Další aktivity / Evropský fejeton / Evropský fejeton 2003 /
Jiří Dědeček: Cizík
S krásným a slunečným koncem těch prodloužených
prázdnin se u nás na chalupě usídlilo
neznámé kotě. Protože bylo cizí, pokřtili jsme
je Cizík. Aby pochopilo, že u nás už je plno,
protože tam sídlí tlustá, mourovatá Růženka.
Cizíkovi to ale nevadilo, byl hravý, milý a laskavý,
trpělivě se nechal brát za kůži a vyhazovat
z okna a vracel se kudykoli — škvírou pode
dveřmi, větrací rourou digestoře. Rozhodl se,
že právě my jsme jeho lidé na celý život. Žena
sice tvrdila, že mu jde jen o to dostat se do
Prahy a tam že nás potom opustí a odhodí jako
vymačkaný citron, ale mně i tahle snaha byla
sympatická — tak cílevědomě jít za svým, to už
se dneska mimo Jana Kavana nikde nevidí.
Cizík zprvu nechápal, proč ho pořád posíláme
pryč, ale jak moje ruce, jež původně hodlaly
být surové, postupně něžněly, došlo mu, že
pod neprostupnou krustou se skrývá měkké
srdce. Pak už bylo hračkou vrážet mi do něho
šíp za šípem — uměl se dokonce nacpat do mezery
mezi střešními taškami a krovem a tam
potom žalostně mňoukat o pomoc. Několikrát
jsem kvůli němu na různých místech rozebíral
střechu. A tak jsem si říkal, že ho budu hodně
krmit, aby co nejdřív vyrostl a do žádné škvíry
se nevešel. Když jsem ho pak ale spatřil sedět
uprostřed dvora, obklopeného svěží zářijovou
travou plnou sedmikrásek, s hlavičkou na stranua slabomyslným výrazem v očích, už jsem se
ani neptal, kterého politika mi připomíná. Jen
jsem si vyčítal, že ho chci tak rychle zbavit dětství.
Byl dojemně jednoduchý a krásný. Zosobněné
štěstí. Parafrázoval jsem si v duchu slova
z deníku Pavla Juráčka, zda je dobré, aby se tak
čistá a šťastná bytost dožila smutné dospělosti.
Nežli mne však napadlo, jak ho v jeho vlastním
zájmu utratit, přijeli na návštěvu známí.
Říkali sice, že žádná koťata vidět nechtějí, že se
na ně ta zvířátka dívají prosebnýma očima bosenských
uprchlíků, ale Cizík se nedal zadržet.
Zatímco u nás mu Praha kynula jen v mlhavém
příslibu „někdy v září“, u našich přátel vytušil,
ano, nebál bych se říci vyrozuměl, že se vracejí
za chvíli. Usedl na klín dámě, a pokud vím, dodnes
se odtamtud nezvedl. Protestovala zprvu,
ať tu prašivinu dáme pryč, my jsme však zbaběle
Cizíka zapřeli, že není náš, ať si to s ním
nějak vyřídí sama. Ještě týž večer nám volal její
muž, že na něj manželka šišlá a krmí ho krůtí
šunkou.
Odedávna jsem byl přesvědčen, že když člověk
po něčem opravdu velmi touží (a je tudíž ochoten
pro věc i mnoho udělat, obětovat), nakonec
dosáhne svého. To by bylo, aby se osud
nepoddal, říkával jsem vždycky. Možná jsem
v posledních letech na svou víru trochu pozapomněl,
možná jsme na ni ve věcech veřejných
všichni dokonce tak trochu rezignovali. Ale
od toho právě existují kočky, aby člověku důležité
věci připomněly. I když jsou třeba cizí.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz