Bezr Ondřej / Dokumenty /
Příspěvky do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z dubna 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. dubna, 00:03Tak teda jo, no. Všecko je někdy poprvé.
Nikdy jsem si nepsal deník, fakt. Vlastně kecám. Počítám, že to mohlo bejt tak ve třetí třídě, kdy jsem si vzal takovej ten modrej sešit s děsně tlustejma linkama, nadepsal jsem si ho „Deník“ (vůbec nevím, jak mě to napadlo) a učinil první zápis (z pochopitelnejch důvodů – je to dost přes čtvrt století – necituju přesně): „Dneska mi dal Fousek o velké přestávce facku. Zítra mi babička nedá svačinu, abych měl čas mu to vrátit.“ A zápis z následujícího dne: „Dneska jsem chtěl toho Fouska zmlátit, ale nechtělo se mi.“ Dlužno dodat, že Martin Fousek byl tlouštík třídy, sice poměrně dobromyslnej, ale s ničím (a nikým) se moc nesral, zatímco já byl v tý době třídní, ba dokonce školní votloukánek. Což se samozřejmě podle klasickýho mazáckýho modelu změnilo o pár let pozdějc, kdy otec spolužáka Jirky Vaška poslal naší třídní dopis (a tady naopak cituju, mám dojem, přesně): „Vážená soudružko učitelko, Bezr, Brabec a spol. pravidelně cestou ze školy fyzicky napadají mého syna. Zjednejte prosím nápravu.“ Tohle udání, mimochodem, cituju vždycky ve chvílích, kdy se mí kamarádi vytahujou svejma dvojkama z chování, jejichž absenci na svejch vysvědčeních dodnes považuju za společenský faux pas. Ale to jen tak na okraj.
Takže abych byl přesnej, deník jsem si za posledních pětatřicet let a čtyři měsíce psal jen dva dny. A teď tohle. Novinovej pisálek v konkurenci vopravdovejch literátů. Ale já se sem s tím fakt necpal! Prohlašuju, že jsem k tomu byl přinucenej, a to zcela zákeřně! Minulej pátek jsem byl na votočku v Brně, v rádiu Proglas (dřevěný krucifixy snad i na hajzlu, ale jinak dobrý...) neobyčejně moudře pohovořit o bluesovým festivalu, se kterým mám cosi společnýho. A udělal jsem tu nepředloženost, že jsem se zastavil i v Petrově. Už skoro ve dveřích to na mě pan šéfredaktor vybalil a když jsem se netvářil, že bych se do deníčkování zrovna hrnul, naprosto cíleně (teď už vím, že to tak bylo, Miloši!) mě přiopil červeným vínem – měl jsem ostatně jistej základ z jídelního vozu, takže bylo na čem stavět – a při mým odchodu položil otázku znova. A tehdy už se nedalo říct ne.
Takže tady budu měsíc zabírat trochu toho virtuálního prostoru. A ani vzhledem k dnešnímu datu se zjevně nejedná o apríl. Vaše chyba.
2. dubna, 04:05
Venku děsně řvou ptáci. Normálně (pozdní jaro, léto, podzim) mě to v tuhle hodinu docela rozčiluje, ale teď po těch měsících volezlýho studenýho hnusu z toho mám docela radost. Nesnáším zimu. (Jasně, až uhoděj vedra, budu se na ni těšit, nejsem žádnej jižní typ, ale teď mě to baví.)
Je to divný, že když člověk píše něco jako deník, úplně mu to změní přemejšlení. A stačí na to jeden jedinej den. Úplně se bojím, abych u toho nezůstal i v květnu atd. – samozřejmě už soukromě. Vlastně to docela šťaví k dělání si názoru na věci, který by jinak profrčely jen tak kolem. A k pamatování. Tak třeba když jsem si dneska čet v Lidovkách komentář od Žantovskýho na téma financování českýho filmu, uvědomil jsem si, jak je hrozný někoho z duše nesnášet, a přesto s ním občas souhlasit. Na začátku devadesátejch let, když se ještě Žantovský motal kolem jazzu, jsme se znali, dokonce tykačka proběhla. Teprve s odstupem mi došlo, že to je ten samej svazák, co psával do kratochvílovský, teda silně znormalizovaný, Melodie ty nechutný bolševický pamflety. Což je samozřejmě ve světle jeho dnešního klausovskýho vlezdoprdelkovství vlastně spíš k smíchu než k pláči. Jenže když dneska psal o tom, že by filmaři neměli spolíhat, že je „někdo“ (teda stát – teda my) uživí, tak jsem mu – bohužel – musel dát za pravdu. To je stejný jako s literárníma časopisama. Může mě čert vzít – a je mi jasný, že si zrovna na těchhle stránkách, kde ty moje deníkový cancy visej, nejspíš podřezávám už tak nalomenou větev – když se jejich vydavatelé rozčilujou, že nedostávaj dotace, ze kterejch by v pohodě vyžili. Fakt nechápu ten pocit nadřazenosti, že Literatůra je víc než muzika, výtvarno, včelařství (my jsme ve starým Rock&Popu na žádný dotace, pokud vím, nikdy ani nepomysleli). A když se do čela tohohle boje postaví redakce časopisu (teda, podle názvu, Novin), kterej o literatuře píše jen tak aby se neřeklo a ve skutečnosti je ekoteroristickým hlásným troubou s jasně politickejma ambicema pana šéfredaktora, votvírá se mi kudla v kapse. Jasně, trochu přeháním, ale to se v deníku smí.
Co ještě? Už od odpoledne mi v hlavě strašil Třešňák. Nevim, jak to přišlo. Zřejmě někdo řek větu nebo slovo, který mě na něj přivedlo. Hrozně jsem se těšil domů, až si ho pustím. Což jsem před chvílí udělal. Zeměměřič. Zase mě to dostalo. Prostě ho miluju a vůbec nechápu, jak ve srovnání s ním můžeme (můžu) někoho z českýho folku brát vážně. Kdybych měl slzy, Blaničtí rytíři by mě spolehlivě rozbrečeli jak starou kurvu. A to je znám zpaměti už asi dvacet let. Ale Miles Davis, Ascenseur pour l´échafaud, Výtah na popraviště, což sjíždím, zatímco smolím tenhle zápisek, taky není k zahození.
Stalo se dneska ještě něco zajímavýho v životě publicistově? Asi ne. Vlastně jo! Nikdo mě nevyved Aprílem! Ani se o to nepokusil. Asi ňák tahle tradice skomírá. Zaplaťpámbu.
5. dubna, 10:45
Sedim v redakci svýho zaměstnavatele a nemám do čeho píchnout. To se nestává moc často, jenže dneska odpadla porada, protože jsou ňák přeházený uzávěrky kvůli Velikonocům nebo co. Jenže mi to nikdo neřek a já se sem po ránu štval, div jsem se neudusil prvním cigárem. No ale aspoň mám čas doplnit to, co jsem přes víkend zanedbal. Deníček.
V sobotu jsem se byl podívat na Literu – samozřejmě jsem nesměl chybět tam, kde se sejdou všichni, kdo – ehm – něco znamenaj. (Sice nevim co, ale něco určitě.) Všechno dopadlo tak, jak se dalo čekat. Vlastně k jedinýmu překvapení za celej večer došlo ještě před začátkem, když jsem na hajzlu potkal Saharu. Napřed jsem myslel, že si sem přišel ukájet svý literární ambice, teprve když vylez při prvním hudebním předělu s kytarou, aby s Pavlíčkem zabrnkal k Hůlkovu krasozpěvu, jsem to pochopil. Živit se musí každej. Ale jestli si Sahara tímhle projektem vydělá tolik, aby mu to zajistilo pohodlnej život a možnost v klidu dělat vlastní geniální věci, je mi to šumafuk.
Ten ceremoniál byl samozřejmě jako všechny podobný na hranici únosnosti a trapnosti. Já ale nevim, jak by se takovýhle věci měly dělat. Jak to tak sleduju, svým seriózním laděním mi asi nejvíc vyhovujou Thálie, kde celkem nikdo nemá potřebu dělat vopičky, jenže to je v Národním divadle a neumím si představit, že by na Literu (o Lvu nebo Andělech nemluvě) chodili lidi ve smokinzích. A když nejsou ve smokinzích, musí se to dělat ňák odlehčeně. Ale opakuju, že fakt nevim jak.
Ovšem následující rautíček v Primátorský rezidenci (moc pěkný místo) dělal pořadatelům, nebo spíš sponzorům, čest. Napadlo mě, že i tam by se daly udělovat ňáký ceny – třeba za poezii (famózní houbová smetanová omáčka), prózu (slušný, ale přechlazený chianti), pro děti a mládež (minisacher), za objev (zeleninová směs mně zcela neznámejch ingrediencí) atd. No, nic originálního, já vim...
Včera jsem v TV koukal na koncert Radiohead. Vynikající! Na muzice v televizi moc neujíždím, většinou mi ňák to sklo mezi mnou a kapelou vadí, ale tentokrát to zafungovalo. Strašně rád bych je viděl živě, musí to bejt zážitek (včetně toho epileptickýho záchvatu, kterej bych nejspíš kopnul z věčnejch strobáčů). Jen kdyby do toho pořád nekecali. Nechápu tu obsesi televizáků přerušovat hudbu rozhovorama (v tomhle jsou hodně velký machři v ČT v pořadu Ladí neladí, kde navíc ty kydy, kvůli kterejm nenechaj snad ani jednu písničku dohrát do konce, obvykle nemaj hlavu ani patu).
No nic, prozatím končím. Jdu domů. Na víkend jsem si půjčil DVD Myš, která řvala se Sellersem, nikdy jsem to neviděl, přes neděli jsem to nestih a musím to ještě dneska vrátit, abych neplatil další čtyři pětky.
8. dubna, 3:05
Před chvilkou jsem přijel z Dejvic od Fausta. Docela dobrej mejdan. Pod průhlednou záminkou „pracovní schůzky“ (chceme oživit jeho vydavatelství Faust Records formou takový „pseudowarholovský pseudoFactory“ – za minimálních nákladů jsou k dispozici prostory na koncerty, filmy, studio na hudbu i video atd., prostě se u něj dá dělat spousta věcí a je škoda nechat to zahálet – rád bych se na tom podílel) jsme se docela prdli, ještě s Ivanem Tomovičem, fantastickým slovenským kytaristou. Nejdřív klasicky hospoda U Zívalů, pak u Fausta kobylí bílý víno a nakonec WHISKY Z KAMBODŽE (tu mu prej přivez z vejletu syn, kupodivu se to dalo i pít)! Jasně, slušná prasárna, ale jsem v pohodě. Teď se srovnávám kávičkou. Jo – když jsem se před měsícem a půl vrátil z Bosny, byl jsem tak plnej orientálních móresů, že jsem vytáh nikdy nepoužívanou džezvu a jiný kafe si nevařil. Vydrželo mi to asi tak tejden. Dneska jsem to – vůbec nevím proč – oživil. Je to fakt dobrý, i když je to komplikovanější než klasickej turek a mám od toho vopatlanej celej sporák. Ale stojí to za to.
Dnešek byl vůbec docela dobrej. Jen tak lehce jsem doma popracoval (dvě pidirecenze do Lidovek – vzhledem k současnejm tamním praktikám mezi odevzdáním a vytištěním počítám, že vyjdou tak někdy na podzim, jestli vůbec), jinak jsem se vcelku flákal. Měl jsem ostatně nárok – šel jsem spát někdy kolem pátý, protože jsem byl večer v rádiu a zmeškal třetí díl Depardiéa, převlečenýho za Žána Valžána, takže jsem „musel“ sledovat reprízu od čtvrt na čtyři. Těsně před titulkama jsem vytuh.
Mám ňákou saharovskou vlnu. Už jsem psal o tom, jak jsem ho potkal na Liteře, zrovna teď ho poslouchám. Zrovna dohrálo Šílený pondělí, strkám tam Matku Zebru. Je to strašně dobrý! Hrozně mě štve, že takový lidi jako Sahara buď prakticky živořej nebo se musej zabejvat takovejma kravinama jako je psaní písniček pro jiný pitomce, aby měli na složenky. Ale to je samozřejmě obecný – nebudu (se) tady unavovat pseudofilozofováním o nespravedlnosti světa. No nic. Dojedu to cédéčko, dokouřím a půjdu spinknout. Zejtra bude velkej den. To víš, že ti podám report, milý deníčku...
9. dubna, 3:12
A je to tady! Čekal jsem, jestli se osmej duben zapíše mezi nejzásadnější kulturní data letošního roku – a povedlo se. Právě jsem se vrátil z ... premiéry Nagana!
Hokej mi nic neřiká, k lásce k opeře jsem naopak byl vychovávanej prakticky od narození. Nicméně to, co udělali Smolka, Dušek a Havelka, samozřejmě není ani pro hokejisty, ani pro operisty, to je prostě něco mimozemskýho (stejně jako – většinou – Vizita). Je to celý jeden OBROVSKEJ FÓR! Ale navíc profesionálně zmáknutej. Jediný, co se tomu dá vytknout, je výkon orchestru, byla tam cejtit nejistota, což se snad při reprízách srovná. Smolkova hudba je výborná a není jednoduchá, celkovej dojem ji možná trochu přetlouká, ale jestli to ta operní kapela jednou pořádně rozjede, určitě si toho lidi všimnou. Každopádně to, co funguje na první signální, je libreto a režijní fóry. Člověk prakticky nevychází ze šoku a následnýho smíchu. Ne, není to „dělání si srandy z hokeje“ – je to prostě čirá sranda, ve který je zrovna náhodou hokej tak trochu za fackovacího panáka, ale je cejtit, že to není zlý. Pokud má i ten nejvášnivější hokejovej fanda aspoň ždibec nadhledu, musí se bavit (ostatně, v partičce, se kterou jsem tam byl, se to dá dokumentovat zcela konkrétně – osobně neznám většího hokejovýho fanatika než je Boháček, a ten z toho dostával záchvaty smíchu větší než já, kterýmu jsou puky vcelku u prdele). Stejně tak je ale úžasný, jak si skutečně vtipně, ale v žádným případě zle dokážou dělat srandu z operních a obecně divadelních klišé – „balkónová scéna“ s gejšou a brankářem Hniličkou, hudebně, textově i pohybově čistej průnik mezi Romeem a Julií a Madame Butterfly je geniální fór! A to už vůbec nemluvím o dokonalejch textovejch hláškách typu „Hosana, máme Hašana!“ (nedivím se dalšímu hokejomilovi kol. Diestlerovi, že si o pauze lebedil, jak se těší, až z libreta bude v restaurantu citovat svým soukmenovcům). Nagano je prostě DOBRÝ! Pak jsme šli do italský části starý Blatničky, kde měli fantastickou gorgonzolu a dost slabýho vavřince, Heřman klasicky dělal vostudu (tykačka servírce, výsyp popelníku atd.), v následujícím Ultramarínu už byl celkem klid a velmi slušnej cabernet.
Dnešek byl ovšem kulturně přínosnej i cédéčkově – na Sony jsem nafasoval sólovej koncert Dylana z roku 1964, zrovna to sjíždím. Zimmerman byl tehdá fakt hodně uvolněnej, vtipnej, do toho ty hitovky (Times, Tamburína, Hard Rain atd.). Sice ještě nevím, kam to „upíšu“, ale určitě budu slintat blahem. Což vlastně dělám už teď, a proto končím. Zejtra na dva až tři dny odjíždím, moje kamarádka (a daňová poradkyně) Miluška má narozeniny, určitě to bude docela divoký, takže se nejspíš, milý deníčku, odmlčím. Ale myslím, že o nic nepřijdeš. Hezky si užij Velikonoce!
14. dubna, 1:54
Už jsem tu ňák dlouho nebyl. Ale ono není divu. Na Moravě jsem se zdržel o den dýl, než jsem předpokládal (o detailech se rozepisovat nebudu, Velikonoce a oslavy narozenin maj asi všude dost podobnou náplň...), v pondělí jsem se musel rekreovat, a to takřka celodenním surfováním po televizních kanálech, což vygumuje zanesenej harddisk naprosto spolehlivě, a dneska – teda vlastně včera – jsem celej den doháněl resty a pracoval.
Dělal jsem rozhovor s Ondřejem Havelkou o Naganu. Neznali jsme se. Je to milej člověk. Přišel v džínách, manšestrovým saku a s odrbanou školní aktovkou – to mě u tohohle meziválečnýho gentlemana, holdujícího aristokratickejm koníčkům, trochu překvapilo. Ale vlastně bod k dobru. Rozhovor normální, informativní, prostě do „barevnýho časopisu“. Jedinou šokantní věc mi řek mimo záznam po vypnutí diktafonu – snad nevadí, když to tady provařím. Týká se to totiž mýho předchozího zápisu a jediný výhrady k Naganu, kterou jsem měl, což byl výkon orchestru. Nebylo to tím, že by „páni umělci“ měli málo času na zkoušení, nebo že by to ještě neměli dostatečně obehraný. Havelka přiznal, že to ti kreténi konzervativní (těch slov samozřejmě nepoužil, možná je ani nezná, ty dodávám já na základě tónu jeho hlasu) sabotujou! Schválně to kazej! Generálku prej dokonce zapíchli v polovině. Že prej jsou dvě a padla! To je prostě humus – ať jdou radši vyvážet popelnice!
Taky jsem dneska v Lidovkách čet fejeton od Macka. Byl o tom, že nejlepším řešením kuřácko-nekuřáckejch bitev v restauracích by byly jednoduchý nálepky na dveřích. Každej hospodskej by se rozhod, pro koho chce vařit (samozřejmě by to do značný míry spoluurčoval zájem lidí neboli trh), dal to už na dveřích vědět potenciálním hostům a nikdo by pak nemusel prudit, že je v pajzlu moc zahulíno, nebo tam naopak chyběj popelníky. Není to nic objevnýho, jasně, ale nemůžu s tím nesouhlasit a pokaždý jsem rád, když někdo něco takovýho veřejně řekne nebo napíše. Jakkoli mám jako asi každej k Mackovi značně ambivalentní vztah, tentokrát mi udělal radost.
Ovšem o největší dnešní překvapení – navíc hodně milý – se svým telefonátem postaral Jarda Raušer z Akropole. Pozval mě, abych s nima zejtra jel na tři dny do Paříže. Je tam festival, na kterým hrajou i dvě český kapely 100° a Khoiba, Akráč to jakoby spolupořádá. Já byl na stejný akci už vloni v Lisabonu, bylo to příjemný (včetně dostatku času na „osobní volno“, což potěšilo neméně). Paříž miluju až fanaticky, už jsem tam ale nebyl několik let, tak snad stihnu obrazit aspoň pár oblíbenejch míst. Navíc jsem zjistil na internetu, že v Centre Pompidou je velká Miróova výstava, čímž se moje radost ještě zdvojnásobila. Takže jedem v deset večer, to je zhruba za dvacet hodin, a já musím do tý doby stihnout ještě spoustu věcí. Tím pádem končím. Nevím, jestli se stihnu ozvat s nějakou průběžnou pařížskou zprávou, dost o tom pochybuju. Každopádně si po návratu nic nenechám pro sebe. Nebo jen málo...
20. dubna, 2:03
Jsem úplně vycucnutej. V sobotu jsem se vrátil z Paříže a od tý doby prakticky nepřetržitě doháním ňáký dluhy. Myslím pracovní, i když těch finančních by se taky našlo dost.
Ale ta Paříž stála za to, i když jsme skoro strávili víc času cestou tam a zpátky než samotným pobytem. Koncert, kvůli kterýmu tam „česká výprava“ jela, byl vlastně nejmíň zábavnou částí programu. Po pravdě řečeno, z Khoiby i 100° jsem byl spíš zklamanej. Jsou mladý, možná z nich ještě něco bude, zatím(?) v podstatě pajcujou to, co se hraje venku, ale chybí jim švih, díky kterýmu by to člověka dostalo. A to nemluvím o trapasech toho typu, že ačkoliv zpěvačka z Khoiby i zpěvák ze „Stupňů“ zpívaj anglicky, mezi písničkama neuměj cizím jazykem ani žblebtnout. Na druhou stranu je fakt, že měli docela úspěch a to se počítá v první řadě. Třeba proto, že prošlápnou cestu někomu lepšímu. Sakryš, já jsem ňákej státotvornej, ne…?
Naopak nejsilnější byla výstava Joana Miróa. Skvěle udělaná. Vesměs relativně raný věci (do roku 1934), řazený chronologicky, takže si člověk moh udělat obrázek, odkud se k těm svejm geniálním „flekům“ dostal. Z těch prvních do detailu realisticky propracovanejch krajin a portrétů bych ho fakt nepoznal ani náhodou – i když už v nich bylo při bližším ohledání něco divnýho. Otázka ale zní, jestli není v tomhle případě přání otcem myšlenky.
Málem jsem se zbláznil z knihkupectví v Centre Pompidou. Nejen z Miróova katalogu za 45 eur (nakonec jsem si koupil zestručněnou, ale i tak krásnou verzi za 8), ale i z fantastickýho kompletního katalogu loňský surrealistický výstavy. Ten stál ještě o deset víc. Ale budu na to pamatovat – doufám, že mi ho do příště Japonci nevykoupěj.
No a samozřejmě kavárny. Ty miluju – asi jako každej. Rozdíl mezi pařížským kavárníkem a pražským pinglem je nebetyčnej. Francouz má dokonalej přehled o lokále, a to i když se baví se štamgastama, postávajícíma u pultu, a tváří se, že ho nic jinýho nezajímá. Neexistuje, aby člověk čekal i v sebezaplněnějším podniku dýl než dvě minuty – a i to je výjimka. Neplatí ani výmluva na členitej prostor a zastrčený místa. Sám jsem si to otestoval v bistru naproti našemu hotelu, kde jsem si sed za takovou tu zástěnu, jak je doktoři stavěj kolem postelí s pacientama v posledním tažení – tahle akorát byla dřevěno-skleněná, taková (pseudo)secesní. Sed jsem si a čekal, jestli někdo přijde, nebo si budu muset jít objednat na bar. Trvalo to necelou minutu. Chtěl bych to vidět u nás.
Anebo! Seděl jsem v kafáči na rue St. Martin kousek od Centre Pompidou, vedle se uvelebila rodinka a otec neměl cigára. Zeptal se vrchního, jestli je prodávaj, on se velice slušně omluvil, že ne, pak mu ukázal směr ke dvoum trafikám a odběh, jenže než se otec stačil zvednout, byl číšník zpátky a nes mu otevřenou krabičku, ze který mu nabíd. A protože pochybuju, že by svištěli v kusovkách, muselo to bejt z jeho vlastních zásob. Jo jo, chtěl bych to vidět u nás...
Vždycky, když jedu do Paříže, zachovávám jeden rituál – vozím si s sebou knížku Adolfa Hoffmeistera Paříž a okolí. Já vim, že Hoffmeister byl docela diskutabilní osoba, samozřejmě hlavně po válce, ale stejně jako u dalších lidí z týhle avantgardistický party dokážu přimhouřit oko, nebo spíš nevidět to, co nechci. I tahle knížka je prošpikovaná silně bolševickejma přípodotekama, na druhou stranu je ale tak kouzelná a jsou v ní tak úžasný postřehy, že všechno to okázalý levičáctví přetlučou. Jeho vyprávění o životě v Saint Germain des Prés nebo jeho chvála vína a sýrů jsou neodolatelný. A to i v případě, že už to člověk umí skoro nazpaměť, což je můj případ. I tentokrát jsem s Hoffmeisterem zažil pěkný chvilky.
No a to je o jarní Paříži asi tak všecko. Doposlouchávám úžasný nový cédéčko Otise Taylora, takovýho bluesmana-nebluesmana, kterýho jsem vloni objevil, zavírám krám a odcházím do věčných lovišť (doufám, že dočasných). Dobrou noc.
28. dubna, 15:37
To, že jsem se tady s ničím novým neobjevil víc jak tejden neznamená, že bych na to kašlal nebo že by se nic nedělo. Už jsem si k tomu několikrát sed, už jsem několikrát nadepsal datum, chvilku na to čuměl a pak to zase smáznul. Prostě mi to ňák nešlo – pořád něco smolim z povinnosti a když mám něco napsat jen tak na okraj, vlastně nepovinně, už na to hledání písmenek nenacházím kapacitu. Tak se o to pokusim aspoň teď. Koukám, už jsem na šestý řádce, tak to snad dojedu, i když to nebude dlouhý.
Jenže ono to nesouvisí jenom s ňákým přepracováním, na který jsem si stěžoval už minule (i když jsem to jako stížnost vůbec nemyslel; lidi, co v každý druhý větě vzdychaj, mi lezou pěkně na nervy – a vzhledem k tomu, že to je 90 procent tohohle národa... no nic...). Souvisí to především s mojí leností, neschopností se k něčemu dokopat. Jako dneska. Vzbudil jsem se v deset, koukal na ňáký dva dost stupidní filmy (jeden z nich byl dokonce Katapult podle mýho odjakživa neoblíbenýho Párala!), pak zvolna přišel čas oběda, kávičky, četby novin (= pouhé prolistování, nic tam už dávno nepíšou), několika partiček počítačovýho pasiánse... No prostě, za tu dobu jsem moh napsat půlku románu. Nebo aspoň zmírnit penzum toho, co musím dneska udělat. Ale prostě to nešlo. Ne, toho proflákanýho času v žádným případě nelituju, určitě tohle občasný vymejvání mozku prospívá duševnímu zdraví, jen se prostě (dost chabě, já vím) obhajuju. Takhle to totiž chodí každej druhej den.
No, to je asi všecko, na co se v tuhle chvíli zmůžu. Vlastně mi šlo jen o to přičinit pár poznámek s dnešním datem, aby to tu úplně neusnulo. Vypínám počítač a jdu ven. Je krásně, teplo, svítí sluníčko. Čili den jako stvořený k posezení v kavárně...
3. května, 00:03
Když jsem do Petrova odeslal předchozí deníčkovej záznam, odpovědí mi byla otázka, jestli už to byla labutí píseň. Já hrdě odpověděl že ne a fakt jsem si myslel, že se na těch posledních doslova pár dnů polepším a ňák to tu se ctí uzavřu. Jenže jsem netušil, že mě sklátí chřipka, takže nejen nenapíšu nic, ale taky přijdu o všechny povyražení, který Praha v minulejch dnech nabízela – poslední, co jsem zažil aspoň zčásti, byl koncert Leningradskejch kovbojů, ale už jsem moc nevnímal a sotva se doploužil domů. A já se na ten festival (United Islands Of Prague) tak těšil! A těšil jsem se i na to, že prožiju na ulici ten vstup do EU. Ne, myslim, že nejsem žádnej velkej fangličkář, zajímalo mě to spíš z pozorovacích důvodů, ale zároveň nepopírám, že z toho mám fakt radost. Z toho vstupu. Takže doufám, že v tom, že jsem tu vteřinu V prožil pod dvouma dekama v posteli, nacpanej paralenem, není nic symbolickýho. A s touhle nadějí se klaním, loučím a tak...
Jo, a zdravím Tomáše Weisse, kterej jedinej tenhle deník čet, aniž bych ho na něj sám upozornil...
