Jos. Lada /

Ukázka z knihy

Lada stranickým funkcionářem

Roku 1911 začala bohémská parta okolo Jaroslava Haška vyhledávat Zvěřinovu restauraci na Královských Vinohradech. Stála na Korunní třídě a říkalo se jí Kravín, neboť byla postavena na místě starobylého statku pocházejícího prý až ze dvanáctého století. Měla sehrát znamenitou roli v založení snad nejkurióznější strany v české politicko-dadaistické historii. Roku 1911 byly vypsány volby do vídeňského říšského sněmu a jeden z Haškových nejbližších přátel, úředník techniky Eduard Drobílek přišel na nápad založit k volbám novou stranu. Zamiloval se totiž do dcery restauratéra Zvěřiny, jehož podnik stál stranou předvolebních agitačních vystoupení, která se odehrávala v okolních konkurenčních a z voleb profitujících vinohradských hospodách. Měl tehdy nápad, který Jaroslav Hašek rozvinul a začal prakticky realizovat založením Strany mírného pokroku v mezích zákona. Současně byl ustanoven i výkonný výbor této veskrze dadaistické strany a v Kravíně byl vylepen Manifest strany. Výkonný výbor se na jeho znění usnesl v dubnu 1911, podepsali jej: Eduard Drobílek, Josef Skružný, inženýr Kún, Dreischuh, Josef Lada, dr. Novák, Jaroslav Hašek, dr. B. Šmeral, JUDr. Slabý (policejní komisař) a Emanuel Škatula. Účast řečnicky nepohotového Josefa Lady ve výboru může poněkud překvapit, podobně jako účast významného sociálnědemokratického politika a znamenitého řečníka Šmerala (ten bude za deset let jako bolševický emisar ve službách Moskvy centrální figurou Ladovy ironie a jeho karikaturistického umu v Českém slově!).
Manifest je vyznáním pokroku, který se má uskutečňovat postupně, evolučně a cestou nenásilnou. Tak jako prý kdysi vznikala Amerika, neboť nejprve bylo potřeba zemi objevit. „Potom bylo třeba nejprve vyhubit Indiány, zavésti otroctví, a tak zavádět všude pokrok,“ praví se v Manifestu, pod který se Lada podepsal.
Termín voleb se blížil, a proto následovaly další aktivity a také se objevily plakáty s volebním programem, který měl svou mimořádností přilákat co nejširší obec voličů. Ještě v červnu 1911 plakáty Strany mírného pokroku v mezích zákona lákaly voliče sliby, které se zdály snadno splnitelné: „Zvolíte-li našeho kandidáta, slibujeme, že se ohradíme proti zemětřesení v Mexiku. Kdo dá hlas, obdrží malé kapesní akvárium.“ Potom se nabídka výhod a možností zvýšila, to už byl jediným kandidátem za stranu Jaroslav Hašek. V červnu, když bylo po volbách, uveřejnily Ladovy Karikatury článek Františka Gellnera o Haškově straně a kandidatuře: „Na Vinohradech kandidovala Strana mírného pokroku v mezích zákona, domáhající se znovuzavedení otroctví, postátnění domovníků a jiných hluboko zasahujících reforem, spisovatele a bývalého redaktora Světa zvířat pana Jaroslava Haška, který obdržel vskutku šestnáct hlasů.“
S Františkem Gellnerem, pobývajícím často v Paříži, se Lada osobně seznámil někdy v době založení strany, neboť v Ladově pozůstalosti se zachoval básníkův dopis z roku 1911: „Vystoupím na nádraží Františka Josefa (teď se snad jmenuje Centrální). Pro poznání Vám posílám svůj portrét. Jsem docela oholený, nosím brejle, slaměný klobouk, proutěný kufřík v ruce a svrchník, světlých vlasů i pleti, asi 180 cm vysoký, kdybych Vás neviděl v sobotu, přijdu k Vám v neděli, až si vyhledám byt. V úctě Gellner.“
V čase Karikatur byla Ladova spolupráce s Haškem snad každodenní a redaktor měl na spisovatele velký vliv. Snad právě z této doby se datuje legenda, že Ladovo působení na Haška bylo tak příznivé, že dokonce méně pil a více pracoval.
„Zeptali se na to Lady a ten odpověděl: To není vůbec pravda. Naopak. Hašek pořád něco psal a já mu říkal: Nech už toho a pojď do hospody. A Hašek se bránil: Ale já mám rozepsanou povídku a nemám k ní konec! A já zas: Jakejpak konec, vem sekyru a všechno pomlať! A tak — dodával Lada — všimněte si, že všechny Haškovy povídky z té doby končí tím, že někoho zabil sekerou… Ale že by míň pil, to teda ne!“
Uříznutou hlavou končí Haškova povídka U holiče, publikovaná v červenci 1911, a s uříznutou hlavou končí také hlavní postava povídky Svědomitý cenzor Svoboda z června 1911. Zabitím sekerou žádná známá Haškova povídka nekončí.
Ve spolupráci Lada–Hašek právě onoho idylického roku 1911 došlo k povážlivé trhlině. Lada totiž v Karikaturách z 16. června 1911 uveřejnil povídku z cyklu Dobrý voják Švejk pod názvem Švejk stojí proti Itálii. Hašek na nápad se Švejkem přišel někdy v květnu téhož roku. Když přišel opilý domů, stihl si na papírek zaznamenat nápad, který se mu zdál velice důležitý. Nápad měl titul Pitomec u kumpanie. Hašek cítil, že jde o víc než pouhý nápad na povídku a začal psát pokračování. Lada zveřejnil první tři pokračování, ale Hašek poskytl další pokračování Dobré kopě, humoristickému časopisu, tedy konkurentovi Karikatur. Lada reagoval tím, že dal napsat pokračování, v němž nechal Švejka zahynout, tento text byl ale téměř celý cenzurován. Taková je tedy stručná historie první ještě předválečné verze Švejka, figury, která Haška a Ladu na krátký čas znepřátelila.
Možná že Haškův podraz Ladu na čas odradil od další spolupráce, jisté ale je, že jeho spolupracovníkem a přítelem se právě v té době stává Josef Skružný, který byl mimochodem rovněž členem výkonného výboru Strany mírného pokroku v mezích zákona. Lada se s tímto redaktorem Vilímkových Humoristických listů znal již z dřívějších let. Lada v Humorech již publikoval, ale potom byl donucen spolupráci ukončit, neboť si s majitelem časopisu, nakladatelem Vilímkem nikdy příliš „nepadl do noty“.
Lada na změnu redakcí a zaměstnání vzpomíná v Kronice, ale jen velice kuse: „Na podzim roku 1911 přestaly vycházet barevné Karikatury a brzy potom vzdal jsem se i redaktorství malého vydání. To už jsem měl ještě pevnější místo v Humoristických listech, maje na své straně přízeň redaktora Skružného, jenž musil občas svádět s Vilímkem půtky o mé spolupracovnictví. Vilímek mi totiž nikdy nepřál. Nebyly mu mé kresby dosti ulízané a ‚propracované‘, na což kladl vždycky velký důraz. Skružný mě však držel zuby nehty, neboť jsem mu pomáhal smolit vtipy a návrhy k obrázkům malířů, kteří se nevzmohli ani na drobný nápad. (…) Skružný dělal dlouhá léta časopis téměř sám, za podmínek dosti nepříznivých, a je věru s podivem, že to tak dlouho vydržel. Na listu nebyl vůbec podepsán. Pro Humory jsem kreslil většinou kresby nepolitické, celostranné, jednotlivé výjevy i cykly s nápady mnohdy excentrickými. Po odchodu z Karikatur začal jsem brzy také kreslit zvířata. Jednou mi dal Skružný nakreslit obrázek spící dívky, kterou smějící se kráva šimrá pod nosem špičkou ocasu. Dívka ze spaní pištěla: ‚Ale, Arture…‘ Obrázek se čtenářům líbil, a proto mi redaktor dával napříště kreslit více motivů se zvířaty.“
Redaktor asi netušil, že se významně podílí na vzniku příští legendy „malíře zvířat“. Josef Lada právě v čase, kdy jeho dílo dostává impulzy a opravdové základy, mění také techniku, přestává kreslit perem a přechází na jemnější štětec. Redaktor Humorů Josef Skružný působí v tomto procesu jako prvotní hybná síla a také anděl strážný, neboť Ladova osobnost byla komplikovaná a nevypočitatelná, dokázala se projevit ve směru kladném i záporném. Arne Novák o Skružném napsal, že to byl „vtipný samouk, který do omrzení využitkoval rámcové figurky Venouška Dolejše a Venouše Huňáčka“. Bylo to kritické a jistě i spravedlivé ocenění literáta Skružného, ale pro Josefa Ladu, který byl ještě stále na začátku své karikaturistické „kariéry“ (o umělecké dráze prozatím nemluvme!), to byl společník velice užitečný.
Ladu a Skružného v roce 1911 si můžeme představit jako dvojici vytrvalých společníků, dva muže, které spojuje společná představa o humoru a kteří mají nadhled nad událostmi, jichž jsou pohotoví glosátoři. Oba ví o všem, co se v kultuře děje. Chodí do divadla na premiéry. Ladovi, který byl naposledy v divadle kdysi v dětství v rodných Hrusicích a na představení kočující herecké společnosti, se otevírá svět do té doby neznámý. Byly to nicméně Ladovy vrozené indispozice, které zabránily dalšímu „růstu“ této bizarní dvojice divadelních kritiků, jak Lada sebekriticky přiznává v Kronice: „Působila vrozená neurastenie, že jsem nevydržel ani chvilku v klidu, šil jsem sebou stále jako švec a také jsem byl náchylný k všelijakým jiným nezbednostem. V kavárně jsem občas mimo všechno nadání a nechtě svrhl prudkým nervózním pohybem sklenici s vodou a v divadle nehybně sedět bylo mi utrpením. Moje pohyby byly neovladatelné a zbrklé. Jednou jsem si chtěl narovnat cvikr, ale vrazil jsem do něho tak prudce, že mi z nosu sletěl dolů, z druhého balkonu na první, naštěstí do chodbičky mezi sedadla. Ke konci aktu honem jsem pro něj běžel, ale biletářka mě tam nechtěla pustit. Předně proto, že jsem neměl lístek na první balkon, za druhé, že jsem jí neřekl, proč tam jdu, a hned u vchodu lezl po čtyřech, abych cvikr spíše nalezl. Jindy jsem zase svůj sametový klobouk, jenž mi spadl z klína na zem, otloukal klidně o balkonové pažení jako někde v zaplivané hospůdce. Omlouvám to jako projevy sangvinického temperamentu. Nevhodnost těch počinů uvědomil jsem si vždy pozdě.“
Lada asi nebýval tím nejpříjemnějším společníkem, což pro přátele Haška a Skružného muselo být zklamáním. Ale právě Skružný si Ladu velice oblíbil a brával ho také na premiéry svých divadelních her, ačkoliv ani to se neobešlo bez malých nepříjemností. Když cestovali do divadla do Plzně, Lada potají vypil lahvičku koňaku, kterou mu Skružný svěřil do úschovy, a potom v divadle nevydržel sedět na místě. Z lóže odešel tak energicky, že mu zůstaly v rukou dveře. Jindy při společné cestě do Drážďan cestovali první třídou a Skružného překvapilo, že na každé stanici přednostové stanice pozorně nahlížejí do okna jejich kupé. Skružný si myslel, že ho považují za „generála v civilu, diplomata nebo ministra. Když mi to opakoval několikrát, vyvedl jsem ho z bludu a prozradil mu: ‚Bodejť bychom nebudili pozornost přednostů, když na každé štaci vypláznu jazyk!‘“ Také zde se Lada projevuje jako žák Haškův a věrný stoupenec Strany mírného pokroku v mezích zákona a také jako ztělesnění humoru, kterému dnes říkáme dadaistický: měl totiž v sobě osten revolty, anarchistického nesouhlasu nejenom s měšťáckým a buržoazním světem, ale také se vším, co ctilo hodnoty a řád. Připouštím ale rovněž, že to, čemu jsme někdy po ránu ochotni říkat dadaistický humor, může se již v poledne jevit jako pouhé drzé gesto, klukovina nevycválaného venkovana. A večer to docela dobře může být autostylizace do jedné z figurek Josefa Skružného, která si může ledacos dovolit, kritizovat věci nejvážnější a pouštět si hubu na špacír pod slupkou „fingovaného, nedorostlého uličnictví“, jak trefně postavu Venouška Dolejše-Huňáčka charakterizoval J. A. Novotný.
Centrum Ladovy práce výtvarné se v roce 1911 přesouvá do Humoristických listů. Karikaturistovi k dokonalosti nechybí téměř nic, ale umělec, který je v něm přítomen, své tematické okruhy stále hledá a dík liberálnímu ovzduší v Humoristických listech je také nalézá. Najde je ve světě zvířat, která se chovají a jednají jako lidé, a také v dalším námětu, který umělce později proslaví. Roku 1911 totiž v Humoristických listech zveřejní barevnou kresbu Panorama bitvy u Zeleného věnce v Zadní Krcanině. Veřejnost má před sebou další obrázek rvačky v hospodě. Proti předchozím pokusům na dané téma je tato verze hospodské tancovačky, která přerostla pranici, mnohem dokonalejší. Především má početnější komparz. Od pozdějších a mnohem vypracovanějších obrazů na týž námět se toto panorama bitvy liší v mnoha ohledech, především stylem. Na tomto obrázku vidíme, jak v Ladově kresbě ještě stále doznívá secese, je pojata sice již „moderněji“ a ve zjednodušené, „naivistické“ předělávce, ale stále převažuje. Na rozdíl od pozdějších obrazů se tento neodehrává ve vesnické hospodě, ale někde ve městě na periférii. To je rozdíl důležitý a zásadní, neboť nechybí jen rázovité typy vesničanů, ale především atmosféra takové rodové pospolitosti a srdečnosti, která nevylučuje ani místní občanskou válku. Facky a rány pěstí sice jen lítají, ale pere se dělnický proletariát a drobné úřednictvo. Je zde plno postav a tváří, ale chybí typy, všechno je jaksi příliš davové a málo individuální. Dobře to vystihl ve své stati Příbuzné rysy Alšovy a Ladovy ilustrace Josef Javůrek, když napsal: „Karikaturista představuje ve svých kresbách ne individuální osoby, ale lidský typ určený společensky, psychicky i fyzicky a hledá pro něj vnější tvář. Tato typizace bývá často povrchní klišé, kterého používají celé generace kreslířů, především při zobrazování politických odpůrců. Takové jsou v počátečních Ladových kresbách typy velebníčků, socanů, agrárníků, pánů radních z mladočeského tábora, postavy vládních úředníků, český Vašek i německý Michl. Tedy typy, které dostávají téměř stejnou podobu u všech přispěvatelů Karikatur. Společná je s nimi i určitá zloba ve výtvarném výrazu, tak cizí pozdější Ladově tvorbě.“
Důležitý není ani tak fakt, že jsou to „lidové městské typy“ a zajisté také typy, jimiž se má demonstrovat českost a rysy (třeba jen pomyslné) národního charakteru, ale důležitější je právě ona „zloba“, která v Ladovi zůstala možná jako pozůstatek anarchistického myšlení a představ o zlu jako podstatě světa, které je třeba neustále pranýřovat a také vymýtit a třeba i vypálit. Kvalitativní rozdíly kreseb z této doby jsou zcela zřejmé, vysoká technická zručnost a často i bravura na straně jedné a klišé a občas i neumělost na straně druhé, ty prozrazují, že tento výtvarník se k vlastnímu výrazu (umělectví) těžce propracovává. Lada věru nebyl geniální dítě, které v deseti letech ohromuje dospělé a v patnácti končí, on právě naopak se musel k mistrovství prokreslit nekonečnými hodinami u pracovního stolu. Tak ho také znali nejbližší přátelé a známí. Nebyl jim dán dramatický pohled na umělce, jak s paletou, štětcem anebo barvou přímo z tuby vede svoji bitvu s malířskou hmotou, střídavě odstupuje od štaflí a zase se k nim vrhá, osvícen nápadem, který je geniální. Skutečnost byla daleko prozaičtější a dosvědčují to pamětníci, filmy i fotografie, když evokují postavu muže skloněného nad papírem na stole: píle a vytrvalost, která vítězí.



Život bohémský

V roce 1912 Lada začíná spolupracovat s časopisem Kopřivy: hojně tam přispíval, ale nikdy se nestal jeho redaktorem. Lada žije „na volné noze“ životem bohémským. Vzpomíná na list pouze v dobrém: „Na počátku roku 1912 začal jsem také přispívati do sociálnědemokratických Kopřiv, jež byly asi stejného vzhledu jako národně-dělnické Karikatury, ale v satiře byly mnohem útočnější. Barevně také pestřejší, neboť byly, mimo černou, tištěny ještě dvěma barvami. Do Kopřiv jsem častěji kreslil obrazy přes celé dvě vnitřní strany. Tyto kresby byly u čtenářů velmi oblíbeny. Bývaly na nich rušné scény, plné pohybu a překotného zmatku, a všechno, co zobrazení mluvili, bylo po americkém způsobu vepsáno do balónků, jež splývaly s ústy mluvících. Zde jsem nebyl nikterak omezován ani ve výtvarném projevu a Kopřivy byly přístupny i ostatním malířům, kteří se snažili vytvořiti českou satirickou kresbu vyšší úrovně.“
Pro děti Lada vytvořil ilustrace Pohádek, které napsal Karel Vika. Osmnáct černobílých a pouhé tři barevné kresby, které kniha obsahuje, jsou secesně stylizované, ale nad tuto stylizaci Lada dokáže prosadit své originální vidění a dostat se tak nad rámec stylu, který se sice stal již dávno internacionálním, ale je téměř pro dvě generace umělců passé. Jako malíř zde dokázal jednoduchými prostředky vyjádřit, že nikoli z idyl, ale ze strašidelností a hrůz jsou tkány pohádkové příběhy. V Ladově díle toto lpění na secesním dekoru vypadá jako přešlapování na místě a určitá rezignace, ale malíř stále hledá a určitou výtvarnou volnost nachází v kresbách, jimiž doprovodil Bitvu u Košťálova od Venouška Dolejše. Kniha obsahuje osmdesát sedm kreseb, které autor vytvořil v duchu naivně dětského „kreslení“. Všechny tvoří velice bizarní celek, zcela v duchu Dolejšovy literární předlohy. Je to také Ladův návrat do dětství a v tomto smyslu knížka plná dobrodružství, kouzel a humoru. Nebylo divu, že kniha se stala velice populární, a populární byli také její dva hlavní protagonisté, Venoušek Dolejš a Stázička, dva dětští hrdinové, kteří touží podobat se dospělým. Obě knihy — Pohádky i Bitva u Košťálova — jsou vlastně pohádkové. Jsou plodem přátelství Josefa Lady s Karlem Vikou a Josefem Skružným. Oba jsou literáti a redaktoři, oba jsou o celou generaci starší. Ladovi generační odstup nevadil a právě s těmito přáteli prožíval celé týdny a měsíce předválečných let. Říká se také často, že to byly roky v podstatě bezstarostného života, roky bohémské. Ve srovnání s tím, co mělo následovat, to zajisté byla idyla, ale často také boj o přežití, záleží na úhlu našeho pohledu. Něco málo z těchto let zachycuje Lada ve své Kronice, další Karel Vika ve svých memoárech Ze staré zlaté Prahy.
Bohémství nejlépe kvete v hospodách, v Praze jich bylo bezpočet, ale spisovatel Karel Nový, pamětník oněch ča-sů, vzpomínal v Literárních novinách (1958) především na restauraci Kopmanka na Starém Městě, kde se roku 1912 bohéma scházela nejraději: „Z Montmartru byl Hašek často vyhazován, kdežto tu byl přijímán se slávou, a tak často, s landveráckou čepicí na hlavě a se starou vintovkou v pravici, falešným, ale nadšeným hlasem zpíval: Jenerál Windischgrätz… Josef Lada, spíš útlý jinoch než muž, se skřipcem a s dýmkou s dlouhou troubelí — nechával si ji jako štamgast v Kopmance — na rozdíl od jiných nikdy nehlučel a zůstával střízlivý, jen se rád smál, hlavně Haškovi, a ve svůj čas zmizel, aby druhý den mohl pracovat. Byl pilný jako mravenec.“ Jinými slovy: bohémství může být také střízlivé a pracovité.
Umělecký historik a kritik V. V. Štech v knize V zamlženém zrcadle píše, že umělci a hlavně studenti uměleckých škol s oblibou chodili do kavárny Union. „Další stanicí byla Petříkova vinárna na Perštejně, kde se opět mluvilo a zpívalo. Tam přicházel obvykle Hašek, často, často s Josefem Ladou, a denně zasedal starý jejich druh Kuděj, noblesně tichý, mírně melancholický…“ Karel Vika ve svých pamětech píše, jak kdosi obdaroval Haška obnošeným oblekem a potom ještě společně s Ladou šli na Malou Stranu do hospody U Brabantskýho krále (kam chodívali jen zřídka) zapít tu šťastnou událost. „Pořád cestou obdivujeme Haška, jak mu vše padne. Lada ho začíná titulovat pane doktore a Jarda se jen uculuje. U Brabantskýho krále si dáme pivo a každý dva syrečky, potom ještě jedno pivo a ještě jedno, a když chceme už jít, Hašek se rozlítostní: ‚To mi, kamarádi, nedělejte! Já mám takovou radost nad tím novým Haškem, že dneska všechno platím.‘ A Lada se táže prozíravě: ‚Kolik na to máš?‘ Hašek se začíná šacovat. ‚Ježíš máňa,‘ začne pojednou, ‚vždyť já v těch starejch šatech nechal všecky svý peníze.‘“ Vika s Ladou tedy musí zaplatit útratu napolovic.
Vikova vzpomínka asi nejpřesněji zachycuje rozdílnou letoru Haškovu a Ladovu. Pro Haška byl Lada dlouho jen další hospodský kumpán, časem ale pochopil, že v tomto mladíkovi se skrývá chytrý venkovan a poctivec, který neumí a ani nechce žít na dluh a ze dne na den jako pražští bohémové ze společnosti, která spisovatele obklopovala. Mezi Haškem a Ladou je již tehdy cítit určitý odstup. Byl oboustranný, ale Haškův životní styl způsobil, že neuměl rozeznávat duchy a hodnoty, nepomohla ani jeho velká inteligence a intuice. Rozeznat v Ladovi výtvarníka originálnějšího než ti druzí nebylo Haškovi souzeno. A tak se stalo, že povídkovou knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky vydává Hašek s ilustracemi Karla Stroffa. První výtvarné zviditelnění Švejka nevytvoří Lada, přestože byl redaktorsky u toho, když vznikal!
Bylo by asi nanejvýš vhodné přiblížit si víc tohoto Ladova konkurenta v oboru švejkovském, malíře a kreslíře, považovaného kdysi za osobnost a skutečnou výtvarnou veličinu. Živil se velmi dobře jako karikaturista a ilustrátor. Kresby k povídkám o Švejkovi jsou opravdovými „perovkami“, udělal je v duchu své karikaturské machy a ilustrátorské manýry. Asi jak nejlépe uměl. Jestliže výsledek jeho námahy a snahy pokládáme za katastrofální, je to proto, že mu chyběla lehkost i schopnost vcítění, když svým těžkopádným akademickým stylem vytvořil figurku blba v nepadnoucí uniformě a obrovských botách a s tváří jednou bláznivě rozchechtanou, podruhé s mefistofelovským úšklebkem. Jak na tento výplod reagoval Lada, nevíme, asi nijak, celá věc byla nedůležitá. Nic nezpozoroval ani bystrý a pohotový Hašek: kniha u čtenářů příliš nezabrala. Spisovatel by v opačném případě jistě promptně napsal celý regál knih se Švejkem na pokračování. Asi by byly bez ilustrací, protože Hašek nepsal pro výtvarníky. Nezajímal ho nikdy poměr obrazu ku textu a ideál bibliofilsky krásné knihy. Ale ani v časopisech nepočítal s ilustracemi, neboť psal rychle a rozhodoval se u hospodského stolu. Byl zde nicméně Karel Stroff, na jehož slovo se v redakcích humoristických časopisů dalo, malíř a kreslíř, který Ladovi nepřál, a právě naopak mu škodil, kde mohl. Lada se o tom v Kronice rozepisuje poměrně obsáhle.
Karel Vika byl sice literát a humorista úrovně velice kolísavé a nikdy zcela vynikající a Haškovi se nemohl rovnat, ale měl rád Ladovy ilustrace a jaksi intuitivně mu dával přednost před Stroffem, o němž ve svých vzpomínkách Ze staré zlaté Prahy napsal: „Jeho veselé kresby a také jeho divoké akvarely mu získaly zástupy obdivovatelů. Několik let dominoval i ve vídeňské Muskete a měl objednávky i do Ameriky. Tak zpyšněl, že všecko jiné mu bylo ‚póvl‘, myslil, že snad bude prvním malířem v Čechách, když ne v Evropě, a najednou přišla světová válka a Stroffa byl konec. Ještě než zemřel, byl docela bez obdivovatelů.“ Musíme si uvědomit, že karikaturisté byli vlastně světem sami pro sebe. V Praze měli vlastní hierarchii, ale jinde neznamenali nic, a tak pošilhávali po Vídni a revue Die Muskete, která jim občas nějaké kresby uveřejnila. Ještě výš a pro české karikaturisty nedostupnější byl mnichovský Simplicissimus.
Cesty umění tehdy vedly mimo Prahu a Mnichov. Také těžiště tehdejšího moderního umění bylo zcela jinde než v znešvařeném karikaturistickém světě. V Praze se na podzim v roce 1912 koná druhá výstava Skupiny výtvarných umělců, na níž vystavuje výkvět českého kubismu a expresionismu. Jsou zde vystavena také plátna Picassova, Derainova a Frieszova společně s velkým souborem maleb německých expresionistů (Heckela, Kirchnera, Müllera a Schmidt-Rottluffta) ze skupiny Brücke. Současně s touto výstavou je v Praze zahájena druhá výstava skupiny Sursum. Členové skupiny a její blízcí spolupracovníci jsou Ladovi přátelé a známí z kavárny Union, spisovatelé jako Františk Langer a V. V. Štech, malíři a karikaturisté jako Vratislav Brunner, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela a Josef Čapek. Lada se ale drží stranou. Nezajímá se o modernu, a i kdyby se zajímal, nemá vlastně ani co nabídnout. Nemaluje obrazy, nesochá, nevytváří originální grafické cykly, a dokonce nekreslí ani kresby, které by jako samostatná díla byly vhodné k vystavování. Všichni jmenovaní výtvarníci a Ladovi známí měli tehdy ctižádost daleko větší a chtěli prorazit na obou frontách jako malíři i karikaturisté. A tak v onom čase experimentují s expresionismem i kubismem, zkouší všelico, ale vytvoří jen málo, s výjimkou Josefa Čapka, který namaluje právě tehdy své nejlepší obrazy.
Něco se však i v tomto pro Ladu nikterak převratném roce 1912 změnilo k lepšímu. Díky časopisům, jako byly Karikatury či Humoristické listy, začíná být Lada poměrně známým karikaturistou. Lepší se také jeho hmotná situace, takže si může v Dittrichově ulici, v domě, kde bydlí, pronajmout větší byt, což dokáže ocenit i jeho přítel Jaroslav Hašek. Ten poté, co opustil rodinu, přespává u přátel, v krátkodobých podnájmech a také v redakci Světa zvířat (koncem roku 1912 se stává redaktorem tohoto časopisu). Snad právě v tomto roce přátelství Jaroslava Haška a Josefa Lady vrcholilo a dosáhlo svého zenitu. Pokud ovšem možno nazvat přátelstvím vztah mezi spisovatelem, který si potrpěl spíše na kumpány (zatímco ke kamarádům a nejbližší rodině dokázal zachovat kosmicky ledovou distanci), a malířem, jenž poměrně brzy pochopil rovnici, že nikoli přátelé, ale pracovitost rovná se štěstí. Výměna bytu (byť v rámci jednoho domu) byla prvním krůčkem k němu: „V tom jednopokojovém bytě jsem bydlil asi šest roků. Potom se mé příjmy natolik zlepšily, že jsem si mohl pronajmout v nižším patře téhož domu byt o pokoji, kuchyni a koupelně pod uzavřením, takže se už nemuselo na mne dvakrát zvonit jako dříve. Tu kuchyni jsem nabídl Haškovi ke stálému pobytu zdarma, ale tehdy ji odmítl hrdým poukazem na to, že právě dostal místo redaktora v časopise Svět zvířat se stravou i bytem. Do té doby byl Hašek živ jen z honorářů za své nesčetné a bez námahy psané humoresky. Na jeho skromné požadavky to dávno postačilo.“
Lada je ve své memoárové Kronice na více místech nepřesný. Ještě na začátku roku 1912 byl Hašek redaktorem Českého slova, měl tedy stálý příjem a navíc i četné honoráře, neboť publikoval ve více novinách a časopisech.
„Zpočátku byl Hašek s místem velmi spokojen. Aspoň se tak tvářil, když mě přišel asi za čtrnáct dnů navštívit. Vůbec dělal dojem pána oplývajícího blahobytem. Usadil se pohodlně do proutěného křesla, ulomil si z něho kus prutu a šťáral se jím tak nonšalantně, že jsem v jeho přítomnosti pociťoval pomalu rozpaky. Na otázku, jak se má, odpověděl, že moc dobře. Všecko prý má v bezvadném pořádku, plat, byt, stravu, nechybí ani vlídné zacházení. ‚Jenom okno v mý ložnici musí být celou noc otevřeno,‘ dodal jaksi rozmrzele. Bylo v lednu, tuhé mrazy. Považoval jsem toto opatření za podivínské zařízení Haškova šéfa a řádně mne to dopálilo. ‚Mno, ale já jsem proti tomu dostatečně vopatřenej,‘ konejšil mě Hašek. ‚Já mám peřinu a deku pod sebou, peřinu a deku na sobě, tři polštáře pod hlavou, na nohách teplej fusak a mimoto spím eště v těžkým vovčím kožichu!‘ ,No a proč, ke všem čertům, musí bejt to vokno celou noc votevřený?‘ zeptal jsem se rozhořčeně. ‚Ty vole! Dyť bych se v tom upek!‘ odpověděl Hašek. Nu byl jsem z toho, jak se říká, jelen. Hašek se měl tehdy u Fuchse dobře, ale dost jednotvárná práce ho brzy přestala bavit, a tak si ji hleděl trochu zpříjemnit na účet svých kamarádů. Tak napsal do Světa zvířat naivní verše asi ve slohu Skákal pes přes oves a pod básničku podepsal mne. Za nějaký čas jsem zjistil, že jsem zase, nevěda už o tom, přeložil jakýsi přírodopisný článek z maďarštiny. Z této řeči znal jsem jen trochu běžných pozdravů, jimž mne v mých dětských letech naučil u nás na vsi starý Lada-Uher. Tedy nová haškovina. Ale já se s článkem sem tam před známými nestydatě pochlubil.“
Bylo by možná zajímavé porovnat, do jaké míry se tyto naivní dětské říkanky z pera Jaroslava Haška liší od těch, které v roce příštím budou publikovány v knize Kalamajka. I zde bude autorem Hašek, i když to v knize nebude uvedeno: tedy jakási půjčka za oplátku. Pod jménem Lada jsou básně a články, které nenapsal, a naopak v malířově knize Kalamajka jsou básně, hádanky a průpovídky, které napsal Hašek.
Hašek jako mystifikátor byl neúnavný, ale měl v tomto směru zdatného spolupracovníka v Ladovi. V jednom z dalších čísel uvedl pod Ladovým jménem dokonce překlad z permjakštiny, takže malíř zažil v jedné restauraci trapnou scénu, když se k němu hlásil jeden z mála znalců tohoto jazyka. S trapasy musí každý mystifikátor počítat. Problémy však byly vyváženy klady a těmi byly zajisté honoráře za překlady i původní věci podepsané jménem Josef Lada, mystifikace fungovala bezvadně jen tehdy, když měl kdo vybírat peníze v pokladně. Ale říká se, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ozývají se čtenáři a vydavatel začne tušit, že s časopisem to není tak úplně v pořádku.
Hašek sice píše dál a vymýšlí další pseudovědecké články, také názvy „objevených“ zvířat, a je-li potřeba, dokáže padělat i rodokmeny psů, ale byla zde hodina zúčtování, a když si to vydavatel listu všechno sečetl a zvážil klady a zápory, došel k názoru, že další působení Haška v redakci Světa zvířat není úplně nezbytné. Hašek dostal vyhazov.
V listopadu roku 1912 umírá Ladova matka. „Bylo jí osmašedesát let. Sestra Marie jako snacha kostelníkova měla povinnost každou sobotu uklízet v kostele. Matka ji v této práci někdy zastala a při jednom takovém úklidu byla stižena záchvatem mrtvice. Odnesli ji do bratrova bytu, kde se už k vědomí neprobrala. V pochmurné deštivé podzimní neděli jsem spěchal k domovu, abych matku zastihl ještě naživu, ale ona mne už nepoznala, jenom jednu chvilku, když jsem tak na ni promluvil, pohybovala před sebou rukou, jako by dělala křížek. Asi za týden po záchvatu zemřela, neustále slzíc a plačíc.“

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz