 1890–1940), podruhé se nechal okouzlit epizodami situovanými do jisté Stoklasné Lhoty, kde v dobách, kdy se povinně psalo c. a k. nebo T. G. M., za 37 Kč vydražili vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu a kde jména všech obyvatel začínají na Sto- (koneckonců i jméno titulní středočeské vísky). A potřetí?
Potřetí přišla na řadu takřečená Sudamerika. Svou volnou trilogii Šanda po dvou letech uzavřel další přesmrtelně vážnou (neboli opět smrtelně nevážnou) kronikou osidlování Gran Chaca, další utěšeně rozvernou prozaickou mozaikou, již s ohledem na případné argentinské čtenáře opatřil výmluvným názvem Sudamerická romance. Celý děj se odehrává v dubnu 1913 a všecko se opravdu stihne během zmíněného měsíce odehrát. Veškeré výjevy, které tu probíhají, nahlížené (nebo vyfabulované) z pohledu fiktivního českého cestovatele, kolonisty či osidlovatele (který jen nerad přiznává své nejpravější jméno Bartolomeo Doubrava z Řakomi u Chudenic), v prvé řadě však vášnivého fotografa lidí a mravů Gran Chaca, jsou zdánlivě situovány do světa vzdáleného plných devadesát let. Ve skutečnosti však asi nejde o žádné reminiscence minulosti, nýbrž o postupné návraty do budoucnosti naší paměti. Všechno, co se tehdy seběhlo před očima a v mysli našeho vypravěče, je totiž diktováno jinými údobími a obdobími než těmi, do nichž se jednotlivé epizody zdánlivě lokalizují.
Rovněž z tohoto důvodu v dané „kronikářské“ tříšti zážitků Bartolomeových na čase nikterak zvlášť nezáleží: ten tady totiž pouze netečně existuje, pouze trpně přebývá v statickém stavu „durée“ čili trvání, a uskutečňuje se zpravidla a všehovšudy jen v poryvech mysli, v přeludech imaginace, nebo třeba v slastné uvolněnosti fantazie. Ať zde totiž v závěru zabrousíme do roviny art brute, nebo častěji do mnohem úlevnějších poloh recesistického až dadaistického vyprávění, pokaždé setrváváme v podivuhodném mimosvětě, tj. v prostoru, pro jehož reflexi či zrcadlení de facto neexistuje adekvátní literární metoda. Pro zdejší inferno nelze nalézt písmena, výstižně konstatuje Šandův fiktivní mluvčí a ještě smyšlenější svědek — a vzápětí se s nemalým potěšením znovu rozpovídá o polomagických sudamerických fenoménech, které mají například jméno caňa, cascabel či cortadera.
Co by si ale čtenáři počali, nebýt připojených vysvětlivek? Museli by se volky nevolky opájet čirou magií těchto slov a v duchu k nim přidávat některá další, možná nesrovnatelně nesrozumitelnější, možná ani neexistující, vyspekulovaná skoro až absurdum, slova stejně magická, jako magicky zvučí a znějí jména argentinských fotbalistů, kteří se pětašedesát let nato (nebo naopak předtím?) stali idoly své vlasti. V Sudamerické romanci se totiž i sám čas zhmotnil do předmětů a do objektů pojmenovaných mnohdy nesrozumitelnými jmény, ale též do dialogů a scének, interpretovaných možná vyfantazírovanými lidičkami, literárními postavami s jepičí existencí. A pokud přece jenom něco z této tuze rozkošnické fantasmagorie reálného času i nadále zůstává, smí nám to připomínat, poznovu řečeno s italským esejistou Claudiem Magrisem, toliko „rozkošné úlomky vytržené z kontextu, subtilní obrazy, jež vzápětí mizí jako mýdlové bubliny“.
Jiné výjevy analogického ražení tu nejsou pokaždé příkladně subtilní, stejně však z pohledu Šandova vypravěče vášnivě tlumočí hypnotické zaujetí tolik barvitou a tak svůdnou geografií oněch nekonečných rovin Gran Chaca. Jejich pitoreskní obyvatelé (včetně mnoha přistěhovalců, české usedlíky nevyjímajíce) bezprostředně vyznávají ryzí radost z přátelství nebo z veselé družnosti (třeba lenochoda, pak dle libosti i mravenečníka) a v exotické scenérii Argentiny z počátku 20. století spatřují samé ráje malých milých věcí. Právě jejich přítomnost sama o sobě jako by vytvářela a zároveň ztělesňovala kýženou sjednocující vizi života (tj. nikoli životní realitu), jakož i povahu faktických vazeb mezi konkrétními bytostmi, tuto vizi dychtivě sdílejícími.
Výsledkem této filosofie a etiky se posléze stává svébytný duchovní diletantismus, záliba všech vybraných kronikářských figur a figurek v proměnách situace (včetně verbálních) či rozpoložení a vůbec v pocitu povzbudivé sounáležitosti se světem, jehož vlídná statičnost nabývá čím dál víc charakteru něčeho sympaticky senzitivního a především vyzývá ke krédu Žij a nechej žít. V autorově retro-textu je přece všude znát melancholie, v níž se projevuje zastřené vědomí nějakého konce, zvratu nebo přelomu, ale také posedlost přítomností, touha po spoluprožívání šťastných okamžiků a věrnost ideálům přísahajícím na spontánní lásku k životu. V Šandově empatickém podání se zkrátka a dobře setkáváme s hodnověrně kvaziepickou romancí, která arciskutečnému problému osidlování jedné části kontinentu před necelými sto lety vtiskuje na jedné straně rafinovanou vitalitu, na druhé straně také věrohodně nastíněnou fikci skutečnosti.
V Sudamerické romanci se literární čas téměř zastavil, jaký však byl onen historický, tj. lineární čas daného období, v němž dochází k dějové mozaice prozaikova příběhu? Až do roku 1916 byla Argentina, k níž (po vítězné teritoriální válce s Paraguayí v letech 1864–1870) patřila i velká část Gran Chaca (roviny mezi pohořím And a řekami Paraguayí a Paraná na severu země), ovládána autoritativními diktátorskými režimy, systematicky se opírajícími o tradiční (neboli konzervativní) zemědělskou oligarchii; v roce 1913, stejně jako předtím a potom, představovala hospodářský apendix Velké Británie, na níž byla i politicky plně závislá. Za první světové války nicméně Argentina vyhlásila neutralitu a pohádkově bohatla z obchodu s oběma nepřátelskými velmocenskými seskupeními; právě tehdy také vytvořila protiamerický „blok ABC“, k němuž přistoupily ještě Brazílie a Chile. Význam teritoria Gran Chaco se dlouhá desetiletí omezoval převážně na pěstování bavlny; tento stav se od základu změnil v roce 1925, kdy se na území „Chaca“ objevila ropná ložiska.
Jenže to jsou nejenom samé historické reálie, ale především realia, a k těm má spisovatel nadmíru zdrženlivý vztah: jsou totiž vázána v čase, propojena s jeho střemhlavým úprkem vpřed, zatímco fascinující Šandův ponor do každodenní magie věcí a dní je mimo veškerou pochybnost zjevně nadčasový. Také díky tomu se v Sudamerické romanci napořád přesvědčujeme, že to, co figuruje jako smyšlené, vytrysklé z umělcovy fantazie (arciže z fantazie nadmíru poučené), může v takto strukturovaném textu působit ještě přesvědčivěji a hodnověrněji než konvenční, kdekteré „reálně“ komponované texty, ať třeba cestopisné nebo vzpomínkové, ačkoli rovněž ty obvykle bývají výrazně stylizovány a představují další smyšlenou „autentickou“ rovinu vypravěčské fikce.
Básník a nyní především prozaik Michal Šanda tudíž v poslední době rozpoznal svou nejvlastnější tvůrčí doménu v sepisování svérázných postmoderních textů, které se neobyčejně suverénně, s mnoha laškovnými aluzemi k Borgesovi stejně jako ke Brautiganovi (navíc s uplatněním různých žánrů a mezižánrů, k nimž dozajista patří i citace encyklopedické literatury a vůbec parafráze rudimentárního tématu „náš člověk v cizině“), pohybují v estetické sféře literárního naivismu, prozatérské recese či dadaistických konceptů uměleckého díla. Jejich smyslem a posláním se pokaždé stává nezastíraná rozkoš z vyprávění, ona proslulá lust zu fabulieren, ale taktéž radost z nekonečných možností jazykových her a hrátek, jakož i autorovo ryzí potěšení, které mu poskytuje právě literární tvorba fiktivní, fantaskní, zálibně předkládaná čtenářské obci jako veskrze nepochybný model stavu věcí, či dokonce dochovaný dokument exotické reality.
Ačkoli jde o malé postmoderní arcidílko, přece jen však ani ze Sudamerické romance nemůžeme lineární čas nadobro vyloučit, i kdybychom si to pravděpodobně společně s autorem přáli sebevíc a udělali pro to věru všechno: rok 1913 není totiž jen tak rokem ledajakým. Jde o poslední předválečný rok a už následujícím letopočtem počínaje se dvacáté století definitivně stalo věkem válek světových, občanských, nebo regionálních. Právě z tohoto pohledu se nevázaně hravý Šandův svět postmoderních historek stává nikoli snad knihou svědeckou, nýbrž záměrně stylizovaným retrovyprávěním, situovaným do málem pohádkového „starého světa“, který údajně opravdu existoval, pokud ale ano, potom výhradně a výlučně někdy v dobách „před“, tj. jedině kdysi za dávných zlatých časů, předcházejících stoleté epoše neklidu, nepokojů a nesvárů, epoše záhy stigmatizované válečnými kataklyzmaty a ztrátou civilizační identity.
Pro inferno, které přišlo poté, se už bohužel dají najít písmena. Vždyť jeho hrůzostrašnost a fantastičnost zpětně vtiskly tolik magický a fatální charakter právě roku 1913, jímž se zřejmě uzavřelo spanilé „permanentní bezčasí“ dějin. V autorově próze se však tomuto vědomí doposud můžeme v kontextu postmoderní hry vyhýbat, a snad dokonce i vyhnout. Přinejmenším tak dovedeme činit do okamžiku, kdy zhola zbaveni víry v budoucnost spolu s autorem z nedostatku vyhnutí vyřkneme v přítomnosti nadějeplná a bezútěšná slova z finále jeho prózy: Ochraňuj nás, potrhlý Bože.
Leč příběh či kvazipříběh Šandova hrdiny a vypravěče jménem Bartolomeo Doubrava z Řakomi u Chudenic je také historií člověka, který čas napnutý v Evropě ke katastrofičnosti zaměnil (nadlouho, či nakrátko?) za stav zmíněného bezčasí. Dospěl tudíž k rozchodu s mnoha tradičními fenomény minulosti a tváří v tvář stabilnímu letopočtu 1913 muž pocházející z malé Řakomi podal, odvoláme-li se na dávná slova Ferdinanda von Saara, živé svědectví o nástupu „nové, jistější a důvěřivější generace s novými pocity a názory“. Ty se tenkrát jistěže nechápaly jako postmoderní, na počátku nového tisíciletí se ale právě jako postmoderní dají interpretovat a demonstrovat. Mýtus důstojného konce „staré Evropy“ tak v Sudamerické romanci vyústil v mýtus důstojného, fenomenologického prožívání života v odlehlém světadílu. Jenomže i v tomto případě platí, že propletence nepostřehnutelných nuancí jsou jako pavučina.
