Komárek Stanislav / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z ledna 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
čtvrtek 1. lednaNový rok v Istanbulu – vcelku žádná velká událost, byť národní svátek, zavedený ale až ve 20.století. Turecko mezi Vánocemi a Novým rokem je okouzlivé – je sice jen asi tak 5-10 stupňů Celsia, ale v poledne příjemně svítí slunce a rozptyluje mráčky nad Bosporem, sem tam kvete nějaká květina, růže, kosatec či narcis, v lesích a parcích i ledacos jiného, trávníky, pole a lesní podrost jsou smaragdově zelené. Nad mořem krouží spousta ptáků, kteří tu zimují, když je slunce vysoko, vidí se i čmelák nebo motýl. V městské fauně převládají lidé – v kožených bundách a čepicích. Krom několika ozdobených umělých stromků a jiných importů ze západu po uplynulých Vánocích není stopy – je to zde událost asi tak významná, jako v Praze ukončení Ramadánu. Na „půlnoční“ jsem byl v osm večer v jednom z katolických kostelů, vedeném italskými františkány – liturgie byla směsí latiny a západních jazyků, publikum také. Čeho je málo, je dojemné a hodné pozornosti. Už před bohoslužbou jsem potkal muslimku, zapalující svíčku Panně Marii – ta je tu neobyčejně populární, jeden z mých známých nosí v peněžence, tam, kde bývají u nás fotografie manželky a dětí, obraz její a Atatürkův. Islám má ženských figur k uctívání poskrovnu. Oproti západní vánočně-silvestrovsko-novoroční komerční orgii je tu klid a mír. Přátelé dervíši pořádají se stejnou pravidelností jako jindy zikir, mystickou seanci se zpěvy a holotropním dýcháním. Je tedy Nový rok, Yilbaš – „Hlava roku“.
čtvrtek 8. ledna
Odjíždím do Hamburgu na konferenci u příležitosti otevření archivu Jakoba von Uexkülla, německého biologa a netradičního myslitele o problémech živých bytostí a jejich vztahu ke světu. Tu netradičnost si mohl dovolit – byl z bohaté německo-estonské junkerské rodiny a vědu provozoval až do svých více než šedesáti let jako aristokratický rozmar – snad proto vytvořil tolik zajímavého. V češtině od něj, jak už je obvyklé, nebylo vydáno nic. Jeho syn Thure von Uexküll nepadl daleko od stromu – věnuje se psychosomatické medicíně. Že na tomto konceptu hodně bude, je patrné už z toho, že je mu hodně přes devadesát a stále čiperně bádá a organizuje – také přislíbil účast. Je škoda, že dnešní Hamburg už není ten von Uexküllův – spojenecké bombardování nenechalo téměř na kameni kámen. Po válce zůstala sice Německu někdejší píle a organizační přičinlivost, ne ale někdejší kreativita – jako by se s extrémy zlými vytratily i ty lepší. Nejedeme se ostatně podívat na myslitele, jen na jeho archiv.
sobota 17. ledna
Píšu impresi z Hagenbeckova zvěřince…
VE VÝBĚHU
Když jsem minulý týden navštívil Hagenbeckovu zoologickou zahradu v Hamburku a zhlédl obsáhlou výstavu historických fotografií z minulých ér jejího fungování (původní stavby byly za války téměř všechny rozbombardovány), vyvstal přede mnou zcela jiný svět. Carl Hagenbeck, druhý v řadě populárních obchodníků se zvířaty a vlastně i zakladatelů novodobého „zoologického zahradnictví“, koupil okolo přelomu 19.a 20.století velikou volnou plochu na okraji města, kam přestěhoval zvěřinec a obchodní firmu, která do té doby sídlila v samém centru města. Z obchodu s herinky a jinými rybami jeho otce Gottfrieda Hagenbecka, který v roce 1848 dostal několik tuleňů a živé je před svým krámem vystavil, se firma za více než půl století povznesla k světové slávě a v atmosféře „fin de siecle“ se pustila do obrovské investice. Carl Hagenbeck platí podnes za vynálezce nového typu expozic divokých zvířat – jako první odstranil mříže dělící diváky od exotických objektů a nahradil je příkopy či svislými stěnami a významně zvětšil velikost vnitřních prostor. S trochou fantazie se diváci mohli cítit účastni života třeba v africké savaně, nejen spatřit např. lva v kleci. Tato inovace, která se záhy rozšířila po celém světě, byla zajisté na prospěch i zvířatům, ale zcela zásadně pomohla lidem – přestali vnímat zoologickou zahradu jako kriminál a umožnila cestu od starodávných menažerií k zahradám nového typu. Je otázka, zda původní verze bezmřížových výběhů byla pro své osazenstvo zrovna rájem – v Hagenbeckových expozicích se tam probíhala na ne zas až tak velkém prostoru pestrá směs druhů, napodobující třeba africké pláně. Dnes bývá zvykem chovat druh jen jeden, nanejvýš dva. Když byla nová zahrada v roce 1907 slavnostně otevřena, objevilo se před diváky něco, co nebylo nikdy dříve na světě vídáno – kromě divé zvěře se vystavovaly také „divoké“ mimoevropské národy. Na zažloutlých fotografiích lze vidět několik párů indiánů u jejich týpí, celou sinhálskou vesnici se „spontánně“ si hrajícími dětmi, Eskymačku s mláďaty, dvě skupiny Somálců na sebe zuřivě útočící a pak vyjednávající o míru, hrající a tančící Javánce a spoustu dalších podobných atrakcí. V dobách, kdy film teprve čerstvě začínal, to byla pro většinu Němců jediná možnost, jak vůbec mimoevropská etnika uvidět jinak než na rytinách dobových cestopisů. Celý podnik měl do značné míry charakter show – mnoho zvířat se prezentovalo při drezúrách, lidé se předváděli „v akci“ při rozmanitých oslavách i každodenním životě, někdy i v kombinaci se zvířaty své domoviny, třeba při jejich fingovaném lovu. Protože i v tak velkém městě by se natolik nákladná podívaná neuživila, vyrážela její část pod vedením Hagenbeckova bratra Lorenze v podobě cirkusu po celé Evropě. Stálá expozice byla doplněna i replikami dálněvýchodních zahrad a betonovými modely dinosaurů v poměru 1:1 podle dobových paleontologických představ (toto dinosaurárium přežilo všechny hrůzy bombardování a straší na svém místě dodnes). Návštěvník náhle pochopí, že Hagenbeckův podnik ležel v jakémsi uzlovém bodě, z něhož se rozešly cestičky jednak k rozmanitým Disneylandům, jím nepochybně inspirovaným, jednak k zoologickým zahradám dnešního typu, kde se předvádí „Tier an sich“ bez drezúr a pochopitelně ne lidé (budiž poznamenáno, že lidé, zejména různí mrzáci, byli vystavováni i v Montezumově zoo v Tenochtitlanu a poslední Tasmánka dožila v Britském muzeu jako živý exponát – seděla ovšem spořádaně na židli – tance či otloukání pěstních klínů by takováto vážná instituce nestrpěla). Dnes by Carl Hagenbeck narazil ve svých počinech na celou houšť paragrafů a prudkou změnu veřejného vkusu. Ve své době nebyl ale sám – čteme-li jinak půvabnou historii přivezení Fričova indiána Čerwuiše do Prahy v roce 1908, kde autor bezelstně líčí několik případů nutnosti přivést svůj suvenýr k poslušnosti těžkým zmlácením, vyneslo by to dnes zřejmě obvinění ze zavlečení, omezování osobní svobody a týrání svěřené osoby. Rovněž Hagenbeck ve svém počínání nepochybně neviděl nic zavrženíhodného – vždyť s „divochy“ nepochybně dobře zacházel, stejně jako s prodávanými zvířaty. Jen dobře ošetřovaný Pygmej ochotně pobíhá v trávové sukýnce, stejně jako výhodně prodáme jen správně krmenou a ustájenou žirafu. Co se asi bude jednou soudit o zavlékání zvířat? Není mi blíže známo, zda, za jak dlouho a jak Hagenbeck své lidské exempláře vracel do původního biotopu – z Hamburku ostatně plulo dost lodí do všech stran. Jak známo, Fričův Čerwuiš, svými evropskými zážitky zcela uchvácený, dožil vyobcován z kmene Čamakoko pro nestydaté lhaní a přehánění. Hagenbeckův podnik byl nepochybně institucí zcela krotkou a chvalitebnou ve srovnání s tím, co v Německu cajtgajst již chystal v podobě obou světových válek. Toho se však Carl Hagenbeck, zemřelý 1913, už nedožil a neviděl své dílo válkou a krizí upadat a posléze srovnané se zemí. Jeho dědicové pořádali ještě další odchytové výpravy, tentokrát už jen na zvířata, do všech koutů světa, tu definitivně poslední v roce 1954. Jak mnoho se změnilo za sto let a co by asi dnešní vzdělanec řekl k Hagenbeckově zahradě na vrcholu její slávy, v celé té kombinaci bizarnosti, rafinovanosti, dětinskosti, bezohlednosti a umu?
pátek 23. ledna
Zkouškové období, celý den zkouším a opravuju písemky. Kdyby to viděl etolog z Marsu, co by si asi o celém tomhle bizarním počínání pomyslil? Dalo by se vůbec pozorováním zvenčí odhadnout, jaký je skutečný význam celé procedury ? A jaký je vůbec skutečný význam celé procedury - trénovat mladou generaci ve schopnosti anticipovat naznačená přání nadřízeného? Vysoškolské zkoušení je jednou z mála kolektivních činností, již konají obě strany s nechutí - jak krásné je proti tomu přednášet !
