Další aktivity / Evropský fejeton / Evropský fejeton 2003 /

Iva Kratochvilová: Duševní vlastnictví a fenomén výletu

Nedávno proběhl mezinárodní den duševního vlastnictví. To mě zaujalo. A současně jaksi zneklidnilo.Ten fakt mě přiměl téměř nutkavě se zabývat tím, co vlastně ono duševní vlastnictví představuje. Zadala jsem si ten termín i v internetových vyhledávačích. A dozvěděla se, že „duševní vlastnictví jsou nehmotné statky, výsledky duševní činnosti“. Že jde o oblast pojmů jako průmyslové vlastnictví, autorské právo, registrace vzorů a licence technologií, patenty, ochranné známky, obchodní značka nebo např. softwarové pirátství. Dozvěděla jsem se, že duševní vlastnictví (chcete-li nehmotný majetek) začíná představovat stále významnější položku v podnikatelské bilanci různých firem. Že na toto téma existují mezinárodní konference, semináře, že jde o aktuální právní problém. No vida. Tak už vím. Ochrana času a práce kreativních lidí. Rozumím. Chápu. Ctím. Takže bych to téma v sobě mohla pěkně uzavřít. Jenže…
Při rozjímání nad termínem duševní vlastnictví se ve mně objevily ještě jiné představy a asociace. Doplňující pól toho vlastnictví mysli, které bývá právně ochráněno. Vize vnitřního bohatství, které k nám putuje bez striktních formulací a cestami mnohem méně vymezenými. Duševní vlastnictví jako niterné vlastnictví duše, její hlubinné poklady. Ty, které bývají předávány i zcela bezděčně a často bez odměny. Ty inspirující a často ve svém důsledku převratné podněty, které jste dostali úplně zadarmo.
A vzpomněla jsem si v tomhle kontextu na svého kamaráda Janečka. Kdysi mě vzal na výlet na Pálavu. Prakticky celý den pršelo, lozili jsme po kopcích promočení a splihlí jak myši, všechno bylo šedivé, zablácené — a taky naprosto skvělé! Výlet je prostě výlet. A tehdy mě, v autobuse zpět do Brna, zasvětil do své koncepce výletu. Výletu jako něčeho, co pomáhá dávat věcem jméno. Co pomáhá chápat, vnímat, vidět, naplňovat smyslem. Říkal tomu fenomén výletu. A aniž by to vůbec chtěl, tím okamžikem změnil můj život.
Když jedete na výlet, zpravidla přestáváte žít v minulosti i budoucnosti, přestanete se zabývat rozdělanými úkoly a opravdu se díváte, opravdu vidíte, nasloucháte, všímáte si. Výlet je v tomhle smyslu jakýkoliv akt nebo stav úplné přítomnosti. Je to moment zjednodušení, kdy znovu používáme smysly, abychom viděli, slyšeli a cítili. A odměnou je klid a pocit napojení na svět. Na les nebo ulici nebo město nebo vesmír. Výlet je stav neulpívání. Jakýkoliv stav, kdy vystoupíme ze svých myšlenek, vizí, představ, z omezení daných zkušeností. Je to moment otevření, kdy jsme ochotni a schopni přijímat nové, dívat se a učit se, překračovat spolu s vnějšími hranicemi své vnitřní hranice. Výlet nemusí být daleká cesta. Může to být okopávání záhonku, pokud jste osoba duševně pracující. Výletem může být cesta do večerky namísto obvyklého supermarketu (nebo naopak). Výletem v tomto smyslu slova může být sebemenší drobnost, která naruší zavedené rituály. Moment, kdy člověk dělá, co obvykle nedělává nebo na co by za jiných okolností nepřistoupil. Může jít o výlet do jiného myšlenkového, kulturního nebo duchovního systému. Nemusí to být změna místa. Výlet je prostě cesta někam, odkud zřetelněji vyvstává naše původní pozice.
Podnikla jsem od té doby mnoho výletů. Ten nejzásadnější trval pět měsíců a odehrál se v Lodži, popelkovitém a zahaleně krásném polském městě. Z polských rovin jsem jasně uzřela pahorkovitou siluetu jižní Moravy. Polská pohostinnost mi dala zprávu o naší uzavřenosti. Mí lodžští přátelé mi pomohli odkrýt nikdy nenazřené části mé vlastní duše. Ne proto, že by se chovali převratně jinak než mí přátelé brněnští. To já jsem se chovala jinak. Byla jsem totiž na výletě… Chtěla jsem se s jejich pomocí naučit jazyk — a naučila se mluvit. Chtěla jsem se naučit cizí řeč — a naučila se svou vlastní. Tenhle výlet byl v konečném důsledku víc seznamováním s hájemstvím mé vlastní duše než duše jazyka polského.
Po každém výletu se vracíme domů. Poláci na to mají skvělé slovo. Jejich „doma“ zní „u sebe“. Pokaždé když se vracíme domů, vracíme se k sobě. Zpět ke svému středu. BLÍŽ ke svému středu. Protože z dálky nejlíp vidíme svůj vlastní svět.
Našla jsem na internetu ještě jednu pozoruhodnou stránku. A při hovoru o duševním vlastnictví a fenoménu výletu vidím dobrou příležitost se o ní zmínit. Zjistila jsem totiž, že i knihy podnikají výlety. Pod heslem „Osvoboďte své knihy“ a „Udělejme ze světa knihovnu“ se vylíhlo hnutí Bookcrossing — neboli, cituji, „jednoduchý způsob, jak se podělit o svou knihu se světem a sledovat její cestu“. Zakladatelem a editorem stránek je jistý Ron Hornbaker. Stránka je inspirovaná sledováním cest tažných ptáků. Rona napadlo okroužkovat knihy. Ty, které už přečetl a dlouho ležely na poličkách. Nalepil do nich štítky, odnesl je na místo, kde by se podle něj mohlo knihám dařit, a vrátil jim svobodu, vypustil knihy do volné přírody. Kdo je najde, může dát Ronovi nebo některému z jeho následovníků na server zprávu o jejich pohybech.
Může se vám tedy přihodit, že zamíříte v parku k lavičce a posléze zjistíte, že ji sdílíte s knihou. Po jejím otevření objevíte vzkaz: „Zaregistrovala jsem tuto knihu na internetové adrese www.bookcrossing.com, abych mohla sledovat její cesty po světě. Prosím navštivte tyto stránky a dejte mi vědět, že jste knihu našli, potom si ji přečtěte a pošlete ji dál, aby z ní měli užitek další lidé. Děkuji Vám.“
Zaregistrovat knihu, označit ji a vypustit do světa. Zprostředkovat myšlenku, zážitek, pocit. Podělit se o vnitřní bohatství, o něco, co mě potěšilo, naplnilo, inspirovalo. To je poselství bookcrossingu. A jeho ctitelé zacházejí ještě dál. Hledají pro své knihy nejpříhodnější, nejvlídnější místa, přemýšlejí, kde knihu vypustit do světa, aby byla co největší naděje na její přežití a další šťastný život. Odvážejí knihy do míst, na které odkazuje jejich název, kam je situovaný jejich děj, odkud pocházel autor nebo kam se toužily podívat postavy příběhu. Odvážejí své oblíbené knihy na svá oblíbená místa v naději, že tím jedinečným spojením předají něco ze svého jedinečného světa. Posílají na výlet své knihy. Svou mysl. Svůj vnitřní svět.
Možná právě v tomto momentu ujíždí některým vlakem za svým novým čtenářem Máchův Máj. Uprostřed voňavých lánů si možná v letním parnu pohoví Salingerův Chytač v žitě. A poezie J. H. Krchovského bude nejspíš rozjímat na lavičce u Olšanských hřbitovů.
Z mého kamaráda Janečka, o kterém jsem vám vyprávěla, se postupně stává kněz. Dnes už jezdí častěji do Taize než na Pálavu. Ale fenomén výletu ctí neustále. Když mi ho vyložil poprvé,ještě budoucím knězem nebyl a o zdůraznění posvátného rozměru mu příliš nešlo. Navzdory tomu mi pomohl pochopit, jaký je rozdíl mezi profánními a sakrálními zážitky. Mezi těmi každodenně všedními a těmi každodenními, přesto dotýkajícími se nekonečna. A musím říct, že se mi líbí představa, že někteří mí jiní dávní přátelé, protože autory mnohých knih bych k nim ráda zařadila, kdybych je osobně znala, se dočkali tak výsostného práva, že zažívají realizaci duševního vlastnictví ve všech podobách. Že jejich knihy jsou opečovány právním systémem světským — a poklady duše v nich uložené se z paluby výletního parníku dotýkají nekonečna. Společně s námi, kdo v nich listujeme. A kdo jsme se, jako ony, vydali na cestu. Ať už nás na ni vyvezl kdokoliv.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz