Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z května 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
pondělí 5. květnaHáčky
Až v červnu vyjde tiskem Sudamerická romance, pověsím spisovatelství na háček. Začne sezóna dravců. Skončí hájení štik, sumců a candátů a já skončím s literárním pinožením. Dám si oraz. Pravděpodobně navždycky. Opravdu neznám pitomější řemeslo. Sice se tomu říká psaní, leč z devětadevadesáti procent je to marnění času bezmyšlenkovitým vysedáváním u computeru. Bezmyšlenkovitým doslova. Prostě civíte na monitor a čekáte, zda myšlenka připlave a zatahá za udici, nebo ne. Ryby se musí vysedět a o literatuře to platí dvojnásob.
Onen příměr k rybaření je případný. Když po hodinách dřepění a dvaceti vykouřených cigaretách a šesti vyslopaných lahvových Staropramenech, jejichž zátky se povalují koldokol v trávě, ryba připlave a u prutu se zakomíhá policajt, vůbec není vyhráno. Znáte to taky? Policajt se zakomíhá, vlasec se propne, zacvrčí brzda navijáku. Horečnatostí se vám propotí dlaně. Na infarkt. Křečovitými prsty hrábnete do klávesnice a pod barevnými ikonami Microsoft Word se na šedí orámované bílé ploše objeví černé písmeno. Kde jsou ale písmena další? Jsou fuč.
Usazen na břehu Berounky jsem se zaobíral vyťukáváním předešlých řádků do notebooku a na záběr zareagoval až v okamžiku, kdy se prut upevněný ve vidlicích prohnul do oblouku. Povolit brzdu jsem už nestačil.
Nejkapitálnější ryby a nejvznosnější myšlenky bývají zaseknuté za cípek kůžičky na okraji tlamky a zpravidla z háčku uniknou.
úterý 6.května
Holter
Úvodní kapitola možná svádí nezainteresovaného čtenáře k domněnce, že si na honorářích namastím kapsu natolik, že mohu všední dny trávit na rybách a slunit se. Houbeles. V kapse rybářské vesty mám složenou neschopenku. Před čtrnácti dny mne přepadla tachyfibrilace síní. Temným zaplivaným průjezdem v pavlačovém zapadáku se proplížila nocí a bacila mne ze zálohy nunčakem přes srdce. Pořádná šlupka. Další šlupku 200 J jsem dostal na koronární jednotce v Motole. Přesně jako v pokleslých televizních seriálech à la Chicago Hope: za frenetického pobíhání sester a ostatního zdravotnického personálu doktor přiloží bezvládnému pacientovi na hrudník dvě elektřinou nabité žehličky. Beng!
Střih.
Reklama.
Dnes mi na kardiologii přiložili na hrudník pět svodů a k pasu připnuli černou skříňku, holter. Co se zaznamenávání života běhu týká, jsou kardiologové ještě detailnější šťouralové, než Petrovští se svojí rubrikou Co právě dělá. Na škartku přiloženou k holteru musím své konání zaznamenávat po minutách. Venkoncem ale, proč nezabít obě mouchy jednou ranou? Tady je to průklepem:
08:00 aplikován holter
08:25 snídaně
09:15 pro zmonitorování srdce při zátěži výstup do věže Stodůleckého kostela
10:10 cesta metrem
10:45 – 13:20 v Divadelním ústavu vyřídit e-mailovou korespondenci
13:30 cesta metrem
14:20 oběd
14:30 umývání nádobí
14:45 – 15:45 poobědní šlofíček
16:50 nákup v supermarketu Albert
17:05 U Drsnejch na pivu
20:10 káva; už se na ni těším
pátek 9.května
Frahelž
Bohorovností a neohrabanou buclatou postavou se v mládí podobal Jaroslavu Haškovi. Já býval za šlachovitého Kuděje, k jehož povinnostem jaksi samo sebou patřilo uvádět báchorky onoho hrdlolháře na pravou míru, abychom od jezeďáků, na jejichž stohu jsme se vyvalovali, neschytali zaslouženou přesdržku vidlemi. Ideální dvojka na čundrování. Po třiadvaceti letech se tělesné proporce proměnily. Můj teřich vypěstovaný lemtáním piva dávno olbřímými rozměry překonal jeho rozkošný pupíček. Ivan Bavor se ten partapán jmenuje. O něm je řeč. Na čundru už to taky netáhneme ve dvou. Tento víkend jsme to táhli v pěti. K Ivanovi přibyla pečovná žena Yvona a synové Jiří a Martin. Fakt jsem jim neskonale vděčný, že si mne párkrát do roka uvážou na krk a vyvezou do přírody vyluftovat; a i svačinu do vlaku Yvona připravila, jak se to sluší a patří na turistickou výpravu zmapovanou krajinou.
Na kolenou rozestřenou padesátitisícovku Třeboňsko jsem se v kupé prstem umaštěným od řízku u Vlkovského pískového přesypu sesmekl ze žlutě značené stezky na červenou, vedoucí z Veselí nad Lužnicí do Třeboně. U železničního přejezdu totiž žlutá odbočuje směrem na Hamr. Víska Hamr je středověkého původu, doložená v urbáři z roku 1225. Mám o ní napsat? Příště. Nesnáším neplánované odbočky. Což je podle Yvony neklamný rys staromládeneckého páprdovství. Proto zpět na předem vytyčenou červenou, jako býk v aréně za muletou.
Od Vlkova vede cesta po hrázích Krčínových rybníků Krajina, Překvapil, Rod, Naděje, Víra, Láska. Z koruny bleskem roztříštěného dubu u stavidla se snese dravec. Snad orel. Poplašené volavky krouží nad rákosinami. Na ostrůvku oběleném guanem vše nezúčastněně pozoruje kormorán. Mezi orobincem se hemží pulci. Žáby kuňkají. Na hladině tvoří se kroužky. Ryby sbírají. Sbírají z mračen líhnoucích se jepic. Slunce zapadá. Je čas taky zapadnout. Zapadnout do hospody.
Nejbližší hospoda je ve Frahelži. Čepují zde Prazdroj a Gambrinus. Váhám. Prazdroj. Restauratér a bagrista v jedné osobě, pan Tikalský, máznul inkoustovou tužkou na účet dvě čárky a křížek. Kofolu a mošt vypsal číslicemi. „A pět hermelínů,“ doplnil naši objednávku Ivan z Bavor. S papričkami, nakládané, v olejnatém láku uleželé, v zavařovací lahvi na polici nad výčepní stolicí mezi poháry získanými Frahelžskými dobrovolnými hasiči a chovateli poštovních holubů, hermelíny svůdné. Mňam!
sobota 10.května
Stará řeka
Po noci strávené pod širákem v lese u Frahelže pokračujeme do Klece a do Třeboně. V místech našeho putování byla Lužnice v padesátých letech zmeliorována a narovnána do přímky. Podle dosud rozpoznatelných náspů a zamokřených prohlubenin meandrujících v zaplevelené džungli opodál lze s trochou představivosti zrekonstruovat staré koryto Staré řeky. V kamenném tarásku Martin objevil zabudovaná zteřelá prkna. Pravděpodobně byla součástí slupu na odchytávání úhořů na někdejším jezu. Teď v květnu úhoři vytahují z řek a rybníků za svým posláním do Sargasového moře. Slupy ani hráze je však nezastaví. Překážky oblezou po souši. Svévolně se vydají na červeně značenou turistickou stezku, aby poděsili Yvonu.
„Zmije!“
Úhoř je vůbec prazvláštní tvor. Jeho biologickou podstatu objasnil až Dr. Athanasius Kircher ve spise De Natura. Tím zároveň rozřešil několik století trvající disputace, zda je úhoř ryba nebo had: Druhu téhož úhoři jsou a hadi a červi, povstalí z masa lvů a bobrů, akorát že v bahně rozrejdění, kde roste puškvorec a perpentykl.
neděle 11.května
Rozvodí
Duše Třeboňska je pošramocená. U rozvodí bloudíme labyrintem Staré a Nové řeky, Železné stoky a kanálů a odvodňovacích struh z rybníků. Od srpna 2002 mapa neplatí. Sotva znatelný potůček, jenž na mapě ani není zanesený, se při povodni zaryl do písčité půdy a uprostřed lesa utvořil kaňon hodný Colorado River. Obraz jak od Hieronyma Bosche: na olámaných větvích vyvráceného smrku je nabodnutých pět srn, bezúspěšně se snažících přebroděním zachránit před běsnícím živlem.
Kdekoliv zasedneme do hospody nebo se starousedlíků zeptáme na cestu, všichni nás častují historkami. Historkami-oblázky, tisíckrát vodou omletými, přesto jsou lidé pořád ještě nevypovídaní. Nadržení na nové posluchače zvenčí. Předevčírem ve Frahelži restauratér a bagrista pan Tikalský zdvihl ruku nad hlavu. Sem až voda sahala. V druhé ruce talíře s nakládanými hermelíny, upadl mu při tom pod stůl příbor. Nepocházela z Příboru jakási věhlasná kapacita v oboru psychiatrie? Pošramocená duše Třeboňska vyvolává nutkavé asociace.
úterý 13.května
Bitva u Correctury
Včera armádní poštovní holub donesl v pařátu zašifrovaný moták s korekturou Sudamerické romance. Druhý den s ní válčím. Nevím, jak to vypadá u jiných autorů, ale moje práce na korekturách spočívá především v neustálém telefonování do redakce Petrovu. Spoléhám na trpělivost Miloše Voráče a na to, že je kamarád. Na to, že ho telefonáty ubombarduji, že v nastalé vřavě třískajících bomb a svištících granátů nebude mít čas se zorientovat, kde má jeho regiment zákopové pozice a de facto udělá onu korekturu za mne.
Jsem to ale stratég! Kdyby mi nedali modrou, dozajista bych to v armádě dotáhl –
přinejmenším na generála Windiškrece.
Když už v ruce třímám telefonický kanón, vyšlu šrapnel do Salonu. Velitel místní marškumpanie Pavelka však říká, že ukázka ze Sudamerické romance teď ve čtvrtek, jak bylo plánováno, nevyjde. Minové pole totiž neočekávaně zabrala setnina kaprála Bělohradského. Příští týden, po uzavření příměří. Potom bude čas na romance.
Pročtu v korektuře stránku a pokouším se navázat spojení s Babylonem, ohledně Kádrového dotazníku. Telefonista Placák se nehlásí. Znovu zatočím mosaznou kličkou u aparátu. Haló! Proboha, nebyl raněn?
Navečer dočítám str. 115. Hledám klec s poštovním holubem, abych moták s korekturu odeslal zpět Milošovi a tu si povšimnu hloučku vojínů sušících u ohniště deštěm promočené mundůry. V plamenech se na bajonetu rožní cosi opeřeného, sotva do dlaně. Přikradu se k nim. Nebuďte krkouni a nechte mi ocucat z pařátku aspoň značkovací kroužek.
středa 14.května
Černošice
Co jsem na neschopence, ulovil jsem tucet kaprů nad 60 cm, cejny, karase, parmy a podoustve nepočítaje. Můj flek je u betonárky pod lávkou do Lipenců. Tam, co je po těžbě písku rezatými štětovnicemi obehnaný odbagrovaný břeh. Tam to je. Prozradil-li jsem nezištně místo, prozradím i svoji strategii. Do zdánlivě nehybné tišiny přímo pod pruty provnadím několika koulemi šrotu. Hladina je tu klidná, ale vespod návnadu odebírá okrajový jazyk hlavního proudu a po troškách ji unáší doprostřed řeky. Nástrahu, kostičku brambory, proto nahazuji na šreko. Při náhozu mířím na topol na protějším břehu. Proud na druhé straně ji sesmýkne zas o pár metrů zpátky. Prosté sčítání vektorů.
„Oh, to máme dnes upršenou středu,“ pravil kapr 78 cm na svém dopoledním špacíru, potkav se s Nástrahou, potkavší na řasnatém dně Berounky kolegyni Návnadu. „Nelekněte se dámy, ale teď začne mazec.“
pátek 16.května
Barbora
Barbora si ve špitále přehodila službu a přijela do Prahy. Děti ze školky jí vyzvedne máma. Takový výlet
z Olomouce si Barbora udělá několikrát do roka. Vždycky neočekávaně. Pošle mi SMS: Zitra. Wilsonovo 9:20. B. Její příjezdy závisí na odjezdech Karla do Maďarska do filiálky AMBU vyrábějící resuscitační fantomy. Karel je svérázný maník, ale tvrdohlavec. V Seči na baru na kurzu Červeného kříže jsem se mu bezvýsledně pokoušel vysvětlit, že pokud se se mnou Barbora občas pomiluje, že to nemůže považovat za nevěru. Vždyť já Barboru poznal v roce 1994. Dávno před jejich svatbou, to vůbec neměl tušení, že nějaká blonďatá medička potřebuje doučit na zkoušku z první pomoci. Teď po letech jsou to už pouze dojemně nostalgická setkání. Nota bene ani úřadem stvrzenému manželovi nepřísluší žárlit na chlapy před ním. A já před ním byl. Hučel jsem to do něj
u toho baru, bohužel nepochopil. Proto Barbora musí jezdit do Prahy na zapřenou.
V nádražní hale jsem z mobilu vyvolal Barbořinu SMS. Wilsonovo 9:20. Záhy se z tlampače ozvalo: zrychlený vlak 1287 z Uherského Hradiště přes Olomouc, Zábřeh na Moravě, Česká Třebová, Pardubice, Kolín, Praha-Libeň přijede na druhé nástupiště, služebně sedmou kolej!
V 9:55 jsem odemkl dveře svého bytu a v předsíni sevřel Barboru do náruče. Vůně jejích vlasů mi připomněla, jak mi kdysi v Olomouci plakala na hrudi a já nejprve zkamenělý úžasem, že dala na chirurgii výpověď a našla si místo na Bulovce, já jí řek a kde budeš v Praze bydlet? vlastně po této otázce se rozplakala, až potom jsem zkamenělý pocitem viny menhirovitě trčel u okna v její mansardě a čichal tu vůni jejích vlasů a hladil ji po nich a ona stále plakala, celou košili mi proplakala durch a já se snažil uhádnout, zda za oknem komín na obzoru je Olma nebo Sigma.
„Na co myslíš?“ pravila Barbora.
„Na kafe.“
„Kafe si dám, ale ne na komodu.“
Za ta léta mne má Barbora prokouknutého. Ďoubajíc z šálku lžičkou lógr posléze v posteli nadhodila:
„Kolik jsi jich na tý komodě dostal?“
„Chceš vědět pravdu? “
„Jen to ne! Chci aby sis konečně jednu z nich vzal. Snad mi to pomůže se odmilovat a když jsem s Karlem přestat myslet na tebe.“
pondělí 19.května
Harddisk dědečka Šandy
Dal jsem na doporučení v rubrice Knižní tipy a v antikvariátu zakoupil Paměti babičky Kavalírové. Přelouskal jsem je na posezení. Lépe řečeno za posezení. Směle mohu prohlásit, že co jsem kdy přečetl, přečetl jsem na záchodě. Možná i to je důvod, proč neznám Dostojevského. Při pohledu na špalek, jakým jsou Běsi, mne odrazuje už pouhá představa běsně brnících stehen srostlých s prkýnkem.
Na memoárové literatuře typu Pamětí babičky Kavalírové, na denících, kronikách a neumělých písmáckých poznámkách vetknutých na okraj rodinné bible bývají s odstupem času nejzajímavější reálie. Čímž nemám na mysli fakt, že toaletní papír byl žlutý Harmasan s modrými motýlky. Ani že Hanousek byl šizuňk, všech šizuňků futrál. Co je nám trůnícím na splachovací míse s odstupem století po latrináři Hanouskovi? Avšak kolik si nechal v březnu 1856 zaplatit za mandel vajec -
A tak až archeologové kladívkem v erodovaných vápencích poťukají a štětečkem opráší harddisk tohoto computeru, nechť se dozvědí, co se v květnu 2003 v magacínu Globus nechalo usmlouvat za 285 krejcarů: chléb kmínový 500g 9.90, rohlík 6x1.40 8.40, mouka hladká 1kg 7.50, cibule 798g 13.50, hovězí kýta plec 544g 86.50, houskový knedlík 600g 10.90, švestky sušené 200g 26.90, smetana 200ml 11.50, hořčice 400g 4.70, hermelín 120g 20.90, vegetol 750ml 25.10, soya sauce 200ml 35.90, bobkový list 4g 5.90, paprika 25g 5.50, těsto listové 400g 11.90.
Preciznost získaná desetiletím práce ve fotoarchivu mi však nedá. Pro úplnost přece jenom ještě ten Harmasan. Čtyři role po 200 útržcích 18.80.
úterý 20.května
Duel
Minule jsem při kuchání kapří lebku zkusmo rozpoltil sekáčkem, neboť jsem nabyl podezření, že černošičtí kapři mají uvnitř hlav zabudovaný chronometr. Nemýlil jsem se. Zašťourav malíčkem pod mozkovými laloky jsem vytáhl rollexy nastavené na 9:15 a 10:45.
Mezi těmito dvěma časovými mezníky nevzrušeně krmím kachny a o cigárpauze klábosím s dělníkama z betonárky. Policajt se ani nepohne. Mé obsedantní neuróze ukrývané za archivářskou preciznost ohromně konvenuje pünktlichářství, s jakým mají v betonárce prosetý písek rozsortýrovaný v boxech od valounů po krupici. Buldozer nejčastěji zajíždí k boxu nadepsanému cedulkou kačírek. Hodím kačírkovi přes plot ždibec chleba. Buldozeristův knír se roztáhne do širokého úsměvu. Ukrajinci s lámaným ponětím o češtině podobné fóry nemohou pochopit. Přesto když Jovka s pytlem cementu na rameni projde kolem kačírku, alespoň na mne spiklenecky zamrká. Nebo to nebylo spiklenecké? Jovkovo oko se upřelo na moje nové rollexy. Ani jsem mu nestačil poděkovat. 9:15. Dneska byli kapři zase dochvilní. Rána policajta do prutu. Však už to znáte. Následoval zběsilý úprk. Kapr se opřel do ploutví a nekompromisně zamířil do proudu. Proudem znásobená síla jeho svalů byla k neudolání. Z brzdových destiček navijáku stoupá proužek dýmu k obloze. Od usilovného vrtění kličkou mne bere křeč do palce. Buben se protáčí. Sotva získám po centimetrech ztracený vlasec zpátky na cívku a kapra dovedu do vybagrované tišiny, u štětovnic následuje další výpad.
Hádejte, kdo onen urputný duel vyhrál?
Když kibicové nalepení na plot posléze vyčerpaného vítěze odnesli na decimálku v betonárce, vážil 78kg brutto; v botách a ošacen.
čtvrtek 22.května
Janička
Pelhřimovské gymnázium uspořádalo exkurzi do Národního muzea. Nechci vědět, čím se Janičce podařilo přelstít pedagogy, ale místo obhlížení velrybí kostry zavěšené nad prosklenými vitrínami neočekávaně zatelefonovala, že je v metru na Můstku.
„Kontrola, marode!“
Atlantickou velrybu nechal do Čech přivézt Vojta Náprstek. Při své svatbě v jejích útrobách uspořádal v domě U Halánků raut. I ve Stodůlkách bylo zanedlouho prostřeno na svatby v domě. Než Janička dorazila, káva se dovařila. S dvěma kostkami cukru. Zamíchat a postavit na komodu. Komoda je zas moje velryba, bytelná, dubová a Janička krásná.
Od počátku našeho vzájemného poblouznění jsem si byl vědom bezperspektivnosti. Přesto mne loni v březnu sebralo, když si nabrnknula obskurního rebela s náušnicí v nose a hnidy v dredech. Teprve dneska mi sdělila pravý důvod. Dredař byl oproti mně pohoda. Bubínky a čaj; trýznilo ji obávat se o mne na dálku a trnout, zda jsem nachmelený nespadnul pod tramvaj, že neberu mobil. Chudák dítě.
Slovo dítě Janičku dovádělo k zuřivosti.
Rád jsem ji škorpil. Moc pěkně jí durdění se slušelo.
To s mobilem však bylo čiré nedorozumění padající na vrub Zeleného stromu. Mimochodem, od Zeleného stromu k domu U Halánků je to přes Betlémské náměstí krok. Což není podstatné. Podstatné je, že v kořenech Zeleného stromu, prorůstajících pivničním sklepením, Oskar nemá signál.
Usazena na komodě otázala se mne Janička lžičkou otírajíc z kávy pěnu:
„Byla za tebou v pátek Barbora?“
Namísto odpovědi jsem jí zul lodičky a stáhl punčochy. Odkud se o Barboře domáknula?
sobota 24.května
Těchobuz
Opřen o morový sloup jsem prstem umaštěným od jitrnice, kterou Ivanovi jeho dobrá žena Yvona propašovala do US-torny, prokličkoval po mapě Česká Sibiř přes pacovské náměstí. Od radnice na modře značenou Bolzanovu stezku už jsme šlapali po svých. Počasí nám přálo. Slunce pálilo. Na okresce vinoucí se mezi poli osetými řepkou se natavený asfalt lepil na podrážky bot. Po dvouhodinové štrapáci jsme se ocitnuli
v Těchobuzi. Na návsi jsme sundali ze zad bagáž, aby nám vánek proluftoval propocené košile.
Ze sklářské huti, v níž se Francz Kavalier druhdy vypracoval z foukače retortů na glásmistra dnes zbyly jenom pestrobarevné střípky mezi rozvalinami. Naše ocitnutí se zde však nemělo co do činění s Pamětmi babičky Kavalírové. Naplánovaným cílem našeho čundrování byla Mladá Vožice. Leč člověk míní a hospoda mění. Oblíbené pořekadlo Jaroslava Haška; a co bych to byl za Kuděje, kdybych v tom mrtvičném parnu ponechal kumpána žízni napospas.
Hospoda v Těchobuzi je jak se patří, respektive je a není. Není označena cedulí. Musíte se doptat. V druhé chalupě za kapličkou uprostřed obývacího pokoje přeměněného na výčep nám růžolící paňmáma natočila dva šnyty. Srovnal jsem přisednutý fald na podušce na otomanu a zabořil knír do chladné pěny. Po návštěvách Barbory a Janičky se v mém marodném srdci rozhostil smutek a opuštěnost. Bez jejich přítomnosti je komoda starý klump, v jehož šupleti se mezi autorskými výtisky knih a xeroxy recenzí povalují zaštupované ponožky. Ohánět se hříbkem a bavlnkou umím. Dovedu vařit. Péct. Narozdíl od Ivana. Jemu manželka i tu jitrnici
s houskami musí nachystat do mikrotenového balíčku. Co já bych dal za děti a ženskou, jako je Yvona.
Komodu se všemi šuplaty!
Víc nemám.
„Šáno, všechno má svý,“ rozhovořil se na předešlém čundru Třeboňskem domněle rodinotvorně sešněrovaný Ivan. „Není to humpoleckej Bernard?“
To jsem potřeboval slyšet.
„Ne, bolzanovskej.“
„Blbče. Vzpomínáš na gymplu, jak jsme byli, kde jenom to bylo, jo v Milavče u Domažlic, jak se to pivo jmenovalo, už nevim. Kozinovo slzy mu tam nadávali.“
„A za tu džísku plnou křemenáčů nás potom nechali přenocovat v bramborárně.“
„To bylo na Švihově.“
Do našeho tlachání se vmísila paní hostinská poznámkou, že z Milavče pocházel její nebožtík švagr.
„Švagr hodnej nebo potvora?“ otázal se Ivan. „Já jestli si na jeho památku máme dát rundu. Co vy ráda?“
neděle 25.května
Radvanov
Od nočního bivaku v chroští jsme lesem vystoupali do třešňové aleje. Štěkot k boudám uvázaných psů zvěstoval blízkost vesnice. Podle mapy by to měl být Radvanov. Obrátil jsem mapu na rubovou stranu a nahlas přečetl legendu: na konci Bolzanovy stezky se u Radvanova náhorní plošina Českomoravské vrchoviny střemhlavě sesune do údolí, slibujíc úžasný rozhled. Naproti, cca 15 kilometrů vzdušnou čarou, se bělá středověký kostel v Miličíně. Nad ním se klene masiv Mezivrata.
Ivan Bavor usedl na US-tornu a zaskuhral:
„Můj rozhled sahá k sedmý rundě hopsinek. Ty´s poručil ty hopsinky?“
„Tonda.“
„Jak Tonda?“
„Traktorista.“
„Já si s ním potykal?“
„A já mu z traktoru odšrouboval matku, abych měl olůvko na podsekávání pstruhů v Blanici.“
„V Blanici jsou pstruzi?“
„Za mýho dětství byli.“
„A kde je Blanice?“
„Dole pod náma. To modrý, co obtéká Mladou Vožici.“
„My jsme už ve Vožici?“
„Ne, u Radvanova.“
„Co u Radvanova?“
„Počkej, podívám se.“
Obrátil jsem mapu na rubovou stranu a nahlas přečetl legendu: na konci Bolzanovy stezky se
u Radvanova náhorní plošina Českomoravské vrchoviny střemhlavě sesune do údolí, slibujíc úžasný rozhled. Naproti, cca 15 kilometrů vzdušnou čarou, se bělá středověký kostel v Miličíně. Nad ním se klene masiv Mezivrata. Pes jitrničku sežral.
Ivan Bavor usedl na US-tornu a zaskuhral:
„Dost! Tu od Yvony už jsme přece sežrali v Pacově. Nedělej mi chutě, jo?“
Blahoslavena buď jitrnice ožralství za to, že do střívka zaobalíš prejt smutku a opuštěnosti. Jenom to zašpejlovávání kocovinou drobet štípne.
středa 28.května
The End
Právě telefonoval Miloš Voráč, že Sudamerická romance byla z redaktorské vaničky přelita do řeky Tiskárny. Snad je pěkně klenutá s mocnými ploutvemi a tlamou ostře ozubenou, neboť až nabroděni po stehna protáhnete úplavem u staré vrby sklánějící se nad podemletým břehem wobbler –
Květen končí a s ním i moje literární pinožení. Začíná sezóna dravců.
Michalu Šandovi můžete psát na: michal.sanda@divadlo.cz
