O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /

Referát bulharské bohemistky Anželiny Penčevy o knize Mariana Pally Zápisky uklízečky Maud´

JAK SE SLOVY DĚLAJÍ SVĚTY
Konference Fakulty slovanských filologií Sofijské university Kl. Ochridského
27. a 28. května 2003

UKLIZEČKA-DEMIURG aneb JE KAŽDÝ AUTOR BOHOROVNÝ?

(úryvky)

          To, že je literatura autonomním světem se svými zákony, že každé nově narozené literární dílo je též světem, který se dostává do kontaktu s tzv. reálným, či přirozeným světem, a vždy, byť svou pouhou existencí, tento reálný svět proměňuje, někdy jej dokonce mění ze samých základů – to vše jsou učebnicové, nediskutabilní pravdy. V tomto textu se pozastavím u jednoho dílčího aspektu problematiky literatura–svět: u onoho druhu literárních děl, ve kterých je literárními prostředky stvořen, „udělán“ celkový imaginární svět. Pojem „svět“ je tu chápán v jeho encyklopedickém, prvotním významu – jako globální integrovaný systém vzájemných souvislostí mezi člověkem, civilizací, dějinami, přírodou.

          Problém „udělaných“, „konstruovaných“ světů proberu v kontextu nejnovější české literatury (po roce 1989), kde verbální „světotvorba“ je jevem nápadně často zaznamenávaným. Nemalý úsek soudobé české prózy můžeme nazvat „Možné a nemožné, žádoucí a nežádoucí světy“. Anebo: „Předělat tento svět, udělat nový svět“. Jak tento fenomén vysvětlíme? Podle E. Koháka se události z předělu 80. a 90. let minulého století vyznačují pro Čechy naprostou ztrátou kontinuity s předchozími historickými obdobími; Kohák srovnává dnešní českou situaci s tou z r. 1848, kde se teprve hledala orientace českého národa a české kultury. Tuto úvahu lze rozvinout. Skutečně, pro Čechy koncem XX století se zhroutil děsivě reálný, ale zároveň též konstruovaný, umělý, vymyšlený svět. Je zajímavé, že (až s nepatrnými výjimkami) se čeští spisovatelé nevrhli o překot popisovat nový reálný svět, ve kterém se octli. Asi nejpravdivější vysvětlení této jejich zdrženlivosti jsou obavy, že by mohli být podezíráni z nějaké nové ideologičnosti, ze sociální či politické angažovanosti, nebo, nedej bůh, z realizmu. Ve vizích české post-totalitární současnosti převládají akcenty jako dezorientace, deziluze, šedivost, ironie… Vedená svým přáním setřást ze sebe ideologičnost a politizovanost, které jí byly ukládány za povinnost celá staletí, inklinuje nyní soudobá česká literatura k opačnému extrému, k záměrné a někdy až samoúčelné a hypertrofované imaginativnosti. Fikcionalita, a to okázalá, nikoli utajovaná, vtrhla dokonce do území žánrů, které by dle definice musely být jejím pravým opakem – do deníkové a memoárové literatury. Stále více se tak stává dominantním znakem české prózy a možná už – v určitém smyslu – i jejím problémem.

          Česká literatura má i přes dlouhé umělecké bezčasí socialistické éry bohatou tradici v „dělání světů“ – počínaje Komenského Labyrintem přes geniální Čapkovy konstrukty až po sci-fi ze 70. a 80. let. Avšak jestli u jmenovaných děl máme co dělat s literárními exotismy, dnešní imaginativní vlna zalila českou literaturu jako velká voda, kterou pak právem můžeme nazvat „literaturou konstruovaných světů“. Dělání světů se stalo její oblíbenou hračkou.

          Téma demiurgického potenciálu literatury si jistě zaslouží hloubější analýzy, ale už je načase prozradit, kdo je ta záhadná uklízečka, která umí tvořit světy a smí tedy být přirovnána k Bohu. Jde o hrdinku českého spisovatele Mariana Pally z jeho románu Zápisky uklízečky Mauď, který jsem zvolila jako ilustrační materiál, přestože nepatří k nejreprezentativnějším a uznávaným vzorům fikční prózy. Ba co víc, Pallův „crazy-román“ sice vyvolal kritické a čtenářské sympatie, ale nic víc; v nejlepším případě byl ohodnocen jako bravurní cvičení z postmodernizmu, nonsensu – nebo přímo z idiotizmu. Podle mne si však fenomén (nebo událost) Palla nepochybně zaslouží více pozornosti. Román o uklízečce Mauď, který je zároveň románem, psaným jí samou, tvoří slovy fikční svět, ale současně tento demiurgický akt tematizuje, demystifikuje a profanuje.

          Ve svém románu, který je zároveň parodií katastrofického románu a anti-utopie, Marian Palla popisuje zcela nedalekou budoucnost země, která je přepadena obřími mluvícími krysami. Ačkoliv je dovede vychytralý hrdina pohádkově přilákat, aby se všechny utopily v oceánu, stačily předtím vyhubit téměř celou lidskou populaci. Hrstka lidí však přece jen přežila a pohybuje se v Pallou vymyšleném světě, kde nejbizarnějším způsobem existují vedle sebe všechny absurdity a vady jak ztroskotalého socialismu, tak i zkompromitované demokracie. Pallův experiment ukazuje, že svět se nejen dá udělat slovy, ale dokonce pouze slovy cizími. Jeho svět je vybudován z úlomků a střepů jiných literárních a filmových světů, ale slepených nakřivo, nebo obráceně, někdy zas naházených na hromadu a sesedlých jako na smetišti. V tomto světě Babička rodí Boženu, po stránkách se procházejí i jiné figury z českého literárního panteonu, například Rozárka vedle Anny sekretářky, pohádkové jablko je kyselé a nahnilé, avšak když je zahodíš nazdařbůh, spadne blízko hroudy zlata a zbohatneš, přičemž nemusíš zabít žádnou saň; nikoliv zlá čarodějnice, nýbrž sám král (který se ovšem jmenuje Karel) promění svou dceru v kuře a pak ji sní, atd. Hlavním principem vyprávění je parodování všemožných literárních žánrů, směrů a forem, jakožto i různých kulturogémů: od folklóru a rytířského románu přes sentimentální román, pirátská dobrodružství a western, východní filosofii, sci-fi a socialistický budovatelský román, přes heslo hippies „Make love, not war“ (krysy nepojídají souložící lidi a právě díky tomu se část lidstva zachrání) až po novinářské senzace, jako je prohlížení intimních částí Billa Clintona soudem…
          V tomto světě, stvořeném slovy, mají právě slova svrchovanou moc, nebo, jak říká jeden z hrdinů, „v této zemi se vše řeší kecáním“. Slova mění Pallův svět nepředstavitelnou lehkostí, protože jsou jeho obyvatelé natolik inertní a manipulovatelní, že nepřípustnou lehkostí připouští, aby se to stávalo (znovu průhledná aluze na dobu socialismu). Pouhou změnou pár článků ústavy vymyšleného státu se v něm mění vše, přičemž lidé bez jakéhokoli odporu a jakéhokoli úsilí začínají žít naprosto jinak. To se odehrává tak rychle, že oba hlavní hrdinové Kurt a Matěj mohou sledovat společenské změny sedíce na baru u půllitru piva.
          A ještě něco: podle Pally svět nemůže existovat, aniž bývá stále proměňován v slova, v literaturu. Tato teze není nová. Ve svém eseji „Vyznání postmodernisty“ prohlašuje Jiří Kratochvil, že fikce je všudypřítomná, že „není možné vykročit z teritoria literatury, z jejich vůkol se rozlévajících plodových vod, které už zaplavily vše, kam kdy vstoupil člověk“, že literatura je „podšívkou skutečnosti“. Dnes, zdá se mi, věci pokročily a možná že už skutečnost je podšívkou literatury…
          Tak například v Pallově románu krysy-vetřelci nechaly naživu čínského mudrce Chuej Kua, aby jim pořád četl z knihy, která je vlastně sám Pallův román – začíná totiž, padesát stránek po jeho začátku, tím samým začátkem a sleduje osudy několika už z první kapitoly známých postav až po chvíli, kdy tyto postavy vstoupí do světa okupovaného krysami, kde se čte dotyčná kniha. Když Ku přestane číst, přestává se dít cokoliv; když hrdinové Kuovy knihy nedělají nic, stránky knihy zůstávají prázdné a není co číst. A tak, protože Ku bude krysami snězen, až knihu dočte, stejně jako Šahrazád nepřestává produkovat text a svět současně, a to do té doby, kdy hrdinové jím stvořeného světa nevskočí do světa krys a nezasáhnou rozhodujícím způsobem do jeho osudu.

          Až shodou okolností získá důležité postavení v mocenské elitě státu, přenechá Chuej Ku verbální údržbu světa dvorní uklízečce Mauď. Ale jaký demiurg, takový svět: ač má královské jméno, je Mauď „tetou“ s plandavým tričkem a tlustým břichem, vykukujícím nad gumou tepláků. Její svět je světem primitivních úsudků a všeobecné pasivity, lidé v něm dokonce mají jen křestní jména a přezdívky, protože Mauď je líná a nechce se jí zatěžovat psaním jejich příjmení. Samotní hrdinové stále línou Mauď pobízejí, aby psala, a dokonce jí se psaním aktivně pomáhají, protože až napíše poslední tečku, bude to konec jejich existence. Proto jí po celou dobu vyprávějí svá dobrodružství, která vlastní iniciativou zažili, aby měla o čem psát. Dochází k absurdní situaci, kdy Mauď vypráví hrdinům v druhé osobě to, co jí oni navyprávěli v první osobě, a ptá se jich, jaký konec svých peripetií si přejí. Svět slov kolabuje v sobě samém. Nakonec psaní Mauď omrzí, navíc je hodně unavena nároky všech kolem ní, aby se dostali do románu i se svými životy, totiž aby skutečně stvořila celý svět se vším všudy. Rozhodne se tedy knihu ukončit, což však zdaleka není tak snadné, jak si myslela. Ukazuje se, že hra na tvoření světa není tak prostá, anebo, jak říká Mauď, „S literaturou se nežertuje. Literatura je vážná disciplína!“.
          Svět-Mauď je krajně zploštělou a zjednodušenou projekcí reálného světa z posledních desetiletí XX. století, kde i ty nejsložitější sociální, ekonomické a politické problémy jsou redukovány do elementárních schémat, přičemž vychází najevo celá jejich nesmyslnost, anebo imanentní nespravedlnost. Nejeden problém, který se nám dnes zdá navýsost dramatický, je u Pally zpřevracen vzhůru nohama a totálně zesměšněn (například problém přelidněnosti světa). Zprofanovaná je třeba dnešní česká situace prostřednictvím vize lidstva, které degeneruje, protože zůstalo bez nepřítele, a aby se zachránilo, zvolí si prvního, kdo je napadne – v našem případě Marťany.
          Je zajímavé, že i u Pally se setkáváme s Kratochvilovou myšlenkou o televizním světě, o tom, jak televize „tvoří“ události, tedy v určitém smyslu „dělá“ svět, ve kterém žijeme – slovy a obrazy. Obyvatelé světa-Mauď žijí jen proto, aby se dívali na televizi. Tam, kde televizní signál nedosáhne, prostě nepřežijí. Také kino předchází skutečnosti: postavy si stěžují, že ať udělaji cokoliv, lidé už to viděli přinejmenším stokrát v kině.
          Podívejme se nakonec, co je to za slova, ze kterých je svět-Mauď vybudován. Tato slova jsou soudobou variací haškovsko-švejkovského narativu. Pompézní pravdy se rozpadávají v prach a domněle pevné logické řetězy se trhají, když někdo z protagonistů položí prostinkou otázku „a není to poněkud blbé?“, anebo „a co z toho plyne?“ Jak u Švejka – puntičkářské následování nařízení ve svém jádru absurdních vede k nepředstavitelně komickým situacím. A naopak: na pohled stupidní, nebo povrchní soudy se ukazují – když se nad nimi jen trochu zamyslíme – jako neotřesitelně pravdivé. Třeba proti kurzívovaným myšlenkám Mauď, kterými začíná každá kapitola, nelze namítnout nic. Ultra-naivistický až insitní jazyk M. Pally v tomto románu, podpořený minimalisticky-primitivistickými ilustracemi, je právě jazykem, který se pro stvořený svět nejvíce hodí.
Ale zeptejme se, proč Palla „udělal“ právě takový svět – svět duchovní bídy, průměrnosti, stádnosti, kde je život přehráváním toho, co bylo viděno v kině, a může být shrnut do dialogu: „Proč bychom to vlastně dělali?“ – „No, já nevím.“
          Je to dnešní český svět? Nebo svět české literatury? Nebo náš společný postmoderní svět? Chceme v takovém „jednoduchém“ světě žít? Když ne, tak co – zasedneme před počítač a uděláme si jiný.

/zveřejněno 4.9./

Poznámka na okraj:
Anželina Penčeva patří mezi nejvýznamnější bulharské překladatelky české literatury, např. Jiří Kratochvil - Má lásko, postmoderno (Heron Press, 2000); Vladimír Macura - Občan Monte Christo, Hra na něco (Panorama, 2000); Alexandra Berková - Magorie, Temná láska (Panorama, říjen/listopad 2003). Dále je autorkou řady literárně-kritických statí o českých autorech a předmluv k českým knihám vydaných v bulharských překladech, jako např. Výchova dívek v Čechách (Colibri, 2003).
O knihách Mariana Pally dále napsala rozsáhlý článek pro Literaturen vestnik.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz