Ukázka z knihy
KapustňákOd moře studeně táhlo. Veliké vlny se s lomozem tříštily o skaliska a tisíce maličkých kapek se rozstřikovaly na všechny strany. Některé z nich vylétly tak vysoko, že dopadaly na chlapcovu tvář. Drobný, neustávající déšť skrápěl jeho husté, černé, větrem rozčepýřené vlasy. Ale chlapci to nevadilo, ač zmáčený, stál tu nepohnutě, jen chvílemi se otřásl, snad chladem, snad potlačovaným neklidem, a upřeně zíral do vln. Stál a čekal na znamení. Tak jako každý den, jako několikrát denně. Vlastně tu prostál každou volnou chvíli. Dosud se mu žádného znamení nedostalo, ale věděl, že se dočká. Že jednou ten okamžik přijít musí. Nechtěl ho propást. Proto když zaslechl volat své jméno, jen nerad se otočil a neochotně se loudal zpět k domu. To babička ho volala. Její slabý stařecký hlas byl sotva slyšitelný v poryvech ledového větru, ale zaslechl ho, nechtěl předstírat, že ne. Náhle jako by se celý zmenšil, schoulený do sebe, a teprve teď roztřesený zimou vracel se domů.
Babička ještě pořád stála před domem, snad aby se přesvědčila, že opravdu přijde. Zamával jí, ačkoli věděl, že je to zbytečná námaha. I na tu dálku poznal, jak je rozčilená. Ostatně to byla skoro pořád. Nebyl si ani zdaleka jistý, jestli ho má vůbec ráda, nebylo, z čeho by to měl poznat. A vlastně na tom ani nezáleželo. Otce rybáře neviděl celé dny a otcova žena, pokud byla doma, neztratila s ním jediné slovo, jako by ani neexistoval. Její vlastní děti na tom ale nebyly o mnoho lépe, čas od času ho napadalo, že snad ani mluvit neumí. Ať se to vzalo z kterékoli strany, babička byla jediná, s kým mohl alespoň někdy mluvit.
Dnes ale nebylo do řeči ani jí. Už od rána se zlobila na celý svět. Těžce vlekla po chalupě věčným vlhkem a chladem zkroucené rozbolavělé údy a střídajíc modlitby s kletbami pokoušela se bez většího úspěchu ucpat škvíry kolem oken i mezi trámy cupaninou ze starých hadrů a sítí. Ale vítr byl hbitější. Se škodolibým skučením vždy znovu a znovu nalézal cestu dovnitř. Ne a ne a ne, nebude ještě zatápět, vždyť je teprve podzim. Co by si v tomto holém kraji počali v zimě? Vítr skučel a hučel a hrál se starou ženou svoji úskočnou hru. Žena láteřila, hádala se s ním v duchu — a sem tam i nahlas. Zlobila se sice, ale aniž by o tom sama věděla, ve skutečnosti mluvila raději do větru a s větrem než s kýmkoli jiným. Všichni ostatní ji rozčilovali ještě víc a nejvíc ten kluk. Jako dnes. Chtěla, aby jí pomohl, ale než mu stačila cokoli říct, utekl zase k moři. Hned věděla, kde ho má hledat. Utíkal do těch míst pořád. Domluvy ani nářky nebyly nic platné. Ani bití nepomáhalo. Byl to divný chlapec a všichni to věděli, nejen ona.
Neměl ani žádné kamarády. V okolí nebylo mnoho dětí a těch pár, co žily na dosah, se mu spíš vyhýbalo. Nebo on jim? Nevěděla, ale na tom nezáleželo. Jisté bylo, že byl věčně sám. A jaké měl pořád divné otázky. Ptal se na to i na ono, ale nikdy ne na to, na co by se ptát měl. Věci, které by mu mohly být k užitku, jako by ho příliš nezajímaly.
„Proč mě otec nechce brát na ryby?“ zeptal se, jen se objevil ve dveřích. „Jsem už velký.“
„Kde jsi zase byl, kluku zatracená?“ utrhla se na něj, ač to věděla moc dobře. „Od každé práce utečeš. Co z tebe bude?“
Odpovědi na jeho otázku se vyhnula.
„Tam!“ ukázala kostnatou rukou do kouta tmavé světnice. „Spravovat sítě!“
Neodporoval. Opatrně se propletl mezi dvěma holčičkami s vlasy jako sláma, které se popelily na podlaze a kterým říkával želvičky. Vrazil přitom ale bokem do kolébky, v níž ležel jeho běloučký bratříček. Naštěstí ho neprobudil, babička se však stejně zlobila.
„Bože můj! Jak jsi nešikovný!“ křičela na něj.
„Babičko, nekřič, vždyť ho sama vzbudíš,“ zašeptal a malinko se na babičku usmál. Ale ta mu úsměv neoplatila, jen vztekle mávla rukou. Věděla, že by k němu měla být vlídnější a občas se jí to i dařilo, ale většinou si nemohla pomoct. Ať se snažila sebevíc, už jen když se na něj podívala, píchlo ji u srdce.
Neměl matku, nikdy ji neviděl, zemřela při porodu. A otec, její syn, měl k němu stejně jako ona sama zvláštní vztah. Dalo by se říci, že i on se mu vyhýbal. Nerad s ním mluvil, nerad mu odpovídal na otázky a nerad se na něj i díval. A na moře ho brát nechtěl, přestože chlapec už měl na to věk. Bylo mu sedm let a čekal na to s celou svou dychtivostí. Ale stejně jako na ono tajemné znamení čekal marně a byl čím dál smutnější. Ani on, ani babička a ani sám rybář však nevěděli, že se o něj přese všechno otec vlastně bojí.
Dva chlapci z blízké vesnice běželi podél pobřeží odněkud někam. Až dovnitř do chatrče bylo slyšet jejich rozpustilé volání: „Kapustňáku! Kapustňáku! Seš doma? Kapustňáku, neschovávej se!“
Lekl se, a jak to s ním škublo, stalo se, že se poranil. Propíchl si dlaň. Byl by si to s nimi šel vyřídit, ale babiččiny pichlavé oči mu v tom zabránily. A tak si jen, celý bledý, setřel z ruky krev a na chvíli zavřel oči.
Maminko, myslel si, maminko, prosím, pomoz mi. Jak dlouho musím ještě čekat na tvé znamení?
„No vidíš, vidíš, jaký jsi nešikovný, hloupý kluk. Kdybys mě aspoň poslouchal.“
„Nejsem hloupý.“ otevřel doširoka veliké, tmavé oči. „Nejsem hloupý, i pan farář mě pochválil. Umím se modlit. Umím číst! Naučil jsem se to.“
„Číst? Prosím tě…“ babička nesouhlasně zavrtěla hlavou. „A k čemu ti to bude? K ničemu. Ty potřebuješ umět chytat ryby, spravovat sítě, a ne číst. Umím já číst? Umí to snad tvůj otec? Ach bože, to je divný chlapec.“
Bezzubá čelist se jí samou nevolí zatřásla.
„Ale to se dalo čekat,“ mumlala si potichu už jen sama pro sebe. „To se přece dalo čekat.“
Zlobila se ale i sama na sebe. Věděla, že nemá tak docela čisté svědomí. I ona totiž trochu přispěla k jinakosti toho už tak podivného hocha. Jednou ve slabé chvilce, když na ni celý zkroušený bůhví pokolikáté dotíral otázkami ohledně své matky, podlehla jakémusi záchvěvu soucitu či lítosti a, kdoví co ji to napadlo, naznačila mu, že jeho matka nebyla obyčejná žena, že nebyla tak docela z tohoto světa. Mluvila nejasně a v hádankách, zmínila moře plné tajemných živočichů i bytostí a mnohokrát se během té řeči přežehnala křížem. Neřekla nic určitého, ale chlapci to stačilo. Domyslel se sám.
„Byla odtamtud!“ vykřikl a ukázal směrem k moři. „Byla to mořská panna! Řekni! Byla, že byla, viď? Já to tušil.“
Neřekla ani ano, ani ne, jen pokrčila ohnutými rameny a neurčitě rozpřáhla kostnaté ruce.
Chlapec na víc nečekal a utíkal k moři a ona za ním hleděla, vyděšená, co mu to řekla a proč vlastně… Ale co mu měla říct?
I předtím chodíval k moři, ale od té chvíle byl na útesu víc než doma. Choval se jako posedlý. A samozřejmě neustále se k té věci vracel, nepřestával ji trápit otázkami. Víc už mu ale nikdy neřekla, jen ještě to, že o takových věcech se nemá mluvit, ty je lépe nechat spát.
Nedokázal se s tím spokojit. Co hůř, nevydržel to a zmínil se o svém objevu dětem ze sousedství. Snad to byl jen pokus, jak prorazit zeď neporozumění a cizoty, která mezi nimi odjakživa bůhvíproč stála. Ale přepočítal se. Ačkoli i jejich mysl byla plná nejroztodivnějších bájí, povídaček a pověr, ve kterých se to mořskými bytostmi jen hemžilo, však byli všichni dětmi námořníků a rybářů, jeho příběh nepřijali. Stal se jen další vítanou příležitostí, jak ho trochu potrápit.
Mnoho se toho ve zdejším kraji nabájilo o sirénách, o mořských pannách, o králi oceánu, o celých městech a palácích tam někde dole, v hlubinách, na nedosažitelném dně. Mluvívalo se o tom po večerech, někdy hlasem tlumeným a přiškrceným, jindy žertem a za bujného veselí. Často se ovšem také stávalo, že byl některý vyhlášený mluvka drsně uzemněn.
„Siréna? Ale jdi! Kdoví cos viděl, hochu, nanejvejš tak kapustňáka. A vůbec, nesmíš tolik pít.“ Tak se také přihodilo, že chlapec nedokázal příběhem o zamilované mořské panně dodat žádnou váhu svému životu ani sobě. Naopak — začali mu říkat Kapustňák. Ale chlapec, ač nešťastný a poraněný výsměchem, nenechal se zviklat ve své nově objevené pravdě. Leccos vysvětlovala a dodala mu sílu do dalších nepříjemností a šarvátek. Byl synem sirény! To už stálo za trochu toho trápení.
Jen na jedinou věc se mu síly nedostávalo, ba v poslední době měl pocit, že mu jí dokonce začíná ubývat. Tou věcí bylo čekání. Věčné čekání. Byl přesvědčen, že se jeho matka jednoho dne ohlásí, že mu dá znamení. Nevěděl jaké a nevěděl také, co by se přesně mělo dít dál. Ale věděl, že ten den musí přijít. Tušil, že to bude tehdy, až mu bude nejhůř, a zároveň si říkal, že ta doba už dávno nastala. Jeho opuštěnost byla strašlivá a vyhlídky žádné. Dokázal být trpělivý, nestěžoval si, neobviňoval nikoho z ničeho a ze všech nejméně svou matku. Jen po ní bezmocně toužil.
„Jdi se umýt. Nevidíš, že ti teče krev?“ zahartusila babička. „Vždyť všechno umažeš. Bože můj, na co ty pořád myslíš?“
Vstal a pomalu se propletl mezi nevlastními sourozenci. Když míjel bratrovu kolébku, jeho oči bezděčně spočinuly na velikém, hrubě řezaném krucifixu, který nad ní visel. Zsinalý Pán Ježíš byl prý tím, který by mu měl pomoci. Také z jeho probodnutých dlaní kapala krev. Hoch ale, aniž si to uvědomoval, spoléhal víc na svoji nedosažitelnou sirénu.
Vyšel ven a udělal pár kroků směrem ke studni. Jakmile ale na tváři pocítil závan vlhkého, solí prosyceného vzduchu, okamžitě se přestal ovládat. Jako šílený se rozběhl k moři.
„Jsem tvůj! Jsem tvůj! Nemůžeš to popřít!“ křičel do větru. Jeho volání však platilo moři a jí.
„Jednou tě uvidím. Počkám, až mi dáš znamení, vydržím to. Musím tě vidět.“
I kdybych měl umřít, pomyslel si.
U vytržení hleděl do šedých, rozbouřených vln. Také nízká oblaka valící se oblohou měla temně popelavou barvu. Právě takový pohled skýtalo zdejší moře nejčastěji. Ale nebylo tomu tak všude. Chlapec dobře věděl, slyšel o tom vyprávět námořníky, že kdesi daleko, daleko na druhé straně oceánu, leží ostrovy, ba i celé země, kde obloha není věčně šedá. Nebe tam má po celý rok barvu jasně modrou, tak jako zde jen po několik vzácných letních dnů, a voda je prý modrá či smaragdově zelená a teplá. Slunce se neschovává, nešetří svými dary. Jeho paprsky se třpytí na hladině a zářivými barvami obdařuje ryby, ptactvo i kalichy velikých, nádherných květů. O takových krajích snil. To odtamtud jistě připlula jeho matka.
Neznámý pronikavý zvuk přerušil chlapcovo snění. Nerad, jako vždy, odtrhl pohled od bouřících vod a pootočil hlavu tím směrem. Leknutím až zavrávoral na okraji srázu. Na vysokém skalním ostrohu, pár metrů od něj, seděl pták. Podivuhodný, neuvěřitelný pták. Měl zahnutý zobák a nebyl o mnoho větší než racek. Hlas měl nepříjemně skřehotavý — ale jeho peří! Jeho peří bylo tím nejkrásnějším, co chlapec v životě spatřil. Žádná šedá, bílá nebo černá. Červená! Žlutá! Zelená a modrá… Vypadal jako nejvzácnější drahokam.
Hleděli na sebe s hlavami mírně nakloněnými ke straně. Chlapcovy oči byly doširoka otevřeny údivem, na papouškově tváři nebylo možno rozeznat žádné pocity. Chvíli bylo ticho. Pak už to chlapec nemohl vydržet.
„Počkej!“ vykřikl. „Počkej, neulítni! Já se hned vrátím.“ A letěl k chatrči.
„Babičko! Babičko, pojď honem! Pojďte všichni! Honem, honem, pojďte se podívat!“
Babička však uchopila hůl a s překvapující silou bila a bila, a bila tak dlouho, dokud jí nezůstal ležet u nohou. Když se mu pak podařilo znovu vstát, dostrkala ho před sebou k padacím dvířkům do sklepa. Už se nepokoušel nic vysvětlovat, nemělo to smysl.
„Tak,“ vydechla těžce, přece jen vyčerpána vší tou námahou, když nad ním dřevěný poklop konečně zapadl. „Tak.“
Ani ona už o ničem nechtěla vést žádné řeči.
Chlapec ve sklepě plakal. Ať se snažil sebevíc, nedalo se to zadržet. Nebyl tu zavřený poprvé a pokaždé se bál. Když byl malý, bál se temnoty a krys, jako větší míval strach, že už ho třeba nikdy nepustí ven. Tentokrát plakal víc než kdy jindy, ale z úplně jiných důvodů. Plakal pro barevného ptáka. Snadno se může stát, skoro jistě se to stane, že až ho odsud pustí, bude pták dávno pryč. Už ho nikdy neuvidí.
Naděje ubývalo každým okamžikem. Po chvíli ho ale náhle něco napadlo. Nechápal, že na to nepřišel hned. Bože! Bylo to přece tak jasné! To on, ten pták, je oním znamením, na které tak dlouho čekal. Jak jen mohl být tak hloupý. Tak slepý! Rázem přestal plakat a rukávem si setřel slzy i špínu z obličeje. Nezáleží na tom, jestli pták uletí. Své poselství už mu vyřídil a on je pochopil. Trvalo to dlouho, ale pochopil, a to je hlavní. Už věděl, co má udělat, až ho odtud pustí. S tím vědomím dokonce na chvíli usnul. Zdálo se mu, jinak tomu ani být nemohlo, o matčině konejšivé náruči.
Když mu pak babička s obvyklým hartusením dovolila vylézt ven, netušil, kolik času uplynulo, ale byl už večer. Bezedná tma, babiččiny nadávky, ani vítr lkající nad planinou se ho více nemohly dotknout. Zachumlán ve svém klubku špinavých hadrů, čekal jen, až všichni ostatní usnou. Pak se vyplížil ven. Páchnoucí světnice byla přeplněna spícími těly, ale tentokrát o nikoho a o nic ani nezavadil, tentokrát štěstěna stála při něm.
Neváhal a rozběhl se známou cestou, aby za několik krátkých okamžiků bez dechu stanul na svém útesu. Mohl by popojít pár kroků, zahnout doleva, po uzounké stezce seběhnout dolů na pláž a potom pomaličku, zvolna vstoupit do moře. Ale nechtěl. Copak on, syn mořské panny, má zapotřebí takové hanebné opatrnosti? A kromě toho spěchal. Čekal přece tak dlouho! Teď už to vytoužené setkání nechtěl oddalovat ani o jedinou vteřinu.
Byl to Kapustňákův otec, komu bylo souzeno, aby při návratu z dvoudenního rybolovu nalezl za úsvitu křehké chlapcovo tělo. Sám je vyprostil z chaluh, sám pozvedl a nesl do chatrče. Bylo tak lehké, že nepotřeboval pomoc svých náhle mlčenlivých druhů. Ti se, kráčejíce raději několik kroků za ním, postarali o společný úlovek.
Vítr se po bouřlivé noci konečně utišil a jenom lehký vánek neslyšně čechral rybářovy slámové vlasy. Všechny ty maličké děti v chatrči se nejdřív seběhly a beze slova, ale také bez ostychu pozorovaly nehybné tělo svého staršího bratra. Pak ale, náhle dotčeny neurčitou úzkostí, přece jen raději vyběhly ven před dům. Jejich matka je následovala. Stařena s rybářem osaměli nad chlapcovým tělem.
„Já za to nemůžu,“ řekla, aniž by on promluvil, „Slyšíš? Já za nic nemůžu.“
„Nic ti nevyčítám.“
„Ano, to já, já mu řekla o té mořské panně, však jsi to věděl. Ale co jsem mu měla říct? Pravdu?
Proč jsi mu ji neřekl sám?“
„Nepřála sis to.“
„A divíš se? Připravils mi málo trápení? Už tenkrát… Taková hanebnost! Tenkrát ses mě taky na nic neptal. Mlč! Utekli jste jako dva vzteklí psi. A jen když bylo nejhůř, přilezli jste zpátky.
Přijala jsem tě, ji jsem schovala, když ani její vlastní lidi s váma nechtěli nic mít.“
„Schovala?!“
„No dobře, jenom dole ve sklepě, myslela jsem... než se to ňák urovná. A aby se to nikdo nedozvěděl... Lepší než nic.“
„Však se nedozvěděl.“
„Můžu snad za to, že ti umřela? Že neuměla ani dobře rodit? I když si myslím, to ti nezapírám, že to tak bylo lepší. Víš, co by se dělo? Jistě to bylo z Boží vůle.“
„Jako dva vzteklí psi? No dobrá. A žes mě jak toho psa přinutila s kamenem na krku ji hodit do vody?“
„Radši dál od břehu. Ano, co má být. A cos chtěl dělat? Řekni, co jsi chtěl?“
„Na tom už nezáleží.“
„Kam jdeš?“
„Nikam, jen na půdu.“
Když se vrátil, nalezl stařenu klečet na hrubých prknech vedle chlapcova těla. Trochu se sehnul, myslela, že se chce přidat k modlitbám. On ale uchopil chlapce, zvedl ho do náruče a zamířil ke dveřím.
„Počkej! Kam jdeš? Co chceš udělat?“
„Co můžu ještě dělat? Pochovat ho vedle jeho matky.“
„To nemůžeš! To nesmíš! Prosím… Musí být přece mše a pohřeb musí být!“
„Tu máš!“
Ode dveří jí hodil růženec, který, snad když byl na půdě, vetkla do chlapcových dlaní. Pak se svým břemenem vykročil zpět k moři.
Položil chlapce na dno loďky a dřív než ji odvázal, zašátral v kapsách kalhot. Na kousku bílého plátna v rybářově dlani se cosi zablesklo.
„Na,“ řekl, „je tvůj. Už nemám důvod dál ho schovávat.“ A neobratným pohybem zavěsil kolem chlapcova útlého hrdla drobný přívěšek, který nosívala ona. Pak odrazil. Cizí hranaté písmenko se nazývalo chet a bylo počátečním písmenem hebrejského slova chaj, což znamená živý. To ale rybář nevěděl.
„Babičko, pojď sem! Něco tady je!“ volala úpěnlivě plavá dívenka.
„Nepůjdu nikam. Přineste to sem, jestli je to tak strašně zajímavá věc.“
„Co je to? Proboha, fuj!“ vyjekla stařena o chvíli později, když starší děvčátko vyklopilo ze zástěrky na podlahu z hrubě tesaných prken barevnou mrtvolku uklovaného papouška.
