Strašlivé Čechy, děsná Morava /
Ukázka z knihy
Lepší holub na střeše než vrabec v hrstiV karlštejnských lesích už dávno nezněl zvoneček z Karlovy kaple, ba ani štěkot Václavových loveckých psů. Čechám vládli císaři z Vídně a Karlštejn pomalu pustl. Dvanáct rytířů, o nichž praví pověst ústy kolegy Tomka, že se tu rozhodli přenocovat, muselo se do hradu brodit kopřivami. Proč právě dvanáct rytířů, odkud se vydali a kam, pověst ústy kolegy Tomka zamlčuje. My se domníváme, že dostatečný důvod pro dvanáct rytířů je oněch dvanáct panen, o kterých bude řeč, byť o nich rytíři zpočátku neměli potuchy.
Když vstoupili do jídelny, ležel na rozlehlém stole roh ze slonové kosti. Bylo by divné, kdyby na něj někdo z rytířů nezatroubil. Ozval se směšný pazvuk, ale stačilo to, aby se lahodný ženský hlas zeptal, co by si pánové přáli.
Marně se rozhlíželi, kdo to promluvil. Jen aby přeťal rychle houstnoucí pavučinu strachu, zabručel kdosi, že je čas k večeři. Ale než se ostatní odvážili zasmát, přání se začalo plnit: na stole přibývalo pekáčů, mis, talířů, vidliček a nožů, džbánů a sklenic, nikdo však nespatřil ruce, které tu hostinu chystaly. Rytíři zasedli, a třebaže jim přítomnost neviditelného služebnictva poněkud svírala hrdla, najedli se a napili, jeden si dokonce poručil ještě karty. Když první rytíř hlučně zívl, lahodný ženský hlas pány upozornil na dvanáct rozestlaných postelí v okolních komnatách.
Za chviličku jich jedenáct spalo, jen dvanáctý nemohl usnout; a právě jemu o půlnoci usedla na pelest dívka tak krásná, že ji považoval za sen.
„Sen?“ usmála se. „Nebudu ti to rozmlouvat. Není ještě čas, abych ti podala ruku.“ Rytíř zpozorněl.
„Král Václav IV. unesl mě sem kdysi pro svou kratochvíli a přede mnou jedenáct panen, v nichž také neviděl víc, než čeho se mohl dotknout. My však jsme si tak ošklivily jeho objetí, že nás milosrdná Panna před jeho dlaněmi zachránila, zbavivši nás nebezpečných těl. A poněvadž bez těla nestárneme, čekáme tu od té doby na dvanáct nápadníků, kteří by nám vrátili viditelnou podobu. Zůstaneš-li, rytíři, na Karlštejně rok, budeme o vás pečovat jako dobré hospodyně, abychom se pak za vás provdaly a přinesly vám bohaté věno. Po celý ten rok však musíte být spokojeni s naší neviditelností, nepolíbit žádnou ženu, nedotknout se žádné, ba žádnou nespatřit. Nezaspi mou prosbu a ráno ji dej k úvaze svým druhům.“ Dívka se vytrácela, jak se rytíř propadal do spánku. Spal dlouho, a přece procitnuv shledal, že si dívčino vyprávění pamatuje slovo od slova. Vstoupil do jídelny a zopakoval je ostatním, zatímco neviditelné ruce přisluhující u snídaně bezděky dokazovaly jeho pravdivost. Nad čerstvým chlebem, máslem a povidly, nad krajáčem hustého mléka zdálo se nejen snadné, ale i nanejvýš příjemné zůstat a počkat si rok na bohaté nevěsty. Všichni rytíři to ochotně slíbili. Čas však od toho dne plynul stále pomaleji. Den jako by trval týden, týden se protahoval na měsíc. Skvělá jídla rytířům přestala chutnat, když jejich ruce nemohly obejmout půvabné číšnice. Stále častěji se stávalo, že některý z rytířů, zatímco v jeho sklenici stoupala hladina vína, máchl dlaní do prázdna za svou židlí. Ustavičná blízkost laskavých a přejících dívek přiváděla mužům neustále na mysl jejich oči, ňadra a nohy.
Dvanáctému rytíři se ovšem se svými tajnými myšlenkami nesvěřovali, cítili před ním tíhu daného slova. Jednoho večera však dvanáctý přišel do jídelny sám. Ostatní odešli za děvčaty, na něž si mohou sáhnout.
Kolem stolu se stále matněji kouřilo z dvanácti talířů, dvanáctý rytíř rozpačitě odkládal okamžik, kdy se sám pustí do jídla.
„Jez, ať ti to nevystydne,“ ozvalo se naproti němu. Zvedl oči a spatřil dívku, kterou při prvním setkání považoval za sen.
„Je tak těžké žít jen nadějí?“ zašeptala.
„Měl jsem to snazší,“ připomněl. „Věděl jsem, v co doufám.“
Nevěděl, jak dlouho trval ten rozhovor. Byla už tma, když jej vyrušilo bušení na bránu.
„Tady máš klíč,“ řekla. „Ale neotvírej jim. Kdokoli z nich by vkročil do hradu, zahyne. Ty však odemkneš tímto klíčem každý zámek na hradě. Tedy i truhlu ve své ložnici. Co v ní najdeš, je tvoje.“
„A ty?“
„Jen všechny jsme se mohly zachránit. Vidíš mne dnes naposled.“
Odešla.
Dvanáctý se naposled vyspal v ložnici, kde téměř celý rok snil o štěstí, které mu teď najednou uniklo. Ráno naložil truhlu (byla plná zlata) na žebřiňák a zapřáhl koně. Dokodrcal se do kraje, odkud pocházel, z darovaného pokladu koupil panství a nežil si špatně. Žil si tak dobře, že se o tom po letech doslechli jeho bývalí druhové. Kopřivami a netýkavkami, které jim sahaly až po ramena, vrátili se na Karlštejn. Bránu našli zase otevřenou, viděli v tom dobré znamení. Však se za ta léta změnili: kdo by je poznal? Na jídelním stole ležel roh ze slonoviny.
„Co by si pánové přáli?“
„Večeři,“ vklouzl první z nich do dávné role.
Na stole se objevil jediný talíř.
„Pro koho to má být?“
„Pro toho, kdo s vámi není,“ řekl hlas.
„Víno.“
Na stole se objevil půvabný džbánek s jediným pohárem.
„To je taky jen pro něj?“
„Jak jinak?“
O karty si ani neřekli. Jen proto, že se venku rychle smrákalo, rozhodli se tu přespat.
Ráno je zastihlo v kalužích krve s hlavami urvanými od těl.
Rarášek
Čtvrtek to byl, hned po Velikonocích, když kočár pana hraběte Lažanského zastavil u mlýna poprvé. V Bohouškovi hrklo, sám nevěděl proč: pan hrabě požádal o sklenici vody, poděkoval a odjel. Později si Bohoušek mnohokrát vyčítal, že mu tu sklenici nepodal sám, že to nechal na Madlence a jen se škvírou ve vratech díval, jak jí pan hrabě líbá ruku a jak se Madlenka červená. Není pak divu, že hned v neděli přijel pan hrabě do Nučického mlýna znovu.
To už mu běžel otevřít Bohoušek, nabral dokonce cestou vodu do sklenice, ale pan hrabě jeho úslužnost neocenil.
„To děvče se přede mnou schovává?“
„Madlenko, máš tu vzácnou návštěvu!“ musel Bohoušek zavolat do kuchyně.
A pak, jako by ve mlýně nemohl dýchat, protože se jeho vzduchem nafukuje pan hrabě, vyšel ven. Na pěšině pod vrbou stál kočár, vozka spal na kozlíku s hubou dokořán. Za léta služby naučil se usínat, jakmile ustal pohyb kočáru a panstvo vystoupilo. V tu chvíli (slunce hřálo a zlatý déšť u vrat jako by se mu chtěl vyrovnat) dostal Bohoušek nápad: okénkem vytáhl z kočáru polštářek, ponořil jej do náhonu, lehounce vyždímal, aby voda necrčela na zem, a položil jej zase na sedadlo. Spokojen se svým kouskem, vrátil se do mlýnice, dal se do práce a do zpěvu a ještě stačil okénkem sledovat, jak pan hrabě počastoval Madlenku košíčkem barevných pentlí, jak se konečně rozloučil, jak byl zakratičko zpátky s mokrým zadkem, jak si postěžoval panu otci, jak mlynář svedl vinu na raráška, který prý kazil živnost už jeho tatíkovi, jak panu hraběti nabídl suchý vyšívaný polštář z postele nebožky mlynářky a s mnoha poklonami ho vyprovodil až ke kočáru. Bohoušek zpíval a zpíval a jeho hlas překypoval divným štěstím namíchaným z uspokojené škodolibosti a nenaplněné lásky. Neboť ta Madlenka, kterou jim kdysi přinesla velká voda i s kolébkou, mu poslední rok nedávala spát.
Půjčený polštář však poskytl panu hraběti záminku k další návštěvě. Tentokrát přivezl Madlence korále. Než jí je svými neobratnými prsty uvázal na krk, Bohoušek popadl lopatu na sníh, z pastviny přinesl čerstvý kravinec a umístil jej na sedadlo v kočáře, pod polštářek s hraběcí korunkou.
„Jestli tu toho raráška trpíte vy, pane otče,“ rozkřikl se pan hrabě (Bohoušek zatím uklízel lopatu), „já ho trpět nebudu. Rarach je zlo a se zlem se člověk smiřovat nesmí, sice mu propadne. Sbohem!“
Mlynář byl ochoten vydrhnout sedadlo vlastními nehty, ale pan hrabě si přesedl naproti, zabouchl dvířka a odjel.
Za týden vystoupil z kočáru až po panu faráři. Velebný pán neztrácel čas, před vraty vytáhl kropenku a jal se kropit svěcenou vodou kuchyň, světnici, podkroví, komoru, spíž, mlýnici, sklep i špýchar. Ani vozka si dnes nezdříml: musel nanosit do mlýna kolovrat a přízi pro Madlenku. Obdivu, lichotek a díků bylo tolik, že Bohoušek, který to nemohl poslouchat, stačil zatím dojít pro pilu a naříznout osm sloupků kočáru tak mistrovsky, že střecha spadla, až když koně zabrali.
Tím se ovšem vymítání raracha ukázalo jako neúčinné, a pokud pan farář nechtěl pozbýt veškeré vážnosti, musel sáhnout k působivějším prostředkům. „Kde nepomohla voda, pomůže oheň,“ pohrozil, sotva vozka s mlynářem pozvedli střechu kočáru a opřeli ji o zeď. „Nezbude než ten ďáblův mlýn vypálit. Beztak bude mít brzy tak špatnou pověst, že mu žádný hospodář své obilí nesvěří.“
Tu se mlynář vrhl pod kola kočáru a prosil, aby měli pánové ještě týden strpení. On sám nasadí život, aby nad nepřítelem lidského rodu zvítězil. Kdyby se mu to do příští neděle nepodařilo, pak ať mlýn lehne popelem.
Velebný pán, který cítil, jak se mu zvětšuje boule na hlavě, měl sto chutí mlynářovu prosbu odmítnout, ale když se pan hrabě laskavě přimluvil („už kvůli krásným očím slečny Madly“), i pan farář milostivě kývl.
Pak stál pan otec u cesty a hleděl za kočárem, z něhož už dávno nezbýval ani ten obláček prachu.
„Jestli se chcete zbavit raracha, pantáto,“ zaslechl najednou, „dejte mi Madlenku za ženu a já vám slibuju, že už se tady ten zloprcek neobjeví.“
Pan otec se ohlédl. Stál za ním Bohoušek a v podvečerním slunci vrhal tak hrbatý a rohatý stín, že mlynář konečně pochopil, jak to s tím raráškem je.
„Přivedls mě na práh záhuby, synu,“ řekl pomalu. „Nebýt toho, že má pan hrabě slabost pro Madlenku, stál by teď mlýn v jednom plameni.“
„Pan hrabě má pro Madlenku stejnou slabost, jakou měl předtím pro Fanynku a Markétku a Kačenku a co já vím, ani je všechny neznám. Ale já —“
„Zachránil jsem Madlence život a živil jsem ji dost dlouho, aby mi teď ona mohla zachránit živnost. Když ji dám tobě, přijdu o všechno a budu ji živit do smrti.“
„Jak myslíte, pantáto. Pak ovšem nevím, co příště rarášek panu hraběti provede.“
„Pojď se mnou, synku, něco ti ukážu,“ řekl mlynář a vedl Bohouška do sklepa.
„Co mi tady chcete ukázat, pantáto? Je tu tma.“
„Chci ti ukázat, kde budeš bydlet.“ Pan otec přibouchl Bohouškovi dveře a otočil klíčem. Toho dne Madlenka pro pláč nevečeřela, dojímal ji však jen osud Bohouškův, vlastní jí nepřipadal tak strašný. Když pantáta vstal od stolu, vzala své nedotčené brambory s tvarohem a odnesla je do sklepa k zamřížovanému okénku.
„To jsi ty, Madlenko?“
„Dobrou chuť!“
„Jsi hodná. Kdybys tak přinesla ještě klíč od sklepa.“
„Jen když mi slíbíš, že necháš pana hraběte s pokojem.“
„Uteč se mnou a už ho ani nepotkám.“
„Bohoušku! Jestli mě tu nenajde, dá zapálit panu otci mlýn.“
„Pak ti ale neslíbím, že mu dám pokoj.“
„Takže ti bohužel nemůžu přinést klíč.“
„Jen mě tu nech. Než bych se díval, jak ti líbá ruku, budu raději do smrti potmě.“
„Dobrou noc,“ popřála Madlenka. „Talíř dej na okno. Ráno si pro něj přijdu.“
Příští neděli mohl mlynář odvést pana hraběte ke sklepu, z jehož hluboké tmy svítily dvě divoké oči.
„Blahopřeji,“ poklepal mu hrabě na rameno. „Ale co ta miska? Snad ho neživíte?“
Vedle mříže opravdu ležela miska se zaschlým zbytkem bramborové polévky. Mlynář ji honem sebral a odhodil na smetiště.
Od té doby dostával Bohoušek najíst, jenom když bylo jisté, že nikdo nepřijede nejen za Madlenkou, ale ani s obilím nebo pro mouku. A protože takových chvil nebylo mnoho, stávalo se čím dál častěji, že zůstávaly nevyužité: na Bohouška si zrovna nikdo nevzpomněl. Na sklonku léta odvezl si pan hrabě Madlenku do chyšského zámečku. Bohoušek slyšel, jak služebnictvo dupe po schodech, snášejíc Madlence uzlíky s šatstvem a těch pět švestek, které jí tu patřily, většinou beztak dárky od hraběte. Tu Bohoušek tak úpěnlivě kvílel, že z toho sluhům naskakovala husí kůže.
„To je ten rarach,“ šeptali si.
Za měsíc o tom mluvil celý kraj. Krajánci vyprávěli po Čechách o čertově mlýně a každý sedlák raději vozil zrno o půl dne dál. To přimělo mlynáře jednat. Před letní bouřkou, pod mračny, které se kupily na nebi, vynesl Bohouška ze sklepa a přivázal ho k mlýnskému kolu. Nebránil se.
Teprve když se mraky roztrhly a rozvodněná říčka roztočila kolo, Bohoušek se potápěl a volal, dokud mu voda dovolila dýchat.
„Ve mlýně našli mrtvolu raracha,“ věděl pan hrabě už nazítří u oběda. „Pojedu se tam podívat.“
To, co spatřil ležet u náhonu, opravdu nevypadalo jako člověk.
Poslední chlumecký kat
„To Růženka! Bez Růženky bych nebyl, čím jsem,“ přiznával Oldřich Žiška, mistr popravčí, kdykoli přišla řeč na jeho jistou ruku a klidnou povahu.
Růženka sedávala vedle něho, šťastně se hřála pod jeho mohutným ramenem a dodávala s něžným úsměvem: „Kdybych mu před každou popravou neuvařila hrnec pořádně kořeněné polévky, nevzal by meč vůbec do ruky.“
Paní Žišková nikdy nezapomínala, že se Olda pro to těžké řemeslo rozhodl kvůli ní. Když se vzali, nebylo v Chlumci z čeho žít: tři pekaři se taktak drželi, kominíků bylo víc než komínů, zedníci už neměli pro koho stavět, ponocným byl ještě starý Grmela — jen katovna za hradbami zela prázdnotou: když někdo propadl hrdlem, museli ho vézt až k šibeničnímu vrchu u Kopidlna. Občas se stalo, že jim cestou utekl. Dav pod šibenicí se pak zklamaně rozcházel a Chlumečtí byli v kraji pro smích.
„Já bych se tenkrát nejraději vrátil do Hradce, tatínek tam měl hokynářství, špatně by se nám nežilo. Ale Růženka nechtěla ani slyšet: narodila se v Chlumci, z Chlumce se nehne, ležet bude v Chlumci na hřbitově,“ vzpomínal pan mistr. „Ale co by člověk neudělal z lásky, když je mu třicet a potká tu pravou? Došel jsem na radnici a požádal jsem o tu pustnoucí katovnu.“ „Věděla jsem, že to bude svízel,“ doplňovala Růženka, „vždyť on nedokáže zabít ani kapra o Vánocích, ale když se tak obětoval, jak se říká, pro moje krásný voči —“
„— jen co je pravda, Růženko,“ políbil ji pan mistr do vlasů.
„— bylo teď na mně, abych mu pomohla ten kříž unést.“
A Růženka vyprávěla, jak se jí tehdy vynořila v paměti věta, kterou jako malá holka slyšela v hospodě, kam ji poslali pro pivo. „Brr! Ještě jednu takovou polívku a sáhnu po noži,“ hulákal tehdy cikán Odonok, když (celý zpocený) odstrčil prázdný talíř. Cikánova věta prý napověděla Růžence, jak probudit v Oldovi tu trochu krvelačnosti, bez níž by se pod tíhou katovského meče zhroutil.
Osvědčovalo se to znamenitě. Den před každou exekucí navařila Růženka hrnec polévky tak horké a pikantní, že ji mohla Oldřichovi podat až pod popravčím lešením: jakmile polkl poslední lžíci, dobrotivé oči se mu podlily krví a nemohl se dočkat, až srazí odsouzenci hlavu. Čím byly okolnosti případu podezřelejší, čím víc se po Chlumci šeptalo o justičním omylu nebo dokonce vraždě, tím ostřejší koření sypala Růženka do katovy polévky. Tak žili Žiškovi v blahobytu a těšili se vážnosti chlumecké radnice.
Až do toho dne, kdy se Oldřich vydal do Prahy ke zbrojíři Wagenknechtovi. Pro nový meč.
„Nezapomeň, že máš zítra večer povinnost,“ připomněla mu Růženka citlivě.
„V poledne jsem doma,“ zabručel s jednou nohou ve třmeni.
Zamávala mu a šla vařit polévku.
Katův pacholek Jindřich (snad jsem ho měl čtenáři představit dřív) zatím spravoval lešení, vyměňoval zakrvácená prkna, drhl špalek, ale i džber, do něhož už brzy spadne hlava, pral katovu kápi a rukavice, které se nesměly ocitnout ve společném koši s rodinným prádlem, aby ani kapka prolité krve neskanula do šťastné domácnosti manželů Žiškových. Naběhly mu přitom v dlaních puchýře, i zašel do kuchyně požádat hospodyni o trochu pryskyřníku. Růženka však už v kuchyni nebyla: vyšla na dvorek, aby na sklonku dne ještě nasypala drůbeži. Zůstal tu po ní jen teplý hrnec na plotně.
Pacholek Jindřich nadzdvihl pokličku a vdechl kořeněnou vůni polévky. Slastně omámený sáhl po sběračce, nabral ode dna a usrkl. Pálilo to, ale chutnalo. Pacholek foukal a polykal polévku, jednu sběračku, pak druhou a třetí. Oči mu zkrhavěly, pohled zabloudil k místu, kde visel meč, ten tam však dnes nebyl. Zítra kat přiveze nový. Jindřich vyhrabal v kredenci nůž a s dechem zrychleným žízní po krvi vyběhl na dvorek.
Sotva ho Růženka uviděla, hned jí bylo jasné, co se stalo. Když zvedl nůž, duchapřítomně se sklonila a hodila mu do obličeje kohouta.
Starý dobrák Horyna, který si tu pověst neodpustil, kdykoli jste ho otevřeli na sto patnácté stránce, se v tom strašném okamžiku vždycky odmlčel. A potom obětoval kohouta, aby zachránil Růženku a jakýs takýs happyend: „Pacholek“ prý „kohouta uchopil a jedním rázem mu hlavu sťal. Tím si vybil svou touhu po krvi a katovka byla zachráněna.“ Přitom se starý Horyna díval někdy do okna, jindy na podlahu, ale nikdy posluchačům do očí, poněvadž dobře věděl, že to bylo jinak.
Kohout zamával křídly a přeletěl pacholkovu hlavu. Než Růženka stačila vykřiknout, pacholek jí zkušenou rukou prořízl hrdlo. V poslední vteřině vzpomněla na cikána Odonka. Když se Oldřich vrátil, nalezl na plotně prázdný polévkový hrnec, na dvorku Růženku v tratolišti krve, pacholka hledal marně. Nemusel být zrovna detektivem, aby uhodl, co se tu stalo.
Toho dne poprava odpadla. Vzhledem k výjimečným událostem dostal odsouzenec milost, ačkoli jeho zločin byl zvlášť odporný: nemoha se dočkat dědictví, zavraždil staré rodiče. Oldřich Žiška pohřbil ženu, uklidil dvorek, umyl nádobí, sedl si na zápraží a pozoroval, jak směrem k Poděbradům zapadá slunce. První myšlenka se dostavila až v hluboké tmě: kat si uvědomil, že nezná Růženčin recept.
Věděl ovšem, kudy Růženka chodívá na bylinky, to ostatně věděl v Chlumci každý, potkávali ji tak třicet let, i pantáta Horyna tu cestu popisuje, ale to je na recept málo. Jenomže bez Růženčiny pikantní polévky nebudu schopen popravit ani nejzatvrzelejšího vraha, přiznával si. Najednou nevěděl, jestli neudělal chybu, když tenkrát z lásky požádal o volnou katovnu. Teď se bude muset brodit krví, z níž se mu dělá špatně. Hokynářství v Hradci už dávno není, a kdyby bylo, Oldřich už by se do jiného povolání nevpravil. Má svá léta. Kolik mu jich ještě zbývá? Kolik odsouzených mu ještě přivedou? Jak by si přál stát v tichém krámku za pultem, sekat turecký med, páčit víka beden s cizokrajným zbožím a líbat ruce zákaznicím! Místo toho bude zase stát uprostřed běsnícího davu na lešení, sekat obratle, páčit zločinné paže z kloubů a zvracet, až bude po všem.
S každou popravou se z jeho vzpomínek na Růženku vytrácela láska a přibýval bezmocný vztek. Když si to mistr Žiška uvědomil, začal vzpomínkami nahrazovat ztracenou kořeněnou polévku. „To Růženka,“ brblal a srazil oběť na kolena. „Bez Růženky bych nebyl, co jsem,“ připomněl si a ťal. Nikdy nebyl krutější než teď, kdy se mstil za promarněný život.
Jenomže vzpomínky přece jen nejsou polévka, nelze je podávat, když se to hodí. Vaří se v člověku samy, vzkypí, kdy se jim zachce, shodí pokličku a napáchají škodu. Jednou si Oldřich Žiška vzpomněl na Růženku, když šel na jarmarku kolem klobouků a šněrovaček. Oči se mu podlily krví, rozvzteklil se jako kat, popadl nejbližšího kupce, vykloubil mu paže a roztříštil lebku o nárožní kámen.
Byl odsouzen ke ztrátě hrdla. Neměl ho však kdo popravit. Chlumecká katovna byla zase prázdná.
