Marasmus /

Ukázka z knihy

Vídeňské vítězství

          Odcházím z výstavy Kazimira Maleviče, přecházím Freyung a po deseti minutách kličkování v uličkách vstupuji do Volksgarten. Usedám v altánu zahradní restaurace Café Meierei. Téměř tři neděle nepřetržitě pršelo. Až dnes se konečně rozsvítil den lampou babího léta. Celá Vídeň na vás útočí nápisy STURM. Už se na něj těším. Objednávám si čtvrt litru: Viertel. Je to způsob zdejšího servírování, asi jako u nás půl litru piva. Burčák už nemá ten říz jako v pondělí, již není tak frisch… Přesto je velmi dobrý a vzápětí si dávám další čtvrtku.
          Dva Vídeňáci u sousedního stolu v tichosti hltají noviny plné předválečných titulků jako USA in Krieg a podobně. Někdo prožívá tuto dobu jako zběsilý Vorkriegzustand, jiný jako poklidný čas burčáku. Píše se 20. září 2001. Muži vášnivě a s výrazem strachu v očích probírají možné varianty války. Jeden z nich odchází na záchod. Vypadá dosti zdrceně. Místní vrabci ihned zaplňují po malomyslném muži volnou niku. Poskakují po stole a zvolna se jejich šik přibližuje k talíři, který byl ještě před chvílí ozdoben řezem Sacheru. Je jich šest. Náhle berou talíř útokem. Všichni současně vyskakují na jeho okraj a zobou drobečky, jež zbyly ze sladké nádhery. Druhý host je patrně konsternován jejich ztečí stejně jako plány pomstychtivých Amíků, a tak nechává vrabčí atak bez zásahu. A to i tehdy, když ten nejodvážnější rychle usedne na okraj sklenky, smočí zobák, obrátí se zády, a než frnkne pryč, zanechá po sobě nesmazatelnou značku přímo v růžovém nápoji. Host patrně nemyslí na Steinpilze, které vám zde všude, vedle burčáku, nabízejí, nýbrž na obrovité hřiby z prachu a kouře. Zamyšleně upíjí a vrabčí hovínko mu v nápoji vůbec nevadí.
         V mé sklence se topí dvě drobné mušky. Dopíjím a plivu je na blok s těmito zápisky. Ještě žijí. Na slunci však brzy přischnou a mají po ptákách.
          „Noch einmal, bitte?“
          „Nein, noch zweimal!“
          Je vidět, že Rakušané nejsou národem pivařů. Burčák mají mnohem lepší než v Praze, to ano, mají vytříbený smysl pro kvalitu, ale patrně nejsou schopni vnímat požitek, co požitek, rozkoš z kvantity. Zdrchaný muž se vrací z toalety. Z jejich rozhovoru ke mně dolehne „Herr Powolny…“. Hlavou se mi mihne titul díla Karla Krause Poslední dnové lidstva. Příznačné. Muži platí a odcházejí.
          Vrabci se sletují kolem uvolněného stolu. Čepýří peří a zdá se, že se chtějí popelit na asfaltu. To však nelze. Natřesou si tedy peří, rozplácnou se na teplý asfalt a opojeni sladkým životem usínají. Dvěma vrabcům se však nepřetáhne mžurka přes oko, jen podřimují, tlučou špačky. Patrně hlídají nebo alespoň předstírají částečnou bdělost. Zkrátka jako lidé.
          Přichází asi čtyřicetiletá dáma, celá v černém, s velkým černým psem. Má černé punčocháče a na svůj věk velmi krátkou sukni. Usedá proti mně, vyjímá mobil a telefonuje. Vstupuje další dáma s béžovým mopslíkem na řemínku a usedá za dámu v černém. Velký černý pes vystartuje po mopslíkovi, černá dáma však neustále telefonuje, zaklání se, zvedá nohy a já mám možnost sledovat, že nenosí punčocháče nýbrž punčochy. A nad bílými stehny září sněhová běloba — jak neestetické. Celá v černém a bílé prádlo. Jako kdyby nepočítala s tím, že je bude předvádět.
          „Noch zweimal?“
          „Nein, nur einmal!“
          Nesmím to přehánět. Ani nevím proč. Asi proto, že podvědomě tuším, jak neestetické by bylo poslední dny lidstva problít a prosrat. Jiný důvod mne nenapadá.
          Listuji katalogem výstavy Kazimira Severinoviče. Prohlížím si scénografické návrhy a kostýmy k futuristické antiopeře Poběda nad solncem. Přiléhavý název pro futuristické dílo. Avšak obklopen válečnými tituly přemítám: nad čím vším chce lidstvo ještě zvítězit? Ta kráva se hihňá do mobilu a ukazuje se nyní zcela nestydatě. Dokonale předstírá, že nevidí zraky všech mužů, jež jsou na ni upřeny. Kdyby se muži takto předváděli na každém kroku, to by bylo feministek, to by bylo zakladatelek kastračních lig.
          Platím, opouštím zahradní restauraci a asi po třiceti metrech usedám a posléze uléhám na prosluněnou lavičku. Rukama si cloním oči. Proti oslnivému slunci jsou zblízka zvětšeny některé zlatavé chloupky na zápěstí pětkrát. Jiné až desetkrát. Chloupky splývají, jsou tlusté a obrovské. Již jen jeden z nich zastíní celý sluneční kotouč. Vítězí nad sluncem. Některé nevyrůstají z kůže, nýbrž jen tak trčí ve vzduchu. Žijí si an sich. Na konci se třepí. Připomínají atomový hřib, který se odpoutal od země, je mu už všechno jedno a roste si a roste. Tři týdny pršelo. To asi porostou. Usínám.
          Probouzí mne hlasité skřeky a jakýsi monolog z dáli. „Krrrá, krrrá, krrrá,“ vrána pije z louže na asfaltu asi čtyři metry ode mne. Jednotlivé loky prokládá krákáním. Jiná vrána jí odpovídá opodál. Čtyřslabičně: „Krrrá, krrrá, krrrá, krrrá.“ Ve vzduchu se prohánějí špačci a poslední vlaštovky. Poslední letní den. Monolog z povzdálí, provázený smíchem, je mi nějak povědomý. Zdvihám hlavu: leží na lavičce, nohy pokrčeny v kolenou, telefonuje a předstírá, že nevnímá. Bílá na bílém pozadí mne uvádí do Kazimirova světa. Abych přišel na jiné myšlenky, nalistuji v katalogu reprodukci obrazu Černý čtverec v černém poli. Střídavě kloužu zrakem z černé na černé k bílé na bílé. Kolem mne všude lidé začtení do novin. Po nich raději nešilhám. Velký černý pes občas vystartuje po kolemjdoucích. Dáma ho drží pevně na vodítku. S dolními končetinami však pracuje mistrně. V těchto chvilkách je patrné, jak je bílá od bílé oddělena věncem černých chloupků. Ach ty mrcho, strčit ti péro před oči, to by bylo nadávek, to by bylo řevu. Ty píčo jedna chlupatá, ani vyholit se neumíš!
          Pohlédnu na hodinky. Už se povaluju na lavičce téměř hodinu. Je čas pozřít další litřík. Nebo lépe dva. Zajdu však do Café Sluka. Tam je Sturm levnější a říznější. A možná že než dobude lidstvo dalšího vítězství, navštíví Sluku i černoška v bílém kostýmku, s bílou argentinskou dogou na řemeni. A bude-li telefonovat, je pravděpodobné, že spatřím po několika hodinách černou na černé v jiném provedení, než namaloval ten, jenž kazil mír.

Pavlu Knapkovi

(Wien, 20. 9. 2001)

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz