Natrhneš nehtem hlavy jejich (Černý Ancalagon) / Recenze /
Radim Kopáč, Právo, 3.9.2003, s.14
Skvělý román, který čtenářům natrhne hlavyVe svém novém románu, s biblicko-tolkienovskou reminiscencí v titulu Natrhneš nehtem hlavy jejich (Černý Ancalagon), se surrealistický básník a prozaik Pavel Řezníček (1942) navrací k té imaginativně umírněnější poloze svého rozsáhlého díla.
Eruptivním a živelně valivým vypravěčským stylem, který tentokrát vychází z humoristického psaní Haška, Poláčka nebo Vančury, autor zachycuje své přátele i nepřátele, pseudonymní figury a figurky, které na přelomu 90. let minulého století a současnosti zaplňují svými tragigroteskními příběhy a hovory rippelinovskou "Prahu magickou" a občas i depresivní, chandrou prostoupené Brno.
Řezníček není klasický romanopisec, v jeho knize nenajdeme žádný dramatický oblouk, který by vyprávění sklenul. Principem tvorby je i v tomto zdánlivě realistickém psaní tendence k vytváření surrealistického experimentálního pásma. V jeho rámci autor svébytně řetězí více či méně uvěřitelné příhody, prokládá je patafyzicky zabarvenými historickými a etymologickými exkursy a neustále při tom zdůrazňuje svůj vzpurný a rouhačský, především antifeministický a antiklerikální duch. Ale v témž rámci Řezníček mistrně reaguje na postmoderní estetické kánony: jeho dílo je jednak úchvatným panoptikem jazyka o sobě, přehlídkou sympatické autorské posedlosti cizími jazyky a vrstevnatostí mateřštiny (knižními výrazy počínaje a brněnským dialektem či nespisovnou češtinou konče), a jednak hustou sítí aluzí, parafrází a přiznaných i nepřiznaných "osobních fascinací" a výpůjček z celé řady literárních i mimoliterárních textů.
Nejen ve formální, ale také v tematické rovině nynější knížka do jisté míry upomíná na trilogii Hvězdy kvelbu, kterou Řezníček sepsal a vydal v 90. letech: ostatně autor do Natrhneš nehtem hlavy jejich vtahuje - vedle jiných - své oblíbené postavy z řad brněnské bohémy přelomu 60. a 70. let, kterým Hvězdy kvelbu věnoval - malíře Charlese Kávu, divadelníka Emila Katzelmachera nebo básníky Vincence Hřebíka, Alexe Hamburgera či brněnského demiurga Jana Nováka. Ale prostorem, ve kterém se vše odehrává, je tentokrát především pražský, konkrétně malostranský klub Černý Ancalagon a nuselské údolí, Jamrtál, nad nímž se klene obávaný a tajemný "most sebevrahů". Tento dvojí genius loci je průsečíkem strhujících a tajuplných orálních exhibicí, desítek a desítek hlasů, které se překřikují, proplétají a skládají dohromady už nikoliv kvazidokument jako Hvězdy kvelbu, ale čistou a radostnou a v závěru knihy i očistnou fabulaci.
Pavel Řezníček je mistrný a suverénní vypravěč a jeho nová kniha, kterou čtenář nemůže přečíst než na jeden zátah, je jedním z vrcholů dosavadní letošní knižní produkce v Čechách.
