Tramp v komunismu (Hledání země zaslíbené) /
Ukázka z knihy
Kapitola čtrnáctáHobblefrank o tom nikdy nemluvil a až později jsem zjistil, že Pevnost byla přímo spojena s událostmi kolem jeho vyhození z redakce, se zákazem časopisu Trempíř a s uvězněním jeho redaktora Martina Marka.
Dva roky po okupaci Československa uspořádala redakce časopisu Trempíř a členové ostravského divadla Lipany na Pevnosti setkání svých přátel a příznivců. Akce byla stylizována do podoby vojenského cvičení.
Časopis Trempíř o setkání na Pevnosti napsal:
ZPRÁVA O CVIČENÍ V BLÍŽE NEURČENÉM PROSTORU
VE DNECH 10. A 11. ŘÍJNA 1970 SE V TAJNÉM PROSTORU KONALO CVIČENÍ TRAMPSKÝCH ŠIKŮ A PAĎOURSKÝCH VOJŮ. PŘI DVOUDENNÍM CVIČENÍ SE ZKOUMALA HLAVNĚ ČINNOST OBOU VOJŮ. POČASÍ A TÍM PÁDEM I CVIČENÍ SE VYDAŘILO, ZTRÁTY NA ŽIVOTECH NEBYLY ŽÁDNÉ. DOŠLO KE DVĚMA MIMOŘÁDNÝM UDÁLOSTEM — JEDEN PŘÍSLUŠNÍK TRAMPSKÉHO VOJSKA SPADL DO SKLEPA (10 STEHŮ NA HLAVĚ) A JEDNA VOJÍNKA PAĎOURSKÉ ARMÁDY SPADLA DO STUDNY (NÁSLEDKY ŽÁDNÉ).
CVIČENÍ PROBÍHALO V OKOLÍ NEJMENOVANÉ PEVNOSTI CELÉ DVA DNY. ZVLÁŠTĚ SE VYZNAMENALY TÝLOVÉ SLOŽKY A PŘÍMO HRDINOU SE STAL PROVIANTNÍ NÁČELNÍK, KTERÝ NAVAŘIL SKVĚLÝ GULÁŠ A VYNIKAJÍCÍ ŽIVÁŇSKOU.
VZHLEDEM K TOMU, ŽE VĚTŠINA POVOLANÝCH BYLA CVIČENÍM NADŠENA, BUDE SE PRAVDĚPODOBNĚ V PRŮBĚHU ROKU 1971 OPAKOVAT.
Nic se ale neopakovalo, neboť zcela jinak hodnotil stylizované vojenské cvičení krajský soud v Ostravě, který v pondělí 5. června roku 1972 poslal několik členů divadla Lipany — dva z nich byli současně redaktory časopisu Trempíř — do vězení. V komentáři k rozsudku soudu je napsáno:
JAKO NEJZÁVAŽNĚJŠÍ ZE SOUZENÝCH SKUTKŮ PAK KRAJSKÝ SOUD HODNOTÍ SRAZ V LESKOVCI NAD MORAVICÍ DNE 10. 10. 1970, TEDY V DOBĚ KONSOLIDACE POMĚRŮ V REPUBLICE. ZVLÁŠTĚ TATO ČINNOST OBŽALOVANÝCH JE VYŠŠÍHO STUPNĚ SPOLEČENSKÉ NEBEZPEČNOSTI, JDE-LI JIŽ ZCELA O ZŘETELNÉ NARUŠOVÁNÍ PROUDŮ A SNAH, JAKÝMI BYLO ROZHODNUTO, ŽE SE REPUBLIKA BUDE UBÍRAT. PROTO I KRAJSKÝ SOUD SHLEDÁVÁ ZA NUTNÉ, A V TOMTO SMĚRU SDÍLÍ STANOVISKA OKRESNÍHO SOUDU, ŽE JE ZAPOTŘEBÍ CITELNĚJI PŮSOBIT NA ONY OBŽALOVANÉ, KTEŘÍ SE TOHOTO SRAZU ZÚČASTNILI A NA NĚM TAKÉ SE ÚČASTNILI POBUŘUJÍCÍCH PROJEVŮ. ZEJMÉNA Z TOHOTO HLEDISKA UVÁŽIL OKRESNÍ SOUD SPRÁVNĚ DÉLKU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY U JEDNOTLIVÝCH OBŽALOVANÝCH.
Pokud komunistický soud hovořil o konsolidaci poměrů v Československu, myslel to takto: lidé v této zemi jsou napříště povinni věřit, že měsíc beranů se vrátil po příchodu okupační armády zpět a že už tomu nebude nikdy jinak. Kdo bude veřejně mluvit o tom, co by mohlo být místo měsíce beranů, je nepřítel a bude poslán do vězení. Stejným nepřítelem se stane rovněž ten, kdo bude veřejně připomínat, že nějaká okupace vůbec kdy byla.
O těchto věcech s námi ale Hobblefrank nikdy nemluvil, a když každému dal před Vánocemi roku 1977 tři ročníky časopisu Trempíř, nehledal v tom nikdo ze čtyř rozjívených kluků žádnou politiku. Bylo to jen další dobrodružství — dobrodružství pro čtyři chlapce, kteří ještě chvíli chtěli zůstat chlapci. Nebyla to politika, co nám Hobblefrank dal.
Přesto jsme ale právě v té chvíli byli už hodně blízko tomu bodu našich životů, kdy si nás politika našla sama a my jsme s tím pak nemohli vůbec nic dělat. Prostě to tak bylo a neexistovala žádná obrana.
Mimochodem: poučka tvrdící, že politika si najde každého — i toho, kdo se o ni vůbec nezajímá, platí v Československu úplně stejně, jako platí v každé jiné zemi ovládané komunisty.
Zatímco v normálních státech stačí vládě, když občané platí daně a neubližují jeden druhému, žádají komunisté ještě něco: aby občané říkali, že mají komunisty rádi a že považují komunistickou ideologii za nejbáječnější věc na celém světě. Tento zájem o obyvatele Československa prudce vzrostl na přelomu 60. a 70. let.
Poté co se ukázalo, že okupační armáda z Československa neodejde a že řeči o komunismu s lidskou tváří, o konci komunismu a o návratu k meziválečné demokracii skončily, musela většina dospělých obyvatel Československa veřejně odpovídat na tuto otázku: „Jste rádi, že k nám v srpnu roku 1968 přišla ruská armáda, aby nás zachránila?“
Jediná přijatelná odpověď, po jejímž vyslovení si náčelníci komunistů a policie přestali člověka zase na chvíli všímat, nevyhazovali jej ze zaměstnání a neposílali někdy i do vězení, zněla takhle: „Ano.“
Pokud ale chtěl takto odpovědět člověk, který po ruské invazi veřejně tvrdil, že ruští vojáci musejí z Československa odejít a že to má komunismus jejich zásluhou spočítané, musel samozřejmě ke správné odpovědi říci ještě něco: „Byl jsem politicky nezkušený a dosud nezralý, podlehl jsem názorům nepřátel a mýlil jsem se. Je mi to opravdu moc a moc líto, ruští vojáci jsou mí nejlepší přátelé, já už o nich nikdy nebudu říkat něco tak ošklivého a hned vám povím, kdo mne ke všem těm nepravostem naváděl.“
Hobblefrank si takovou větu ušetřil a rovnou odpověděl tohle: „Ne.“
Hurá!
A bylo to.
Nedá se ale říci, že by mu právě tahle odpověď ulehčila život.
Fuj!
Sám od sebe s námi Hobblefrank o okupaci Československa mluvil jen jednou — tenkrát, když jsme čekali na nedělní vlak na malém nádraží u Krnova, nedaleko polských hranic. Postávala tam i hlídka tří ruských vojáků v polních uniformách a se samopaly. Do našeho města to sice bylo z Krnova daleko, ale i v Ostravě se vědělo, že Rusové honí dezertéra.
Kromě toho se ale na nádraží nic zvláštního nedělo.
„V srpnu roku osmašedesát přijeli Rusové do Krnova z Polska po téhle silnice a od té doby je cesta uzavřená,“ řekl Hobblefrank.
Díval se na úzkou asfaltovou cestu, která těsně za nádražím křížila koleje a vedla k mostu přes hraniční řeku Opavu do Polska.
„Tys byl tehdy tady?“ zeptal jsem se.
Hobblefrank byl první člověk, kterého jsem se ptal na cokoliv kolem roku 1968.
„Ne,“ řekl Hobblefrank. „Na konci srpna jsem byl v Ostravě a seznámil jsem se tam s Rusem, který se jmenoval stejně jako já. Říkal jsem mu Jurij-Inter a on mně Jurij-Kontra.“
Hobblefrank se jmenoval křestním jménem Jiří. V době, kdy československé noviny ještě mohly nazývat příchod ruských vojáků okupací, jí mnoho lidí v Československu říkalo intervence. Ruští vojáci naopak říkali tomu, co se podle nich dělo v Československu před jejich příchodem, kontrarevoluce.
Byly to dobré přezdívky a těžko vymyslet něco, co by lépe vystihovalo propast mezi zdejšími obyvateli a cizími vojáky, kteří si mysleli, že jdou obyvatelům Československa pomáhat v boji za osvobození země od nepřátel komunismu.
S ruským vojákem v Ostravě to začalo jako hra na kamarádské přezdívky, ale Hobblefrank měl ve skutečnosti se svým Rusem hodně velké štěstí. Jurij-Inter mohl Jurije-Kontra bez problémů místo mluvení zastřelit a nikdo z jeho velitelů by mu vcelku nic zlého neřekl.
Jurij-Inter to naštěstí pro Hobblefranka neudělal.
Možná to neudělal proto, že na takové věci neměl žaludek a povahu, a možná byl jedním z těch vojáků, kteří v okupovaných zemích raději klábosí s civilisty, než aby po nich hned stříleli.
Ne — to nemusí být projev lidskosti a soucitu s obyvateli okupované země. I voják někdy uvažuje logicky a ví, že pokud není bezbranný civilista dohnán strachem z příliš velké represe k hrdinství, je i život okupanta v menším ohrožení. Jen si nejsem jistý, jak ho Hobblefrank oslovoval, než si zvykl na tu zvláštní hru s novými přezdívkami.
„Ahoj, kamaráde,“ řekl možná Hobblefrank, protože tak lidem ve svém okolí obvykle říkal.
„Zdrávstvuj, továrišč,“ odpověděl snad ruský voják.
I v případě vojáka šlo o sílu zvyku.
„Zdrávstvuj, Jurij-Inter,“ řekl snad Jurij-Kontra, když si uvědomil, jakou roli v historické hříčce právě hraje.
„Zdrávstvuj, Jurij-Kontra,“ dodal snad Jurij-Inter a zasmál se.
Ten voják byl snad šťastný, neboť se mu zdálo, že konečně s někým v této zemi našel společnou řeč. Domluvit se dnes v Československu cizím jazykem je velký problém. Němčinu lidé zapomněli a rusky se nikdy pořádně nenaučili.
Tohle je možná dost dobrý argument proti všem, kdo si mysleli, že nám Hobblefrank vnucoval své politické názory: o epizodě, která se týkala jeho vzpomínek na rok 1968 a na ruského vojáka Jurije-Inter, nemám v deníku ani řádku. Kdyby to bylo jinak, nemusel bych si po letech celý rozhovor o Juriji-Kontra a Juriji-Inter vymýšlet.
Vysvětlete to ale komunistickým policistům, kteří se už rozhodli, že Hobblefranka buď zabijí, nebo dostanou na hodně dlouho do vězení, a kteří hledají cokoliv, co by vypadalo jako důkaz, že Hobblefrank kuje pikle proti jejich státu a přesvědčuje školou povinné chlapce, aby to dělali s ním!
Komunističtí policisté Hobblefranka pochopitelně dostali a ruský voják Jurij-Inter nebyl ten, kdo mohl za Hobblefrankovu smrt.
Je těžké říci, kde byl tehdy v sobotu 3. března roku 1979 konec Jurije-Inter. Možná byl ještě v Československu a možná už se motal kolem Afghánistánu, který se Rusové pokoušeli následujících více než deset let okupovat stejným způsobem, jakým okupovali od srpna 1968 nás.
Nevím o něm nic a Jurij-Inter v Afghánistánu možná i padl, protože v té zemi se Rusům dařilo hodně špatně. Byla tam z toho na rozdíl od Československa opravdová válka, která posléze skončila ústupem ruských vojsk. V Afghánistánu se pak moci ujal islámský režim, který nenáviděl Rusy stejně jako Američany, a západnímu světu ukázal svaly §rozstřílením všech soch v celé zemi — včetně archeologicky nekonečně cenných zpodobnění Buddhy, neboť islámské náboženství zakazuje umělecká díla zachycující podobu člověka.
Afghánští vykladači ortodoxního islámu zakazují i přechovávání fotografií, na nichž jsou lidské tváře, a kdybych žil v Afghánistánu, byl bych na tom — co se fotografií Hobblefranka týká — stejně jako dnes. Neměl bych vůbec žádnou.
Od chvíle, kdy Hobblefrank zemřel, jsem musel, pokud jde o jeho podobu, spoléhat pouze na svou paměť. O takovém způsobu přechovávání informací není dobré mít iluze, a kdyby mne někdo požádal, abych načrtl alespoň přibližně Hobblefrankův portrét, udělal bych toto: nakreslil bych černě vybarvený čtvereček a pod něj napsal: Hobblefrank v noci.
Dělal bych to tak až do středy 8. března roku 1989.
Kdyby mne po tomto dni někdo požádal, abych nakreslil, jak Hobblefrank vypadá, udělal bych bílý obdélník a pod něj napsal: Hobblefrank za kuchyňskými dveřmi.
Netrapte se, že nechápete, co ta změna obrázku znamená.
