Ukázka z knihy
Komunikace s dceramiMám dvě dcery. Té starší je osmnáct a kromě obvyklé generační propasti nás dělí i několik časových pásem: kdykoli jí totiž přes den zavolám, spí (už několikrát mi zakázala, abych o ní psal, ale to by mohl říct každý). „Kolik je u vás ve Střešovicích hodin?“ ptám se pokaždé překvapeně (její přítel bydlí ve Střešovicích). „Tady v Nuslích bylo před dvěma hodinama poledne.“
„Ha ha,“ mumlá rozespale.
Momentálně jí navíc nemůžu ani zavolat, protože si svůj v pořadí čtvrtý mobilní telefon polila pivem (první dva ztratila a třetí jí ukradli). Už pár týdnů proto volám na mobil jejího přítele, ale ten přes den spí taky. Loni usnul i při maturitní písemce z češtiny, což mě upřímně šokovalo, ale dcera se tomu smála.
To je další věc, která nás se starší dcerou dělí — skoro vždycky se směje úplně jiným věcem než já. Uvedu příklad: jdeme spolu třeba na oběd do restaurace a objednáme si kuřecí prsíčka.
„A jakou přílohu?“ chce vědět číšník.
„Pro mě rýži,“ požádám ho.
„Pro mě červený marlbora,“ říká dcera, a ještě se tomu směje.
S mladší dcerou jsem naopak v kontaktu denně, neboť nás dělí pouze manželčina břišní stěna. Každý večer jí pokládám dlaň na hlavu (alespoň předpokládáme, že ta boule je hlava) a vyprávím jí pohádky úměrné jejímu věku. V duchu si samozřejmě připadám jako idiot, ale manželka tvrdí (předtím vždycky jednou nebo dvakrát říhne), že dcera pohádky plně vnímá.
„I loutkové?“ ptám se posměšně.
Manželka už už chce přikývnout, ale potom si všimne mého výhružného pohledu.
„Loutkové asi ne,“ připustí neochotně.
Mluvené slovo se však mladší dceři zřejmě opravdu líbí, protože když s vyprávěním skončím a chystám se ruku odtáhnout, vždycky mě kopne. Řekl jsem jí, že mi to připadá krajně nevděčné, zvlášť poté, co jsme za ni v obchodě s kojeneckými potřebami utratili dvacet tisíc, a to se ještě ani nenarodila, ale manželka se mi opatrně smála. Musí se smát opatrně, protože ji bolí břišní vazy. Mažu jí proto břicho různými drahými olejíčky, v důsledku čehož naše matrace začíná připomínat obzvlášť mastný bramborák. Kromě toho je to neekonomické.
„Kdybys používala stolní olej, bylo by to levnější, a navíc bychom mohli na konci týdne vyždímat to prostěradlo do friťáku,“ navrhl jsem jí, ale opět se mi vysmála.
Já se své manželce zásadně nesměju, a to i přesto, že poslední dobou vypadá v posteli jako jedna z těch velryb, které tu a tam uvíznou na mělčině. „Ještě že nám kvůli kočárku nezbylo na ty Kanáry,“ říkám. „Kdyby tě na pláži objevili lidi z Greenpeace, odtáhli by tě na hloubku.“
„Auuu!“ směje se obezřetně manželka a drží se za dceru.
Nakonec vzkaz pro tu starší: dneska už musím končit, ale jestli mi do tří dnů nezavoláš, bude to příště mnohem horší!
Mary Rose a konzistentní Milan
Milan Knížák mi nedávno v novinách vzkázal, že jeho postoje jsou konzistentní a účelově se nemění (míněno zřejmě na rozdíl od mých postojů) a že se coby pouhý pisálek a nýmand nemám snažit prorazit mezi velikány typu Milana Knížáka a radši se dál věnovat své červené knihovně.
Tak dobře.
Šťavnatá jarní tráva pokrývala celé údolí a její zeleň zářila tak jasně, že Mary Rose při pohledu na ni téměř rozbolely oříškové oči. Travnatý koberec byl posetý tisícerými růžovými, modrými a červenými lučními květy, jejichž omamná vůně se mísila s ještě opojnější vůní májového podvečera. Mary Rose pobídla svého nepokojného vraníka a zamířila k ředitelovu bílému ranči; tryskem projela branou, mrštně z bujného hřebce seskočila a rozechvěle zaklepala na dveře.
Přišel jí otevřít ředitel osobně. Ačkoli už před pár lety překročil šedesátku, kráčel velmi zpříma. Vyzařovala z něj dokonalá harmonie silného těla a významné státní funkce, a tam, kde tato konzistence nestačila, vypomohlo zbytnělé sebevědomí. Byl-li snad trochu zavalitý, nijak jej to neznepokojovalo, neboť dobře věděl, že kde je dnes sádlo, bude zítra bronz.
„Proč jsi mi přišel otevřít sám?“ podivila se Mary Rose a hnědýma očima zapátrala po mladé služebné téže barvy. „Kde je Juanita?“
„Propustil jsem ji,“ odtušil ředitel suše. „Tihle lidé s námi neumějí sdílet kulturní prostor.“
Tmavý společenský oblek mu dokonale padl a vyvolával klamný dojem střízlivé vážnosti, avšak nesmírně roztomilá a zároveň obrovsky odvážná náušnice v jeho uchu dávala všem lidem včetně Mary Rose zřetelně najevo, že před nimi nestojí žádný maloměšťák s bezzubým uměleckým projevem. „Navíc zhubla a minulej tejden se odbarvila na blond, takže mi začala připomínat sochy Olbrama Zoubka,“ dodal ředitel znechuceně.
Dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy měl sepnuté do culíku, který jej ani po letech nepřestával okouzlovat, a jeho přimhouřené tmavé oči připomínaly mělkou lesní tůňku s několika žabičkami myšlenek. Plné rty pod prošedivělým knírem jemně rozechvíval ironický úsměv, avšak náznak ostré vrásky mezi hustým obočím dával tušit, že žádný nýmand v jeho galerii nikdy vystavovat nebude. „Chybí nám elity,“ ucedil. „Kromě mě jsou tu jen samé pokleslé osobnosti.“ Mary Rose souhlasně přikývla a nadšeně se rozhlédla po interiéru, který sice obsahoval několik trpaslíků a židlí, na nichž se nedalo sedět, avšak nikdy nesklouzl do kýče. Ředitel se sklonil ke krbu a přihodil k hořícím polenům asi tucet Koudelkových fotografií. Náhle jí připadal chlapecky šťastný a uvolněný. Přistoupila k němu, objala ho a její paže ztěžkly nevýslovnou touhou — avšak z jeho strany neucítila ani jediný záchvěv tělesné žádosti.
„Nevzrušuji tě?“ zeptala se polekaně. „Nejsi impotentní?“
Poslední slovo jí vehnalo do tváří půvabný ruměnec.
„Nikoliv,“ odpověděl jí s chladnou převahou. „Moje postoje jsou pouze konzistentní a účelově se nemění.“
„Milane,“ zvolala Mary Rose s neskrývaným obdivem, „ty jsi opravdu velikán!“
Naše koše
Jsou mladí, krásní, rozcuchaní a napůl svlečení; ona mu sedí na klíně, on ji objímá. Je lepší být uvnitř! hlásá anglicky text odvážného billboardu vyzývajícího Iry k tomu, aby v celonárodním referendu odsouhlasili smlouvu z Nice — klíčovou podmínku rozšíření Evropské unie o dalších deset zemí včetně té naší. Dívčiny nahé opálené nohy sice částečně zakrývá chlapcova rozepnutá košile, ale i to málo, co je vidět, musí přesvědčit každého euroskeptika, říkám si, zatímco studuji fotografii. Až takhle vzrušující to v Evropské unii sice není, nicméně s podobně sugestivní agitací souhlasí snad každý. Jenže zdání klame: Přijdete o peníze, moc a svobodu! tvrdí billboardy irských odpůrců rozšíření EU. Pokud oba plakáty visí někde v Dublinu vedle sebe, kouzlem nechtěného vzniká celkem vtipná mikropovídka o manželství a o sexu.
Což mi připomíná: Letos v létě jsem byl se svou mladou, krásnou a rozcuchanou manželkou v Řecku. Řekové už do Evropské unie patří, a to i přesto, že jsou rovněž dost tlustí (kdesi jsem totiž četl, že vstup do EU by nám kromě různých tunelů, syrečků, nefungujících soudů, rasismu, korupce, freeshopů a dalších zapáchajících věcí mohlo zkomplikovat i to, že jsme prý jako národ příliš obézní) a že mají ve svých domech a hotelích tak úzkou kanalizaci, že použitý toaletní papír nesmějí jako všichni ostatní Evropané normálně splachovat, nýbrž jej musí odhazovat do odpadkového koše.
„Fuj!“ zvolala manželka, když se to dozvěděla. „Poznej chuť Řecka…“ dodala v ironické narážce na reklamu doprovázející známý vinný destilát.
„Jsi-li v Římě, dělej, co dělají Římané,“ poučil jsem ji, ale přiznám se, že sám jsem si na toto řecké národní specifikum dlouho nedokázal zvyknout. Občas jsem se jednoduše zapomněl — a při představě katastrofy doslova antických rozměrů, která, jak nám vzrušeně líčil majitel hotelu, nastane vteřinu poté, co papír byť jen jednou jedenkrát klasicky spláchneme, jsem pak svou roztržitost dlouho pracně napravoval (detailů vás raději ušetřím).
„Ha ha! Náš Říman!“ smála se mi manželka, kdykoliv si všimla, že mám po příchodu z koupelny ruce mokré až k loktům.
„Nechápu, že je do tý Unie vůbec vzali!“ zuřil jsem.
Dneska mě ale napadlo, že je to vlastně dobrá zpráva: když vzali do Evropské unie Řeky s jejich koši nacpanými použitým toaletním papírem, možná tam nakonec vezmou i nás.
S našimi koši.
