Reimanová Nataša / Dokumenty /

Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze září 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)

pondělí 1. září

          Dnes je stávka učitelů v Česku a zítra ve Francii (tady totiž začíná školní rok letos druhého). Bude zajímavé sledovat, jak postupují pedagogové tu a tam, tu jsou metody vždycky dost násilnické a humoru nemají ani za dva kudla.
         Právě jsem si přečetla, že zemřel Pavel Tigrid, a je to nevýslovně smutná zpráva. Září začíná škaredě.
          Ráno se dostavil s překladem malý mužík, skutečný trpaslík, pravil, že je taxikář a chce se oženit s ruskou děvou z Moldávie, která u sebe nemá ani stín papírů, jako je pas, nebo aspoň rodný list. Prý doplavala do Albánie a pak se schovala v náklaďáku, ten ji provezl do Německa a poté stopem dojela do Paříže, svého snu od mala. Kde přišla k pidimuži, nevím, bylo mi blbé se zeptat. Musím se podívat do atlasu, po jaké řece plavala, plavala-li. Pomoct jsem jim nijak nemohla, nebylo co překládat, jen chtěli poradit, co mají dělat. Požádat o azyl, pravila jsem a nevěřícně hleděla na tu dvojici, on tak metr čtyřicet (Jak řídí? Co má za vůz?), ona vysoká dívčina s výrazem člověka, co prožil věci neuvěřitelné, a domlouvali se extrajazykově, neboť společným jazykem nevládli.
          Jak dopadnou? Z Moldávie mám čím dál víc klientů, musí tam být neobyčejně rušno. Čímž Vám, milý potenciální čtěnáři, naznačuji, že práce soudního překladatele je tak nabitá dramatickými příběhy, že k tvorbě fikce přímo žene! A mám tu dalšího nešťastníka, tak zítra snad na shledanou!


čtvrtek 4. září

         Strašně čas letí, pravila jsem – tak zítra snad na shledanou, ještě že tam byla zadní vrátka onoho „snad“, a utekly tři dny v samé práci prosím, jen a jen. V noci se mi zázrakem podařilo dočíst Philipa Rotha – Vzala jsem si komunistu (anglicky I married a Communist) – a estetickým blahem jsem se přímo tetelila. On je jeden z mála, co umí smíchat dějiny s příběhem jednotlivce tak, aby to nevyznělo školometsky nudně, či pateticky. A je rafinovaný ve své složitosti, neboť interpretací je celá řada, ale jsem si jista, že jen jedna je ta pravá – inu, ta moje, při níž už pracuje něco zcela iracionálního, šamanského. K tomuto pokladu se řadí Americká pastorála a poslední román Lidská skvrna (The Human Stain), ten už odráží válku ve Vietnamu a stín člověka, kterého zničila na zamrzlém jezeře. Správně sis, laskavý čtenáři, vydedukoval, že Vzala jsem si komunistu je z doby maccarthysmu a Americká pastorála z konce šedesátých let, kdy bylo tři čtvrtě planety v plamenech, střední Evropu nevyjímaje, tenhle román na mě „šáhnul“ nejsilněji, protože je mé generaci časově nejbližší. Zkrátka ten chlap je gigant.
          Minule jsem se zmínila o stávce učitelů a dnes si silně přeju, aby nikoho nezajímala, neboť jsem neměla čas ji sledovat, třeba se nekoná. Fakt je, že děti na ulici nevidět, sedí tedy logicky ve škamnech a přemýšlí, jakou lotrovinu vymyslet, a dát tak kantorům další záminku.... atd. Jen jsem matně slyšela, a to mě rozzuřilo, že se učitelé bouří proti tomu, aby jim strhávali z platu prostávkované dny! Kdo to kdy viděl, že se za pouliční demonstrace platí?!
          Včera pochoval Chirac přes padesát staříčků a stařenek, které zabilo vedro, a NIKDO si pro ně nepřišel, jejich těla zůstala opuštěna v bytech a pohřeb, nebýt státu, by se nekonal. Přijde mi to tak strašné, že má latentní mizantropie si jen zamne ručičky.
          Ponořím se tedy do práce, leží mi tu úhledná hromádka ruských rodných listů a trestních rejstříků, tentokrát vše za účelem vdavků, o ruských trestních rejstřících by se taky dala napsat povídečka, oni nevědí, co to je, a tak ten hadr vypadá pokaždé jinak, podle toho, z jaké je gubernie a do jaké míry byl „lejtěnant milicii“ gramotný. Já jim to překládám podle francouzského mustru, jinak by je odevšad vyhodili. S trochou smůly poletím zanedlouho do Irkutska s grupou lidiček toužících adoptovat děťátka zrovna v irkutském sirotčinci. To se, laskavý čtenáři, dozvíš zavčas, vždyť post-irkutská reportáž může zaujmout, no ačkoliv nevím.
          Zvonek zvoní, pejsek Evička štěká a je tak krásně! Moje léto – babí léto!


neděle 7. září

          Babí léto se odmlčelo, šlo se podívat jinam dneska.
          Ives Simon je spisovatel, skladatel a interpret a napsal moc pěkný text k ještě pěknějším akvarelům o Paříži. Znaveně klátíc nohama nad Sekvanou, kde kotví lodě všech možných (falešných) stylů, jako loď z Mississippi, Mekongu, Bajkalského jezera a tak, říkám si, že třeba laskavého čtenáře potěší kousíček kapitoly se jménem Dějiny a pomíjivost. Aha, musím dodat, že nad řekou se netyčím jen já, nýbrž bohužel mnohem, mnohem výše i velmi škaredá Národní knihovna Francie, neboli čtyři mrakodrapy, které jakoby představují otevřené knihy. Ve skutečnosti představují pouze to, co jsou, to jest megalomanskou realizaci snu prezidenta republiky umírajícího na rakovinu prostaty! A stromky nad schody jsou v kleci!!! Aby je nenapadlo ledabyle halabala růst kamsi k nebi, pane bože.
          Lepší a nadějnější je tedy říct si, že „Paříž je město s dobrou pamětí i jeviště pomíjivého. Vrstvy dějin se dají číst na kamenech památek a staletí vyprávějí svůj příběh pod širým nebem, zatímco se dav návštěvníků tlačí před výlohami naplněnými kořením, parfémy, spodním prádlem, knihami vázanými v kůži. Pod mostem Mirabeau se valí Seina, pěl Apolinaire, a zatímco američtí umělci velebili nedozírné území, na kterém se Spojené státy rozkládají, francouzští umělci od dávných časů opěvovali Paříž. Její ulice, mosty, čtvrti, je to město-román a tomu, kdo nahlédne do hlubin Paříže, se zatočí hlava, píše Victor Hugo.
          A je to město-řeka, neboť plynulým pohybem voda proudí městem, pozvolna se otevírá širému moři, odplouvá dobývat horizonty, míří do neznáma, do jiných zemí, do budoucna. I když se od té doby Seina hojnou měrou přizdobila naplaveninami, bahnem a odpadky všeho druhu, Paříž se zrodila z této vody, na tomto ostrově Cité, který se jmenoval Lutetia. Fluctuat nec mergitur... Znakem města je loď se třemi plachtami zmítající se v bouři vášní a dějin, kterou však žádná z revolucí nedokáže potopit.“ Tolik Ives Simon pro dnešek; třeba.
          Inu, bylo by o čem diskutovat, pravím já, starý škarohlíd, na úděsnou knihovnu hledící až se hlava motá. Nejkrásnější na tomhle nábřeží je loď-maják, jediná (ý) autentická (ý) od irských břehů připluvší, hlásá cedule. V noci maják správně světélkuje kol dokola různými barvami a když přimhouříš oči, jsi na moři, ztracen, před potopou, před ztroskotáním, vousatý strážce majáku s fajfkou mezi zažloutlými zuby juká z okénečka a voda šplouchá a šplouchá.
          „Jdu si dát rum,“ volá strážce do vodní pustiny a ten výkřik mě probudí. Dostala jsem strašnou chuť na rum, ale nemám ho a je neděle, nechám si tedy chuť zajít, jako tak často. Frustrace, frustrace, to není legrace! Záhy na shledanou.


pondělí 8. září

          Odešla šamanka z Kazachstánu, byla u mě jen tak, sama ověřený překlad nepotřebovala, prostě doprovázela přítelku. Tak krásný ženský se často neviděj, přitom měly obě slušnou nadváhu, ale havraní vlasy, mandlové oči a celková něžnost, pomalost, rozvážnost i lascívnost gest mi učarovaly – a ty hlasy! Hluboké, tichoučké, uklidňující, přišlo mi, že ležím v kolébce a maminka mi zpívá „Hajej, můj andílku“, ona taky překrásně zpívala. Ukázala jsem jí fotku syna, jenž je zrovna ve složitějším životním období, a ona pravila, že se nesmí vzdávat mateřských kořenů. „Nemohla byste být jasnější?“ ptala jsem se blbě, ale já na šamanky nejsem zvyklá: „Nemohla. Půjde lesem, zakopne o kořen, to jste vy a spadne do jámy s pokladem.“ „To je jako pohádka.“ „Pohádky jsou život.“
          Zatoužila jsem přestěhovat se do Kazachstánu, ale ony mi to rozmlouvaly, protože je tam pořád ještě spousta radioaktivity, způsobené pokusy s atomovkami (o kterých se nikdy nikde nemluvilo), všichni znají Bajkonur a vesmírné rakety, jenže ono se tam konalo i něco jiného a nemocných rakovinou jsou stovky, zvlášť v Semipalatinaku. (Jak je to správně česky, nevím.) Při příští návštěvě mi přinese amulet, je to malý papírový trojúhelník s mým jménem, k němu musím přibalit tři penízky, celé zašít do červené mašle a nosit v podprsence za účelem zbohatnutí, jež je tímto zaručeno. Jak jednoduché a stoprocentní! Že je šamanka, zjistila Ajgul, když jí bylo deset let a jednoho krásného dne se podívala na sousedovic krávu, lekla se a běžela říct sousedům, že kráva druhý den umře. Ti si ťukali na čelo, ale na druhý den je sranda přešla, Stračka lehla a bylo po ní. Ajgul se velice svému daru bránila, ale to se ví, že to nešlo, zanedlouho měla přede dveřma frontu tazatelů na osud a nemocných a od té doby (dnes je jí čtyřicet a něco) šamanuje. Má úžasné recepty skoro na všecko a tak jsem znovu uvěřila, či dokonce pochopila, jak jsem tak pozorovala její oči a výraz soustředění a stálou radost, jež z ní sálala, že my karteziánští kreténi jsme chudí a ubozí a sobečtí a připravení přijímat zprávy pouze a jedině ze známých a probádaných míst. Jakmile se jen kouskem nožky dotkneme bílého teritoria se lvy, už křičíme, jak by nás žrali. Strach z neznámého, neschopnost kouknout za roh.
          Když vidím žadatele o azyl, jimž ho nedali (valná většina), a jak se plácaj v administrativní stoce, beznaději a finančních neřešitelných problémech, mám chuť pověsit jednak sebe a druhak všechno na hřebík a natáhnout se u vody, řeky, jezera, moře, rybníka, civět do nebes, smát se obrázkům z obláčků a setrvat tak až do spojení živlů.
          Půjdu vyvenčit Evičku, koupit chleba a až se vrátím, uvařím polévku, omyju salát a pokusím se dát si šlofíka! No to jsem zvědavá, zda tohle všechno zvládnu.


úterý 9. září

          Vstanu, hodím peřiny přes okno, seberu rozervané kapesníčky (rve pejsek Evička noc co noc, ale nebudí mě), přes sebe kabátec a běžím do zahrady s výše jmenovanou. Tam už čekává Oskar a šíleně štěká, máme-li zpoždění. Zlí jazykové tvrdí, že šíleně štěká, i když nemáme zpoždění, ale těm nevěřte. Náš Evouš ho bezmezně miluje a v rámci své lásky se chová dosti nevybraně, lehá si na zádíčka, pak tryskem krouží kol dokola a péruje předníma tlapkama, jako ty malé dřevěné hračky, co se klaní na dřevěném podstavci, když jej zespoda zmáčknete.
          Oskar se blahovolně uchichtává do vousů (je to yorkshire) a pak uhání jinam. To už ale chvátáme zpět a vaříme si kafíčko, nejmíň půl litru kafíčka, a k tomu přikusujeme, co dům dal, někdy potvůrka nedá, i postíme se. K tomu se pokoušíme poslouchat rádio, říkám pokoušíme, protože telefony zvoněj a zvoněj od brzkého rána. Chytám různé stanice (Evče je to fuk, ale má ráda ryčnou muziku) a dneska zazněl náhle kuchyní hlas tak hrůzný, že jsme obě ztuhly. Takový ten jakoby klidný ženský hlas hovořící věcně, ale uvnitř je zmítán vášněmi, hysterií a nenávistí. Hlas doutnal a stoupal z něj kouř. Vyzýval ku zničení státu Izraele nikoli vehementně a rázně, ale postupně, zákeřně a definitivně. Chytl se mě takový strach, že nejsem schopna popsat nic konkrétního, myslím, že největší úzkost pramenila právě jen z toho hlasu. Byl to hlas smrti. Nevím, co to bylo za stanici, překrývají se, chytá se nám tady špatně. Asi je to anténou na střeše baráku (činžáku), nebo naopak absencí antény. Vybavila jsem si včerejší šamanku a její přítelkyni a něžná pohlazení jejich témbrů, které jsou jako fontána dobré nálady. Jak může vypadat tvor, ve kterém sídlí tenhle hlas, tyhle myšlenky, tahle nenávist? Den začal špatně, orgán mě pronásleduje, dá se vůbec bojovat s tak hroznou zlobou a odhodláním ke zničení, rozdrcení, vyzmizíkování?
          Dnes odpoledne má pohřeb Pavel Tigrid.


čtvrtek 11.září

          Zajisté by se mělo psát o výročí, ale on ten předvčerejší hlas s ním souvisí. Pořád mě pronásleduje, zasekl se hloub, než jsem si myslela, a vím proč. On byl suverénní, nepřipouštěl sebemenší pochybnost (vzpomínáte na talmud a jeho, „bože, dej každému člověku možnost pochybovat“) a ta vůle ke zničení byla samozřejmá, jediná správná, hůř – jediná možná! Jako vůle muslimských pilotů ženoucích stroje směrem k WTC. Nebudu se vydávat do komentářů – na toto téma mnoho listů bylo, je a bude popsáno, listů chytrých i zbabělých. Já mám dávno své jistoty a těch se držím, lépe řečeno, ony se drží mne a někdy bych chtěla zbavit se jich, ale pchá, za prvním rohem mi dojde, že nelze žádat nemožné.
          Včera volala krásná, něžná a pilná Bělinka Kolářová, pozvala mě na svou vernisáž do Českého Krumlova a já tam nemůžu nejčko, prostě nemůžu. Přišlo mi to tak líto, že jsem nakousla telefonní šňůru a na malé obrazovčičce přístroje se objevilo datum prvního ledna bez udání roku a hodiny. Zkusila jsem kousnout dál (a oprávněně, lítost byla čím dál silnější), abych věci navrátila na původno, a objevilo se datum 31. prosince. Žvýkat nadále šňůru se mi nechtělo, poprosím muže, aby se na to podíval, až se vrátí z cest, to on je nepříčetně rád, když si chce konečně lehnout a já přijdu a hučím, že mám na telefonu první leden. Jestlipak lituje, že si jel pro nevěstu tak daleko?
          S Bělinkou K. souvisí četba Deníku tvoření Nancy Huston, ona je anglofonní Kanaďanka, ale žije ve Francii a už píše francouzsky, to tak někdo umí, a zaobírá se slavnými dvojicemi a jejich tvořením (či nemožností téhož). V knížce jsou pěkné pasáže o Simone de Beauvoir a Sartrovi, o Abelardovi a Heloise, o Virginii a Leonardu Woolfovi, o Elizabetě Barett a Robertu Browningovi atd. atd., jak vidíte, záběr je široký a vztahy velmi nerovné. Bělinka a Majstro (takto něžně a slovensky jsem Jiřího Koláře oslovovala) jsou taky dvojice umělců, ve které spojnicí mezi životem a uměním je žena. Ten úkol je náročný a když pak dojde k neštěstí a spojovatelka se ocitne sama, má velké potíže s vlastním posláním, protože je vyčerpaná. Lítosti lítosti, silná až do zlosti, jen z vlastní blbosti.


sobota 13. září

         Na mou duši, psaní deníčku je těžká práce, člověk začne nenápadně o tom, co posnídal, jak poklidil, nákup obstaral, uvařil a tak, načež se od něj očekává rafinovaný odskok k teoretizování, aneb že z těch konkrétních domácích nezajímavých informací vykřesá původní myšlénku o čemkoli! Nejtěžší finta je chytrá pointa! Co kdybych psala pouze ve verších jako J. John Hondu Cibulků, krásná kniha, dnes k nenalezení. A hned jsem strávila hodinu jejím bezvýsledným hledáním, já nevím, proč hledané knihy prostě mizí a objevují se, až když už je nikdo nechce. Myslíte, že je to msta?
          Tak zřejmě do Irkutska pro díťátko budu muset jet (letět) co nejdřív, jakmile tamní soud rozhodne, že ruští sirotečkové mohou být svěřeni francouzským rodinám. Jedna svobodná psychiatrička si vyvolila tříletého chlapečka (jsou na to specializované agentury) a dozvěděla se, že ho našli na ulici! A byl už roční, žádný novorozenec pohozený před kostelem! Bylo to miminko pěkné, zdravé a veselé, pokřtili ho tedy jménem Veselov a k tomu Boris, protože ho našel člověk s tímto jménem. Bylo to v létě, neplakal, seděl uprostřed vozovky nedaleko samošky a zřetelně čekal, což se naštěstí povedlo. Kdo může vyhodit na ulici roční batole?? Vymýšlely jsme s paní doktorkou různé teorie a moje dcera pravila, že dítě matka po porodu svěřila babičce, sama zdrhla na druhý konec Ruska, to znamená šoupla mezi sebe a potomka zhruba 8.000 km, otec byl jako téměř vždycky u opuštěných robátek neznámý a babička chovala a chovala do samého konce, načež zemřela a sousedé se zalekli. Nechtělo se jim starat se o něj, nechtělo se jim vůbec se starat, lítat sem tam a honit tisíce papírů. Rozhodli se tedy odložit chlapečka na ulici, jisti, že si ho někdo najde a dodá do dětského domova, což se stalo.          Pointa spočívá v problému, jak takovému tvorečkovi, až přijde čas, říci, že ho našli na ulici. Vysvětlit nevysvětlitelné, omluvit neomluvitelné, sdělit nesdělitelné. Kolik dětí má v dospělosti touhu, ba potřebu biologickou matku vyhledat? Nemám tušení, ale valnou většinou mají možnost tak učinit (jak říkám, s otcem je to slabší, však všichni víme, že mater semper certa est!). Ne tak Boris Veselov. Jeho budoucí maminka je, jak výše zmíněno psychiatrička, snad si bude vědět rady. Musí si vědět rady. Ona už jednu holčičku má, z Novosibirska, ale ta má v papírech maminku. Je velice tatarsky pěkná, ale zpožděná v řeči. Jsou jí čtyři roky a mluví špatně. Ruské sirotčince jsou narvané a zatím do světa otevřené, takže můžeme udělat ještě pointu, aneb zbožné přání. Ať to tak zůstane!


úterý 16. září (teď si nejsem jista)

          Dneska si nejsem ničím jista, alébrž mám děsnej vztek, takovej ten existenciální a nejradši bych kopla i do „deníčku“. Táži-li se sebe sama, proč že zuřím, odpověď je hloupinká – inu z přepracovanosti, mám toho moc (už jsem vyškrtala asi 1 467 slov) a je to má vina, neboť se nedovedu inteligentně zorganizovat. Koho to zajímá? Není třeba, není třeba.
         Mí ruští klienti se mě občas ptají (když jsou vzdělaní a citliví), proč tuhle práci vykonávám, když jsem Češka a oni mi udělali tu sviňárnu v osmašedesátém? Proč že jsem vlastně tady na Sorboně ruštinu vystudovala, když jsem mohla studovat habaděj jiných, zajímavějších věcí. Vždycky jim odpovím, že se mi nechce odpovídat, že je to moc složité a že na tom nezáleží. Sama pro sebe si bručím, že je to má msta, sladká pomsta, oni se beze mne nemůžou nikam vrtnout, jakýkoli úřední úkon je bez mého překladu nemyslitelný a kdybych to myslela vážně, mohla bych sobě ručičky mnout. Dost máloco myslím vážně. Takže tohle…
         Občas ovšem se dostaví člověk (vždycky mužského pohlaví) a já fakt téměř zvážním a už letí. Přišel jeden takovej – oni se skoro vždycky ptaj, odkud jsem, mám totiž přízvuk, chi chi – a po mém prohlášení, že jsem z Prahy a šťastná, že tomu tak je, kretén pravil, že v Praze byl, nic tam není, je to maličké a akorát to historické centrum je krapet pěkné, no krapet. „Budete si muset najít jiného experta,“ řekla jsem pokrytá potem a uvědomila si, že cítím nenávist. Souhlasíte, že to není dobrý pocit, je nebezpečný, ke všem extrémům vedoucí. Chlap nechápal, co mě to kouslo, a jak byl blbec, nechápe dozajista doteď. Ptal se proč, jistěže se ptal, ale já nebyla schopna odpovědět, jen jsem opakovala, že musí okamžitě odejít. Moje děti do mě semo tamo hučí, ať si dám pozor, že jednou budu mít problémy s příliš agresivními klienty, ale jak si mám dát pozor? Spoléhám na to, že oni mě potřebují, a já ne. Taky je jisté, že ti největší volové jsou bývalí legionáři, míním z cizinecké legie, jsou negramotní, ale sálá z nich vojenský dril, omezenost a zároveň nafoukanost (ne hrdost, ba ani pýcha), že je vzali, že sloužili, že přišli, že viděli, že zvítězili, že bojovali. Ach jo.
         Tma padá čím dál dřív, podzim už skoro začal a se smutkem konstatuju, že kaštany jsou nemocné všude všude všude, listy jsou zkroucené a hnědé a na skoro holých větvích se houpou plody, hop, už padají a máme-li štěstí, spadnou nám do dlaně dvojčata. Lesklá, hladká, hedvábná, sametová, držte je fest v dlani a oni do vás vlejou tolik potřebnou energii.
         Když natahuješ moldánky
         Sevři ve dlani kaštánky.


Čtvrtek 18. září

         mi napověděl sám počítač, jak se nějak v poslední době v těch datech nemůžu vyznat. Horší je, že mě zlost nepřešla, rozhodla jsem se, že je to opětným vedrem. Sic už není 40 stupénků, nicméně asi 28 a k tomu hnusně nedýchatelný vzduch, co tu kriste pane děláme kromě toho, že se dusíme!? Automobilisté jakoby nesmějí překročit 20 km rychlost, ale to chci vidět. Policajti pořád vyhrožují, že budou častější kontroly jak rychlosti, tak stavu vozidla (aby nejezdily kraksny vyfukující černý čmoud), nicméně, že by se jimi ulice hemžily, se říct nedá. Ačkoliv. Včera večer jsme s dcerou Lízou odjely na vernisáž fotek přítele její nejlepší přítelkyně (zní to zmateně, ale je to pravda) a tam skoro před kavárnou, ve které se vernisáž konala, čuměli policajti a stavěli skoro všechna auta, podle jakého klíče, nevím. Mě nazastavili, hrdě jsem profrčela a tu jsem si uvědomila, že nemám řidičák, protože ho mám šikovně v jiné peněžence, jež leží na dně jiné tašky jak pohozená ruská ponorka (atomová) na dně Ledového arktického oceánu. Vidíte, jak absurdně člověk funguje: nic se neděje, ale on si vzpomene na fakt, jenž by mohl zapříčinit nepříjemnost a ihned se vžije do negativní situace – místo, aby se nevžíval do ničeho, ba ani si na zapomenutý řidičák nevzdechnul – nač, když kol policajtů prolít bez povšimnutí! Až takhle jsme podmíněni! Troufám si doufat, že jen moje starší generace a konec, už nikdy víc! Jedna moje známá Francouzka jednou coby turistka vyfotila v Rusku milicejní stanici (no prostě napůl spadlou chatrč, hrdě hlásající MILICIJA) a výše zmínění milicionáři se rozběsnili, do chatrče ji šoupli, čtyři hodiny vyslýchali. Pauline (tak se jmenuje má známá) ani brvou nehnula a trpělivě čekala, až se chlapci uklidní a pustí ji. Ne tak ruská tlumočnice, jež jí doprovázela. Pauline s nevěřícím údivem, záhy pak úděsem, pozorovala, jak se Galina třese nejdřív lehce, posléze jak když se třásaval bez, by se ozval pes. Potichounku a konspirativně, když se orgán nedíval, zašeptala, že bude zázrak, když odsud živy vyváznou, načež zmlkla a když je milice pouštěla, pravila, že jde rovnou nakoupit svíčky do nejbližšího kostelíka jako poděkování (no lásku vám snad ne!).
          „V životě jsem neviděla někoho takhle terorizovaného,“ smála se Pauline a dodala: „Moje kultura mi něco podobného prožít nedovolí, já se policajtů bát nemůžu.“
          Píšu Ti to proto, laskavý potenciální čtenáři, že té tlumočnici bylo sotva dvacet let! Z toho už se dá leccos vyvodit, ne?
          Fotky přítele nejlepší přítelkyně mé dcery byly moc hezké, byla to jakás reportáž z Kambodže a zvlášť portréty se mi líbily, byly mnohomluvné a přitom čiře jednoduché, černá země, bleděmodré nebe a mezitím nazlátlý obličej. Všichni jsme se napili růžového vína a okolo půlnoci jsem odjela zelená strachy, že řídím bez papírů. Chcete vědět, jak to dopadlo? Tak si počkejte na další pokračování.
          Pokud jedeš bez papírů
          Nesmíš ztratit v Boha víru!


sobota 20. září

          Všimli jste si té barevné kombinace? Bleděmodré nebe, černá země, zlaté obličeje, já zelená a v sobě, sic neviditelné, leč cítitelné růžové vínko. Když už tak už, když bez papírů, tak s pár promilemi alkoholu v krvi. Všechno dobře dopadlo, neboť jsem se vsadila sama se sebou (to je přece zaručené!), že když se mnou zpátky znova pojede dcera Líza, je to dobrý, neboli m.t.d. (máš to dobrý), rozhodne-li se zůstat s umělcem a jeho přítelkou, svou nejlepší atd., je to blbý, neboli m.t.b., jak říkávala Robinsonka Marie Majerové a mně se to tuze líbilo. Dcera Líza se mnou odjela a policajty jsme neviděly žádné. Ale dneska bublali v televizi, že to zastavování se dělo kvůli vedru (zas už pane bože!), kdy se nesmí překročit dvacetikilometrová rychlost. Oni nemůžou auta na těch pár dnů zakázat, to ne, napařej pokutu a myslej si, že tak vyčistěj ovzduší, jež takto zahnojeno nebylo nikdy – televize dixit. Je sobota, ale dopoledne přišel cikán Čokolo, je to francouzský Gitan a hraje překrásně na kytaru. Taky pěkně zpívá a nedávno se oženil s dcerou jedné mé ruské známé, hvězdy sovětského filmového plátna ze šedesátých let, má na svědomí Optimistickou tragedii a podobně didaktická dílka, ale její dcera taky překrásně hraje na kytaru a zpívá a dokonce i maluje a píše. Podává si žádost o občanství a překlad jejího rodného listu je příliš starý (vyrobil kolega před rokem), jakoby se lidé rodili mnohokrát. (Nebo že by už započítávali reinkarnaci? Francouzští byrokraté? Fakt?) Myslíte, že totéž se děje s úmrtním listem? V duchu Kunderovy povídky Ať staří mrtví ustoupí mladým mrtvým ze Směšných lásek?
          Zkrátka a dobře, Čokolo se posadil, na mou otázku, jak se všichni mají, odpověděl, že to stojí za hovno a dodal, že čekají s Mášou dítě a nemají ani peníze ani byt. Máša už jednu holčičku má, neví se s kým, no holčičku, je jí skoro čtrnáct, žije na Montmartru v garsonce s babičkou hvězdou a taky nemají vůbec, ale vůbec žádné příjmy. Jedí u katolíků a metrem se přepravují načerno. Holčička se jmenuje Juta a je taky nesmírně nadaná, což je zachránilo, neboť dostala stýpko a zadarmo školní jídelnu a dokonce legitku na metro. Babička nadále skáče přes takový ten forychtung, do kterého se sunou lístky, cosi je tam vcucne a pak zas vyplivne na druhé straně, věc se otevře a vpustí pasažéra. Je to dost vysoké, takže Margo se svým tučným zadkem má co dělat. (Kdo zná pařížské metro, ví, že to je blbost a že by se přehoupl tak akorát Sergej Bubka. On je ovšem Ukrajinec.)
          „Máš aspoň nějakou práci? Když budete chovat?“
          „Nemám. Měli jsme smlouvu v jednom baru, bysme hráli na kytaru.“
          „No a proč nehrajete?“
          „Bylo to každý den i v sobotu a v neděli a za pár šupů.“
          „Ale to bylo lepší než nic, ne?“
          „Ne.“ Odmlčel se, orazítkovala jsem rodný list Máši a dala mu ho. Slíbil, že příště zaplatí. Co s tím budoucím miminkem bude? V jakém příbytku bude mít postýlku, bude-li ji mít? Jaký to má vlastně smysl? Čokolo je malý podsaditý fešák s knírkem jak uherský baron a Máša je ještě hezčí. Nejhezčí je babička, má fotky z festivalu v Cannes někdy ze 64. roku a je neodolatelná. Tímto tedy pořádám sbírku ve prospěch Čokola, Máši, Margo, Juty a jednoho budoucího človíčka pohlaví zatím neznámého. Přece je nenecháme zahynout.


pondělí 22. září

         Dnes ani slovo o práci, o Rusech a jiných ptácích, samý oddych bude a popis tohoto, aby si laskavý potenciální čtenář taky přišel na své, natáhl se na deku, pokud to ještě jde a hleděl do nebeské báně, kde mírně sem tam létá káně, pak střemhlav míří níž – že by zmerčilo myš? Promiňte. Babí léto přešlo v opětná vedra, nastala neděle a jako zázrakem jsem neměla překladové resty, nic, jen před sebou celý den volna, konečně volna! Rozhodli jsme se s mužem, že se půjdem vykoupat a zřejmě naposledy si zaplavat, ale kam? Koupališť venku je maličko, jsou spíš hnusná, moře je daleko, silnice zahňácané auty, řeky špinavé, jezera jakbysmet, či nejsou vůbec atd atd. Nakonec jsme do vozu vlezli, ale jeli na severovýchod, tam se nikdo nežene, ono to není dost šik! A hle! Po hodině a půl jízdy se před námi vztyčil zámek, takový ten pohádkový, tu věžička, tam věžička, střecha černá břidlicová, kámen žlutavý, když jsme se přiblížili k áleji obrovských platanů, uviděli jsme ceduli hlásající, že v zámku je bazén, koně a golf. Za zpěvu a hlaholu jsme vlítli do zámeckého parku (nádhera!), kde se pásly dvě lamy a žádný dalaj, koníci, poníci a ovečky, okolo nás frčeli líní golfaři na takovém tom srandovním vozíčku a posléze jsme objevili i nádherný bazén. Plavky jsme měli na sobě, bleskem jsme se tedy svlékli a hupli do vody – ta nádhera! Plavem, plavem, plavem, ale náhle se ozval hvizd píšťaličky a jakési obtloustlé individuum ječelo u schodů „hej vy tam, neviděl jsem vaše vstupenky!“ Můj muž se zasmál, vylezl z vody a pobrukuje „hned to bude, však nehoří“ chopil se mé tašky, kde byla peněženka. Chlap se taky usmál a řekl: „60 (slovy šedesát) euro“. Scénu jsem pozorovala z vody, napůl potopená a jen jsem viděla, jak mužova ruka ztuhla, on celý zdřevěněl a takto zůstal jak v Šípkové Růžence, než jsem vylezla taky já, abych se pozeptala, v čem je problém. I já jsem ztvrdla (přepočítala jsem si, že vstupné na jednoho člověka představuje 900 korun českých!), ale pak mě to tak rozzuřilo, že jsem dokázala ječet, přitom se oblékat a ještě odvázat Evinku od lehátka, ke kterému byla složitě přikurtována. Vypadli jsme jak cukráři a chlapovi se nepodařilo chytit nás. (Ne že by se tuze snažil, jednak byl tlustý a jednak mu muselo být jasné, že to prostě nezaplatíme.)
          Takto jsme poznali asi nejdražší bazén na světě. Jeli jsme dál a nakonec lehli pod lípu v nějaké neznámé vesnici a četli si, oba Doktorowa – City of God, ale muž to čte v originále, já si netroufám. Prožili jsme půvabný den a když jsme se vraceli do městského smradu, nebeská báň už blikala. Vešli jsme do našeho dvora, kde kromě domovníka nic nekrákorá a tam na schodech k domu seděla Olga Nikolaevna Bojko a čekala na mě..................
          Dopadlo to špatně. Příští neděli už doufejme bude lejt a půjdeme do bijáku.


středa 24. září

         Nemá se psát rychle a nemá se nečíst po sobě. Jakmile jsem minulý zápis odeslala, s hrůzou jsem nalezla strašlivou chybu gramatickou – muže jsem obdařila ženským přechodníkem – a nekonečnou chybu stylistickou – asi dvacatero opakování slova nádhera v různých obměnách. Navíc se s tím nedá nic dělat, tak jenom píšu vám i sobě, že pozdě, ale přece... Vzpomněla jsem si tímto na Werichovy a Horníčkovy forbíny, jmenovitě na příchozího Vejdu, jehož žena má taky přechodník, ale vypadá docela dobře. Mám to někde na magnetofonové pásce a jen jsem se zmínila, už mám chuť si je znovu pustit, neboť není lepšího způsobu, jak získat na celý den dobrou náladu.
         Je konečně podzim, taková ta nepatrná změna ve složení vzduchu, najednou se dýchá jinak (líp), sluníčko svítí jiným odstínem, větřík ztratil dva tři stupénky, všude se válí a valí kaštany a ačkoli listí ještě doopravdy nepadá, je cítit, že je zralé a že je to otázka pár dní. Ale to nejdůležitější znamení podzimu, to jediné pravé – to je náhlá sladká melancholie, jež vámi proleze, jež se vás zmocní, jež vás donutí slastně se schoulit pod platanem. Od toho okamžiku už nic není jako dřív až do prvního sněhu a pokud nenapadne, tak až do jara. Prvního října začne obrovská výstava Boticelliho v Senátu (to je v Luxemburské zahradě) a začínám přemýšlet komu zavolat, abych nemusela stát v několikahodinové frontě, jako že bych nestála. Je to problém slavných výstav a vždycky, když vidím lidského hada, jak se vine na kilometrech chodníku, kladu si otázku, zda jsou lidé tak úžasně uměnímilovní, či jsou tak snobští, či zda jde většinou o turisty, či všechno najednou (uměnímilovný snobský turista!). Problém vyřešit nejde, ale je to otrava, neboť i když člověk vystojí tu frontu, je uvnitř před plátny tolik těl a hlav, že vidí špatně, nebo nic a požitek, onen povznášející pocit, že dosahujeme přes krásno jiné dimenze, se vytrácí, respektive se nedostavil a proto přec na výstavy chodíme!
          Dnes večer zaskočím do českého centra, protože tam bude poutavě vyprávět bývalý velvyslanec v Paříži pan Šedivý o lásce kněžny Zaháňské a Metternicha, ta krásná dáma totiž ovlivnila zahraniční politiku obávaného stratéga! Moc se těším a zítra vám povím, jak toho docílila.


pátek 26. září

         No jak! Krásou, chytrostí, cílevědomostí a pílí! Ale zdá se, že Klemense Lothara Metternicha skutečně milovala a on ji též, on prý ještě intenzivněji, jen mu to nevydrželo tak dlouho. Když vášeň pro kněžnu maličko opadla, vrhl se ještě zuřivěji na politiku, jak už to tak mužští umějí. Vilhelmína měla sestry (teď nevím, kolik jich bylo) a ty jsou taky známé v kuloárech dějin počátku 19. století, všechny ženské Zaháňské něco znamenaly! Nuže Vilhelmína byla odjakživa silně protinapoleonská a toužila po tom, aby Rakousko přestalo být spojencem Napoleona, jenž (jak si určitě vzpomínáte) pojal za druhou manželku (po Josefíně) Marii Louisu, takto dceru rakouského císaře Františka I. A měl s ní dítko, aby svazek zpečetil. To se naší paní kněžně nelíbilo a stručně řečeno sváděla Metternicha tak dlouho, až se stal spojencem Pruska, Ruska a Anglie proti Korsičanovi. Zajisté, že historie je to příšerně složitá, ale dojemné je, že když byl Klemens na zámku v Teplicích, prosil Vilhelmínu, aby přijela do Ratibořic, neboť takto si budou blízko blizoučko a měl stále k dispozici šest kurýrů, kteří lítali semo tamo s dopisy, velmi krásnými mimochodem. Ty dopisy byly považovány za ztracené až do padesátých let 20. století, kdy se objevila bedna, ale sakra zapomněla jsem kde, to mě mrzí. Prostě vše se zachovalo a pan Šedivý se mohl vyřádit, navíc, oni si psali ponejvíce francouzsky a jenom ke konci, kdy už si nevyznávali lásku, přešli k němčině. Inu každým jazykem lze vyjádřit něco jiného, nebo naopak jím cosi vyjádřit nelze. Byla to moc pěkná, moc zajímavá přednáška a musím dodat, že paní kněžna se po rozchodu s Metternichem znovu provdala (předtím byla už dvakrát rozvedená, rošťanda) a vzala si klučinu o osm let mladšího (klučinu píšu, že jí samé bylo 34 let) a Klemens řádil v politice dál. Má zásluhu na zničení Napoleona a to mu musí být připočteno k dobru.
          Zajímavá byla nejen přednáška, ale i fakt, že kniha Metternich kontra Napoleon vyšla v roce 1985 pod jménem Jan Halada, jenž byl pokrývačem pana Šedivého, jenž pro změnu umýval výlohy.
         Nemohu pochopit obhájce Napoleona (leckdy vášnivé), nemohu pochopit jejich argumenty aneb vyzdvihnutí jeho génia jakožto stratéga, zákonodárce a vůbec člověka „nesmírně inteligentního“ – přece kam šlápl, zahynula všechna mladší a posléze i starší mužská populace a když jsem četla jen kousíček pamětí jednoho seržanta, co začal pochodovat v Portugalsku a dopochodoval do Moskvy, kde omrzl, doplazil se do Německa, tam nějaký čas zůstal, oženil se s Němkou a nakonec se dohrabal až zpátky do Francie, běhá mi mráz po zádech, což je eufemismus. Je to jedno ze vzácných svědectví přímého účastníka, seržant uměl dobře psát, ale číst to je horor. Leč obhájci opáčí, že napoleonských bitev se zúčastnili ti nejlepší chirurgové a údy řezali prostě mistrně, z čehož vyplývá, že Napoleon byl lidumil, toužící jen a jen vylepšit lidský úděl obyvatel Evropy. Dobrou noc!


úterý 30. září

         Poslední zářijový den, poslední zářijová noc, poslední zářijový zápis, poslední paprsky zapadajícího slunce, melancholie všecko přikryje svou hedvábnou a sametovou pokrývkou. Leč zanechme sentimentálního kničení a připomeňme si na závěr jednoho slavného autora deníku – Franze Kafku, jenž si jednoho den zapsal: „Pocit rozdírající sklíčenosti a tísně a zároveň jistota, že je to nutné, a jistota nezbytnosti cíle, ke kterému se přibližuji vždycky, když k sobě přivolám neštěstí.“ Tomu velice dobře rozumím, ale jsem-li v dobré náladě, najdu si v Kafkově deníku poznámku veselejší: „Dopoledne: v posteli až do půl dvanácté. Směs myšlenek, která se formuje pomalu a tuhne neuvěřitelným způsobem. Odpoledne četba (Gogol, Esej o lyrické poezii). Večer procházka s dopoledními myšlenkami, jež jsou snesitelné, ale nehodné důvěry. Posadil jsem se v Chotkových sadech. Nejkrásnější místo v Praze. Ptáčkové, podloubí, staré stromy ozdobené loňským listím, soumrak.“
         Asi kdybych vytrvale pokračovala, deník by se stal mým bratrem, otcem, matkou, vším co nemám. V Praze mám asi deset sešitů, začala jsem klasicky v pubertě, ale od té doby nepřestala, jen forma se silně změnila, jsou to jen citáty, myšlenky, plány, semo tamo sen, když za to stojí. Definici jsem našla následující: Poznámky psané familiárně o stycích a vztazích a událostech, na něž si autor vzpomíná. Poznámky biografické, vzpomínky jednoho života.
         V sobotu jsem byla zulíbat svou sotva roční vnučku, protože právě začala lézt strašlivou rychlostí a k tomu si pohvizdovat. Občas zabrzdí, posadí se a s výskotem si zatleská. Neznám nic dojemnějšího a srandovnějšího. V neděli jsem zašla za dcerou Lízou do Louvru, kde prodává brigádnicky knihy a dojetí i sranda ustoupily pocitu děsu z tolika knih, kriste pane to je knih a jak si v těch pohořích potištěného papíru najít tu jedinou ústřici perlorodku??? Optala jsem se Lízinky a ona mi do ruky vsunula Kiplingovy Bajky a nebajky a měla pravdu, je to jedna z dětských perlorodek a hned ji začnu číst vnučce, i když je ještě malilinká.
         Přeji tedy na závěr laskavému potenciálnímu čtenáři, aby si našel co nejvíc těchto zázraků a jak tak máme Roš Hašana (nový židovský rok 5 764, to to letí!), přeju všem Šana tova!


Nataše Reimanové můžete psát na: natacha.frappart@wanadoo.fr

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage