Lady Carneval /
Ukázka z knihy
6
Bydlela nedaleko kina Lucerna, ve třetím poschodí činžáku na rohu ulic Veveří a Tábor.
Sotva se vrátila domů, obešla byt a vytáhla v ložnici žaluzie. Pak prošla obývákem na balkon.
Včera tady uklízela a zas je zasraný od holubů. Chvilku tam stála a dívala se na dodávku zaparkovanou u chodníku, hned pod balkonem. Na střeše dodávky už taky bílo od holubího trusu. Ale co to tam ještě je? Psí hovínka? Takže psi teď lezou srát na střechy dodávek? Co se stalo se světem?
Umyla pár kousků nádobí ze včerejška. Podívala se do ledničky, jestli si nemá ještě skočit pro něco k večeři a ke snídani. Ne, netřeba, rama, sýr, mléko, co víc si může přát ke zdravému růstu. A udělala ještě pár takových automatických úkonů. Až jednu chvíli znova zůstala stát ochromená bolestí: Mirek je už možná kolikátý týden v Brně a jí se vůbec ještě neozval… Šla k velkému zrcadlu a zvedla obě ruce a dotkla se zezadu vlasů a pak je rychle hrnula dopředu, až jí jak opona překryly tvář.
A pak tam minutu stála, za oponou, potmě. Pak zas vlasy pustila a šla se převléct do příjemného pyžama (potištěného postavičkami Beatles a Rolling Stones), kterému vždycky dávala přednost před noční košilí. Nic se neděje, holubi jí můžou zasrat celej balkon, ale nikdo ji nedokáže nasrat. A zašla si do komůrky pro láhev bourbonu a nalila si do sklenice a po malém zaváhání ještě o trochu víc. A pak ještě trochu.
Pustila si televizi, ale neposadila se do křesla, nýbrž tam stála s tou sklenicí uprostřed místnosti, ale nedívala se na obrazovku, ale kamsi do temného kouta.
Na obrazovce zatím probíhala diskuse, jestli je dobré komunistickou stranu zakázat anebo pouštět zas komunisty do parlamentu. „Copak se nikdy nepoučíme?“ ptal se jeden z diskutujících. „Čtyřicet roků nám tady vládli jak zločinecká mafie a my se teď rozpakujem postavit je mimo zákon! A jednou si vzpomenem, a zas už bude pozdě…“
Olze to bylo šumafuk, nic z té zapálené diskuse nevnímala. Pořád tam stála, upíjela ze sklenice a dívala se do tmavého kouta. A když sklenici dopila, napadlo ji: Co se může stát, když se jen tak na otočku podívám do Židenic, do Staré osady? A tu spěšnost a bezvýznamnost takové cesty hned zvýraznila tím, že si v předsíni vytáhla z bedny chalupářskou bundu a rifle a rozumí se, že si to hned natáhla přes pyžamo, jako by tím chtěla říct: Nic se neděje, jen si na chvilku odskočím. Rifle jí byly po posledním seprání krátké, z pravé nohavice se plazilo ven pyžamo a nad kolenem, kde měla díru jak dětskou pěstičku, byl vidět rej Beatlesáků a Stounů. Ale to by nemělo být na závadu. Vždyť neměla v úmyslu vystrčit nos z vozu. Totiž pokud něco, tak právě a pouze ten nos.
Když vstupovala do výtahu, naskočil jí všivý obrázek: přijede do Staré osady a zastaví poblíž obřího paneláku a sedí tam potmě s předoucím motorem, loket opřený o volant a odpočítává okna, až najde to Mirkovo, a hned to vidí, za záclonkou roztomilá stínohra lásky… Tak pro tohle si tam jedu! No kdo chce kam, pomozme mu tam! A Olinka vyletí z výtahu jak čertík ze škatulky.
Garáže jsou kousek od domu, zasunuté do prostranství někdejší proluky. Vycouvala se svým peugeotem, zamkla garáž, a teprve když prudce vjela na Minskou a otřela se o tramvajový vůz a uslyšela to pronikavé zaskřípění, teprve tehdy si uvědomila, že má v sobě bourbonu víc než radno.
Ale tohle varování zas rychle odeznělo a dál už pokračovala s elegantní nedbalostí a obratně se vsouvala mezi autobusy, trolejbusy, tramvaje a dvakrát nebo dokonce třikrát přeskočila refýž, jista si tím, že spravedlivý hněv je její anděl strážný.
Prosvištěla večerním Cejlem a najela do Zábrdovic, kde pak hned za mostem odbočila podél kostela do Lazaretní a přibližovala se ke Staré osadě zezadu, po levé ruce světla továrních hal Zbrojovky. Přejela trať a tam už ji to potkalo. Z Koperníkovy ulice vyrazil v protisměru stěhovák, obézní špeditérská obluda, a Olga najednou ztratila jistotu, že se prosmýkne, zazmatkovala a strhla vůz, ale ten se hned jak tenisový míček odrazil zpátky doprostřed ulice a stěhovák byl už nadoraz, za předním sklem nad hlavou řidiče visela jakási veliká loutka, pán ve fraku s ještěrčí hlavou, Olga prudce zabrzdila, rozrazila dvířka a chtěla co nejdál vyskočit, ale levá noha se jí zachytila nártem, rup, uslyšela škaredé zapraštění, které běželo páteří nahoru jak telegrafická zpráva. Zakvílely
i špeditérské brzdy a stěhovačská obluda sklonila svou býčí šíji a nekonečně něžně se nozdrami dotkla ležící Olgy. Z nepředstavitelné blízkosti žhnuly dva reflektory.
7
Měla štěstí, páteř nebyla pochroumána, jen ta zlomená noha, šok a lehký otřes mozku. Ležela v Úrazovce na Ponávce, a když se jí ptali, komu mají podat zprávu, pominula maminku, protože ji nechtěla polekat, a najednou už nevěděla o nikom, samozřejmě ne nikomu z Kurýra, takže jí zůstala zas jen ta Lída. A ta se tam objevila už třetího dne a s ní ještě dvě dobré kamarádky, takže Olga mohla konstatovat, že i ten nejhorší národní parchant, pilný spolupracovník Státní bezpečnosti, má pár věrných přátel, co mu z tváře setřou slinu.
„Cože, tak ses přece jenom viděla s hermetikem, s tím okultistou?“ potěšila se Lída.
„Ale zklamu tě, Liduš, je to jen šašek. I když, přiznávám, docela zábavnej šašek.“
A semlely pak ještě páté přes deváté, žvanivý babinec, a i Olga byla hovorná a veselá, takže tam pak odpočívala se zavřenýma očima a uspokojivým pocitem, že vykonala pro ty, co se na ni přišly podívat, polámanou a poníženou, vše, co bylo v jejích silách.
A když potom vešel a tiše nad ní stanul, cítila jeho přítomnost, ale neměla se k tomu, otevřít oči. A tak chvíli čekal a pak ji oslovil a okamžitě poznala jeho hlas. Třeba jí to nebudete věřit, ale pořád ještě byla ochotná vzít ho zase na milost a smířit se i s nějakým neobratným vysvětlením, jak to, že už je v Brně tak dlouho a ještě se jí neozval. A přiznala by se, že byla připravena na všechno, jenom ne na to, že teď využije její bezmocnosti a přijde jí sem jen tak lážo plážo oznámit, že už je všemu navždy konec. A když jí to říkal — ach, nesmírně ohleduplně a slovy pečlivě volenými — hleděla na něho doširoka otevřenýma očima a viděla taky ten obrovský pugét, který jí donesl a stále ještě nepředal, jako by ho chtěl až úplně na závěr své řeči spustit do její postele jak do hrobu.
Přerušila ho a natáhla ruku: „Víš co? Dej mi už tu kytku.“
Poslušně ji Olze podal a ta z ní okamžitě strhla celofán a ke svému náramnému překvapení ji hned začala, okvětní plátek za okvětním plátkem, soustředěně hltat. Ládovala se kytkou jak vyhládlý zedník vídeňským gulášem. A dodnes jí není zcela jasné, jakou složitou symboliku tímhle počinem vygenerovala. Probudil se v ní nějaký pohanský instinkt? Uskutečňovala tak nějaký prastarý rituál, který kdysi povinně vykonávaly rozcházející se dvojice? Byla snad ta kytka obřadným tělem její lásky? Mirek jenom zíral, a než se vzpamatoval, už tady byl kdosi z personálu, a když to uviděl, vykřikl na Mirka: „Člověče, čím nám tu pacientku krmíte, máte rozum?“ A sebrali jí kytku a Mirek cosi zmateně blekotal a přitom couval, nenápadně couval od její postele, až úspěšně vycouval dveřmi a tam na chodbě ještě zvedl ruku a jenom tak drobně Olze zamával.
Nejspíš si ten grázlík zesumíroval, že už jsem po té havárce na hlavičku a žiju si ve světě šťastných idiotů, a proto už nemá ke mně závazků. A tak jsem mu, kráva, ten rozchod usnadnila. Nu, choď do riti, má hlubino bezpečnosti a můj Hannibalův slone… Horší ovšem bylo, že Olga nebyla žádnou housenkou, a tak se jí po té hromádce zhltaných okvětních plátků udělalo jaksi blivno.
Ale i s přihlédnutím k téhle aktuální komplikaci ji už za pár dní propustili domů.
8
Však Olga byla především rváč. Nahoru se v osmdesátých letech dostala netoliko zásluhou své dívčí krásy a příznivých náhod a příhodných setkání (jak už o tom brzo uslyšíme), ale taky dík své paličatosti. Jako malé holce se jí stalo, že otec jednou večer pravil, že ji za trest zavře na noc do sklepa. Nemyslel to samozřejmě vážně, jenom ji chtěl vystrašit, ale Olga se večer sebrala, a aniž komu co řekla, vzala s sebou dvě huňaté deky a odkráčela. Před půlnocí dostala její matka hysterický záchvat a otec se pokoušel mobilizovat policii, esenbáky, ale ti usoudili, že utekla před pohrůžkou toho trestu (k babičce, k nějaké tetě či kam), a nikoho samozřejmě nenapadlo, že si naopak ten trest šla odsedět. Přestože se ve sklepě strašlivě bála (to šustění v temných koutech), nějak tu noc přečkala při neduživé žárovce a zavrtaná do huňatých dek. Přitom moc dobře věděla, že její otec nemyslel tu pohrůžku vážně, ale stejně tak věděla, že nikdo jí nesmí takhle vyhrožovat, anebo narazí na její úpornou dětskou vůli. A tohle dračí vajíčko v ní pak trpělivě čekalo, až někdo půjde kolem a naťukne skořápku. Odedávna tušila, že zadarmo jí nikdo nic nedá a že ona výjimečná příležitost, na niž čeká, taky nemusí nikdy přijít, ale když už jednou přijde, nesmí se pak nechat jen tak vyhodit ze sedla.
Proto ani teď nepřijala žádnou porážku. A ta její chvilková deprese byla omluvitelná: vždyť ten mrcha osud ji ze zlatého kočáru vykopl do zmoly, a ještě jí přitom zlámal haksnu. Ale teď už je zas načase postavit se na nohy, obrazně i doslova.
A tak se do toho dala s plnou vervou. Rozhodla se rozchodit co nejrychleji. Pojídala vitaminy, minerály, kalcium a podřídila se tvrdé disciplíně a životosprávě. Přísně se vyhýbala bourbonu a teď po rozchodu s Mirkem na sebe uvalila i sexuální karanténu, aby se vnitřně pročistila. Leč žít úplně sama jí přišlo hloupé, a tak si pořídila odrostlejší kotě, kocoura, a pojmenovala ho podle svého nejmilejšího románového hrdiny Porthose.
Najednou pocítila obrovský klid: kosti prý dobře srostly, příští týden jí už sundají sádru a nic tak strašného se nakonec nestalo. Přišla jen o zaměstnání a taky o kohosi, koho jen hloupým omylem považovala za svého průvodce povětřím i tmou, ohněm i vodami. A jak růženec z klokočí a jak knížky modlicí odhodí teď zbytek iluzí a bude zas skokem dvacet mil.
Bedlivě pozorovala cvrkot kolem a informovala se o vzniku nových nakladatelství a všelikých redakčních i manažerských příležitostí v kultuře a byla si jista, že její čas už zas brzo nadejde. A tak samozřejmě neměla nejmenší tušení, že to nejhorší ji teprve čeká.
9
Byl nádherný den prvého červencového týdne. „Poslouchej, Porthosi,“ řekla Olga, „tohle bude má poslední procházka o berlích. Zítra mi sundají sádru a vyfásnu už jen takovou elegantní hůlku, uvidíš. Myslím, že teď pojedu za město a tam se vydám do lesů, abych si to s berlemi naposledy užila. Ty tady zatím ber telefony a neotvírej nikomu, kdo se neprokáže legitimací agenta CIA.“
Před domem měla zastávku tramvaje, vberlila se do vozu a nechala se svézt až do Bystrce, až na konečnou k přehradě, a vydala se ke Kočičímu žlebu. A tam se pak belhala lesní cestou, provázena ptačím zpěvem a harmonikou z nedaleké chatové osady, a byla připravena vrátit se, jakmile se přihlásí únava. A pak se jí postavili do cesty dva chlapi a už to šlo ráz na ráz. Vůbec se nenamáhali ji oslovit, kdyby aspoň vykřikli něco oplzlýho, ale nestála jim za jediné slovo, naložili s ní jak s kusem masa. Strhli ji na zem, řvala bolestí, když jí rvali nohy od sebe a prudkým škubnutím se jim hned podařilo přerazit sádru a zlomit čerstvě srostlou kost. Nic na to nedbali, spěšně ji obskočili a zas zmizli.
Ležela tam omráčená bolestí a hnusem, sténala a dívala se do žhnoucího slunce překrásného letního dne. A ještě dlouho se nikdo neobjevil, jako by na Kočičí žleb bohové i lidé zapomněli.
10
Teď je noc v nemocnici nad velkým městským parkem Lužánky. Okno je pootevřené, protože noc je teplá. Je slyšet ťukání tenisových míčků z nedalekého lužáneckého kurtu. Někdo si ho pronajal od půlnoci do tří ráno (ach ti nouveaux riches, noví Brňané, neví co roupama), rozsvítil tam reflektory a teď tam s kýmsi pobíhá, a když nadskočí a plácne raketou, docela přitom hekne, hváá!, což by se ve dne ztratilo v hluku městské frekvence, ale tady se to rytmizované hekání donese až k sluchu Olgy. Je pod sedativy a analgetiky, necítí žádnou fyzickou bolest, ale přesto nedokáže spát. Ani si není jista, jestli to bude ještě někdy umět.
Má za sebou rušný den. Lékaři, psycholožka, kriminálka.
„Věnujte nám chvilku pozornost, paní Abelová, opravdu jenom pár otázek. Ti násilníci jsou možná nebezpeční sadisti, asi si vás vybrali právě proto, že jste měla nohu v sádře. Chtěli abyste při tom křičela bolestí. Jsou to pravděpodobně sexuální devianti, lidský bestie, schopný příště třeba i vraždit. Nesmíme je nechat jen tak pobíhat. Vy nám přece můžete dát popis.“
„To nemůžu. Nevím, jak bych to řekla… jako by byli bez ksichtu.“
„Jo, to se stává, šok. Ale ty obličeje se vám časem vynoří. Možná už zítra. Možná až za půl roku. Ale pak se nám hned ozvěte.“
Jsou dvě hodiny v noci. Z Lužánek je ještě stále slyšet ťukání už čím dál lenivějších míčků. Olga naslouchá zvukům z nočního kurtu a pořád se jí nedaří usnout. Ale už je to tady: najednou se začíná cosi zvláštního dít. Najednou vidí samu sebe. Totiž takhle — jako by tam ležela a zároveň se nad sebou vznášela. Vtělena snad do své na šibeničce zavěšené sádrové nohy?
Takže ještě jednou: zároveň tam leží a zároveň se na sebe dívá. A vidí, že to všechno, co ji v posledním čase v tak rychlém sledu potkalo, nakonec svým náporem rozlomilo její ochranný krunýř, jímž byla dosud bezpečně obezděna. A pod všemi těmi vrstvami, které se teď právě dokořán otevřely, hle: křišťálově jasné vědomí.
A jak se tak na sebe seshora dívá, ano, jak se na sebe shora dívá, zřetelně teď taky vidí, že ta ležící Olga otvírá ústa a začíná křičet!
Ale křičí úplně jinak, než když ji v Kočičím žlebu znásilňovali. Tohle není křik z bolesti. A tomuhle křiku je dočista fuk, že ji křivě obvinili ze spolupráce se Státní bezpečností a že ji vykopli z redakce a že ji opustil ten, na němž jí nejvíc záleželo, a že si zlomila nohu a že ji s tou zlomenou nohou ještě surově znásilnili. Protože tohle je křik absolutního poznání, které boří zdi Jericha, ale kašle na Olinčiny nicotné trable.
A ještě něco. Všimněte si: křičela tak, že si skoro vykřičela hlasivky a že na ni skoro spadla nemocniční budova, a přece nepřiběhl nikdo z personálu. A ani spící spolupacientky neráčily pootevřít jediný oko.
Nad postelí visí šňůra zvonku. Sotva po ní Olga natáhne ruku, okamžitě se objeví sestra, co má noční službu. Olga ji poprosí, jestli by nemohla dostat ještě něco silnějšího na spaní.
„Jak to, že tak strašidelně chraptíte, paní Abelová? Jestli vám nezačíná nějaká letní angína. Tahle letní horka jsou teď nebezpečnější než třeskutý mrazy. Počkejte, změřím vám teplotu.“
„Ale to je zbytečný, sestři, žádná angína, to jen něco s hlasivkama.“ Sestra vrtí hlavou a jde pro rohypnol.
Dřív než Olga konečně usne, slyší ještě čím dál udýchanější noční hráče. Pořád ještě plácají raketami do míčku a hekají. A hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… hváá!… zní Olze do usínání.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz