Letenka do noci (antologie současné surrealistické poezie) /

Ukázka z knihy

Eva Švankmajerová:

Jeskyně Baradla



A potom zaslechli z čísla 29 plakat dítě. Vedoucí kavárny paní Ludmila se odvážila dovnitř, mezi devíti mrtvými našla křičícího tříletého chlapce, rozhodla se, že bude vynikajícím epidemiologem. Kavárna není seskupení několika dřevěných domků, je to význačný nárožní dům na břehu řeky, kde mohou Baradlanští brát vodu, až dojde, nebo kde mohou postavit přehradu a vyrábět tam elektřinu, až nebude. Ale co se stane, až ta řeka nepoteče? Napadlo paní vedoucí, unaveně kráčející pozdní nocí směrem k autobusu. Byla ráda, že už je zavřeno, že den skončil, že může jít domů, protože ten dobytek se už rozešel. I když při zachraňování malého jasně slyšela mlaskavé zvuky, praskot postele a hekání. Asi se tam odehrávalo cosi podezřelého, zpola vztyčeného ptáka do ní nějak dostali a oba supěli a kroutili se, jako by šlo o život. Proč to vlastně dělají, říkala si paní vedoucí. Snad jen proto, aby nasrali všecky lidi. A za půl hodiny capká vona celá fialová a už po cestě si stříká do huby dezodér. Na pohled je na nich vidět jakási chtivost. Už zdálky. Když se nesou za sebou či spolu. Ale proč? Říkala si paní vedoucí. Jako by neměli závazky. Hrabat se v podprsence, jako by od toho odvisela záchrana světa. Potom ji povalí a vrazí koleno mezi stehna. Vrtěla hlavou paní a pozorovala vzdouvající se hladinu. Blížila se ke stanici autobusu provizorně umístěné za Mánesem a zhotovené z plastikových desek. Zastřešení mělo chránit čekatele na přepravu před případnou nepřízní počasí. Paní vlekla dvě tašky masa, které jí jako vždy připravily kuchařky za dveře kanceláře. Dvě tašky dobrého jídla udělaly z macaté paní středních let bytost přeci jen laskavě srdečnější a shovívavější vůči slabostem a slabůstkám pracovnic. Tlustinká panička nebyla nadarmo krmena či napájena a nyní, po vší poctivé, tvrdé robotě vedoucí velké kavárny, dosáhla již téměř svého kýženého cíle — stanice autobusu. Kyprá, samý špek, samé zlato, s pačesy okupírovanými na nejkratší možnou míru, už pociťovala duševní tíseň strachu v takovou pozdní hodinu, nedaleko prázdné budky pro čekání na dopravní prostředek, kde se už mohl leckdo skrývat. Za večer ovšem vycucla něco likéru jako jindy. Kuráž jí v tomto místě umdlévala jako každý večer, protože se obávala, že tam opět nalezne ty mladé lidi. Zpravidla byli tři, a jen se přibližovala k budce, vyřítili se dva, každý z jedné strany. Jednou rukou jí vytrhli tašku z rukou a druhou zkroutili paži dozadu. Zavlekli ji do budky a povalili. Ruce pevně svázali tím samým provazem a povalené roztáhli nohy. Třetí si na ni lehl a hned do otevřené díry mezi stehna vrazil, čím ho příroda obdařila, a za oplzlých pobídek druhých dvou chlapců ji obdělával. Dáma se první léta služby v kavárně svým hostům bránila. Kroutila se a vykřikovala nějaká slova. Chlapci se však nedali a omrdávali ji se vším mladickým elánem po sobě, řadou všichni a po všechna ta léta, dokud nepřijel autobus, který, když byl prázdný, na ně čekával, až budou hotoví. Někdy, když měl řidič náladu, se k nim přidával, napřed ji ale svým motoristickým hadrem otřel, protože bývala už celá zapatlaná. Chlapci ani paní Ludmila celou záležitost nepovažovali ani za zprzňování ani za něco špatného, vlastně si na celou proceduru zvykli a považovali ten rituál totiž za jakousi povinnost. Ostatně rodiče té studující mládeže měli v Baradle zpravidla značný vliv, a kdo by se ubohé dámy zastal, kdyby celá záležitost vyšla najevo. Lidi jsou zlí a politika je svinstvo, do takových věcí se slušná žena neplete. Paní uvažovala o tom, že by bylo vhodné změnit nástupní stanici, ale vzdálenost, kterou by v takovém případě byla nucena překonávat, se zdála se dvěma těžkými taškami k nepřejití. A tak se čisťounká jako vždy, nažehlená jako nějaká Američanka, vlekla k zastávce autobusu. Nedá se popřít, že tento večer byl příjemný, teplý a že od řeky vál slabý vánek. Čerstvá játra byla bohužel špatně zabalena a její zavazadlo tak zanechávalo nějakou stopu. Paní taková věc trýznila, vždycky si přece přála zanechat po sobě cestou ten nejlepší dojem. Docházela, vlastně dobíhala, dýchavičně se dovlekla k budce, která zela prázdnotou. Před ní však stál osamělý, též zcela opuštěn, autobus. Zdálo se, že ticho strnulo a že se cestovat nebude. V duchu zaúpěla, nahlas byla tiše jako pěnice. Nikde nikdo a ona potřebovala nutně odvézt domů. Na sídliště bylo daleko a tenhle vůz měl jet poslední.
„Nechtěla byste se se mnou projít,“ ozvalo se.
Ohlédla se: „Velmi ráda, už jsem se přestala bát. Ale co lidé, lidé o mně řekou? Co s těmi taškami. Jsou v nich játra, přece je tu nenechám?“
„Všechno je, jak bývalo, řeka, chodník a tady ten autobus nefunguje.“
„Tak si musíte kleknout na hrách, pane řidiči,“ zasmála se hrdelním hlasem, „ne, ne, já se na to nemohu dívat.“
„Máte mě přeci ráda, Ludmilo, uznejte, vaše povolání je omyl, nemůžete si přece kazit budoucnost. Každá operace bolí,“ řekl a pevně ji chytil za tlustý zadek tlustou zrzavou rukou.
„Možná že máte pravdu, ale nemluvte o tom.“
„Co se tak díváte, usmějte se na mě hezky, ano?“
„Tak vy mě máte rád?“
„Ale to víte.“
„Jsem slabá jako dítě, které se právě narodilo, tak vy už jste mi ty chlapce odpustil?“
„Ne, nic si nevyčítejme,“ řekl a povalil ji a vtom vyběhli zpoza rohu ti hoši a vyrvali jí z rukou tašky. Hvízdali a drželi ji, aby se nekroutila. Paní Ludmila to vlastně ani neměla v úmyslu, bylo dobře, že se dostane v tu pozdní hodinu domů jako obvykle.
Ludmila zmalátnělá životem seděla zplihle na předním sedadle a očekávala, že autobus dojede na místo jejího určení, kde vystoupí a dojde už snad koneckonců domů. Cesta pro ni bylo cosi neurčitého, cosi, co sice prospívalo jejímu osobnímu životu, činnost náležitá, ale nepřesně jsoucí, cosi, čemu se poddávala měkce a navykle jako ostatním situacím, ve kterých se ocitala. Ludmila žila tak, jako by od narození trpěla koktáním, vždy, když vznikla křečovitá rytmická změna, výluka v její existenci, jako by měla bezvědomí. Jako by se jí nic netýkalo nebo jako by taková, byť sebenovější událost, byla jen a jen normální, přirozeně probíhající záležitost. Snad ta povaha měla kořen někde v její tloušťce. Důvěrně macatá, rozplesklá, lhostejně a neurčitě hleděla na ubíhající alej lip a na použitém klíně držela dvě brašny nacpané krvavými játry. Zdálo se, že kdyby se hned zítra začaly ručičky hodinek točit obráceným směrem, tahle květovaná mamina se přizpůsobí bez řečí a mžiknutí oka.
„Pane řidiči, pane řidiči, vy jste mi nezastavil!“ ozvalo se z jejího bachratého hrdla.
„Dyk ste nezvonila,“ zařval oslovený.
„Jak se s těma taškama dostanu domů?!“ úpěla.
„Tak je rozbalte, pani,“ vřeštěla mládež. A hned se ta rozverná děcka sápala na paničku a rvala se s ní o tašky.
„Né, jé, nechte mi to,“ plácala je lehce přes pazoury. Děti se na ni smály, takže to vypadalo, že se s ní loučí, a šátraly v taškách a vytahovaly krvavá játra. Hned se z nich začaly radovat a kousat do nich. „Vidíme, že se tu bude papat,“ ječela mláďata a mlátila se játry po pleckách. „Podívejte, jak si kousnu,“ řval ten nejmenší bastard a nacpal si hubu, že se až dávil. Z držek jim smrděla čerstvá krev a žrali a žrali. Ale kdo by v těch končinách kolem druhé hodiny ráno zkoumal, zda nějací násilníci sežrali játra tlusté paní?
(…)
Jenom ho, pane doktore, poslouchejte, jak třeští, kdo to má poslouchat. „Milovníka přírody musí Baradla nadchnout.“ Je to zuřivý šílenec a chytila jsem ho a zavřela v zahradním domku. Nabízí své neslušné služby, ale zdá se, že je na útěku. Vypadá to, že tam dole se dopustil řady sexuálních deliktů. Možná že znásilnil nějaké rodiny na nějakém výletě. Zdá se, že je velmi unavený dlouhým plaváním, protože šoustá velice pomalu. Nejraději snad abychom mu rovnou nejenom nafackovali, ale i nakopali do břicha. Neměli bychom se s ním tolik rozčilovat. Možná, že by stačilo zmlátit ho nějakým bičíkem. Nebo mu dát nějaký injekce. Ach, ta svině. Jen aby nám nechcípl, to by byla velká škoda. Těch melounů. Dostává-li horečku a tetelí-li se zimnicema, to má z tý vody, a sem navozil jen von ten svinčík. Jenom svinčík. Měli bychom ho zavíst na návštěvu k jednomu kolegovi, aby řekl, jestli je opravdovej parchant, nebo jestli tu máme nového oddaného přítele. Mně se ale zdá, že je celý rozmáčený. Říká, že mu to trvá půlhodinu, než otevře či zavře dveře, copak nemůžu mít, pane doktore, úžasný vztek jenom pro tohle? Proto hrozně zuřím a poškrabuju se od hlavy až k zadku. Nemyslím, pane doktore, že mám tu svědivinu od něho, já mám plnou hlavu jiných krásných myšlenek. Nevím jenom, kdybych mu tu kopřivku ukázala, že by se taky mohl rozhodnout, že zaleze zpátky, a jistě by se mohl mít co nejvíc na pozoru a zatajovat svou snahu mi utýct. Pane doktore. Život je těžký a lidi si musí pomáhat, jak to jde. Když už jsem ho vylovila, tak ho vysuším a dovolím mu, aby se se mnou měl dobře a aby mě poslouchal. I když vpustit ho sem není žádná pohodlná záležitost při dnešní pořád stoupající drahotě. Celkem vzato se dá očekávat, že se mu vyklene břicho rezignací. Že bude spokojený, protože bude velmi vděčný člověk, který díky mé svrbivé laskavosti nebude zavřen pro sexualitu v díře a nebude utopen ve zdejším podnebí, pane doktore. Dalo by se říct, že jsem pilná Instrumentářka a že si taky zasluhuju trochu klidu, a nebylo by spravedlivé, aby, když jsem si ho vylovila, zrovna mně žluknul a dodělal pro nic za nic. Vždyť ho ochraňuju a poskytuji mu výživu. Kolik já už dostala oplzlých nabídek, přes tu svoji neškodnou nepěknou svědivou vyrážku. Kolikrát už jsem se musela dívat, jak se kdekdo spouští, ale teď je potřeba taky myslet na mě. Nemůžu se pořád celý týdny a roky užírat tou svou šeredností, pane doktore, to by nebylo ani hygienické. Taky mých dvanáct drobečků potřebuje kohokoli, s kým by si pohráli. V mých chlupatých skvrnitých hadovitých pažích je tolik energie, kterou bych ráda na něm uplatnila. Velmi ráda, ponechejte mi ho, pane doktore, já ho potřebuju a sama jsem ho vylovila.
„Milá Instrumentářko, vždyť je teplo a hezky a dívám se s obavou po bytě, zda z některé skříně nevyletí mol. Tohodle modrého Jóstafa s králičím límcem vám nemohu darovat, i když jste ho vylovila.“
„Ale, pane doktore, vždyť už je nemoderní a už ho nebudete potřebovat, je tak malý.“
„Ale je to památka a Příšeře se to zalíbilo, ne, to nedovolím.“
„Ale on se pro Příšeru nehodí, je pro něho příšerně prostorná.“
„Ale ukažte, dejte ho sem, Příšera ho může ještě nosit.“
„Ale, pane doktore, neříkejte, že byste ho na ni navlékl. Bude viset bez užitku, vždyť se jí bojí jako nějaký hadr. A byla jsem to já, kdo ho chytil, vypátral, vylovil. Doplaval pro něj. Zachránil ho. Vždyť on už je úplná veteš.“
Tu se profesor Lak strašlivě rozčílil:
„Cože, Příšeřina Jóstafa nazýváš veteší, hadrem? Víš, děvenko, jak těžko jsem ho pro ni sháněl. A jaký pěkný černý povrch má. To jste vy mladí, všechno vyházet, všechno zničit, na to vás užije. Ale víte, jak těžko se pořizoval?“
„Ale, pane doktore, vždyť vám utekl, slitujte se, vždyť jsem si ho chytila sama. Nemohu si sehnat nikoho jiného a nikdo se mi nikam nevejde!“ lká Instrumentářka už jaksi rezignovaně a myslí si: přitom jsem hrdinka, bylo mi ho vlastně líto, když jsem dostala nápad, že si ho chytnu. Zavolala mě vlastně jedna známá, která ví, že mám dvanáct parchantů a že bych si už mohla někoho vybrat. A já pořád něco přešívám na děti a rozdávám injekce, proč bych si k tomu všemu neodnesla dvě kufrové kabely plné Jóstafa. Voda se uvolní. Je stejně obnošený. Nevyhodila bych ho. Mumlala pro sebe a táhla do sesterny.

(1981, fragmenty, z románu Jeskyně Baradla)

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz