Další aktivity / Evropský fejeton / Evropský fejeton 2003 /

Denisa Prošková: Titulovaná blbost

Kdo baží po vzdělání, měl by z bible vědět, že povýšení budou poníženi. Koneckonců i Mohamed pravil: „Má-li kdo ve svém srdci hrdost zvící rýžového zrna, do ráje nevstoupí.“ Měřeno touto moudrostí, budu po smrti v suterénu pekla čistit latríny.

Pocházím totiž z familie, jejíž členové oplývají mnoha tituly před i za jménem a zároveň projevují unikátní neschopnost shromažďovat a předávat příštím generacím jakýkoli druh majetku. Důkaz pravdivosti rodinného rčení „nejdřív metrák duchovna, potom sešup do hovna“ sahá až někam k českým bratřím. Prapraprabába Anna Hlavsová jako jediná ze vsi nekonvertovala ke katolíkům a pak při ideologické šťáře statečně zapekla Kralickou bibli do chleba. Za to jí sousedé nepomohli při požáru rodné chalupy a ona bídně dožila o žebrácké holi. Doma se o ní hrdě hovořilo jako o příkladu boje za vzdělání a střetu morálky a materiálna. Nejhojněji vždy, když nastal čas nadřadit duši nad tělo a vzdělání nad hlad. Třeba tenkrát, kdy už v baráku nebyla ani koruna a k tomu nám za dveřmi ukradli všechny zimní boty, takže jsme se už viděli, jak mrazy přecházíme v keckách.
V důsledku této výchovy jsem do kapitalistického režimu vstoupila rozpolcena. Mám být na své chytré, ale nepraktické předky pyšná, nebo se mám klonit k pravidlům tržního hospodářství a odvrhnout je dle poučky „co se neuživí, chcípniž“?
Nastoupila jsem na své první popromoční místo a začala se stále víc přiklánět k té druhé variantě. Moje srdce nejenže už neobsahovalo hrdost zvící rýže, nýbrž začalo strachy bušit, kdykoli středoškolsky vzdělaní kolegové zapředli řeč na téma, co má větší hodnotu: jestli vystudovat, nebo se vypracovat vlastní pílí. Krčila jsem se v koutku a tvářila se, že jsem se do areálu vysoké školy chodila po šest let toliko vyčurat. Že můj děda před válkou studoval u Švabinského, bych nepřiznala, ani kdyby mi opalovali chodidla letlampou. Kolem mých uší svištěly poznámky o učitelkách a lékařkách jakožto o titulovaných kravách, co furt bučí, že mají malé platy, ovšem o tom, co jim lidi nastrkají do obálek, neřeknou ani slovo. Úplně vážně jsem začala přemýšlet o tom, že si nechám na čelo obrovskými písmeny vytetovat větu „Ne, já skutečně nikoho z vás nechci přeskočit a nepasu po šéfovském křesle!“ Ten strach, že bych vynechala koloběh začátků od píky a chovala se nadřazeně (zejména v platových požadavcích), jim stahoval hrdlo jako záškrt.
Zvolna jsem se dostávala do rozpoložení, v němž se mi jevilo, že diplom a záznam v trestním rejstříku jedno jest, když si mě k sobě zavolala šéfová. Manažerka jak víno, kultivovaná a… jako dcera dominantního alkoholika a submisivní matky nešla na studia, protože „holce je to stejně k ničemu“. Na své místo se doškrábávala samostudiem při zaměstnání a dětech s nasazením padesátkrát vyšším, než jaké měli všichni s tituly v rozmezí čtyř kilometrů kolem ní. A co mi nevyprávěla… V prapočátcích její kariéry ji pozvali na víkendovéškolení. Paní, která měla na starosti prezenci, se zářivě usmála a přeuctivě se zeptala, jakým titulem ji mají ostatní oslovovat. Kápla božskou: žádným. „A od té chvíle,“ vzpomínala, „jsem se stala nejmenším hmyzem na tapetách komnat s jemně secesním vzorem, a kdybych se z místnosti do místnosti mohla pohybovat protékáním odpadovým potrubím, opravdu bych protékala. Všechno, co jsem do té chvíle dokázala, odpadlo jako hadí šupiny. Jako vrstva bláta, která odhalí, že to vlaštovčí hnízdo je vlastně úplně křehké. Zůstala zas jen malá holka, která se potajmu s baterkou pod peřinou šprtá slovíčka, aby nerozčílila opilého tatínka, že nedělá radši něco užitečnějšího.“
Dlouho jsme si smutně a mlčky hleděly do očí. Vybavil se mi můj profesor kreslení. Říkal nám mimo jiné, že malířky, které si pořídily děti, bývají obecně šťastnější než ty, jež se obětují umění. Ale hlavně nám předal zásadní poučku: že ležíme-li doma v posteli, můžeme si představovat, že zpíváme árie v La Scale, píšeme bestseller hodný Nobelovy ceny, vítězíme v rychlobruslení na olympiádě či vystavujeme obrazy v Louvru. Ale po probuzení se situace radikálně mění — nezazpívané písně, nevydané romány, neabsolvované závody a nenamalované obrazy NEEXISTUJÍ. Co existuje, jsou jenom mindráky. Buď z neodvedené práce, nebo z nevystudovaných škol.
A jaké z toho plyne ponaučení? Inu, jsou hned dvě.
Dokud si budou středoškoláci léčit komplexy na vysokoškolácích a vysokoškoláci nadřazovat diplom nad práci, dotud budou mít čerti v pekle latríny čisté jako sklo.
A to druhé? Titulovaná i netitulovaná blbost jsou si rovny.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage