O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Bohumil Vítek
Bohumil VítekJe mu 39 let, žije a pracuje v Brně. Doposud nikde nepublikoval. Psaní „do šuplíku“ se s většími či menšími přestávkami věnuje něco přes deset let.
LETNÍ ZPOVĚĎ
Přišel znenadání tento tajemný letní den. A už kvůli změně přišel jako na zavolanou. Mračna mlhavého oparu pokrývající město už skoro celý týden se náhle rozestoupila a polední srpnové slunce nemilosrdně zažhnulo. Kdo mohl, raději se zase rychle schoval. Byl to dusný čas, čas napěchovaný těžkou letní bouřkou, že se vám zatočila hlava, pokud jste si nedávali pozor, čas, kdy se ledacos zvláštního přihodí, pokud si i pozor dáváte. Pouze úzké dlážděné uličky starého města, sevřené kamennými domy, skýtaly jakýsi stín. Z klenutých průjezdů vanulo alespoň nepatrně vlahého chládku. Ale ani tady byste nepotkali živáčka. Až pojednou. Mihl se ulicí mladší muž. Byl to nějaký řemeslník. V brašně pověšené přes rameno chrastilo neurčité nářadí. Rychlými kroky proběhl uličkou a zmizel ve dveřích kostela svatého Kříže. I ten byl v tuto denní dobu liduprázdný. Hledal zpovědnici.
„Pane faráři, lidi si dneska myslejí, že sehnat práci je nadlidskej výkon. Vono práce je dost. Jenomže každej nemůže dělat jenom to, co ho baví. A taky ty peníze. Každej by hned chtěl vydělávat sumy. Aby mohl jet vo dovolený k moři, a napřesrok už by chtěl stavět vilu. Voni jsou taky lidi špatně vovlivněný novinama. Voni si v těch novinách přečtou, kolik je tam a tam průměrnej vejdělek, pak tam jdou dělat, vydělají ani ne polovinu a raději vod toho utečou. No já se jim ani nedivím. Mně by se to takhle taky moc nelíbilo. Jenomže pak přijde chvíle, kdy jste tak na huntě s penězma, že se rozmejšlíte, jestli si ještě koupit krabičku cigaret, nebo už to schovat na jídlo. Víte, pane faráři, tak přesně v týhle situaci jsem byl. Jdu po městě, ulicí, co je samej řadovej domek, a koukám, jak některý ty domky mají voprejskaný vokna. Víte, hlavně tam dole, jak stíká voda. Barva se loupala z rámu a už to bylo celý zčernalý. Tak jsem zazvonil u dveří a votevřela mi taková starší paní. A já jí povídám, čeho jsem si všiml. Povídám jí, paní, já jsem vyučenej lakýrník-natěrač a já vám to za levnej peníz vopravím. Jenomže já ve skutečnosti žádnej lakýrník-natěrač nejsem. Lhal jsem jí, jako když tiskne. A to je taky důvod, pane faráři, proč jsem přišel za váma, abych se vyzpovídal. Protože lhát je hřích. Porušil jsem jedno z přikázání Desatera. Ta paní se na mě moc důvěřivě netvářila. Povídám jí, a to byla svatá pravda, paní, jestli vám na to vokno bude ještě rok pršet, ten rám vám úplně schnije a budete to muset vyměnit celý. Budete na to muset zavolat firmu, ta to vytluče ze zdi a zaplatíte desetkrát tolik. A ta paní zavolala manžela a chvíli se radili a pak svolili. Měli doma nějaký starší barvy, který jsem na to použil, dostal jsem u nich najíst, s cenou byli taky spokojený, protože já, já jsem se jich, pane faráři, zeptal: kolik si myslíte, že by to mohlo stát, aby to nebylo moc drahý? A oni si řekli a já jsem šel ještě níž a voni mi to nechali jako tringelt. A tak jsem si v duchu říkal, pane faráři, bylo to mý lhaní vlastně hřích, když vokna jsou natřený a všichni jsou spokojený? No a tak mě napadlo, pane faráři, že bych se takhle mohl nějakou dobu živit. Víte, já jsem skromnej. Já toho k životu moc nepotřebuju. Víte, chtěl jsem se s váma vlastně poradit, jak se uživit a přitom nehřešit. Dělal bych to načerno a v malým, abych na sebe neupozornil. Jako melouch. Neplatil bych sice žádný daně, ale zase bych o to lidem nezvyšoval cenu. Neplatit státu daně, to přece není hřích. Desatero o tom nemluví a ani nikde jinde jsem se o tom nedoslechl. Co byste tomu říkal, kdybych takhle lidem pomáhal? Nic neříkáte, vy si to ještě rozmejšlíte, že? No a tak jsem vyrazil do okrajový části našeho města, tam, co se teď staví ty nový domky. Jéé, pane faráři, to si ani neumíte představit, co tam je práce. Firma domek postaví za pár tejdnů, ale co to vostatní? Ty zahrady, ty ploty, všechny možný zídky a úpravy a spousta nedodělaných věcí a toho natírání. Žijou tam, víte, všichni možní lidi. A je jich mezi nima dost takovejch, co si jednak neumí nic udělat, protože jsou leví, a jednak taky nemají na nic čas. Ráno sednou do svejch velikejch aut a vodjedou do města a vrátí se až někdy v noci. Doma nechají manželky a psy. A sem tam se najde panička, co se může k smrti unudit. Celej den sedí na verandě, pije kafe, hulí jednu cigaretu za druhou a myslí na sex. A taky si vo něj dokáže říct. A pokud je to jenom trošku možný, pane faráři, má ho mít. A víte, pane faráři, to je vlastně další důvod, proč tady klečím na tom dřevěným schodečku u tady tý dřevěný skříňky a šeptám vám do ucha skrze tady to dřevěný vokýnko. Protože v Desateru stojí, že nepožádáš manželky bližního svého. Ale copak já jsem ji žádal? Já? František Sklenář? Já tedy ne. To ne. A kdo ví, pane faráři, jestli to vůbec byla manželka. Nebyla to jenom nějaká, co tam bydlí? To by potom přece vůbec neplatilo. To by ani nemohl být hřích. A když hřích, tak jaký? Těžký? Lehký? Napravitelný? Já vím, co mi, pane faráři, chcete říct. Že v to Desateru taky píšou, že nesesmilníš. Ale já jsem, pane faráři, svobodnej a příroda, ta si dělá co chce. Já jsem nechtěl, ona chtěla. Možná že to byl i dobrý skutek pro tu paní. Haló, pane faráři, tak co tomu říkáte, slyšíte mě? Kdybyste viděl, jak se na mě dívala, jak kolem mě chodila oblečená. Já jsem natíral plot a ona mi tak rychle dýchala u ucha. A pak mi sebrala štětec a utekla s ním domů, že ať prý ji chytím, ať si tu štětku najdu. S tím se, pane faráři, nedalo nic udělat a… a… a já jsem vběhl do toho baráku a nemohl jsem ji najít, protože já jsem potřeboval ten štětec, abych mohl natírat ten plot, já jsem jinej štětec neměl, to byl můj poslední, a vona na mě volala někde z patra, tak jsem shodil komisňáky a po těch naleštěnejch dřevěnejch schodech jsem to vzal nahoru a vona stála nahá na chodbě a stříkala na mě vodu ze sprchy, a jak jsem byl mokrej, tak jsem si to všechno musel sundat, abych nenastydl, potřeboval jsem horkou sprchu, abych se zahřál, ale vona, pane faráři, vlezla do tý sprchy za mnou, ptám se jí, kde je sakra ta štětka? Vždyť s tím do večera nebudu hotovej… to teda nebudeš, přijdeš ještě zejtra a pozejtřku…“
„Ale copak tady, člověče, tak křičíte, rukama rozhazujete jako někde na trhu, a co to nářadí rozházené kolem zpovědnice? Běžím sem za vámi až ze zákristie, až tam jsem vás slyšel křičet. Boží ticho v chrámu Páně v pravé poledne rušíte. Vstaňte, hochu, a posbírejte si ty svoje věci. Za chvíli začne mše, už začínají chodit lidi. A po mši se ke mně můžete přijít vyzpovídat.
/zveřejněno 7.9./
