Hrbáč Petr / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z října 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
středa 1. října
Máme jitro prvního beze zbytku podzimního měsíce. Obloha je šedobílá, po ránu však nad severním kvadrantem báně nebeské pluje jakási jásavě oranžová, dost rozměrná plachta. Nejsa odborníkem na atmosférické jevy, pokukoval jsem od snídaně na ten úkaz s podezřívavostí promíšenou s jakousi iracionální bázní. Potom můj mozek vycvičený léty školního drezurování všelikého stupně a naučnými televizními pořady začal tvrdit, že je to písečný prach kdoví odkud vyvátý na onu středeční brněnskou báň. Zdali opravdu byl, nevím, musel jsem spěchat na tramvaj a mazat do práce. Na ostrůvku přelidněno, tramvaje narvané tak, že bys desetník – ostatně již zrušený – mezi pasažéry neprohodil. Tak jsem chvátal na trolejbus a potom tramvají potěšitelně prázdnější ztékal Purkyňovu i Kounicovu, ba i Nerudovu a Veveří. Oranžově svítící plachtu na obloze jsem již neviděl, nebo nebyl s to vnímat. Nicméně to, jak na mě zapůsobila, mi koneckonců po těch několik chvil u žvýkání rohlíku a srkání čaje nebylo nemilé. Vida, ještě se lze očima napít barev, i když inverzní podzimní neutěšenost uchopila žezlo, nebo řadící páku, nebo vodítko, nebo já nevím co. Protože jsem nadšeným – byť poněkud přestárlým – studentem japonštiny, musím případným čtenářům těchto digitálních zápisků vysvětlit, že Japonci (čili Nihondžin, jak si sami říkají) pokládají podzim za nejkrásnější a nejpříjemnější období roku. Počkat, namítne nějaký pochybovač. A co jaro? To přece koukají na sakury, ne? A kvetoucí sakury jsou tradičním japonským symbolem nejsymbolovatějším. Není tedy nejoblíbenějším ročním obdobím v Japonsku právě jaro? No, musím připustit, že v tom nemám úplně jasno, ale to o tom podzimu mi sdělil sám Japonec, nikoliv nějaká knížka nebo film. „Aki ga daisuki desu.“ Čili „Podzim mám velice rád“. Tak pravil. Co se mě týče, já ani ne. Zvláště kvůli listopadu, který je v našich zeměpisných šířkách tak odporný, že už to ani horší být nemůže. Ostatně prosinec do Vánoc ho ještě trumfuje. Jenže v Japonsku jsou roční doby zcela jinak temperované a obliba podzimu pramení mimo jiné z vystřídání zničujících veder letního období osvěžujícím klidem a jasným počasím. Javory se krásně barví do červena, akorát nevím, jestli jenom ty, který se říká kaede, anebo taky jiné, obzory jsou jasné, moře ztišené (šizukana umi desune), prostě nádhera. Převážná část Japonska je prý klimaticky podobná střední části Itálie, vždyť Řím leží zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Tokio. Ovšem ve srovnání s Itálií je tu rozdíl v oné větší vlhkosti, vytrvalejší sucha si v Japonsku nedovedu představit, zatímco my si jich letos v Evropě, a nejen v její jižní části, užili dost. Představuji si, že krásná záře oblohy je v říjnu (džúgacuniwa) v Japonsku téměř stálá, jako kdyby dávná božstva šintoistického panteonu dala naleštit nebeský parket u příležitosti pořádání nejslavnostnějších tanců. No, vraťme se do Brna. Sedím tu v kanceláři a špinavé chuchvalce na moravském nebi nedávají tušit, co se míchá ve výšce několika kilometrů nad městem, visí poměrně nízko a po chodníku na protější straně Veveří jde s oporou jedné hůlky jakýsi starý pán v růžověhnědé bundě. Nešourá se, nebelhá se, s tou holí se pohybuje ještě dosti slušným tempem, i když bych odhadoval, že je mu zhruba osmdesát let. Nevím, kdo to je, neznám ho, nevzpomínám si, že bych ho už předtím někdy viděl. Ale představuji si, co asi zažil, snažím se vyvolat si obrázky z dob jeho mládí, předválečných časů, kdy Brno vypadalo jinak a jezdily po něm dřevěně vyhlížející tramvaje a Hitlerova dálnice se ještě nezakusovala do polí u Jinačovic, nebo za Čebínem. Ovšem ten starý člověk tehdy ještě nemusel v Brně žít. Mohl se do něj přistěhovat až později. Zrovna tak to ale může být starousedlík s očima plnými dávných brněnských průjezdů, tržišť, nesmrtelných úřadů a prachu jaksi čistějšího a méně rozežíravého, nežli je ten dnešní prach. Než jsem stačil dopsat větu, zmizel někde u křižovatky, snad se mu podařilo dostat se tam, kam se dostat potřeboval, tady v centru města platí beze zbytku, že zelená pro chodce svítí na semaforech mnohem kratší dobu nežli pro auta, a mám dojem, že ten interval se stále zkracuje. A hle, během několika posledních minut se šedé chuchvalce na nebi změnily v bělavé, bledá modř vyhloubila atmosférický kotel a kdesi ve výšinách zatančily dávné kukuřičné palice. Stále ještě studená, ale přece jen vlídnější středa vstoupila do období, jemuž se říká dopoledne. Brzy na shledanou, snad se mi podaří setkat se s pomyslným čtenářem ještě dnes, anebo nejpozději tehdy, až se vlády ujme čtvrtek.
čtvrtek 2. října
Ráno v parku na Moravském náměstí křivá borovice. Vlastně šikmá. Přesněji řečeno nahnutá. Ale nevypadá, že by mohla spadnout. Borovice mívají dobré kořeny, jednoho potěší, když druhý říjnový den uvidí v ranním parku nahnutou, leč křepkou borovici. Japonsky se borovice řekne macu a čekat se taky řekne macu. Zní to sice stejně, ale zapisuje se různými znaky. Bylo by pěkné, kdyby borovice představovala symbol čekání a kdyby to byl důvod, proč se zvuková podoba slov pro čekání a pro borovici v japonštině neliší. Otužilý strom schopný odolávat na skalině! Japonština je stejně znějících slov plná. Borovice na Moravském náměstí pro změnu vysazená. Řezbáři, kteří nedávno rozložili své dřevěné sochy v prostoru parkového vodotrysku, vytvořili mj. i strupatého krokodýla, ten mě těšil při ranní cestě parkem předtím, než jsem si všiml borovice. Parky na mě působí především jako arboreta, od dob, kdy jsem vzal za botaniku, za tu šustivou a voňavou káru, vnímám parky dendrologicky. Měl bych taky přibrat ptáky. V dětství jsem chodil každý den nejméně dvakrát velkou zahradou. Do školky a ze školky. Do školy a ze školy. Když jsme se museli přestěhovat k rušné ulici do baráku bez zahrady, keře u ranní cesty a příkop u silnice zarostlý trávou mi chyběly. V té zahradě bývaly pěnkavy a na domě na vysoké anténě cukrovaly hrdličky. Od těch dob je vnímám jako částečně elektrické ptáky. Mé hrdličky jsou prorocké, elektrické a tajemně vysoko sedící, zprostředkují kontakt mezi nebem a domy, mezi ulicí a bručením ukrytým v břiše oblohy. Když jsem v dětství přešel silnici lemovanou travnatými příkopy, mohl jsem jet do školy autobusem. Ale v devadesáti pěti procentech případů jsem šel pěšky. Nevím už přesně proč. Zcela výjimečně jsem tím autobusem jel. Dodnes se mi o tom zdává. V těch snech je autobus zázračným vozidlem a když se z něho vystoupí, škola je taky obdivuhodně zajímavým místem. Rozhodně se v ní po ránu nechystá něco tak všedního a potenciálně nezáživného jako vyučování. Kdybych musel dojíždět autobusem do školy denně jako mí někdejší spolužáci z České, Lelekovic a Vranova, asi by mi to zevšednělo a v dospělosti by se mi nezdálo, že to byl autobus podivuhodný, nadaný zvláštními schopnostmi. Spisovatel uvažující zvědavě o takových věcech a záležitostech jako jsou zahrady v dětství, základní školy nebo první dětské výlety mimo domov a taky návraty domů, má v zásadě dvě možnosti. Buď se snaží soustředit na zážitky společné všem dětem, anebo se nechá zahltit tajemnými vlnami vzpomínek na ty doby. Snad záleží na tom, jak je bytostně založen. Jestli je spíše pozorovatelem se sklonem k mírnému slovnímu sadismu, anebo jestli kotví coby snílek ve vodách sladkých, hořkokyselých a temně třpytivých. Výše zmíněný řezbářův, nebo řezbářčin strupatý krokodýl se mi sice líbil, vypadal vesele, ale současně jsem viděl, že lepší už nebude. Vše příliš hmatatelné a hrubě, obtěžkaně zakončené mě neuspokojuje. Trocha rozplizlosti neškodí. Někdy i roztřepenosti. Frčení fáborků a rozjíždění ostrých okrajů do míchanic a temné duhy. Proto mám asi raději impresionisty než kubisty, jazz nežli dechovku a hudbu romantickou upřednostňuji před barokní, ačkoliv klasicismus mi přijde také velice přitažlivý. Snad proto, že se blyští. Romantismus dýmá, ale klasicismus se blyští. Hm, to je zajímavé. Asi za to může hlavně Mozart, Beethoven si vzpomněl blyštit se především v první a osmé symfonii, poněkud v houslovém koncertě, Haydn pak pěstoval jemné, mozkové praskání ve svých pomalých větách, ať již klavírně sonátových, nebo symfonických. Praskání jistě etymologicky souvisí s prachem a když se prach droboučce sype, je to uklidňující. To je jako s hypnotizujícím účinkem vody a ohně. Nevím, jestli se to nějaký neurofyziolog zabývající se činností mozku pokoušel vysvětlit. Vsadil bych se, že primář Koukolík – ač pilný glosátor a publicista všemožného dění ve vědách biologických – o tomhle ještě nepsal. Spíše bych hledal nějaké škrabopisy ve zdrojích dávnějších psychiatrů dvou minulých století. Oněmi „škrabopisy“ jsem nechtěl dotýkat stará díla a pozorování hanlivě. S vlídným kručením a mručením jsem hledal výraz pro dřevěné, na zeleno natřené jánošíky, kteří se
mění ve cvičitele slonů indických. Škrabopisem rozumím zdánlivě bezcenné starší vědecké práce, které upadly v zapomenutí. Každého střízlivého člověka napadne, že mohou obsahovat dílčí zajímavé údaje či pozorování, ale já měl na mysli spíše jejich půvab nostalgický, vůni odvátosti. To je samozřejmě něco jiného než jurodivé blábolení a výstřední výzkumy, jak je zpopularizoval u nás v posledních desetiletích Borecký. Nemyslel jsem na mašíbly typu profesora Hrona nebo doktora Lukeše. Jenže teď naznávám, že jsem se mýlil. Člověk musí být trochu vyšinutý a úchylný, aby stvořil něco zajímavého. Škrabopis suchého, střízlivého a přitom neschopného vědce zůstane nudný. Kdežto holičská rytice školeného, leč nadšeného magora možná vyskřípe krásnou odvátost, odvátosti letí, letí, nikdy nedopadnou, nikdy se nepoloží, ano, to je ono…! Jsou to houbaři. Nesbírají houby, ale zato je suší, suší, suší… A já je čichám, čichám a vláčím přes nozdry do mozkových výtahů a podobenství a rozsvícení.
pátek 3. října
Literární kavárna Spolek není ani tak literární, jako spíše studentská. Pokud podle svých sporadických návštěv mohu soudit, chodí do ní čím dál tím víc lidí. Exkluzivního ticha se tam nedočkáte, snad jenom těsně po otevření v deset hodin anebo o víkendu po poledni. V architektuře se nevyznám, ale soudím, že v případě Spolku jde
o nějakou funkcionalistickou kreaci, anebo dokonce repliku. O funkcionalismu nevím také skoro nic. Poprvé jsem si zapsal tento termín za uši v souvislosti s nějakým televizním dokumentem o rodném Brně, ale bez mučení se přiznávám, že knihu o Bohuslavu Fuchsovi jsem dosud nečetl. Tedy si představuji, že funkcionalismus jsou bílé, hranaté budovy, uvnitř kterých je dost světla. V učebnicích japonštiny se v případě slova budova setkáte se dvěma běžnými termíny: tatemono a biru. To druhé je japonská podoba anglického building a nejsem z toho nadšen, mj. proto, že to připomíná pivo, totiž bíru. To prvé bych pokládal za výraz pro jakousi tradičnější stavbu, nebýt ovšem zkušenosti, kterou jsem učinil s konverzací pro začátečníky „Šokjú nihongo no kaiwa“. V té je totiž termínu tatemono použito pro novou budovu nemocnice, tedy v žádném případě ne pro stavení ve starém japonském stylu. Mně se pochopitelně víc líbí tatemono než bíru, ale vyznat se v japonštině i v Japoncích není lehké, proto se vraťme do Spolku anebo k mým představám o funkcionalismu. Tvrdil jsem, že funkcionalistické stavby se vyznačují tím, že jsou bílé a hranaté a že je v nich dost světla. Pokud není světlo venku, není ovšem ani uvnitř. Vyvozuji. A zní to nějak materialisticky. Kdežto kdybych výrok obrátil, znělo by to spíš „duchovně“, což? Ačkoliv se učím japonsky, což se podobá mozkovým prostným (rozuměj, oné gymnastické disciplíně), o duchovní tradice japonské civilizace jsem se nikdy příliš nezajímal. Takže vím akorát, že tam mají „šintó“ a „bukkó“ a nejpopulárnější na Západě (na západě?) je stejně Zen, což snad možno pokládat za odrůdu „bukkó“, anebo je to v Japonsku dokonce totéž. Ou kchej, abych tak člensky NATO-idně pravil. Co je na zenových mniších – tedy kněžích, nezapomínejme! – nejsympatičtější? Tedy pro mne? To, že mnozí byli básníky. Když se řeklo „japonská poezie“, pravověrní beatnici si vybavili „haiku“. Ještě nedávno jsem s velikou nedůvěrou hleděl na tvorbu nejmenovaných českých básníků, o nichž se tvrdilo, že píší „haiku“. Říkal jsem si: jsou padlí na hlavu? Copak umějí japonsky? Tedy ti, co o nejmenovaných českých básnících tvrdili, že píšou haiku. A konec konců i takoví nejmenovaní čeští básníci, kteří se opravdu pokoušeli psát haiku, jsou padlí na hlavu, pokud ho píší… latinkou!!! Nigijakadešóne! Nebo spíše: Taihen desune!!! (překlad je asi: „ježišmarjá“)
Ale nějak mne to už přešlo. Je-li haiku skutečně tak univerzálně skvělý vynález na to, jak být duchaplný a zároveň básnický, proč někoho neoznačit za tvůrce „beskydských haiku“? Co to je „beskydské haiku“? Asi „beskydské haiku“, tedy pro Japonce stěží haiku. To je podobné, jako když se řekne „česká oliva“. Míní se tím v lepším případě konkrétní druh, totiž hlošina úzkolistá. A ta pochází ze Středomoří, Malé Asie, ale botanici věří, že je přirozeně rozšířena také v Číně, v Himalájích a na západní Sibiři. Ne v České republice. Čímžto mi dnes došla inspirace.
První říjnový víkend neboli povídání o povědomých zvucích a o kině a o hudbě
Žijeme ve světě zamořeném smogem. Míní se tím především plynové a aerosolové zaneřádění. Mluví se ovšem taky o smogu světelném, který nemají rádi astronomové, protože jim znemožňuje pozorování hvězdné oblohy. A slyšel jsem již o smogu zvukovém. Zkrátka, všude je hlučno, neutečeš před tím. Randál na ulici, randál v obchodech, randál v domácnostech a přetrvávající neutuchající třískání v hlavě citlivějších jedinců, kteří pak nemohou usnout. Například. V lepších případech. V těch horších se pak zhoršuje audiogram. To je takové znázornění toho, jak vyšetřovaná osoba slyší v různých frekvenčních pásmech. Špatný audiogram dokonce zakládá důvod k přiznání nějakého stupně invalidity. Osoba se špatným audiogramem je prostě hluchá. Alespoň papírově. Nemíním se teď rozepisovat o tom, jak zvuk příliš nadměrný umí působit na krevní tlak, nebo takzvaně na žaludek. Naopak, hodlám se věnovat blahodárnému působení některých zvuků. Které to jsou? Zvuky povědomé. Zvuky důvěrně přijatelné. Zvuky při splnění obou podmínek – povědomost a přijatelnost – nepříliš intenzivní co se decibelové charakteristiky týče a přitom jaksi neutrální, neosobní, nikoliv ale povznesené. Hrome, to je kritérií! Vypadá to, že se chci pustit do fyzikální, nebo filozofické disputace. Ale na obojí jsem nedostatečně vzdělán a nedostatečně intelektově vybaven. Proto je můj povšechný výčet všední a krotký: zvuk tekoucí vody, zvuk listí provívaného větrem, zvuk stránek obracených v knize, nebo příznačně vulgárněji v novinách, kterými se listuje, zvuky vydávané křeslem, či starší dřevěnou židlí při usedání. Ano, každý si doplní kratší či pozvolnější výčet jiných příkladů povědomých, nebo přijatelných zvuků. Ale mě popadlo věnovat se zvuku otevírané a zavírané brány a budu natolik zaujatý, že upřesním, o kterou bránu (mi) jde. O tu, ke které to mám po většinu dne a noci zhruba osm metrů. Tak, konec tajností. Bydlím ve druhém patře, dole na protější straně nijak široké ulice je objekt. Onen objekt se skládá z dalších objektů. Za prvé je to hospoda a za druhé bývalé kino. To není jenom tak ledajaké kino. Já tam coby školák navštívil jedny z prvních takzvaně širokoúhlých filmů promítaných ve městě Brně. Byl to Létající clipper, což je plachetnice. Byl to Old Shatterhand, což obnáší, ehm, krásného mladého Indiána v kleci s amuletem na lesknoucí se hrudi, nikoliv pouze Bílou Holubici v chorvatském splavu nebo samotného předinfarktového, nicméně taky krásného Barkera, ehm-ehm. A ovšem, promítali Kubrickovu Vesmírnou Odysseu 2001, blahé paměti, neboť dnes máme 2003, a máš ho vidět, Japetus! Nic. Pro ty, kteří ještě nečetli Clarkovu knížečku, upřesňuji, že Japetus je Saturnův měsíc. A na něm… inu, nechte se překvapit, budoucí čtenáři! Tedy, takové kino jsem měl pod oknem, a ještě v roce 1989, v prosinci, jsem v něm zhlédl film Tatarská poušť. Samí zajímaví chlapi: Vittorio Gassman, Giuliano Gemma, Max von Sydow, J.L. Trintignant a „nejtitulnější“, křehký a svrchovaně romantický (ty oči!) Jacques Perrin! No, pěkné filmy to byly, třeba El Cid nebo Divotvorný hrnec, Pád říše římské či Kleopatra s Taylorkou smotanou v koberci. (Bál jsem se, jestli v tom tépichu nechytla blechy!) A pak to kino zvané Jadran zrušili. Šlo se v něm do suterénu kolem fotbalově vyhlížející kasy, tam byl vlastní promítací sál. Velice tajemné, jako když sestupujete do krematoria, nebo na patologii. To jsem si uvědomil až posléze, ale vězí v tom jednoznačně vysvětlení té mystické makabróznosti. Nad schodištěm se placatily černobílé a o to naléhavější portréty hvězd. Víte, že mi utkvěl jenom Horst Buchholz? A Zbygniew Cibulski? Druhý podlehl vlakové soupravě, pokud vím, kdežto první demenci zvané Alzheimerova. Podivné. No, polistopadoví brněnští podnikatelé zrušili všechna ta konání. Takže zbyla vrzající brána na konci dvorku za bývalým kinem. Uvozená výše. Představte si zaskřípání, které je příliš melodické a libozvučné na to, aby mohlo být nepříjemné. A je samo. V pomlce. Kdo jste kdy četli v notách, víte, co je pomlka. Kdo nečetli, ale muzicírovali, víte jistě taky, ale v notách, uznejme, je pomlka krásná. Zvláště čtvrťová. Vypadá jako hiraganové „so“, mimochodem. Takový vylisovaný špaček. Zrovna poslouchám řádícího Brahmse. Druhou! Mám rád Brucknera, ale Brahmse, jehož stavěli hudební kritici biedermayerovské Vídně do zbytečně nenávistné Brucknerovy opozice, mám rád skoro stejně. Tedy žeru oba, no! A jsme u pomlk a u vrzajících bran. Proklaté lesní rohy v kontextu stylizované historie! Brahms v Druhé (alespoň v druhé větě druhé symfonie!) s lesními rohy zachází tak skvěle, že jsem z toho vepřová panenka, nebo kolec. Ty pomlky má Brahms ale hlavně osminové, pokud si vzpomínám dobře na partituru, ne čtvrťové. Tedy žádní vylisovaní špačci, nýbrž spíše secesně vylepšené mušince! Z not čtoucí interpreti nechť posoudí, nakolik se trefuji, ostatní mi musí věřit.
Skupina, grupa (matematická!) úžasných zvuků teď pět minut po osmé! Třískli bránou a ona ke svému obvyklému a neobyčejnému souzvuku vysokých, suchých tónů vznikajících
rezonancí štíhlého sloupku, do něhož narazilo široké křídlo brány, přibrala vlhké stíny čtyřicet
minut trvajícího říjnového deště!
neděle 5. října
I se zavřenýma očima a v polospánku člověk pozná, že svítá. A to ještě ke všemu prší! Takový říjen věru zastudí nohy! V koupelně nepoznám, jestli je den, nebo noc, jestli prší, nebo svítí slunce. Zato je tam slyšet silnější vítr anebo zprudka jedoucí motorka, nejspíše japonská. Umožňuje to světlík, přesněji řečeno úzká větrací šachta, která do koupelny ústí přes maličká, perforovaná dvířka a taky to dovoluje – to snad ještě víc – komín, na který se napojuje karma. Zvuky přicházejí ze vzdálenější ulice, to je zvláštní. Bydlím totiž v nárožním domě a převážná část bytu hledí do ulice kratší, která probíhá kolmo na hlavní třídu, kam se dívají pouze tři okna v západním pokoji. Nicméně právě z této hlavní ulice přicházejí někdy dopravní anebo povětrnostní zvuky. Někdy ještě rezonuje plech karmy a zvuky padající komínem jsou tím velice ozvláštněny, takže se člověk musí pozorněji zaposlouchat, aby jejich původ přesněji – a pak ovšem s jistou úlevou – určil. Protože větrací šachtička určitě nevede zvuky do té míry jako komín nad karmou, výsledkem je velice neúplné stereo, možno říci, že naše koupelna je na jedno ucho silně nahluchlá. Přiznám se, že koupelnu nemám příliš rád a že se nerad koupu. Někdy to přímo nesnáším. Protože však nejsem mimořádný špindíra, podstupuji vodní mučení přiměřeně často. Bývaly ovšem doby, kdy jsem do koupelny chodil vcelku zaujatě. Vyvolával jsem tam totiž fotky. Na tatramatku jsem postavil zvětšovák a přes vanu položil dlouhý a široký kus jakési dýhové překližky, nebo jak to nazvat. Na tu jsem poté stavěl vaničky s roztokem vývojky, ustalovače a s vodou. Vyvolávat negativy i samotné fotky mě naučil přítel David, se kterým jsem se potkal až na medicíně. Tato dovednost se k němu hodila, byl totiž rozvážný a pomalý, nesnesl odbytou práci, ale na druhé straně nepatřil k tvořivým kutilům, neuměl příliš improvizovat, takže v jeho pečlivosti se ukrývalo cosi dojemného. Kvůli tajemné proceduře vyvolávání jsem si dokonce koupil obarvenou žárovku a v hampejznickém červeném příšeří sledoval, jak se na postříbřeném papíře pomalu vynořuje stín fotografické paměti. Jeden čas jsem měl také žárovku zelenou, to bylo ještě zajímavější, ale používal jsem ji velice málo, už nevím přesně proč. Koupelna v těch časech tedy fungovala jako malá a příležitostná domácí fotolaboratoř, jakých byly po Čechách a Moravě již od časů první republiky tisíce, ale dnes už zřejmě většina amatérů dává přednost vyvolávání v různých těch fotolabech, kde vám nabídnou i nevkusné a nepraktické album jako bonus zdarma. Ech… Abych nezapomněl na obvyklý minikurz jazyka japonského, sdělím vám, že fotografovat se řekne šašin wo toru, to je tedy něco jako infinitiv, fotil jsem by se řeklo šašin wo torimašta, nebo šašin wo šimašta. Zní to legračně, ale s šašky to v japonské etymologii asi nemá co dělat.
Protože se rád bojím, mám v oblibě horory. Většina jich patří k tomu nejpokleslejšímu ve filmové tvorbě, přesněji řečeno výrobě. O americkém movie Mumie šel hlas, že vyniká zajímavými vizuálními triky a tak jsem tedy milou Mumii včera konzumoval, ačkoliv jinak pociťuji ke stanici Nova bytostný odpor, protože mi připadá, že je přeplněna vysíláním pro mentálně retardované, slintající klienty. Technicky vyspělé efekty do Mumie možná natočili, ale jinak byla dostatečně pitomá na to, abych bez obtíží uvěřil, že jde o americký film. Kromě toho mne zklamala svým závěrem. Místo co by mumie všechny sežrala, nebo proměnila ve své přízračné otroky, podlehla neschopné hysterce, jejímu bratrovi alkoholikovi a natvrdlému pistolníkovi s mozkem cvičeného šimpanze. Přitom podstatou mumie měl být vysoce inteligentní velekněz Imhotep prohlašovaný za ztělesnění všeho mystického záhrobního a nadlidského zla. Herec, který jej představoval, mi připadal neobyčejně podobný pražskému spisovateli Haklovi. Co vy na to, případní čtenáři těchto zápisků? Tedy ano, byl o něco hezčí než Hakl. A určitě movitější.
středa 8. října
Deště trvají, nebo alespoň přeháňky. Obloha je po nich čistější. Chladno drobí porcelánová dogmata. Klik-klak. V listopadu bude hůř. Deštník je předmět oblíbený básníky, anglickými detektivy a jinými gentlemany, pro svou konstrukci v sobě ale ukrývá prvek jistého násilí. Ovšem jedině kdyby ho chtěl spolknout krokodýl. Japonsky se deštník řekne kasa. V létě jsem se ptal pana Hirajamy, jestli jméno prince Mikasy má co dělat s deštníkem. Asi to byla nepřípadná otázka. Pan Hirajama se uchechtl a mával rukou: „Ne, on byl Mikasa no mija.“
Ono mija znamená palác, ukazuje, že nositel takového přídomku patří k císařské rodině. Přesto nevylučuji, že ten princ nějaký zvláštní vztah k deštníkům měl. A na druhé straně samozřejmě připomínám, že když neznáme znaky, jakými se určité slovo píše, nevíme, co znamená. Tak haši může znamenat zrovna tak most jako jídelní hůlky, hai slůvko ano, nebo popel. K čemuž mě napadá naše rčení neřekl už ani popel. Je možné, že ptát se nevhodně na císařskou rodinu si vyslouží příslušně „nepříslušnou“ odpověď. Je možné, že slabiky kasa v případě zmíněného aristokrata znamenají ještě něco jiného než pomůcku chránící před deštěm. Případně fungují coby pouhý sufix.
Dnes jsem šel s deštníkem v dešti dolů po Hrnčířské. Pokládám ji za příjemnou, klidnou ulici, zejména v horní části. Všiml jsem si, že stará, velká třešeň, která je tu vysazená, má dosud většinu listů a že se zatím podzimně nebarví. Ačkoliv v dětství jsem třešně coby ovoce rád neměl, protože mi vadilo, že se při jejich pojídání musí plivat pecky, teď mi připomínají mládí, ovšem spíše ty stromy než jejich plody. Vodorovně zbrázděná borka je velice charakteristická a listy se taky nedají splést s jinými domácími druhy. Vidět znenadání ovocný strom uprostřed města na podzim, to je zvláštní věc. To je skoro jako námět na haiku. Já ovšem haiku psát nezkouším, jedině až bych uměl tak dobře japonsky, že by to mohlo být napsané a složené v jazyce Bašóově, Santókově. „A, Santóka!“ smál se pan Hirajama. „Osake o taksan nonda!“ (Moc pil…) Ale básničky psal potom pěkné. Kdežto asketický Bašó, toť se ví, osake amari o nomimasen dešta (asi moc nepil). Zato Li-Po, ten si dával! A víte, že nevím, co Tu-Fu? Ten asi chudák neměl po většinu života náladu na popíjení, stále jej pronásledovala nějaká protivenství. Nevím, jak to ti žlutí chlapi dělali, ale zatímco takhle stará i mnohem mladší – řekněme v Bašóově době vzniklá – evropská poezie se nedá vesměs číst, aniž byste neměli pocit, že si musíte zapudrovat paruku nebo ještě více vyztužit krejzlík, případně se modlit následující týden k panence Marii za odpuštění, čínští a japonští básníci jako by byli našimi současníky. Přes občasné holdování alkoholu jsou ve svých verších průzračně střízliví.
úterý 14. října
Podzimní antitrouba chladí o sto šest, když je antitrouba, musí chladit, ne péct, proto jsem ji tak duchaplně pojmenoval. Ráno ukazoval digitální teploměr na rohu Lidické a Kotlářské pouhé dva stupně nad nulou a v televizi nám rosnička Zákopčaník vyhrožoval, že to hned tak nepomine. Začínají se výrazněji barvit listy, zejména javorové a lipové, břízy se dosud zdráhají. Jistí pánové Brown a Hamilton z oxfordské univerzity přišli už před dvěma roky na to, že zářivé zbarvení některých podzimních listnáčů má za úkol odradit jejich hmyzí nepřátele a že vlastně znamená zprávu: Kousni si do něčeho jiného! Týká se to hlavně mšic. Tyhle mšice, to je dost podivný národ. Jsou maličké, některé mají křídla, jiné nikoliv, bývají zbarveny neméně pestře nežli zmíněné lupení a tu a tam se stane, že nalétávají na pestřeji zbarvená trička nebo i bundy, jdeme-li proti větru. Zažil jsem to u sodovkárny za Tišnovem, v polích pod Klucaninou, na které si Tišnováci onehdy otevřeli novou rozhlednu, což mi připadne mimochodem jako typický podzimní počin. Titěrný mšičí život... Řeknete si možná s opovržením. Lze vůbec pokládat jednu jedinou mšici za individuum? Vždyť se umí rozmnožovat i partenogeneticky, tj. nepohlavně, připomíná pak spíše věc nežli živý organismus. A přece by mohlo být něco důstojného na mávání jejích tykadélek, když se snaží rozhýbat na spodní straně žlutého listu zvlhlého říjnovou rosou. Jistě jste tohle mšičí, rozvážné mávání dlouhými tykadélky již také viděli.
Prý je souvislost mezi okázalým podzimním zbarvením javorových listů a skutečností, že právě javory bývají mšicemi silně napadány. Ovšem v době, kdy jsou ještě zelené. A tedy dost silné. Naproti tomu v období přípravy na zimní spánek, v období zeslábnutí způsobeného pomalým přesouváním živin a energie a zásob, si javory nemohou mšičí pohromu již dovolit a uchylují se k divokému zbarvení. Tak alespoň soudí Brown s Hamiltonem. Představte si, že by lidi na podzim jásavě zčervenali nebo zežloutli! Že by začali chrastit a tak podobně…
A že by tím odrazovali škaredé myšlenky, jakési psychické mšice… No, myslím, že to není úplně nesmyslná vize.
Na prostranství před dětskou poliklinikou, tedy před takzvaným Bílým domem brněnským, se na lavičce v jednu hodinu odpoledne nacházela jakási podlouhlá hromada. Uvažoval jsem, zda je to člověk a pak ovšem nejspíše notně opilý člověk, anebo jen nějaké podivné odložené předměty. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že jde o člověka ve spacáku. Protože jsem těmito místy šel i ráno v sedm hodin, a tehdy tam nikdo neležel, přinutilo mě to k dalším úvahám.
Zřejmě se opil, to určitě, co by jinak dělal vleže na lavičce v hodině podzimní a přitom takřka polední? Přemítal jsem, zda čeká na promítání některého z filmů Brněnské šestnáctky, která se v těchto dnech koná ve zmíněné bílé budově, či soubudoví. Pak je takové nadšení a vytrvalost a odhodlání hodno obdivu. Pak třebas nešlo o zpiťáka, alkoholického humanoida, poražený mozek! Válet se na nemožných místech ve spacáku má cosi do sebe. Sám jsem zažil v Turecku drobný štěrk, v Novém Jíčíně zátiší v přísálí tělocvičny a ve snu bortící se kanál.
Ale podzimní lavičku ještě ne! Doufám, že už to nestihnu!
neděle 19. října
Tak se teď dívám hodně na televizi. Na všelijaké pořady o přírodě. To já dělal vždycky. A taky čučím do počítače, kam mi chodí zlevněná verze článků z Nature, což jsou samozřejmě také informace o přírodě. Jsem takový amatérský přírodopisec. Vzpomínám si, jak se v Americaně Rio Preisner vztekal nad posedlostí některých intelektuálů i neintelektuálů přírodou, to prý je proti bohu. On je Rio Preisner tenhlencten nějakej bojovnej katolík a – soudě podle Americany – nakazil se spíše nekatolickým přístupem k otázce „co je a není proti bohu“, takovým, jaký spojujeme s typicky americkými sektami a církvemi. Anebo se v něm probudily staré inkviziční geny církve katolické? To se někdy stává. Krom toho, že proslul jako překladatel z němčiny, ještě než zdrhl za strejcem Samem, mu leze na nervy mohutnost a rozlehlost severoamerické přírody a tak ve své knize Americana strašně tepe lidskou mrzkost, která prý již od dob romantismu vzývá hloupě přírodu, když přece – jak dokazuje ovečka Rio – to je dílo ďáblovo, všechny tyhle záležitosti s takzvanou přírodou. Jeden z několika seriálů
o přírodě, který teď v televizi běží a který si natáčím na video, se jmenuje Evoluce, což mi připomíná, že bych měl slídit na internetu taky po informacích stran evoluce, rozuměj: posledních poznatků z tohoto oboru. Dnes mě ještě v posteli napadlo, že je škoda, že naše lesy a pole nejsou plné všelijakých legračních zvířat, jaká žijí zejména v teplých a jižních krajích východní polokoule. Tak třeba ksukol ocasatý, lori ryšavý, outloň váhavý. Ano, všechny ty poloopice s obrovskýma očima. Nejvíce se mi na nich líbí jejich komická jména, vím, že samotná ta zvířátka vyloženě směšná nejsou, naopak, jsou docela vážná, jde přece o noční tvory a poměrně pomalé noční tvory, ne o nějaké hbité dravce, a hlavně, jsou to roztomilí chlupáči! Což se s vážností nepatrně vylučuje. Může být něco vážné roztomilé? Co myslíte, pane Rio? Když jsem se nudil na seminářích z marxismu, které jsme byli nuceni absolvovat, přestože jsme studovali medicínu, vymýšlel jsem a čmáral na papír všelijaké živočichy. Tak třeba vrzka chechtavá. To je taková obrovská vosa, která víří na podlaze a nikdy nevzlétne, od vosy se jistě nepatrně liší, protože jinak by nemohla být řazena do samostatného rodu vrzka. Když tak víří na té podlaze, vrže a zároveň vydává zvuk připomínající pochechtávání. Nebo trpasle Müllerovo. Co dělá trpasle Müllerovo? Nic. Jenom stojí. Je ošklivé, malé a stojí. Může se zachovat nevypočitatelně, například plivnout po někom, kdo na ně příliš dlouho zírá. Takových literátů, co vymysleli legrační živočichy nebo strašidla, bylo již hodně. Leckteří i v České republice publikovali všelijaké žertovné knížky inspirované systematikou živočichů nebo rostlin. V tomto směru tedy nejsem žádným průkopníkem a Rio by nade mnou mávl pohrdavě žehnající, či naopak klatebnou rukou. Ale mně je opravdu teď líto, že s podzimním ochlazením mizí v našich zeměpisných šířkách život v exteriérech. To bych raději žil v Queenslandu nebo na Kubě, abych se celý rok mohl kochat rozmanitostí barev a vůní a zvuků. Jedno prvenství musím živočichům přiznat, ačkoliv jsem zálibou spíše botanik. Vydávají zvuky. To rostliny aktivně neumí, ačkoliv jinak se vyrovnají živočichům krásou, rozmanitostí tvarů i bujnou sexualitou. Ale vydávání odpudivých, či líbezných zvuků se rostlinstvu do fylogenetického plánu nezakomponovalo. Přemýšlel jsem, proč jsem si přesto oblíbil botaniku a kromě jiných důvodů jsem našel i jeden tajemný, symbolický. Drtivá většina rostlin jsou oboupohlavné organismy. A nestydí se vystavovat pohlavní orgány v počtech obrovských, ve stavu široce rozevřeném. Neboť to jsou květy. Představte si, že bychom chodili po světě obsypáni svými bezostyšně nastavenými penisy a vagínami a ještě ke všemu vlastně obojím najednou na každém jedinci! To by se Riovi asi nelíbilo. Anebo líbilo, protože by byl takto obsypán rovněž, jako ta lilie polní, co o ní píše Písmo. Aby si ale někdo nemyslel, že jsem v zásadě proti katolíkům, dotknu se zde nakonec jedné literátské reakce uveřejněné ve čtrnáctém čísle letošního Tvaru. Milan Charoust vyjadřuje svůj odpor k poezii Jiřího Kuběny způsobem natolik zmateným, neurovnaným a rozporuplným, že tím udělal medvědí službu především sám sobě. Ačkoliv si docela vážím obou pánů, Kuběny
i Charousta, prvého pro jeho autorskou statečnost a lidskou vytrvalost, se kterou překonal desítky let vynucené básnické anonymity, druhého kvůli neokázalé přímosti a sympaticky „cestovatelské“ poezii, jak ji přináší třeba ve sbírce Hadrová panenka, tentokrát podle mého názoru M. Ch. přestřelil a ustřelil a sám sebe odstřelil. Čímžto netvrdím, že Kuběna píše jenom samé básnické skvosty. Howgh.
středa 29. října
O vývoji
Na dnešek se mi zdálo o spolužákovi z gymnázia. Uvědomil jsem si, jak jsem do něho musel být zamilovaný, když se mi o něm zdává. Nesnil se mi poprvé. A snil se mi mladý. Řadu let jsem jej totiž neviděl. Když jsme spolu sedávali za jednou lavicí či spíše stolečkem, nepociťoval jsem svůj vztah k němu jako zamilovanost. Ale podvědomí se po drahné době uvolilo mi cosi prozradit. Při obvyklé ranní cestě tramvají jsem pak přemýšlel o vývoji. Například i o vývoji těchto mých webových zápisků. Pravda, nejde v pravém slova smyslu o můj web, jenom hostuji na webu Petrova. Ale v současných dnech se maličko podílím na jeho vývoji a na jeho proměnách. Ve srovnání s některými jinými weby je to web vcelku slušný a pěkný, myslím. Co se však mých příspěvků týče, možno si klást otázku, zda tomuto webu prospěly, či uškodily. Ano, nebudu předstírat, že si myslím, že uškodily. Ale na druhé straně si uvědomuji nesoustavnou povahu mých textů. Několikrát jsem to už vysvětloval svým známým a přátelům. Mám rád jistou míru chaosu, neboť se domnívám, že chaos může užitečně narušovat neodvratnost a stísňující, svazující vědomí neodvratnosti. Co je podstatou nebezpečí neodvratnosti a takzvaného logického vývoje? Dogma. A co je podstatou revoluce? Svrhávání dogmat z jejich despotizujících trůnů. Žel, většina revolucí chce zavést nové dogma v agresivní, juvenilní formě, čemuž se říká teror. Chaos jistě revoluci napájí svou energií. Jenže teror vlastně bojuje proti chaosu, protože se snaží uvést čerstvé dogma, nastolit násilím nový řád. Aby fyzici a kosmologové pochopili lépe dočasná řešení svých vznešených otázek, musí využít modelů čerpajících z teorie chaosu. Dělají tím vědeckou revoluci, anebo ne? Její matematickou a fyzikální podstatu samozřejmě nechápu, jsa inteligence mdlé a ploché. Leč z filozofického hlediska lze přemýšlet o provázanosti vývoje a chaosu. Zatímco vývojem rozumíme dodatečné zhodnocení pomyslné cesty uražené z bodu „a“ do bodu „b“, nebo bodu „xyz“, chaos se podobá spíše… chaosu. Ten je zkrátka nepopsatelný. Kdybychom ale měli pro názornost a pro legraci vybrat nějaké mytologické zvíře, které bude symbolizovat chaos, zvolili bychom nejspíše draka, že. Protože chaos je strašný a nepopsatelný a drak taky. Kdežto onen druh vývoje, jemuž se říká pokrok, a který zpochybnili filozofové jako Lyotard, nesymbolizuje snad žádné zvíře. Myslím, že každé zvíře je chaotické a každý člověk je chaotický. Zatímco pokrok nemůže být chaotický, to by nebyl pokrokem. Ale známí zoologové Lyotard a spol. si o tom myslí své. Navrhli by pokroku třeba myš, tiplici nebo rohatku. To je taková obrovská žába, která se nafoukne a vyráží drsné „eh-eh-eh“, cítí-li se ohrožena. Tak se to alespoň tvrdilo v populární knížce o zvířatech určené nejenom dětským čtenářům. Kdo se zamyslí nad tím, jak mají vypadat knížky pro děti, snadno odpovídá, že v žádném případě nemohou být příliš chaotické. Děti mají smysl pro řád, děti potřebují pořádek, asi je to vrozená lidská potřeba. A velká příležitost pro demagogy zaměřující se už na tento útlý věk. Sen, který se mi zdál dnes k ránu, nějak popírá vývoj. A co pokrok? Ne, je vyloženě zpátečnický. Kladu si otázku, jestli jednou zvládneme teorii chaosu natolik, abychom podobné sny pokládali za nejpřirozenější věc na světě.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz