Černý domeček /

Ukázka z knihy

Kapitola 4

Boží tělo roku 1914 připadalo na jedenáctého června a obzvlášť se vydařilo. Přípravy byly poněkud zkaleny skutečností, že dva dny předtím spáchal sebevraždu přednosta místní železniční stanice Urválek, jemuž nenadálá kontrola našla v účtech nesrovnalost v hodnotě dvaceti zlatých. „Moment, pánové,“ řekl a vyšel po schodech do služebního bytu, kde se neprodleně zastřelil rovněž služební pistolí, zůstaviv vdovu se třemi zcela malými dětmi. Pojem cti se od těch dob vyvinul do zcela jiných podob, faktem zůstává, že jeho ženu nečekala ani sebemenší penze. Ta byla pochopitelně přiznávána po úřednících přirozeným způsobem umrlých, nikoliv pak po samovrazích, kteří poškodili sami sebe, a tudíž i erár záměrně. Sebevražd nebývalo za stařičkého mocnářství tak málo, ač církev ještě většinou odmítala jejich provozovatelům křesťanský pohřeb a v případě Urválkově pan farář jen taktak svolil, aby byl v osamění u hřbitovní zdi zakopán z vnitřní, nikoli z vnější strany. Nedaleká Vídeň měla v sebevraždách per capita světový primát a univerzitní činovníci Masarykova typu se viděli povinováni se tomuto tématu věnovat. Většina světových náboženství není z pochopitelných příčin ze samovražd nadšena, ale vrcholu dosáhl celý fenomén až za německé třetí říše, kde byl i pokus o ni trestán jako oslabení bojové pohotovosti, a to i smrtí. Nejeden zachráněný sebevrah tak byl pak v regulérním procesu odsouzen a popraven.
Už den před celou tou slávou probíhaly u Vodrážků horečné přípravy: všechny čtyři dcery, Andula, Julča, Mařka a nejmladší Fanda, si zkoušely slavnostní šatečky a pletly z přinesených zelených sítin košíčky, které pak plnily květy rozmanitých polních a lučních rostlin, jakož i v zahradě natrhanými okvětními plátky plnokvětých pivoněk, aby je mohly zítra v průvodu sypat knězi a jeho doprovodu na cestu. Jinou cenu nežli k takovýmto prchavým dekoracím či k vití věnečků květiny neměly, snad s výjimkou růží v zahradě či drobnokvětých růžiček a rozmarýn za okny. Ještě menší pochopení nežli pro jednotlivé přírodniny, rostoucí a žijící mimo přičinění člověka, bylo pro krajinu jako celek. Každá cesta mimo okruh městečka a polí se jevila jako hazard, les se chápal jako rejdiště temných sil a i ve dne se do něj na chrastí, borůvky či houby chodilo jen ve velkých skupinách. „Drž se tam, kde sou lidi!“ — zněla devíza, jíž ovšem ušlo, že už pěkných pár desetiletí jsou všechny katastrofy původu spíše společenského nežli dílem lesních či bahenních démonů. Močály porostlé suchopýrem a rojovníkem se pak jevily jako hrůza přímo kondenzovaná, takto i rybníky, které nechávaly eskalovat strach z utopení a jen ti nejodvážnější si troufli pro květy leknínů zvané „husičky“, jejichž masitě sliznaté středy se s oblibou jedly. Po pádu soumraku už se odvážili ven jen nejstatečnější muži, nebojící se netopýrů zamotávajících se do vlasů a sov vypíjejících oči. I zvířata se pochopitelně dělila na dobrá a zlá, což ještě nebylo překryto pozdější racionalizací s užitečností a škodlivostí. Místo zmíněných již netopýrů a sov bylo na vratech stodoly či chléva, kde byla tato zvířata přibita, údajně „pro strach a na znamení“. Komu vlastně, nebylo úplně jasné. Oblíbená zvířata typu vlaštovek či čápů se naopak těšila všeobecné přízni a jejich usmrcení přinášelo požár či neštěstí. Muži či větší chlapci se věnovali koním a holubům jako objektům reprezentace s nadšením a láskou, ale něco jako univerzální vstřícnost se nevztahovalo ani na lidi (jak říkal sapér Vodička, každý Maďar může za to, že je Maďar), neřku-li snad na zvířata. Tak jako tak byla výprava na květiny do polí a luk čímsi vysoce riskantním (cesty za prací tamtéž tuto příchuť neměly) a dívky ji konaly s krajní opatrností. Povaha doby byla sice taková, že víra v polednice a klekánice nenacházela už ohlas ani u malých dětí, nicméně třeba strach z vlků, oficiálně pravda vyhubených roku 1775, se držel v neztenčené míře a četné historky nechávaly vstávat vlasy hrůzou: Třeba i na Balkáně známá pověst o sedlákovi, který v zimě s kmotrem vezl na saních od křtu dítě, byl přepaden smečkou vlků a nezbývalo mu než hodit nebohé robátko v rámci vlastní záchrany šelmám — typické na celé historce je, že bylo už pokřtěné, šlo tedy rovnou do nebíčka. V jiné vsi zas zahnali vlci v zimě na strom zbloudilého kominíka, ten k ránu ochromený chladem spadnul a vesničané našli už jen štětku a umělý chrup. Jinde zas vlci ukradli na poli dítě a mezi sebou je vychovali — lidé je pak viděli z vozu v silničním příkopu, na všech čtyřech, zarostlé a zpustlé. Vlkodlaci po okolí vídáni nebyli.
Sváteční den nastal a z kostela se vypravilo procesí v plné parádě — nejdříve zástup holčiček v bílém odění, sypoucích květní plátky, potom farář s oběma kaplany a velkou asistencí, nad nimiž nesli obrovský baldachýn místní radní s panem starostou v čele.
V parádních uniformách nastoupili hasiči, ostrostřelci, železničáři, hajní a úřednictvo. Vědělo se, že ve Vídni při obdobné slavnosti nechybí ani císař pán s celým domem habsburským. Průvod procházel od jednoho improvizovaného oltáře ke druhému, s dekorací z mladých břízek a spoustou květin, nechyběla ani obligátní slavnostní salva. Kromě kléru měl sotvakdo z přítomných představu, co vlastně teologicky celá tato oblíbená a v životě městečka centrální paráda znamená. Někteří věděli, že německy se jmenuje celá akce Fronleichnam, a soudili tudíž, že se jedná o adoraci Kristova těla mezi smrtí a vzkříšením. Netušili, že se jedná o Kristovo tělo v proměněné hostii, nesené ostatně v monstranci v průvodu, a že německý název je archaický, z dob kdy slovo Leichnam neznamenalo mrtvolu, ale právě tělo, tak jako dodneška holandské lichnaam. To ale zajímalo sotvakoho a v poledne už všichni zasedali ke svátečním obědům.
V odpoledních hodinách téhož dne se vypravil druhý Vodrážkův syn, Honzík, se svým psem za humna hrát si s dětmi. Jan, konkrétně Jan Křtitel — byl tak pojmenován po patronu blatnického kostela — byl senzibilní a poněkud ufňukané osmileté dítě, trochu špatně padnoucí do prostředí, v kterém se narodilo. Jeho skrytým, ale antiklerikálnímu otci samozřejmě nepřiznaným přáním bylo stát se jednou „velebným pánem“ a v duchu litoval, že nemohl jako jeho sestry jít v čele průvodu s košíčkem květin a nabíranými rukávky. Teď byl středem jeho pozornosti a největší láskou pes Rofík, asi tříměsíční černobíle strakaté štěně, které od kohosi před nedávnem dostal — štěňata se v této době pochopitelně dávala zadarmo, aby se jejich přebytku majitelé zbavili a nemuseli je topit. Za humny už byla početná společnost — děti se právě bavily vypalováním mraveniště na jedné z mezí. Schylovalo se k další sadistické produkci — jeden z kluků sebral několik velkých hlemýžďů a přihodil je do praskajícího ohně. Pak malí manipulátoři se zájmem sledovali, jak někteří z plžů úžasnou rychlostí ohniště opouštějí, dalo by se říci, že „upalují“ nebo „si to hasí“ (k někdy totožnému významu opačných slov zde odkazujeme na Freudovu práci Vom Gegensinn der Urworte, vyšlou o čtyři roky dříve).
Dětský sadismus, jev, který se dnes přesunul hlavně na rovinu virtuálních produkcí, se tehdy realizoval hlavně na zvířatech a tvořil na venkově pravidelnou součást her, nad níž se dospělí nepozastavovali, pokud nepotrefovala zvířata hospodářsky důležitá. Celý fenomén je z psychologického hlediska dosti záhadný — má jakousi spojitost se sexem (většinou vyhasíná se začátkem sexuálního života a je výraznější u chlapců) a taky s mocí (rodiče děti i nadřízení podřízené dusili tehdy nesrovnatelně více než dnes, ale touhou „poslat dál“ zakoušené násilí se celý jev nevyčerpává; pochází tak jako všechny temné stránky „ze srdce lidského“, nikoli ze sociální reality, jak věděli už církevní otcové a později i tehdy ještě malý Konrad Lorenz). Souvisí i s obecně lidskou škodolibostí a s touhou po poznání neznámého a lechtivého — od fyziologických pokusů se podobné aktivity často lišily jen menší metodickou propracovaností a chyběním společenského pověření (Při kolika stupních začínají koagulovat povrchové proteiny u plžů?). Fenomén sám se navíc neomezuje jen na lidi, i kočky či lišky si podobným způsobem se zjevným potěšením s kořistí hrají. V líčené době už sice knihy pro mládež násilí na kočkách, žabách či ptáčcích odsuzovaly, ale síla tradice je větší. Proto budilo podivení, když Honzík vykřikl „Nechte je!“ a jal se méně šťastné šneky z ohně zachraňovat. Ničitelské emoce se náhle zvedly a jeden z kluků zařval: „Držte ho, já mu toho jeho čokla voběsím!“ Tři pomocníci už poměrně slabého a zoufale vřeštícího Honzu drželi a čtvrtý dokonal na větvi staré švestky pomocí kousku provazu dílo zkázy. Když se zvířátko přestalo cukat, pustili vyčerpanou oběť a i s mrtvolkou ji nechali utéct. Psíkovi by snad ještě s umělým dýcháním a srdeční masáží byla pomoc, ale to Honzu, šokovaného a hrůzou bez sebe, ani nenapadlo. Přiběhl domů úplně bez dechu a v záchvatech křečovitého pláče nebyl k utišení. Rodiče nemohli dlouho zjistit, co se vlastně stalo, až to přerývaně ze syna po malých kouscích dostali. Rázem se uklidnili, protože ztráta se jim jevila jako banální. Když se Honzík přes domlouvání neuklidňoval, spráskal jej otec Vodrážka „jako psa“ (to tehdy ještě nebylo literární klišé, ale příměr ze života), „aby měl proč řvát“. Chlapec však začal postupně rudnout a rozpalovat se horečkou a mezi atakami pláče se mátl, mluvil z cesty a volal psíka a matku. Mezi rodiči vznikla hádka, zda brutální exekuce nezpůsobila chlapcův „fantas“, což otec popíral a hrozil, že mu ještě přidá a že celá chyba byla v tom, že je to maminčin mazánek a dosud ho bil málo. Nakonec usoudili, že dítě má „hlavničku“, tj. zánět mozkových blan, a matka je balila do studených obkladů a přikrývala tlustou peřinou. Už večer začal Honzík halucinovat, vyskakoval z postele a nepřítomně se díval po okolí, třásl se a nebylo možné se s ním jakkoli rozumně domluvit. Otekl mu krk a z nosu začala vytékat hnisavě krvavá tekutina. Kolem půlnoci se uklidnil a krátce nato zemřel.
Překvapení bylo větší nežli smutek a zděšení rodiče se uklidňovali konstatováním, že „Pánbůh dal, Pánbůh vzal“ a že příliš chytré a přemýšlivé děti stejně nikdy dlouho nevydrží. Ráno už dr. Lustig jen zběžně ohledal tuhnoucí mrtvolku, aniž poznal, že se jednalo o perakutní záškrt, první případ přicházející nové epidemie. Slovo epidémia znamenalo ve staré řečtině přiblížení se nějakého božstva, které vyžaduje náležité obřady a uctívání, jinak může přivolat trest, třeba v podobě nakažlivé nemoci (tentokrát se blížil bůh Áres, ale nikdo netušil, jak dlouhé a nákladné budou obřady s jeho epifanií spojené). Rodiče našli druhý den i mrtvého Rofíka v jednom koutě dvora a zakopali jej na zahradě, Honzík byl pohřben o dva dni později za účasti všech jeho školních kamarádů ve slavnostních oblečcích. Někteří z nich věděli své a báli se, že budou vyšetřováni, ale báli se zbytečně. Dětské pohřby ostatně patřily k věcem běžným.
Několik dní se nedělo prakticky nic. Potom skoro současně onemocněly Andula a Julča s příznaky podobnými angíně, ale mnohem méně dramatickým, nežli byly ty Honzovy. Děti sípavě dýchaly otevřenou pusou a potní kúry spojené s hojným podáváním lipového čaje nic nepomáhaly. Matka Vodrážková už tušila, že to bude záškrt, nemoc tehdy obecně známá. Se strachem došla pro dr. Lustiga, který se oběma dívkám podíval do krku — bílé, jakoby sametové či semišové membrány se jako plíseň po camembertu rozrůstaly nejen po mandlích, ale i po patrových obloucích a krčním čípku. Tedy ne monocytární angína, ale skutečně záškrt. Bylo nutno objednat koňské protidifterické sérum, produkované v Německu firmou Behring-Werke. V městečku v zásobě nebylo, ale dr. Lustig správně tušil, že jej teď bude potřebovat větší množství, protože víceméně pravidelně přicházející záškrtová vlna je tu. Dr. Lustig byl morfinista, ale měl-li svou každodenní dávku, nebylo to na jeho činnosti vůbec poznat a málokdo to o něm věděl. Doba nechápala drogy jako problém, mnohem více se bála degenerace, mravního úpadku a pozdních syfilitických komplikací — opium i kokain se masově předepisovaly i prodávaly v lékárnách a sešlý morfinista v ošumělém plášti patřil c. a k. realitě i literárním obrazům, aniž by to někoho zvlášť vzrušovalo. Na záškrtu pak je pozoruhodné, že byl poprvé popsán až francouzským lékařem Bretonneauem v roce 1821 podle epidemie v Tours, která proběhla o dva roky dříve. Skutečně se dřív nevyskytoval, či jak je možné, že by se tak nápadná a nebezpečná choroba přehlížela? Těžko říct. Je pravda, že po objevení sérové terapie Behringem a Kitasatem v roce 1890 se úmrtnost snížila z nějakých pětasedmdesáti na zhruba pětadvacet procent, ale celá věc byla pořád na pováženou. Za tři dny, kdy sérum dorazilo, už bylo po městečku mnoho dalších případů a dr. Lustig i dr. Honěk měli plné ruce práce. I Andula s Julčou dostaly ve všem chvatu dávku. Sotva stačil dr. Lustig odejít, začal u Anny mladší anafylaktický šok z koňského séra — o jeho možnosti se sice už vědělo, ale nebylo na vybranou. Andule se dělalo špatně s mžitkami před očima a neurčitými bolestmi v celém těle, celou ji zalil studený pot, srdce začalo vynechávat, a než se podařilo doktora opět sehnat, už nedýchala. Ani Julče se neudělalo lépe a téhož dne ulehla i Mařenka. Anna starší byla na pokraji zoufalství. Ještě večer se dlouho modlila před oltářem se sochou Panny Marie lurdské v postranním výklenku místního kostela, ozářeného jen chabým a rudým plamínkem věčného světla. Na závěr zapálila svíčku a do mezery mezi oltářními řezbami zasunula pětizlatkovou bankovku. Kostelník se příštího rána poněkud podivil, ale podobné dary pro světce zažil už častěji. Druhá její cesta vedla na hřbitov, kde alespoň mrtvým ze strany svého muže (dojít k hrobům vlastních předků, které ležely řadu hodin cesty, nebylo pokdy) zapálila rovněž svíčku. Věděla, že péče o mrtvé je mnohdy důležitější než péče o živé a že nám stále jaksi stojí za zády. Sérum, aplikované pozdě, stejně nepomohlo a Julča, jíž difterické blány už prorostly do hrtanu, se dusila a chvílemi nabývala namodralého odstínu. Opět přivolaný dr. Lustig injikoval sérum i Mařence a na Julču se podíval s obavami. „Matko, teď se nelekejte!“ řekl a vytáhl skalpel. Rychlý řez na krku a vytrysklá krev ovšem Annu poděsily k panice. Žid zařezal dítě! Hlavou jí táhly různé lidové vyprávěnky o rituálních vraždách, krvi křesťanských panen potřebné do macesů i ohlasy procesu s Leopoldem Hilsnerem, jak si je malovala provinční obraznost. Tracheotomie se však povedla, Julča nabyla za pár minut normální barvy a dýchalo se jí zřetelně lépe. Přesto však doktor mnoho naděje nedával a vskutku — záškrtové toxiny umořily dítě už následujícího dne před půlnocí. Annina tvář nabyla nepříčetného výrazu, takže se jí všichni, včetně jejího muže, začali bát. Se svíčkou a nožem šla do kurníku, odkud vytáhla svou oblíbenou bílou slepičku, zvanou „Parádnice“. Poté šla na zahradu a zcela přejinačeným hlasem křičela: „Ty černej! Mařenku ti nedám! Nedám! Rozumíš? Nedám! Vezmi si tuhle!“ A vrazila nůž slepici bokem do srdce. Dodělávajícího ptáka mrštila proti kmenu největší jabloně a mrtvého pak motykou zakopala. Po návratu šla do komory a přinesla odtud láhev petroleje. Trochu dolila do lampy a zbytek dala vypít malé Marii, která se přes vyčerpání ze všech sil bránila. Dítě začalo křečovitě zvracet a poté strašným způsobem kašlat a mezi zvratky a vyvrženým petrolejem se v přistaveném škopíčku objevily i veliké kusy bílých membrán, které se podařilo utrhnout a vykašlat. Nad ránem obě zcela vyčerpané usnuly. Když pak v pozdním dopoledni Vodrážkova žena vyšla na zahradu a viděla v místě včerejší oběti hlubokou jámu (velký černý pes souseda Vaňka, řezníka, se podhrabal v noci pod plotem a slepici sežral), byla si jista, že Mařenka už neumře. Možná si neuvědomovala cenu a následky věcí na osudu nátlakem vymožených, ale to v tuto chvíli nehrálo roli.
I tak se malá Marie vzpamatovávala několik neděl a v městečku v této době zemřelo přes dvacet dětí. Bílé rakvičky a průvod dětských družiček, z nichž jedna, bílá, nesla před truhlou svíčku hořící a druhá, v černém závoji, za rakví svíci zlomenou, patřily k denním rekvizitám. Tomeš a Fanda neonemocněli vůbec.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz