Ondřej Horák, Lidové noviny, 6.12.2003, s. 21
Láska zůstala samaPrózám z pozůstalosti Václava Ryčla neublížil ani desetiletý odklad
Možná to zní jako protimluv, ale jedním z největších nakladatelských počinů v letošní produkci české prózy je debut Václava Ryčla. Jeho kniha vznikla před více než deseti lety a nebude mít následovnic, neboť obsahuje veškerou autorovu prozaickou tvorbu.
Před deseti lety by Ryčlova kniha vyšla v kontextu dvou propíraných protipólů - Vieweghových Báječných let pod psa (1992) a Topolovy Sestry (1994). Obě knihy dnes už vykazují značnou svázanost s porevoluční dobou, a tedy i jistou "unavenost", ale Ryčlovu dílu desetiletý odklad nijak neublížil. Jakkoli je zasazeno v konkrétní době, přesahuje ji; obecnější platnost ostatně má i hluboce osobní výpověď vypravěče.
Václav Ryčl (1966-1994) během studia na polygrafickém učilišti psychicky onemocněl. Od roku 1985 mu byl přiznán invalidní důchod a několikrát pobýval v léčebně v Praze-Bohnicích. Začal tam psát povídky, básně a deníkové záznamy. Vedle toho také fotografoval, kreslil a maloval, jak ostatně ukazuje i přítomná kniha, která obsahuje Ryčlovy kresby. Na Silvestra roku 1994 ukončil dobrovolně svůj život.
Některé z jeho povídek odvysílala v roce 1991 stanice Vltava a v roce 1993 publikoval Ryčl v Literárních novinách a v časopise Vokno. O rok později získal nejvyšší ocenění v soutěži Povídka '94 za text Černá hala, jedinou prózu ze souboru Pavilon číslo 13 z pracovního prostředí, z dob studia na učilišti, která vzdáleně připomíná atmosféru povídek Zábranových a Hrabalových z 50. let. Téměř všechny zbývající texty Václava Ryčla vycházejí až o pět let později ve Tvaru díky péči básníka Miroslava Huptycha, který autora ze své psychoterapeutické praxe znal a který v současnosti připravuje vydání Ryčlovy básnické pozůstalosti.
Ze stropu očí hořké slzy
Ryčlovy povídky jsou mimořádné nejen tím, co a jak popisují: tedy že oko-kamera vypravěče zaznamenává sebe a svět kolem i ve chvílích, kdy vypravěč není "při sobě". Je z nich patrný velký literární talent například z časté slovní pointy (jako v povídce Příjem: Zařadím se. Starý Trepl mi naleje vlažnou vodu a já si to vypiju.). Jednotlivé povídky jsou hemingwayovskými "špičkami ledovce" a každá obstojí sama o sobě, nijak se navzájem v předkládaném souboru nepodpírají, ačkoliv jsou tematicky spjaté.
Jako pointy nechybějí ani úvahy o psaní, ovšem nikoliv apartní, ale prožité: SLOVO!... to trvalé pouto: někdy vyřknuté s takovou naléhavostí... že hrobníkům bez citu padají ze stropu očí hořké slzy... (Trvání) K tomuto tématu prozaik Václav Kahuda, editor knihy, poznamenává: "Ve své generaci jsem tak silnou výpověď nezaznamenal. Pro mě bylo psaní vždycky sítí, která mě zachránila, Václava Ryčla taky zachraňovala, ale nakonec nezachránila. V jeho povídkách je ukázána dřeň reality, pravěké vrstvy našich emocí."
Ryčlovým alter egem je v povídkách mladík Rauch, což lze vnímat jako "mluvící" jméno: Sedím naproti mamince, která se sklání k tašce, vytahuje kartón suchých cigaret a ptá se: "Kouříš už míň?" / Dívám se kolem. Nohy mladých dívek v okatých punčocháčích jsou jak vylovené ryby v síti. "Ne." Rozbalím kartón. "Tady to nejde. Není co jiného dělat... Nemůžu tady přece přestat kouřit!"
Kniha obsahuje vedle titulního souboru povídek ještě Deník - páté před deváté a Texty z pozůstalosti. To je jistě dobře; přitom se však ukazuje, že povídky, které autor sám vybral pro knižní publikování, jsou opravdu umělecky nejsilnější. A tak neplatí jen to, co autor poznamenává v Živočichopisu (vlastním životopisu, jehož kopii zařadil editor společně s kopií dopisu na rozloučenou na konec svazku), totiž že Pavilon číslo 13 napsal z touhy nějak sdělit veřejnosti, jaké je to na psychiatrii někdy nesnesitelné.
Pracuji pro černého boha
Mezi prozaickými texty najde čtenář Pavilonu č. 13 nejen autorovy kresby, ale i verše. Báseň Pocit lásky (Polibek muže je slunečnice. / Otec mě nikdy nepolíbil. / Miluje koně.) doplňuje pohled na vztah vypravěče a jeho slovenského otce. O něm vypovídá i předchozí povídka, v níž Rauch začíná, poté co si podřezal žíly, mluvit slovensky: Do mňa prestúpila osobnosť otca a ja som ho chcel skrz svoje telo zabiť – až po tiché finále, kdy Rauch píše: Tma je surová. Čo je v človeku také hnusné, že stále žije? - Čo je v človeku také pekné, že zomiera? Povídka Schizofrenie zase nahlíží vztah vypravěče a matky: "Já budu svatý! - Moje maminka bude svatá se mnou. Budeme jednoho dne svatá rodina - - -!"
Ryčlovy povídky jsou zabydleny také pacienty psychiatrické léčebny: U zdi kuřárny, která je šedá a mastná od otisků palců, s ramenem vychýleným ke mně vypráví: "Umřel mi otec... Dal jsem fízlovi facku a vydělal si osum měsíců. Napiš to. Napiš všechno o mně." Jeho uši jsou uši vepře. "Napíšeme knihu. Společně. A bude se jmenovat Hon na lišku. Všechno ti řeknu -" A samozřejmě i jejím personálem: Prase jedno!" šeptá si ke svým ňadrům sestra. "Sjedu se tvejma uklidňovákama, zfetuju se, prasata hnusný. Úchyláci." Zatla pěst a z očí jí letí blesk: Zejtra ho doděláme morfiem. - - - Chronik Hrůza leží na ledové podlaze.
A co se týče holek, v povídce Doktor a jeho doktorky Rauch doktoru Jánošovi vypráví: Holky - měl jsem jednu holku, vošklivou sice, ale já to neuměl, a tak sem byl rád, že mám aspoň ji. Měla pěkný vlasy... ale pak sme se rozešli, protože sme se nějak neshodli... stejně se mi kluci smáli, že s ní chodim. Bylo to trapný, ale v posteli jsem ji měl skoro rád.
Je to literatura, která čtenáře nešetří, ale dává mu na oplátku prožít blízkost citlivého člověka s fascinujícím viděním. Ryčlovy povídky jsou plné vět, které člověk jen tak nezapomene: Sedím na lavičce uprostřed velkoměsta a jím slané tyčinky. Dívám se do země a mlčím. Těším se na lidi, čekám, až si ke mně někdo přisedne. Je to zvláštní, ale nebe je plné hvězd a lásky, která zůstala sama.
Jde o výsostné a přitom s životem autora mocně prorostlé literární dílo - což ostatně bývá charakteristika literatury s velkým L. Neobyčejné životní osudy na jedné straně, ani stylistické schopnosti a fabulační vynalézavost na straně druhé samy o sobě nestačí. Hluboké umělecké dílo bývá vykoupeno životní utrpením: JÁ / PRACUJI PRO ČERNÉHO / PRO ČERNÉHO BOHA.
Krátký tok života
Těžko bychom v literatuře 90. let hledali autora, který by byl Ryčlovu rukopisu blízký. Jistě, jeho dílo lze přiřadit k linii, hrubě řečeno, haškovskohrabalovské. Přesněji k jejímu lyrickému pólu, kam by patřil i Kahudův vrcholný román Houština.
Tento proud se v české literatuře jeví jako nejživotnější. Asi nejpřesněji to pojmenoval literární historik Vladimír Svatoň, když položil otázku, "zda absence velkého románu evropské úrovně neznamená, že česká kultura tíhla k jiným základním tvarům, a tedy i k jinému vidění života, než jaké nalezlo svůj výraz v klasické románové kompozici. Zřetel k literatuře ruské s její představou ,toku života' může orientovat i výklady české prózy jiným směrem, podněcovat k zjištění, čeho dosáhla svým vlastním usilováním v oblastech, které jí byly vlastní, než čeho nedosáhla na poli, kde se etablovala např. literatura francouzská."
Stačí se při četbě na chvíli zastavit, a je zřejmé, že Václav Ryčl byl člověk, kterému bylo dáno kutat "žílu života" hodně hluboko. Napsal bych vám všechno, co mě trápilo, kdyby to bylo co k čemu. V téhle chvíli mě netrápí nic - je mi lehce, jsem šťastný. Chtěl jsem toho udělat ještě mnoho..., ale jsem opravdu nemocný - nemůžu se pohnout někdy ani z místa, jak mě svírá ten hnusný tlak, čteme v jeho dopise na rozloučenou.
Pavilon číslo 13 není knihou, kterou by člověk přečetl pouze jednou. Dokáže-li to jednou, jistě se k ní bude vracet. Určitě by si také zasloužila vavříny nějaké literární ceny, aby se posté nepotvrdilo, že ceny dostávají knihy, které vydrží "žhavé" jenom chvíli. Jen čas je v těchto věcech spravedlivý - a Ryčlovy povídky už životnost a nadčasovost prokázaly. Ač jejich soubor vyšel s desetiletým zpožděním, není z nich třeba stírat žádný nános usazeného prachu.
