Švanda Roman / Dokumenty /

Příspěvky do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z března 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz

1.14 hod., pondělí 1. březí 04

Můj milý Petrove, můj sladký deníčku,
už hodinu a čtrnáct minut je prvního března, což je snad evidentní, což ale neznamená, že očividné věci by se neměly ještě zočividnit.
Měl bych si asi začít psát deník. Naposledy jsem si psal deník tak před dvaceti lety. Vůbec ale nevím, jak budu ty skrovné zápisky zákysky posílat, neboť jsme se ocitli uvězněni mezi sněžnými dunami nedaleko polských hranic. Už druhý den vytrvale a bez ustání sněží, do toho fujárka vítr a krajina se mění a přesýpá k nepoznání. Nemají to v té Africe a jinde na pouštích jednoduché. Ale aspoň jim není zima a nemusí chodit na běžky, jezdí na vembloudech.
Dopoledne jsem byl na běžkách. Větrolam, Ramzová, Petříkov, Císařská lovecká bouda, Paprsek a zpátky. Tváře rozbolavělé od větru a sněhových jehliček, které vodorovně frčí povětřím a oslepují osamělé běžkaře bez brýlí. Návrat s rampouchy na obočí, oči slepé, nohy křivé. Večer jsme byli na procházce s Vincentem a v místech, kudy jsme přijeli včera po takřka normální zimní cestě, jsou metrové závěje. Není mi moc jasné, jak a kdy se odsud dostaneme a zda vůbec. Vincentovi trčí ze sněhu jenom hlava a někdy ani ta, myškuje, hopsá, potápí se. Vypadá to, jako by něco lovil. PePu říká, že pod sněhem možná tepe život, o kterém nic nevíme, já si spíš myslím, že tam skřítci či démoni dolují ze zmrzlé země jaro. To se ještě nadřou.
Četl jsem si teď deníkové zápisy Mariana Pally a moc jsem se u nich nasmál. To u mých se nezasměje nikdo. Nomen omen. Fred je hrozná potvora. Taky jsem přemýšlel, jestli není Zuziak zase nemocný za ty dva dny, co jsme se neviděli. Pořád sněží a cenzuruju, co se dá. Pijeme čaj, čtu sobotní noviny a myslím na babičku.
Kolem chaty někdo chodí.


Outerek 2. březí

Ještě pořád neúprosně sněží. Okna jsou zapadaná do půli. Zejtra tu už bude přitmělo. A pozejtří nám nezbude než ležet v posteli, točit si za víčky porno a Vincenta venčit v botárně. A to jsme chtěli zítra odjet! Není ale kudy… To na Martina P. padají tak leda banánové slupky, třtinový prach a kubánská syfilis. Jel bych hned za tebou, milej hošku, ale ne kvůlivá sluníčku ani kvůli potápění jako Ňufa s Alenou, dokonce ani kvůli růžovým ústřicím v tmavých skořápkách nezletilých Kubánek, ani kvůli „Cuba si, Yankee no“ jako Philhip s Bubeníkem, ani kvůli staré Havaně a zakázaným plážím. Není to ani symetrické s touhou po Islandu. To co mne tam táhne se vypovědět nedá a pakliže dá, pak je to stejně jen pro mne. Po chatě skotačí děti v těžkých sjezdařských bagančatech, ženská odvedle se baví přímo před našimi dveřmi s uklízečkou. Vincent spí (jak praví MUDr. Baruch, nakazil se přímo ode mne).
Včera jsem se dozvěděl spoustu věcí o lovu makrel. Lovit makrely je zvláštní. No, jako lovit makrely.
PePu krájí cibuli do fazolí. Slyším, jak doklapne vždycky nůž na destičku. Stačí jen pomyslet a idea fazole s ideou cibule už se páří v nose. Fyzicky to cítím. Protože mozek je největší David Copperfield (kdovíjaksetopíše). Tedy lepčí napsat Mozek je největší Coprophil. Už jsem chtěl napsat, že je větší koprofil než Hrom, ale ten je spíš urinofil, pravděpodobně. Odpoledne výlet na Černavu. Po šestadvaceti letech jedu sedačkovou lanovkou, vedle PePu, na klíně běžky, mrzne, všude mlha, někde pod námi se válí neúspěšní sjezdaři. Pak zážitek po stopě několik kilometrů dolů do Ostružné. V hospodě pivo a pár idiotů z Brna, šestnácterák na zdi, zahuleno a teplo. V kopci chaloupky, auta pod sněhem, děcko s opuchlou modrou půlkou obličeje. Stoupání lesem. Stmívá se. Za tmy na kopci nad Petříkovem, na běžkách travers sešupu sjezdovky. Kolem chaty zase divné stopy. Sníh padá s rachotem se střechy, z dvoumetrových rampouchů kapou vteřiny vody.


Střední 3. březí

Ňák se ne a ne do toho dostat, Martine. Určitě je to tím, že málo kouřím, moc dýchám, moc sportuju, moc pozoruju přírodu (měsíc v Noci! – světelný kruh pruh kolem něj v takové vzdálenosti, že vypadal jako neuvěřitelná kosmická loď někde od Betelgeusy nebo jako ideogram atomových výbuchů), možná moc sexu, málo alkoholu. Všechno se ze mne vyplaví a pak vlastně není proč psát. Žádné průsery, žádné deprese, žádné kocoviny, jenom pozitivní chemie. Topím se v endorfinu. To je Fin (kruci, to už není v kinech skoro vidět na konci!). Těším se na lekce franštiny. Jako by to souviselo jaksi tajně – Mongolsko, Island, francouzština!?! Jednou na to přijdu. Copak asi dělá bratrstvo čackého stolu? Rytíři Marian, Zuziak a Jakub. Snad už se Zuzana tolik nemračí. Už abychom byli v Brně (ještě pořád nevíme jak), aby bylo o čem psát. Včera po výletě zasekli jsme se U Šebečků, každý jedenáct grogů. Vyšli jsme ven a spadl jsem na hubu v té hvězdnaté noci, jen co jsem si navlík běžky. Měli jsme jít raději pěšky. Dnes ráno jsem našel pod polštářem papírový obal od hajzlpapíru Harmasan. Uvědomil jsem si, že jsem předešlou noc nad ním linguisticky spekuloval na WC, učil se nazpaměť 1 vrstvový, vrstvý, rétegü, lagig, warstwowy, 400±5% útržkov, útržků, lap, blatt, listków. Nemůžu si už bohužel vzpomenout, na co objevného jsem přišel. Byl jsem však tak nadšen, že pro jistotu, abych nezapomněl, dal jsem si to pod polštář. Teď vím stejně hovno. Nikdy jsem si nevšiml toho loga, co to je za zvíře. Skunk? Mýval? Asi mýval. Už to nemůžu ověřit. Ale divných je těch ± 5%. To dělá z jedné role 20 útržků, to znamená na dvaceti rolích hajzlpapíru je to jedna role. To už je sprostá zlodějina. Na Kubě to je určitě ± 50% a tomu už se říká slušný byznys, pokud tam vůbec hajzlpapír mají. Možná mají, ale třtinový a na lichých útržcích je božský Che a na sudých Fidel. Nikdy se nevytahoval, byl přirozený a nechtěl být na prvním místě. Už vůbec ne před Guevarou. Vzpomínám na filtry ze skládaného třtinového papíru v cigaretách Partagas, které nahradily koncem let osmdesátých mé oblíbené Liguerosky. Po smirkové evoluci už nám černý kubánský tabák Fidel neposílá, ani smaltované castroly.
Správce prohrnul závěje. Snad to naše popelnice s řetězy zvládne. Vincent už nemá průjem.


Čtvrtý 4. březí

Včera navečír lahodné André v kavárně. Zpožděný Incident. Barák plnej lidí. Kryštof mě kopl nechtě dvakrát bodlem do stehna. Lahodné André. Přijel Marek. Pak k němu. Prý: Sedím s Oujama, tak přijď. Tak jsem přišel a seděl s Markem a Oujama. Poslouchal Markovo vyprávění Zuřícího býka. Marian chce přibrat pět kilo do metráku a udělat z toho performanci, R. de Niro přibral kil dvacet.
Klidný večer. Slyšet Kosťův pancrfaustný smích (že ano?), který nezmužněl ani na dalekém severu. PePu říká: My si pudem zahulit, tak nevím, jak to dopadne.
Jedničkou rozjezdem. Usínám s myšlenkou na Kosťův chrup, na Kosťovu mengeleovskou noc, kdy jeden neví, zda mu vrtají zuby či penis.
Pak mi musíš, Martine, říci, zda na ostrově svobody nevrtají zuby penisem! V tropech je to třebas možné.
Ve tři ráno Vincent vyštěkává, má zas průjem. Hážu ho oknem do zahrady a po zmrzlém břečťanu s praskotem kloužou moje sprosté nadávky. Kurva, mrdat piču do prdele! Já se snad nevychrápu. Ráno v sedm Kolda přijel pro flexu.
Pije se čaj černý nyní a až dopito, bude se zase utíkat, pospíchat, tentokrát ne běžky, nýbrž jen pěšky. Zdá se mi, že trochu smrdím. Možná sprcha by byla možná.
Píše Vesna Walden. Že bude rodit za chvíli. Určitě to dobře dopadne. Myslím na ni, i když jsem ji nikdy neviděl.
A o snech a vůních někdy jindy.


Pátý 5. březí

Co si pamatuju první ze včerejška, je kvasnicová polívka se spoustou zeleniny, co uvařila PePu. Když si člověk vzpomene na polívku, vzpomene si možná na spoustu věcí. Ne třeba z toho dne, ale z jiných dní. Polívka může být tím zázračným koláčkem, který všecko spustí a už jej nikdo nezastaví. Žene se krajinou a než se jeden naděje, hoří les i s potápěčem a v polívce najednou plave jehličí.
Včera Bouře 2 v HaDivadle. Ticho všude.
Čekání na dopis.
Večer jsme se zapomněli v kavárně. S Tomem a Bárou. Tom kupodivu včera téměř vyléčen ze své echolálie, Bára – k mé radosti bez podprsenky (ta ji jenom hyzdí) – dostala od nás dárek. Škoda, že se nedají připojit k textu fotografie. Marek nás všechny oblepil barevnými izolepami. Honza Štěpánek je kryptopansexuál a možná to o sobě ještě neví. S Bárou jsme naplánovali fajnovou loupež. PePu se hrdinně žene do nonstopu poté, co dotankovala energii v okýnku na Kobližné. Tam už spíš zíváme. Závěr večírku podrápán zkurvenou muzikou. Manu Chao, piczu ciao. Slizy rozvzpomínek se táhnou jak růžový sopel po stole. Jsem nespravedlivý. Je nám zima. Tuhneme k sobě. Trojkou rozjezdem. Tolik věcí se chystal napsat, ale v hlavě po čtyřech hodinách spánku je bílo. Mezi Musíš a Měl bys se toho už moc nevměstná. Je druhá po poledni. Snad všechno nezbytné splněno. Půjdu s Vincentem. Večer Bouře 2. Dnes přijede Jen Nebeský snad.
Čekání na dopis. Nepíše. Nikdo.
Vesna Walden možná rodí.
Někdo možná zapálil chatu na Větrolamu. Možná i my máme stopy pod oknem, ale v břečťanu nejsou tak dobře vidět. Ze střechy nám sníh nepadá. Krmíme sýkorky a dlužíme na zdravotním i sociálním pojištění a za telefon. Pošta nám zatím chodí. Divná zvířata s námi lehají pod peřinou, kvíčaly vylétají ze zrcadel. Někdy je nestačím zahánět.
Dlouho jsem nečetl noviny – dnes v Mf dnes – Nohavica (volek jeden) bude hráti s Kabátem. Čert ho vem. V Černovicích ve Svitavě, štíhlá žena mrtvá právě. A Marian P. slaví úspěchy – na představení jeho hry v uherskohradištském teátru strhal vilný divák šaty z herečky. No, budu se tam muset vypravit. Ale na březen už je beznadějně vyprodáno! V dubnu už si zas možná nevzpomenu. Třeba mi v dubnu přijde dopis.


Pútek večír ještě 5. březí

Bouře 2. Jen Celestýnský přijel. Vypadá to na večírek. Zogatka už zpívá, jak mne informovala Maruna.
Představení dopadlo překrásně. Ještě nelegálně kopíruju hudbu. U toho piju André. Andrzej Wajda byl jedním z pazourků mé puberty. Ale v Anthroposu vystaven není. Snad až bude P.K. direktorem… To by snad šlo. A nejvíc se těším na jeho krásné asistentky. Budou provádět zahraniční delegace oděny v páchnoucích kůžích, mastnota jim poteče z vlasů, budou si olizovat vzájemně jizvy, stehna jim budou vonět kouřem, šťávami ústřičnými a semenem. Koně táhnoucí drožku po parku kolem Anthroposu budou mít masky profesora Absolona. Snad by tam začali chodit lidi. Vincent by mohl být šéfem marketingové divize. Musím to ještě navrhnout na valné hromadě.
Ňáký dvě kozy kérovaly prej do Báry na koncertu I.H.P. u příležitosti Petlajdiných šedesátin, že co má prej znamenat ta chlupatá kunda, co si namalovala na gatě vzadu, že prej to uráží všecky ženy v sále a prej jestli si Bára neuvědomuje svoje ženství. My máme ženství plnej barák a hrne se nám nádobím, pere se se špinavými ponožkami, kvasí v květináčích. Jo, jo. Netřeba keců Zuzky K.-V.-V. To jsou berličky.
Přerušuji a jdu s André za všemi. Dopis čekám každým dnem, každým týdnem, měsícem. Měl by přijít do léta. Ještě ne.


Outerek 9.3. (?)

Snad je devátého. Jsem líný se kamkoli podívat. Vstávalo se 6.30, tedy zbrzka. Stihlo se už ledacos.
O sobotě klid, domácí starosti, vaření, úklid, praní a láska. Navečír film v Artu. Můj oblíbený manýrista P.G. Posléze v Pekárně Maňasovy třicátiny a Pixies revival.
Neděle pracovní. K obědu divná játra. Odpoledne Maxovy první narozeniny. Nějak mi to nesedlo a točil se se mnou po dvaadvaceti letech vesmír. Místo krku vývrtku.
Teď už vlastně ani nevím, kdy jsme se to potkali, milý Martine (v pátek?). Tolik otázek jsem na tebe měl, ale tys tam byl jen jako turista. Tedy standardní zážitky. Exotické pyré pohlednic a jalové akvarely.
Včera PePu odjela zas za La Manche. Do zrádného Albionu.
Ráno jsem si četl Corbiéra na záchodě po letech. Chtělo by se říci ještě cos, avšak čas kvačí cvalem včil. No později snad. Možná už v odpoledni.


Outerek navečír

Dnes jsem v odpoledni a v sněhové foukanici horizontální navštívil svého knihkupce Bublu na Spolku. Je dobré míti svého knihkupce, jako je dobré míti svého zubaře, svého trafikanta, svého taxikáře a svou ženu (či býti jejím mužem. Lépe.). V těchto zlých dobách. Už do jiného knihkupectví nechodím, protože by nebylo co žrát, protože bych stejně nevěděl, co si počít mezi tou spoustou knih, protože Bubla mi vždycky řekne, co má nového a jestli už v tom listoval, protože jinde není klid, tak proto. Bubla neumí prodávat knihy a proto tam chodím rád. Bubla má knihy rád. Je to (nejen) můj knihkupec a má rád pivo a basketbal. A někdy bývá nešťastný a já to na něm vidím. Ale dnes jsem šel k němu koupit nového Harýka Potra, neboť Františka má dnes svátek a přála si to. A taky jsem si koupil Labyrint a další dvě knížky. Františka přišla do kavárny, dal jsem jí pusu a dárek. Měla
radost.
Ven se psem. K večeři fazole z konzervy, co ještě PePu otevřela. Majoránku, pepř. Pak četl. Hvoreckého a další v Labyrintu, chvilku listoval R. Barthesem (vtipná knížečka) a začetl se do příběhu o mrtvém psu. Přečetl osmdesát stran a začal zkoumat prvočísla. Vzpomněl na Romanu s Peterem a Johnem kdesi v Basileji.
Dopis nepřišel a ještě dlouho nepřijde.
Vesna Walden ještě nerodí.
Vincent už nemá průjem.
P.S.: I kdyby to nikdo nečetl, je to velmi osvěžující, Martine. Zdraví swandini@seznam.cz. Dobrou noc. Jdu ještě číst.


Četvěrk 11. jalový

Včera pěkný den, avšak pro zápisky jalovice jalová, jalovčím sešlehaná do volka. Práce, se psem, trošku číst. Dorazil jsem zbývajících 15 stran, co zbývalo do konce Haddona. Kuba prý: Na obálce je pes, jsou v něm čtyři dírky od vidlí a pod ním je krev. Na české obálce je ale kufr a na visačce, kde bývá vizitka majitele, je nakreslené bludiště. Dalo by se říct, že vypravěč je vlastně Mínotauros naruby, ale neřekne se to. Večer na skok do báru, kde Bára s Tomíkem, pomazánkou jednou starou. Poprázdnělo. Jedničkou dom.
PePu paří někde v Londonu. Už je smutno.
Ráno zaspal skoro na karate. Vypnul 6.45 budík a řekl si: ještě „na minutku“. Pak Vincenta jen vyhodil oknem na zahradu. Chudáček. Jsem taková svině a on tak trpělivý.
Jakub se Zuziakem slaví narozeniny. Honza mi stačil sdělit, zatímco jsem mu přál a potřásal rukou, že je nemocný, má totiž kašel. Ale vypadal spokojeně, lampasák jeden zarostlej, simulant hipisáckej. Teď sedí ještě Marian, Miriam a Slanina, jehož břitký vtip a sémiologický metasarkasmus se snažím studovat již léta.
Večer je koncert na Spolku, co by mohl potěšit. Později hokej na Úvoze, s chlapama se na ledě trochu pošťouchat. Kdybych to spojil s odpolední ipsací a venčením Vincenta, mohl by to být velice sportovní den. Avšak ipsace byla včera. Paroxysmus nechtěné samoty se dnes vybíjí jinak.
L´ohnisko je hnátek, zloděj víkendových l´hátek na nudistických plážích kolem Svitavy v Maloměřicích. Vím to. Říkaly mi to hodné děti, co jim nabízí občas bonbóny, když trýzní psa v křoví u řeky. Dá jim bonbón, ony se svléknou (prý i v téhle slotě!), aby nemohly jen tak utéct. Pak jim MacMilan předčítá své poslední verše. Ještě že není sochař nebo president! Ale jeho texty mám rád. A jeho syn má rád mne. Kdo ví proč? Snad proto, že mne měla ráda jeho první žena.
Vesna Walden nepíše. Že by už porodila konečně? Všechny ženský kolem mají naštěkaný v bódě. I bláznivá učitelka. I Jitka Junková. Prý zas narazili s autem do stromu. A nám rostou břicha jen tak. A porodit se to nedá. Potratit se to nedá. Dá se to jen rozpárat a to si děláme navzájem či sami, že hoši?
Pod okny v břečťanu prázdno. Jen prašivý kocour se přišel ohřát k oknu, oči slepené hnisem. Dopis taky nic.


Ze čtvrtka na poutek, 00.21

Přišel z kolbiště a z procházky s V. Záda napadrť. Dnes bude „postel nožmo i koňmo“. Nevím, proč se mi teď plete do cesty pořád ten Corbiére. („To je…však uvádím autora skromně jménem. A dítku nedal jsem lež predikátu věnem.To z dopuštění je pár náhod, jak šli dni… Umění nezná mne, já neznám Umění.“) Asi, že na záchod musím. Proč ne třeba raný Závada nebo kupříkladu Jesenin, kterého jsem přivez pro PePu. Proč neluštím Veselského runy z posledních let? Nebo proč si třeba raději neostříhám nehty. Přemístím milého Tristánka jinam a příště si ostříhám nehty, protože se ostříhám Corbiéra. Cave Corbiére! Hodie Corbiére, cras nihil.
Pepu už někde naskrz Dojčlandem hrne se k domovu, kpt. Kloss jí mává za oknem svou pistolí. Zítra dopoledne franština s guvernantkou Malisch-ovou. Je milá a umí to a já jsem se zase nepřipravil. Nebylo kdy. Snad ráno, když si přivstanu, naučím se jednou tak krásně nadávat jako ožralá Francoise, která později, zhroucená v útrobách almary, mluvila ze spaní smutně česky. Podařený plážový večírek nedaleko Montpeliere na počátku dubna 1992. Moh bych teď, ale jdu spát. „Postel nožmo i koňmo.“
Epistula nikde.
P.V. je pěknej čurák.


Poneďálek, 15.3.04

P.V. je čurák.
Březí je téměř v půli a ještě jsem nezačal psát. O víkendu se umíralo z pátku. Umožněná slova byla o bolesti ad nauseam. Ufoples páteční architektů v Semilase. Daleké setkání blízkého druhu. Některé samice dokonce v róbách, zastírajících moc klimakteria. Dort ukradený panu náměstkovi. Pan náměstek s pí. náměstkovou, kteří nám byli ukradení. Pitomé schodiště a rozbité hlavy architektů o ně. Desítky rozhovorů, plné nápadů, z nichž nikdo už nepamatuje nic. Nikomu prso nevypadlo, nikdo se neporval. Tedy hovno ples. V prázdnotě flekatých ubrusů a unavených číšníků nad ránem zpěvy gorolske. Utrápený Rosťa Eryčánek mizí do svítání. Uzená kýta s tequilou. Pak někdy v osm ráno nonstop na Kotlářské. S Marunou, Zogatkou, Bublou (je důležité píti se svým knihkupcem), PePu a neznámým Jardou, mocným ke dvěma centům a s hlasovým fondem (fontem /fons,fontis/), vole mohutně vibrující. Živý džubox (i ambivalentně) je dobrá věc. Palda už určitě zařezával, játra na plné obrátky. Spíme až do sobotního večera. Já na podlaze. Na krku třetí odmocnina hlavy. Až teprve zabijačková polívka v Černovicích a kus tlačenky vyrovná tajemné vztlaky v mých zhmožděných kapilárách. Večer ještě zvládneme v Artu Má kamera a já. Pak už jen kůže napjaté a oči dojaté.
Nedělní čtení v kavárně. Přišel i Hnátek a redachtor Viagra s chotí. Byla tu i krásná Zeno s Doriánkem. Kdyby se inzerovalo občerstvení, snad i poét Bůček se svou zookuběnou by býval dorazil. Jiří Olič a jeho Josef Lada. Olič čte tvrdošíjně na hranici slyšitelnosti, šumluje, polyká. Taková verbální Discreet music. Dalo by se říct, že Olič je Brian Eno autorského čtení, ale neřekne se to, protože produkce B.E. máme raději. Pak z nudy se stává večírek a z lidí hvězdnatá zvěř, když Hanka Důbojs dorazí po několika měsících z Thajska (ale boxovat se zase nenaučila!). Pije se rýžová pálenka z lotosových lístků (sic!), tequila ze sklenic. Pokoušíme se kouřit thajský tabák, ale není to možné. Vykašlávám ten jeden šluk ještě v pět ráno. Když H. vybaluje černá čínská vejce, bolí mě z toho koule i bez zázvoru. Přemýšlím, zda Marek kohabituje někdy.
Dnes ráno karate, kdy na okamžik se mi zdálo, že jsem si uvědomil celou svou páteř mezi hlavou a prdelí až k ocásku.
Vesna Walden osciluje v lesích mezi duchy teutonskými, kteří jen krátce přežili secesi.
Dopis nikde.


Ponedělník večír

Dnes mi volají tři lidi (nejen ty, Evo!), otázku kladouce, kdo jest skryt za značkou P.V. (ale ptal se i T.P., kdože je redachtor Viagra, a nakonec si odpověděl sám. Správně.). Nezbývá tedy než to nechat jako každodenní modlitbu (ať už vyřčenou/napsanou, či nikoli, to přeci u modliteb není podstatné – neboť výrok „P.V. je pěknej čurák“ není jen zaklením. Konec konců kletba nevyřčená je předpoklad infarktu. Nic neventiluje, nic nevyplaví.). Mohl by to být i V.P., co? Nebo je to třeba žena. Dostal jsem kdysi krásný dopis (byl tak krásně zoufalý!, že si tu citaci neodpustím), začínající oslovením: „Hnusný, odporný, zkurvený Kurvo!“ No, není to nádhera, když takto žena osloví muže? (Není.) Nakonec by z toho mohla být pěkná soutěž! Mohl bych vyrobit i obtížnou lokálně situovanou křížovku. Bez křížovky, soutěže o ceny a gurmánských receptů dnes stejně nemá žádná četba slušné grády.
Tak tedy: Kdo první zhmotní úspěšně tyto neenigmatické iniciály, dostane ode mne láhev velmi dobrého vína nebo CD mé oblíbené hudby či domácího porna nebo ho pozvu na večeři do slušné, neobskurní restaurace a budu se mu celý večer věnovat a odpovím mu na spoustu otázek, na něž bych normálně neodpověděl nebo se přinejmenším zdráhal. To je už slušná nabídka, myslím. To jsem tedy zvědav, kdo z redakce Petrova to vyhraje (protože to ostatně asi skoro nikdo jiný nečte). Kdybych šel na večeři s L´Hnátkem či Adonisem redakce, bylo by to jistě hezké povídání (kdyby L´Hnátek vypnul diktafon), zase s ženskými by to mělo jakýsi chvějivý rozměr a mohlo by to zavdati příčinu k dalším pragmalingvistickým eskamotážím. P.V. třeba není ani ouplný čurák, jen trochu magor.
AD PIONTEK: Zapomněl jsem říct, že plesová Bára měla sice na hlavě krásnou modrou kuklu chlupatou (od PePu), ale zase měla podprsenku (spíš náprsenku), což bylo na hovno. Bára v napodprsence je totiž něco jako Tomáš v růžové košili s nabíranými rukávy a kožených kalhotách s padacím mostem vzadu, pojídající souflé či sachrdort v italské cukrárně se čtyřprocentní slivovicí v sladkém espressu.
Pýcha předchází deníku, deník pád. Zapsal jsem kdysi v období pubescentních suicidálně polonistických fascinací.
Pěkný, čitelný deník ale předpokládá pěkně a nečitelně zahálčivý život, dlouhé procházky, dlouhé večírky, dlouhý spánek a dlouhé převalování se v posteli, dlouhý seznam věřitelů nebo dlouhý výpis z banky, kde jsou jenom příjmy. Dlouhé tahy štětcem a krátké řezy nožem. Dlouhé pobyty v ženských interiérech a knihovnách. (Kdysi napsala Simone de Beuavoir kdesi – ale ne v Deuxieme sex, snad v Mandarínech: „Bylo v ní červeno jako v příliš červeném obývacím pokoji.“ – není to dost konsekvetní? Nebo to napsal někdo jiný? To by byly zase kecy! Věřím, že L´Hnátek přečte celou de Beuavoir, jen aby mne nachytal. Od té doby, co nepije, tak mu to nejen sluší, ale navíc má spoustu času, hajzl. Nechápu, proč se cítí stále tak ohrožen.)
Psal jsem své milované sestřičce jediné do Prahy, vrací se to furt. Teď jsem jí zavolal a má zrovna chřipku. A já blbě uloženou mailovou adresu. Strašně ji mám rád, ale neumím jí to nijak povědět, protože to vlastně ani nejde. Protože naše hovory se brzy vyčerpají, protože se vlastně ani neznáme. Je to smutné. Ale myslím na ni neustále. I na svou neteřinku, která ve svých deseti letech asi neví, že vůbec existuju. Můžu tady leda zařvat: ALE JÁ TĚ ZNÁM, MÁ DRAHÁ ŽANET!!!!
Zatímco tady píšu, za dveřmi probíhá večírek, o němž bych mohl psát, citáty jeho aktérů citovat, aktéry jeho citací aktivovat (nebo všechny prostě jen tak poslouchat či prudit). Ale to už prostě tak na konci jedenadvacátého století chodí. Už to nejsou ani paradoxy! Už se tomu nikdo nediví.
Dopis nepřišel. Asi není čas.
P.V. pořád ještě je. (Stejně si myslím, že je pěknej čurák!!!)
Viosna se nezvala.

P.S.: Martine (Milane, Miloši, Béďo, Tomáši, Luboši, Františku, Petře, Marku, tati), mohl bys mi napsat, co by řekl tvůj penis, kdyby uměl mluvit? Poprosil bych i ostatní. Tedy PROSÍM. Přece nemluví nahlas jenom poslanci, vagíny, kavky a papoušci žako?!
Vím, co by řekl ještě před hodinou Hromův penis. Řekl by: „Nemůžu sehnat nikde Kapradinový vrch od Dylana Thomase. A jsem kratší než šourek našeho Mourka!“


-----------------------------

Není to ani Pan Voráč
Ani Piří Volič
Ani Pavel Vrba
Ani Paul Verlaine
Ani Plynová Vaska (dokonce ani Vazelínový Plyn!)
Ani Petr a Pavel Vinaříkovi
Ani Vaporizovaná Pára
Ani Vára Přidalová
Ani Pan Vincent.
Cestami divergentními odnikud nikam.
Toto mi poslal P. K. dnes, patrně vůbec nenadšen mými neinvenčními zlepšováky pro zoo Anthropos:

Svedsko: z lidi neskodny kompost

Svedomiti ekologove budou mit zakratko moznost postarat se, aby ani po
smrti
neznecistovali zivotni prostredi, a naopak pomohli tvorbe nove
zelene.
Ekologicky "zivot po smrti" jim totiz slibuje svedsky
pohrebni ustav Promessa
Organic.
Jeho metoda je zalozena na sublimacnim suseni mrtvych tel pomoci
tekuteho
dusiku. Nejprve je mrtvola zmrazena na -196 stupnu Celsia a zvukove
vibrace
pote rozdrti krehke ostatky na jemny prasek, ktery lze "vratit do
ekologickeho
cyklu".
"Nas ekologicky pohreb redukuje nepriznivy dopad na
nejdulezitejsi zdroje
- vodu, vzduch a pudu," vysvetluje sefka firmy Susanne
WiighMaesakova.
Po procesu zmrazovani jsou ostatky v sypkem stavu ulozeny do
schranky
vyrobene z kukuricneho skrobu a pohrbeny do melkeho hrobu. Pribuzni
pak zde
mohou vysadit ker nebo strom.
"Vznikly kompost vyzivuje rostlinu, a ta se stane symbolem
zemreleho,
takze vime, kam se telo naseho blizkeho podelo," vysvetluje
reditelka, ktera by
se pry po smrti rada stala bilym rododendronem. Spolecnost pozadala o
patentovani sve metody v 35 zemich sveta.
(CTK, bh)

To mě teda poser! Kapalný dusík! Minus 196 stupňů! Rozdrtit! To bude asi energeticky docela náročné. Nebylo by lepší nasytit hladové? Nebo že by ekologové páchali sebevraždy hned po narození či ještě v břiše matčině?
Od 8. února čekám na jeden dopis. Vím, 38 dní není mnoho. Ale někdy trvají předlouze. Sestřička se neozvala, patrně se domnívá, že jsem se zbláznil. Přitom je deníček hrubě cenzurován! Žádný sex! Žádné dětské porno! Žádné revanše! Žádné rasistické výkřiky! Žádný fotbal! (Karle, tys posral celý svůj předstíraný život! Už ti nikdo neuvěří! Možná v Praze slávisté! Měl jsi říct, že ti jde jen o kariéru – hned před lety! Idiote!)
Hádačka nemá svého výherce?


Střída, 17.jalový

(Pro Tomáše P. a pro Hroma)

Zvláště když březnový vítr
teplým mixérem šlehá mi bílek ve vlasech
a slunce jako axolotla mě loví, když kráčím
vadnoucí a vrhnu na zem oběda stín
a když v kavárně či na jatkách slyším dobytčí hlasy
a v zimních chrchlech kašel krkavčí, -
má játra neklidná, jak promluví, zachvějí se,
procedí slabičnou krev, jež Zítřek i Včerejšek snese…

Po dlouhé době dnes nejen prolistoval, ale i pročetl denní a týdenní tisk. Smutné je to.
Smutné.
D. nic
V.W. nic


Ecce 18.III.!!!

Ráno ubohý zloduch jakýsi ukradl v kavárně mobil a peněženku.
Včera se snažili předstírat před publikem a brněnským štábem ČT Jurko, Miško, Dzurko, Mária a Halina, že na sever i jih od Tater španělský genofond má zelenou. Zapomněl jsem se zeptat, ako sa povie po espaňolsky Bryndza.
Dnes už asi psát nebudu, protože (chtěl jsem napsat: protože P.V. je čurák, ale stejně bych to tak nemyslel) venku svítí slunce a krajina je pokryta ostrými stíny a v duši je potemnělo, což vrhá stíny jakékoli, jak je známo.
Jak říkávala babička: Z prasete bez střev jelita nenaděláš, hochu…
Penisy mužů mlčí.
„Howgh!“ říká ten můj.


První jarní Poňďěľí dvaadvacátého března

Prý píšu moc dlouhé zápisky.
V pátek krátký výlet na Vysočinu. Hřbitov. Vítr. Kopce. PePu. Pan Vincent.
V sobotu náš milý řezník. Prší. Večer žranice v pasáži. Někdy po půlnoci mne Soňa a Jiří V.-ovi zachraňují spícího na lavičce před Mahenovým divadlem. Směrem domů sice naložen, usínám v parku mezi Bayerovou a Botanickou. Těžko se to rekonstruuje.
V neděli práce, kocovina, kino. Spát.
Ráno se probudil. Pomyslel. Rozmyslel.


-----------------------------

Minulé úterý byl jsem u Tery.
Hrabal jsem včera listí na matčině nové zahradě. Uspokojivé. Brzy do postele. PePu sedí u pc a do noci píše. Snů a snů. Ráno přišel Mlasák s novým číslem občasníku a taky s domněnkou, že má zase boreliózu. A mně se v noci zdál sen o klíšťatech! Byly jich desítky. Teď přemýšlím, k čemu jsou vlastně klíšťata, jaké je jejich poslání, jaký úděl na lánu tohoto světa. Možná je posláním klíšťat vyhubit lidi. Protože k čemu jsou lidi?
Musím něco vyřídit, něco zařídit, někam zavolat, někam napsat, něco zaplatit (kterou složenku vylosujeme dnes?), něco počítat. To je dost hovno úděl.
Čtu si v Chaosu. Čtu si v občasníku. Čtu v mracích různá zvířata z dalších mythologií. Ale o údělu tam nic explicitního není. Ale je, říkám si, protože všude se něco najde. Jen hub bylo minulý rok málo.
Ochladilo se, jak jsem byl pravil. To je dobře. Takový způsob března (jak byl před týdnem) zdál se být nejistým.
Někdo na někoho mluví. Dosti nesmyslně. Nechci si pamatovat jména… Piercing mozku se ale přeci ještě nedělá! To by byla krása!
Zjistil jsem, že L´Hnátkovi už nestačí modlit se česky! Chce znesvětit latinou naše krásné kališnictví. To jsou ti vyléčení alkoholici!
Mám chuť na maso, na pečenou krev se zelím, na sex, na výlet. Nevím, jak to přežiju na přepážkách tváří v tvář těm vzdělaným, delikátním, křupavým úřednicím, písařkám a lokajům v loji loyality. Napíšu jarní parafrázi Na Nabokovova (LoYaLita).


Dnes je čtvrtek a prší.

Proč by taky mělo být něco jiného. Prší, protože prší. Už dávno nejsem mistrem tautologií, protože už dávno nejsem mistrem tautologií. Dokonce ani sylogismů. Ale zato jsem ospalý. Téměř neustále, neboť pořád.
Nic se neděje. Na dopis už nečekám. Vím, že nikdy nepřijde. Což je možná horší, než kdybych věděl, že přijde. Nebo naopak? A co pak?
Málo lidí jsem viděl za poslední dny. Nic nezažil. Jen sny. I vzdáleně o P.V. I blízce o čemkoli.
V divadle vládne chaos. Toto divadlo jako příběh vytvarovaného fraktálu.
Člověk by sem i psal. Ale číst by se to nedalo.
Jak by to bylo, kdyby ženy měly penis a muži vagínu? Za předpokladu, že by vše ostatní zůstalo tak, jak to je. Ženy s penisem a ženskou biochemií etc.
Evička studuje biochemii. Učí se ji z amerických skript.
V noci bylo ve mně temno, ale šedivý déšť to rozzářil.


26032004 Pa pa

Tak konečně slíbený recept na jídlo:
Potřebujete: Kamaráda (nejlépe vzděláním historika), vodku, káhluu, tequilu a vinné střiky v přiměřeném množství (lepší větší než malé), dále větší pánev, velmi ostrý dlouhý nůž, olivový olej, dvě cibule, pórek, petržel, celer, směs zeleniny (nejlépe mexická), trochu masa (zamřelé vepřové koleno či ovar) nebo tlačenky, pak čínskou pastu z fazolí a česneku (je k dostání v Londýně, v čínské čtvrti, u nás nevím), kysané zelí, sůl (ale opatrně!!!), kus lidského prstu, koření dle chuti (dobrá je směs pepřového a tzv. italské bylinky).
Doba přípravy: cca 6,5 hodiny
Tento tradiční recept Číňanů usídlených koncem předminulého století v Mexiku má množství variantních názvů, my zde zmiňujeme pouze ten nejrozšířenější: „O čtvrteční noci z 25. na 26.3. 2004

NÁVOD K PŘÍPRAVĚ

(úryvky)
Osoby:
          Opilá žena – dále jen /ovulační živel?/ (celou dobu mluví překotně, ba dokonce velmi překotně, špatně artikuluje, vrávorá, mžourá očima) (nesrozumitelné repliky zde bohužel nezaznamenáváme)
          Střízlivý muž – dále jen SM /sadomaso?/ (snaží se být trpělivý)
Odehrává se většinou v kuchyni – všude kaluže vody, stopy krve, na podlaze i jinde slupky od cibule, zbytky nejrůznější zeleniny etc. Na sporáku cosi bublá, pánev je ale trochu bokem hořáku, takže jídlo vře jenom částečně, asi tak v jedné třetině pánve…

SM: (přichází domů) Ahoj……. Co se tady děje?
: No, já jsem si uřízla kus prstu… Když jsem krájela cibuli… Ale nic to není. Tekla z toho strašně krev. (potácí se u kuchyňské linky, snaží se otevřít konzervu s mexickou zeleninou) Nevíš, kde jen ten starej otvírák? Tím novým to nejde.
SM: Já to otevřu, počkej! (žena v té chvíli převrhne zpola otevřenou konzervu, nálev z ní vyteče na pracovní desku a pomalu stéká po dvířkách skříňky a kape na podlahu, muž bere mlčky hadr, který je od krve, a utírá nálev, sbírá prázdné igelitové pytlíky po podlaze a slupky z cibule). Ach jo!
: Ty se na mě zlobíš? Mě to mrzí…
SM: Já se na tebe vůbec nezlobím, to se může stát každýmu.
: Tak promiň, fakt mě to strašně mrzí. Chtěla jsem ti jen připravit večeři. Abys měl něco teplýho, až přijdeš…
SM: O půlnoci?! Nemám hlad. Nebudu jíst.
: Tak ty to nebudeš jíst? Takže jsem si ten prst uřízla zbytečně?
SM: Dyť víš, že takhle pozdě jím, jenom když chlastám. Nemám vůbec hlad.
: Mě to fakt mrzí. Nezlobíš se? Ale vlastně kdybys nechtěl, abych zašla pro ten nůž, jaks říkal, že ho mám přinést, tak by se to asi nestalo.
SM: Přece to nechceš svádět na ten nůž. Nebo na mě. Jestli to není tím, že seš namol?
: Ale já sem ti fakt chtěla udělat radost… Kdyby ten nůž nebyl tak ostrej… A kdybych pro něj nechodila k mamce do práce… A pak ty Petrovy pacičky…
SM: Zase hledáš někde viníka někde mimo?
: Mě to fakt strašně mrzí. Nechtěla sem… Strašně to bolí.
SM: Musíme jet na pohotovost. Třeba ti s tím něco udělají. Vždyť tady nemáme ani sterilní gázu…
: Ne, já musím nejdřív dodělat to jídlo…!
SM: Nebudeš nic dělat, jedeme hned!
: Tak já to jenom zamíchám a dám tam ještě kousek masa…
SM: Nebudeš nic míchat. Jedeme hned. Tos tam chtěla dát to zkažený maso?!
: Třeba mu nic není…
SM: Tak si k tomu čuchni… Dyť to smrdí jak sviňa… ( čichá k masu a rychle cuká, po kuchyni se line nasládlý smrad totálně zkaženého masa)
: Já nechci na pohotovost, já to mám zaškrcený, to bude dobrý…
SM: Ukaž mně to… (OŽ vybaluje ze špinavé hadry krvavou ruku) Jéžiš, jedeme hned… Dyť ti chybí kus prstu. Kde je ten kus prstu?
: Já nevím… Chtěla jsem tam dát jen kousek masa…
SM: Takže ten prst je v tom jídle?
: Já nevím… Je to možný… Ty se na mě zlobíš? Mě to strašně mrzí… Ale kdybych nešla pro ten nůž, tak by se to asi nestalo.
SM: To nemyslíš vážně…
: No, já sem ti chtěla udělat jenom radost…
SM: Jaký chceš boty?
: Já se obuju sama. Ale nejdřív to dodělám. Dám tam to maso.
SM: Dyť je zkažený, dyť sis k tomu teď čuchala…
: Třeba je to ještě dobrý. Já to ochutnám.
SM: Neblázni a pojď se oblíkat. Mám auto před barákem.
: A co mně tam budou dělat? Já tam nechci!
SM: Aspoň ti to zavážou a vydezinfikujou…
: Mě to fakt strašně mrzí. Ty se na mě zlobíš?
SM: Nezlobím, ale pojď už…
: Mě to fakt strašně mrzí. Nezlob se. Ty seš na mě nasranej?
SM: Nejsem nasranej, ale brzo budu, jestli nepřestaneš opakovat furt ty stejný věty!
: Ale mě to fakt mrzí. Já jsem se nechtěla pořezat. Jen jsem ti chtěla připravit večeři.
SM: Pojď už!
: (Obléká se) Mě to fakt mrzí. Já jsem se nechtěla tak opít. Já jsem spěchala domů a ještě jsem si to tak načasovala, abych stihla udělat to jídlo. My jsme pili s Petrem ty pacičky. Ještě dlužím litr mlíka.
SM: Jak litr mlíka? Jaký pacičky?
: No, to bylo tak domluvený…
SM: Co domluvený? Jakej litr mlíka?
: Já ti to řeknu v autě…

…………………………………………………………………..

V autě cestou na pohotovost:
SM: No, a ten litr mlíka, co je s ním?
: Ale to je jedno. To bys stejně nepochopil…

……………………………………………………………………

Zase doma:
: Takže ty to nebudeš jíst? Mě to fakt strašně mrzí. Já jsem chtěla, aby ti to chutnalo… Chtěla jsem uvařit něco podobnýho jako ty. Za všechno může ten nůž, jak jsem pro něj šla…
SM: (dívá se, jak přisypává do cibule a mexické zeleniny kysané zelí a solí) Nesolilas to už?
: Já jsem tam dala jen tu čínskou fazolovou pastu a koření… Mě to fakt strašně mrzí. Já nechci, aby ses zlobil. Ty to nebudeš jíst? Nemáš už hlad?
SM: To víš, že to ochutnám. (ochutnává. Je to dobré, ale…) Je to strašně přesolený! Ale jinak je to dobrý. To byl dobrej nápad s tím zelím.
: Takže ti to nechutná?! Já jsem jenom chtěla, abys měl něco teplýho, až přijdeš…
SM: Už toho nech a poď spat…
: Já to zítra spravím… Aby to nebylo tak přesolený… Mám tě hrozně ráda… Mě to mrzí, žes se mnou musel jet do nemocnice takhle v noci…
SM: Ráno musím brzo vstávat, jdu si lehnout. Budou dvě hodiny…
: (chytá SM do náručí, nechce ho pustit) Ještě nemůžeš jít spát, ještě se musíme objímat a povídat si…
SM: Tak už si pojď lehnout…

……………………………………………………………….

V posteli:
(neustále mluví, není jí rozumět, drmolí jakoby v polospánku, občas řekne celkem srozumitelně): Mě to fakt mrzí. (Nebo): Seš strašně hodnej.
SM: Už buď fakt ticho, nebo tě plesknu!
: Já tě plesknu! (pleskne ho po tváři) (drmolí spíš pro sebe, není rozumět, pak řekne): Já ještě nemůžu jít spát a ty taky nemůžeš jít spát. Musíš si se mnou povídat. (po této větě už následuje pouze pravidelné oddechování )

………………………………………………………………….

Dobrou chuť!


Středa 31.3.

Jak se říká: Mí dnové jsou u konce. Je posledního března. Za deset minut budu v samém středu středy. To je skoro střet zájmů. Bylo mi to tak líto, že se blíží neodvratný konec… Jen jsem koukal tak z okna a myslel na to. Nebyl jsem ani schopen psát. Jen jsem pil a byl. Mezitím jen lehce francouzština, karate, hokej. (Ne že bych psát nechtěl! Třeba ještě měsíc! Půl roku!)
V pátek jsem se konečně dozvěděl, k čemu byl litr mlíka, když jsem byl pil s P.K. (jenž měl narozeniny) a PePu pověstné pacičky, jež ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu, jakož i bublinky pana Golce, jenž je kostrhunovatější než sám Kostrhun (Hunové táhnou na Anthropos, kde koster dosti). Petr se má ještě co učit! V sobotu jsem se tuto stopu snažil vymazat nebo aspoň zalít do sádry (jako hoši od Bobří řeky, Jaroslave!) bylinných nápojů a spánku.
V neděli s PePu sběr bylin na čaje a pak už jsem zcela žil v rozechvění z loutkohry v kavárně. Překrásný večer! Přišel i redaktor L´Hnátek – patrně v domnění, že některé z jeho perversí dojdou satisfakce aspoň audiovisuálně. Snad byl dokonce i šťastně zklamán, neboť jeho touha býti zklamán a nešťasten je někdy obdivuhodná. Děkuji Báro, Jaromíre, Bezďo!
V pondělí jsme se setkali s P.K. a z Prahy přijedší Eliškou. Přišla dokonce i Mojšele Taušik. A Gholec s děvčátky. Tentokráte bez bublin. Avšak kostrhunovatější než onehdá.
Včera pitomý Čas vlků. To by mne zajímalo, který hňup vybírá filmy na Dny evropského filmu. Možná je to dáno tolik přetřásanou problematikou odpadů.
Pan Vincent je opět nemocen.
O diverzi: Třeba feministky sypou schválně do odpadů wc a kuchyňských dřezů antikoncepční pilulky a zamořují tak planetu hormony. To je konec! (Při pohledu na mladé androgyny začínám být paranoidní.)
Rád močím do snížených dětských pisoirů na záchodcích kin. Je to jaksi přirozenější. Když se do škvarků nenaleje mléko, nemají pěknou barvu.
Milá Olinko, není to ani Paul Verlaine ani Pepa Vopršálek a dokonce ani Pan Vajíčko (souhlasím s tebou, že to není opravdu čurák, spíš nevinný lulínek).
Nechápu, jak se může Lence Dofkové zdát o nás, jak šoustáme. Ne! Chápu to, ale nesouhlasím s tím! Tak!
Kdo je tajemný horolezec? P.V.? Ten už je čurák, ale že by byl ještě horolezec? Nechápu, jak toho ti lidi můžou tolik zvládnout…
Zítra máme ráno francouzštinu a je premiéra filmu Mistři. Později hokej. V pátek asi na skok na Vysočinu. V neděli instalace nové výstavy. V pondělí bude vernisáž. Ve čtvrtek 8.4. v 7 ráno jedu s právničkou do Prosetína na soudní jednání v místě sporu. Cestou se třeba stavím v Kunststadtu mrknout se na dům M.P., třeba bych si mohl vyfotit Fívegovy slipy na zahradě, jak si hoví na jarním slunci. Nosí F. trenýrky jako já, nebo slipy jako M.P.? Nebo M.P. nosí slipy jako F.? V neděli jedenáctého je Boží hod velikonoční. 14.4. možná do Prahy na Hamleta. 15.4. má Bára společnou vernisáž v Domě umění. A tak to furt nějak spěje kamsi. Soutěž samozřejmě pokračuje. Mrzí mne, že jsem sem nevměstnal ještě pár sexuálně deviantních receptů, že jsem nereflektoval žhavou současnost naší planety, země, města a že jsem nezmínil vše to, co jsem nezmínil. Tak zas někdy. Jdu vylosovat pár složenek, které tu na mne kynou posledního dne měsíce.


22.01 hod.

Tož sem si řek, máš ešče, hochu, dvě hodiny šanci. A usedl jsem k pc s velkorysou představou (větší než rys ostrovid) sepsati zde v bodech alespoň vše to, nač zapomněl. Bohužel PePu inzerovanou minutku u počítačky zšedesátinásobila, z velkého rysa sešlo a stalo se z něj morče v klícce těsné těsně před zhasnutím, ne-li Leoš Slanina na zamírajícím rautu, kde už jen pár zoufalců napchává se odkrojky rohlíků. S nafouklým bříškem, skelně zamženou mázdrou přes – kdysi tak bystrá! – očka (morčete)… Mezitím padla láhev vína, přišla Eliška, viděl jsem Pitínského, Polívku a Minaříka v novinách, objal jsem nešťastného Taušmena, nasral jsem se znovu na P.V., ochutnal švába ve slaném těstíčku a cvrčka ve sladkém (nožičky trochu škrábou v krku), podíval se na pár fotek, na Bohdana, na Jena Nebeského, rozlouskl pár buráků (Že by se blížil Mikuláš? V tomhle věku už to tak strašně frčí.).
P.V. je fakt čurák, který mi totálně změnil život. Jsem ochoten se o to přít s případným výhercem velmi seriosně (snad by to mohla vyhrát Bára P., má velkou šanci!). Hned po obědě či večeři. Ale na druhou stranu je potřeba ty sračky vidět stachurovsky positivně. P.V. mi otevřel svým způsobem oči. Rozpáral šapitó a já jsem mohl nahlédnout procesí jiných čurynů.
I sebe.
P.V. a lovu zdar!
Omluva za…
Přání…
Výtka…
Rozloučení…
Poučení… Není.
Je mi jen smutno. Jako když zima vleze až do kostí a nejde vyhnat ani kořalkou ani horkou vodou ani sexem.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz