Palla Marian / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z prosince 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
Deník
Problém psaní deníku v mém případě spočívá v tom, že si pamatuji maximálně ten den,
kdy se ho rozhodnu psát, a z toho důvodu jsem nikdy žádný deník psát nezačal, protože
zrovna ten den se nikdy nic zajímavého nestalo. Když jsem byl požádán nakladatelstvím Petrov, abych se o to pokusil alespoň po dobu jednoho měsíce, souhlasil jsem, protože
mě hned napadlo, že bych si mohl jednak vymýšlet, anebo se pokusil během uvedené
doby už konečně něco zajímavého prožít. V každém případě jsem ihned zavrhl možnost
být při psaní nějak moc osobní a vylévat se, čehož nejsem schopný ani mezi dvěma
očima, natož přes internet…
Tak tedy:
1. až 3. prosince
Nepamatuji se.
4. prosince
Odpoledne se zastavil Pišek (kamarád z kapely), že ostříhá Miriam (mou ženu). Stříhal
ji až do rána, já jsem běhal pro víno.
5. prosince
V poledne jsem zašel do Kabinetu múz, kde jsme se s Honzou Zuziakem a Jakubem
Stejskalem ujistili, že nejlepší pro omládnutí je pravidelná konzumace piškotů pro děti.
Neshodli jsme se pouze na množství. Zatímco Honza tvrdil, že se jich musí sníst denně minimálně dvacet šest kilo, nám s Kubou se to zdálo přehnané.
Hned potom jsem odjel s Miriam do Ostravy, kde jsem měl mít čtení v klubu Atlantik.
Cestou vlakem se nic nestalo, protože jsme vypili pouze dva lahváče a přečetli si noviny. Ovšem v Ostravě nastal obrat. Při vstupu do klubu jsem zjistil, že jsem si spletl datum
a čtení mám až za týden. Když jsem řekl Miriam, co se stalo, docela upřímně rozesmála
(proto jsem si ji ostatně vzal) a tak jsme poseděli a odjeli ještě večer do Havířova,
neboť jsem tam nikdy v životě nebyl, ale shodou okolností se tam vyskytoval můj tchán a nevlastní švagr. Jak může být švagr nevlastní, jsem do dneška nepochopil, ale asi může,
jako ostatně všechno.
6. prosince
Přespali jsme v hotelu a domů si odvezli na papíře seznam televizních stanic, které se
v tom hotelu daly vyladit, kdybychom na to měli k ránu ještě sílu. Dopoledne jsme se rozhodli, že v poledne zajedeme do Karviné a dáme si k obědu pštrosa. Stalo se. Po tom,
co nám vedoucí restaurace začal nalévat slivovici, mám okno. Probral jsem se až ve vlaku
do Brna s litrem slivovice, která mezitím kolovala po vagóně a celý den završila Miriam
tím, že si pravděpodobně omylem zapálila v autobuse před hlavním nádraží v Brně
cigaretu a já musel řidiči vysvětlovat, že to tak nemyslela.
7. prosince
Miriam spí, je poledne a já musím na zkoušku kapely. Po dvou hodinách hraní navrhuji,
abychom se rozešli domů, neboť i bubeník (Jara Záděra) přišel na zkoušku přímo z baru.
8. prosince
Ráno volá Zuziak, jestli bych mu nepřinesl do Kabinetu Múz šišku, kterou mu koupila
minulý týden Miriam na Zelňáku. Šišku jsem přivezl a cestou jsem si objednal nový notebook, protože ten starý mi ukradli před měsícem i s novými texty, ale pravděpodobně
za nic moc nestály, jinak by mi ho přece neukradli. Zuziak šišky sbírá programově, a tak
byl vděčný i za tuto docela obyčejnou. Potom přišel ještě Karel Slach (filmař) a Vladimír Novotný (antropolog).
Karel si chtěl s Vladimírem vyměnit čepici, neboť Vladimírova nebyla tak špinavá, ale Vladimír se nedal a tak k výměně nedošlo. Dále přišel Kuba a můj starší syn Radim.
Radim mi donesl cédéčko Beefhearta k vypálení, s čímž jsem já souhlasil, protože mám
rád jak svého syna, tak Beefhearta, a Kuba texty od Miloše Štědroně k ilustrování, s čímž
jsem také souhlasil, protože jsem za to placený.
Před tím se zastavila Miriam, dala mi pusu a zase šla do práce. Normálně bych tam asi
ještě seděl, kdybych nemusel psát tento deník. Došlo tudíž k absurdní situaci: „Abych
mohl napsat, co se stalo, musel jsem jít domů a přišel tak o možnost, že by se něco
stalo“. Existuje jediné místo, kde se nic nestane a to je vždycky zákonitě kuchyně,
v které se právě nacházím, a proto už mám dnes volno.
9. prosince
V poledne v Kabinetě múz jsme se s Kubou domluvili, že uspořádáme závod na lyžích někde v centru Brna mezi zaparkovanými auty a trochu je při tom potlučeme. Místo bude z pochopitelných důvodů utajeno do poslední chvíle, aby si řidiči nestačili přeparkovat. Také by nám vyhovovalo, kdyby nebyl sníh, aby to dělalo větší randál.
Potom jsem zašel do školy, ale mimo jednoho studenta na záchodě jsem už dalšího nepotkal a nemohl tak předávat své zkušenosti. Zítra to snad bude lepší.
10. prosince
Do Kabinetu jsem šel pěšky (asi čtvrt hodiny), abych se ujistil, že umím ještě chodit. V baru se odehrála docela zapálená filologická debata, co to jsou „moldánky“. Výraz „natahovat moldánky“ znal každý, ale nikdo nevěděl, co obnáší jeden samostatný moldánek. Nakonec jsme se s Janem Sedalem a Kubou Stejskalem shodli na tom, že to budou asi ženské z Moldávie, které natahují určitým způsobem svoje děcka. Studenti se tentokrát do školy dostavili, takže jsem dojel domů až večer. Řešil jsem například problém, jestli by bylo umění rozřezání auta a jeho následné smontování na záchodě. Ujistil jsem studenty, že by to umění zcela jistě bylo, ale raději ať zkusí něco lehčího, například zabývat se týden kouskem provázku.
11. prosince
Kolem osmé jsem vstal, uvařil si kávu, o toaletě ani nemluvě, vlezl zpátky do postele, zapálil si cigaretu a zhlédl „To je vražda, nepsala“. Potom jsem uklidil v kuchyni, pustil si muziku a zapnul počítač. No a teď, když jsem tohle napsal, tak ho můžu zase vypnout. (Zapínám ho a pokračuji až v neděli, mezitím se totiž stalo tolik věcí, že sedět u počítače nešlo.) Po vypnutí počítače jsem začal kreslit vtip pro silvestrovský Salon v Právu. Kolem poledne jsem ho měl hotový. Jsou na něm dva panáci. Jeden říká: „Podle bible bude v Novém roce konec světa.“ Druhý odpovídá: „Já čtu jenom Medvídka Pú.“ Chtěl jsem nakreslit ještě další varianty, ale došla mi fixka, tak jsem v poledne zajel do centra, a když jsem tam už byl, nakoukl jsem do Kabinetu, a to jsem neměl dělat! Neboť jsem se vrátil s Miriam až v noci s nepříjemnou bilancí – urazil jsem několik lidí, pohádal se v dalším baru (Desert) s barmany atd.
12. prosince
Opět vyrážíme s Miriam do Ostravy, tentokrát to snad již vyjde. Ale napřed jsme se zastavili v Kabinetu a já odevzdal Zdeno Pavelkovi z Práva kresbu. Do Ostravy jsme přijeli brzo, proto jsme si šli sednout do jednoho baru ve Stodolní. Čaj neměli, tak jsme si objednali pivo. Při uchopení sklenice jsem ucukl. Ucho od půllitru bylo neuvěřitelně horké, a tak jsem se snažil pít velmi rychle, aby mi pivo nezteplalo. Trochu to potom mělo vliv na mé čtení v klubu Atlantik, ale jen nepatrně. Potom jsme šli s Petrem Lysáčkem do jedné hospody, kde na mě padla velká únava, tak jsme se s Miriam omluvili, že jdeme spát. Lysáček nám vysvětlil cestu k místu, kde jsme měli zamluvený hotel, a my vyrazili. Asi po stu metrech Miriam dostala hlad, proto jsme vlezli do nějaké picérie, kde jsme si při čekání na jídlo objednali víno, sedli si ke stolu a právě v tom okamžiku se tam objevil překvapený Lysáček. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme neutekli před ním, že se nám opravdu chtělo jenom spát, ale cítil jsem, že je to trapné. Odpoledne ve Stodolní mě ještě napadlo, jak se asi vaří „prdlačka“, ale o tom raději až někdy jindy.
13. prosince
Ležíme celý den v posteli, protože prší. My bychom tam sice leželi, i kdyby nepršelo, ale takhle to vypadá mnohem lépe. V televizi začíná opět ten hrozný čas, kdy se na kanálech střídá vyřezávání betlémů s pečením cukroví nebo filmy, kde výskající děti sjíždějí na saních kopec, aby zachránily nějaké zvířátko. Neznám otravnější dobu. Nechápu, proč bychom zrovna v tomto čase měli být na sebe ohleduplní, měli se mít rádi atd. Proč to nefunguje po celý rok? Jo, už vím, asi by to byla hrozná nuda, a tak si to odbudeme raději kolem Vánoc a potom jsme během roku zase normální. Ale proč to trvá tak dlouho? Nemohly by se Vánoce trochu zkrátit? Anebo místo nich naplánovat nějaké volby, nebo zápasy v sumo?
14. prosince
Je neděle. Mně je to docela jedno, protože pro mě je den jako den, ale Miriam mívá deprese a tak si dáme asi trávu. Už několikrát jsem přemýšlel, který den v týdnu by se mi líbilo umřít, a i když dny moc nerozlišuji, asi by byl nejlepší pátek, aby se o víkendu mohla sjet rodina a její členové by si nemuseli brát na truchlení dovolenou.
15. prosince
Přes den jsem nic nedělal, dokonce jsem si nepřečetl ani noviny. Večer jsem měl zkoušku se Superlimonádou (hrajeme
Hendrixe, Zeppeliny atd.). Nedostavil se bubeník, a tak jsme jen seděli, kecali a dívali se na papoušky a oni na nás. Velký rozdíl mezi námi nebyl, i když papoušci určitě nečekali na bubeníka.
16. prosince
Večer máme se Superlimonádou koncert, ale protože hrajeme z kapel poslední (kolem půlnoci), nebude moc vadit, že jsme neměli včera zkoušku. Při koncertu je důležité pouze to, abychom byli o trochu méně opilí než publikum, potom to vyjde. Právě popíjím v kuchyni kávu, poslouchám hudbu nějakého arabského Francouze a přemýšlím, jestli nebyl včerejší den náhodou něčím zajímavým a zjišťuji, že kdybych ho vypustil, absolutně nic by se nestalo. Škoda, že takové dny nelze dodatečně vyměnit. Napadlo mě, že bych mohl napsat příběh o chytrém, chudém a hodném muži, kterému bohatý, hloupý a zlý kamarád přebere manželku a ona je nakonec s tím zlým šťastná. Odpoledne mě čeká jeden trapas: došly mi autorské výtisky knihy „Zameť mou hruď“ a já si musím jít koupit dva do knihkupectví (Vánoce). Pokaždé, když si kupuji vlastní knihu, připadám si jako blbec.
(Nakonec jsem je koupil v Petrově.)
17. prosince
Nic se nestalo, pouze Miriam přišla ve tři v noci domů a já se uklidňoval čtením jednoho staršího Hrabala. Byla to perfektní kombinace. Nachystám si raději k posteli ještě jednoho.
18. prosince
Dopoledne přišel opravit nevlastní synovec vlastní počítač mého nevlastního syna. Vrhnul se na problém, ale potom vytáhl uprostřed instalace hašiš a nemohl si vzpomenout na poslední krok. Chtěl jsem ho pozvat na pivo, ale okamžitě jsem si vzpomněl, že mám na svých jediných gatích od včerejšího čupnutí velkou díru a musím si napřed jít koupit nové. Vzal jsem si velkou tašku, přitiskl ji na zadek a pomalu se šoural do Intersparu, který je naštěstí od našeho bytu asi jen dvě stě metrů. Koupil jsem si gatě, vrátil se a vyrazil s klidným rozkrokem do Kabinetu. V Kabinetě tvrdil Vladimír Novotný (antropolog), že čím starší kosti se najdou, tím déle trvá, než je vše dokázáno. U kostí člověka starých dva milióny let to prý zabere i několik desetiletí, proto se prý nevyplatí předčasně jásat nad každou novou kostí. Potom se Vladimír přiznal, že v mládí navštěvoval keramickou dílnu, ale ať začal, co chtěl, vždy mu z toho nakonec vznikl popelník. Zeptal jsem se ho, jestli někdy nezkusil začít opačně, třeba popelníkem, že by se mohl dopracovat k hrnečku. Řekl, že takový postup ho nikdy nenapadl.
Kolem šesté večer jsme si uvědomili, že v Brně neexistují čističi bot. Mému synovi, který dělá v divadle kulisáka, jsem proto musel oznámit, že pravděpodobně nebude nikdy milionářem, když přeskočil čističe bot a nezačal od „píky“.
Nevadilo mu to. Potom jsme hledali další díru v trhu a zjistili jsme, že nikdo nemá IČO na čištění brýlí! Hned jsem si představoval, jak zastavuji s malinkým kyblíčkem plným pěny a malinkou stěrkou lidi na ulici a nabízím jim omytí jejich brýlí.
Kuba to propočítal. Kdyby vzal subjekt za omytí brýlí dvacet korun, vydělal by denně i tisícovku, zvláště v létě. Nadchlo nás to. Peníze ležely přímo před námi na chodníku, akorát chybělo to malinké nářadí a ty prachy zvednout.
Ještě se vracím k čištění bot. Z žádného filmu si nepamatuji, že by si nechala vyčistit na ulici boty ženská. Karin mi to vysvětlila: Prý by si nenechala šáhnout cizím chlapem i jen omylem kartáčem na kotník. Namítl jsem, že by ji mohly čistit boty třeba lesbičky. Zaplatila a odešla.
A úplně nakonec jsme řešili retro v módě. Okamžitě jsem se toho chytl, protože nemám co odkázat svým synům. Kdybych teď třeba nakoupil hromadu normálních bot, těch do „čtverců“ a „zagarážoval“ je na dvacet let, než pominou ty další boty do špice, synové by před důchodem mohli v pohodě balit aspoň ženské.
Vyženil jsem jezevčíka. Jmenuje se Fred. Celým jménem Fred Mercury. Ale protože moc neposlouchám Queeny, navrhl jsem Miriam, jestli by se nemohl přejmenovat třeba na Marleyho, že by si na to ještě stačil zvyknout. (Je šest let starý.) Miriam řekla, že by jsme to asi nestihli. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Mě kdyby pár let před smrtí přejmenovali, asi bych to také nepochopil a to vůbec nemluvím o tom, jak bych se nasral. Pozor! Miriam se jde vykoupat! Slíbili jsme si, že hned potom si dáme hašiš, tak čekám, až bude čistá. Odpoledne jsem ještě sháněl ten nejmenší konektor, který existuje, k mému překvapení ho nikde neměli, naštěstí jsem si vzpomněl na toaletní papír za komunistů a přestal zuřit. Po třinácti letech jsem konečně narazil na něco, co v obchodě chybí! Konečně! Oddechl jsem si. I ten kapitalismus má své slabiny. Stačí jen chodit pravidelně nakupovat a hned víme, že nemají tenký konektor (2.5 mm).
Miriam se koupe a já jsem si dolil víno, které jsem prozřetelně koupil dopoledne s novýma gatěma. Ty gatě v košíku se mi zdály málo, proto jsem k nim přidal ještě láhev vína, abych se u pokladny nemusel stydět.
19. prosince
Jediná výhoda psaní tohoto deníku spočívá v tom, že vím, kolikátého je. I když je zřejmé, že kdybych si koupil diář, věděl bych to také a nemusel nic psát. Napadl mě příběh: Chudý bezvýznamný člověk si celý život šetří peníze, aby si mohl před smrtí zaplatit historika, který by o něm napsal knihu. Právě mi volal jeden ze synů, jestli bych nešel do Kabinetu na pivo. Uvědomuji si, že bych měl dnes aspoň jednou vyjít z domu (kvůli vzduchu), ale do Kabinetu se mi už nechce, začínají Vánoce, tak si dám volno a zůstanu doma. Stejně jsem nezůstal. Zašel jsem do Kabinetu, ale ve vší slušnosti jsem byl za dvě hodiny doma.
20. prosince
Dnes je sobota. Miriam řekla, že musí začít Velký vánoční úklid. Chvíli jsem jí to rozmlouval, nakonec jsme se domluvili na kompromisu: ona bude uklízet a já budu její práci zapisovat do tohoto deníku. Takže teď si nalila bílé víno a chvíli loupala česnek. Slíbila, že až ho doloupe, dáme si trávu.
Pořád je tedy šance..., právě balí cigaretu, vyčkávám. Zatímco já si dávám prvního šluka, Miriam zase začíná loupat cibuli. Hraje nám k tomu Marley, pomalu se mi ten vánoční úklid zdá snesitelný. Miriam krájí cibuli a kus ledvinek, vypadá to hnusně. Začínám letovat jeden konektor. Funguje jen občas. Aby se drátky nedotýkaly, vsouvám mezi ně kousek alobalu. Konektor přestává fungovat docela. Uvědomuji se, že alobal asi propojil drátky. Vytahuji ho. Konektor začíná fungovat. Miriam balí další cigaretu trávy a já otvírám flašku bílého. Ještě třetí hodinu po začátku Velkého vánočního úklidu sedíme v kuchyni a hihňáme se. Fred (náš jezevčík) opět líže křeslo. Líže ho každý den, napadlo mě, že kdybych ho naučil s takovým zaujetím lízat podlahu, mohl bych ho za mírnou úplatu půjčovat kamarádům.
Z moduritu jsem ušoulel několik párátek pro kamarády, položil je na partituru Hubičky a zanesl vyschnout na plynové topení. Konečně budu mít dárky! Fred zlobí. Slíbil jsem mu, že ode mě dostane na Vánoce maximálně plnou misku horké vody. Ještěže žena sem tam droguje, jinak by pořád jenom uklízela. Musel jsem dojít pro další dva litry vína. Je už šest hodin po začátku Velkého vánočního úklidu. Fred se na mě tak rozzuřil, že jsem musel požádat Miriam, aby mu chytla čumák, jinak že ho nepohladím. Dneska jsem pyšný pouze na opravu konektoru a nákup vína. Zítra to snad bude lepší a pozítří ještě víc. Tomu se říká „Vánoční optimismus“.
Je šest hodin večer. Miriam si jde lehnout v domnění, že je ráno a že musí vstávat v osm, aby stihla pokračovat ve Velkém vánočním úklidu. Nebráním jí, i když se jí to snažím rozmluvit. Spí a já se nemohu ubránit jistému rozjitření mysli z nadcházejících svátků.
Bavím se tím, že posílám velmi sprosté esemesky na mobil Miriam, který jí někdo před dvěma dny ukradl a zatím nevypnul. Chudák, nemůže odpovědět a tak si ho vychutnávám, i když mě to už stálo padesát korun. Normálně ho dráždím, např.: „Tak jak se máš, sysle?“ Nebo: „Co děláš, pičo?“ Zatím se drží a neodpovídá. Vím, že mobil ukradnul někdo z Kabinetu, proto vytáčím v Kabinetě číslo Miriam a dívám se po hostech, kdo sáhne po mobilu. Zatím nic. Pomalu cítím, že místo tohoto zbytečného psaní deníku bych už dávno mohl napsat nějakou povídku. Trochu mě mrzí, že teprve po padesátce jsem dokázal eliminovat Velký vánoční úklid s takovou noblesou. Ale dřív jsem na to opravdu neměl zkušenosti, čas ani peníze. Pokud se mi podaří zítra (v neděli) to stejné jako dnes, Miriam už zbývají do Vánoc jenom pracovní dny, kdy musí chodit do práce, tak že se bude možná uklízet až na Velikonoce, a to snad zvládnu taky.
Freda jsem se zeptal, jestli by nechtěl banánek a on okamžitě běžel pro balónek. Nedá se popřít, že trochu inteligentní je. Miriam se probudila a já ji konečně přesvědčil, že je teprve večer, ale i tak, potažmo, si šla zase lehnout. Zavolal jsem jí z kuchyně mobilem na pevnou linku k posteli. Zvedla to nadšeně, ale když jsem ji pozval do kuchyně na víno, trochu toho nadšení z ní vyprchalo, asi čekala jiný telefonát. Nejde. Tohle je asi ten nejpodrobnější deník, který kdy někdo psal. Skoro se nehnu od počítače, abych stihnul vše, co zažiji nebo mě potká, zaznamenat.
A stejně to nestíhám, mé myšlení je totiž strašně rychlé, ale možná tak trochu na úkor sama sebe. Zašel jsem do ložnice a oznámil Miriam, že můj poslední telefonát k ní do ložnice mě stál 6.30, bylo jí to jedno, spala. Možná bysme měli změnit tarif. Ale je to mnohem lepší, než když byla v hospodě, ztratila mobil a já si musel číst doma Hrabala.
Na jednu stranu jsem si oddechl, protože vím, co jí mám koupit k Vánocům, na druhou jsem trochu rozčílený, že ztratí i ten druhý mobil, ale hlavně, že už tak moc nezamořujeme oceán.
21. prosince
Miriam vstala v sedm a šla nakoupit. Potom celý den uklízela. Já jsem se cítil nemocný, tak jsem pouze přihlížel.
22. prosince
Koupil jsem Miriam mobil a zašel na jedno do Kabinetu. Seděl tam Honza Zuziak a prodával motýly. Nakonec se tam sešli skoro všichni a tak jsem zůstal. Ve čtyři přišla Miriam z práce a byli jsme kompletní. Jara Záděra odbíhal do banky, kde žádal stále o větší a větší úvěr. Teprve v pět se vrátil do Kabinetu s penězi a začal poroučet vodku. Radili jsme mu, ať si od těch sto tisíc oddělí tisícovku. Oddělil si raději dvě. Potom mám okno.
23. prosince
Probudil jsem se v posteli a měl jsem na sobě pouze sukni. Miriam to vzrušilo. Mě zase vzrušilo, že jsem někde nechal včera v noci tašku s novým mobilem pro Miriam. Hned potom Miriam zjistila, že si včera v noci někde ulomila přední zub. Vánoce se vyvíjejí přesně podle plánu. Miriam odešla k zubaři a já dočetl noviny z pondělí. Večer otevřel Švanda nový bar v pasáži Alfa. Tam jsme nesměli chybět a proto jsme tam také nechyběli. Odešli jsme však brzo a doma v posteli jsme si blahopřáli, že jsme tam nezůstali a že se snad ten zítřejší štědrovečerní večer vydaří.
24. prosince
Zašel jsem nakoupit víno. Miriam peče kapra, Ivoš strojí stromek a já balím první cigaretu z trávy. Večer přijde tchýně, tak se musím povzbudit. Ale protože prý má přijít taky Ježíšek, raději jsem si umyl vlasy a vzal si čerstvé ponožky. Jsem připraven. Ještě bych si mohl možná ostříhat nehty… Ne. To udělám až po Vánocích, až budu mít víc klidu.
Tchýně má přijít za deset minut. Rychle balíme druhou cigaretu a zároveň větráme. Abychom zmátli Ivoše (16 let), zapaluje Miriam něco smradlavého na sporáku. Přišla tchýně a byla fajn. V noci jsme zašli na tequilovou mši ke Švandovi. Dostavili se tam taky moji synové. Celé odpoledne mi chodily esemesky k Vánocům, až jsem se rozčílil a na každou jsem odpovídal pouze: „O.K. baby“, problém nastal v okamžiku, kdy jsem měl odpovědět babičce. Nemohli jsme si s Miriam vzpomenout, jestli umí anglicky a nebo máme vyměnit „y“ za „i“. Ve dvě v noci jsme byli zpátky doma a normálně jsme si oddechli, že už je to za námi.
25. prosince
Střídavě ležím, sedím a nebo chodím na záchod. Miriam začala číst mou poslední knihu „Zameť mou hruď“. Pořád se směje, ale zároveň propadá depresím, protože jak mi řekla, v knize se objevuje stará protivná královna a že jsou si podobné. Nemělo cenu jí nic vyvracet a tak jsem jí nabídl, že jestli má z mé knihy deprese, ať si začne číst o konci civilizace od F. Fukuyami.
Byli jsme vyvenčit Freda do Kabinetu, ale po dvou pivech jsme šli raději domů, neboť Fred celou dobu lízal jednomu starému vlčákovi čuráka a celá hospoda se smála.
26. prosince
Fakt nevím, co bude. Sedíme v kuchyni a popíjíme s Miriam tequilu. Nic nemusíme. Chtělo by to nějakou menší katastrofu, ale možná raději ne, třeba bych potom musel někam jít. Miriam sedí naproti mně, čte opět „Zameť mou hruď“ a směje se. Jsem pyšný. Jediní, kdo nepřečetli v této domácnosti mou knihu, jsou Fred a Ivoš. Fred by z toho stejně nic neměl a Ivoš prostě nečte vůbec. Teď mě napadá, že kdybych napsal knihu o něm, že by si ji patrně ze zvědavosti přečetl a potom bysme to oslavili, protože by to byla jeho první kniha. Jinou šanci nevidím. Zalil jsem bambus. Je to kytka, kterou zalévám, protože jsem ji vlastnoručně koupil v květinářství. Je to kus zakořeněného bambusu, z kterého při koupi rašily dva lístky. Z knih vím, že bambus roste tak rychle, že za dva dny proroste tělem zajatce. Zdála se mi to vhodná investice. Ovšem teď, po půl roce zalévání, jsou lístky jenom o kousek větší, pravděpodobně rostlině chybí motivace (zajatec).
Po zalití bambusu otevírám červené víno. Je to „Modrý Portugal“. Při nákupu mi ho prodavačka nechtěla prodat. Já jsem totiž ukázal na flašku a řekl, že bych chtěl to červené víno. Začala tvrdit, že je to modré víno. Nakonec jsem musel souhlasit, že teda chci dvě flašky toho modrého vína. Vždycky mě taková pečlivost potěší. Chtěl bych si nechat vytetovat na krk zezadu „Y love Sněhulák“, ale protože je to závažné rozhodnutí, stále vyčkávám. Taky si nejsem jistý, jestli mám sněhuláky doopravdy rád. Když jsem si nechal před rokem vytetovat na předloktí barevnou podlitinu, vůbec jsem neváhal. Miriam asi zase narazila na starou královnu, protože odložila knihu a má depku. Ještě mám v plánu pokusit se sevřít do dvou půlek svého zadku dlažební kostku a uzvednout ji. To bych se ale musel napřed trochu umýt. Uvidíme…, kostku mám už několik měsíců nachystanou na poličce. Akorát ten zadek mám furt špinavý.
27. prosince
Odpoledne jsme šli k mým rodičům, kde už na nás čekala Vlaďka (sestra z Prahy). Vypadalo to na klidný den, ovšem Vlaďka chtěla něco večer zažít, tak jsme ji vzali do baru ke Švandovi. Zprvu jsme jen zaraženě poslouchali Honzu Zuziaka, kterého bolelo břicho a dokázal o tom krásně a dlouze povídat, ovšem nakonec se to jaksi zvrtlo, objevila se tam spousta rozjařených lidí včetně Radima (můj starší syn), tak jsme se přidali a pokračovali ještě ráno u nás doma. Fred mě docela hezky pokousal na ruce, ale protože jsem očkovaný, přecházím to v pohodě.
28. prosince
Dopoledne jsem chtěl zrušit zkoušku Superlimonády, ale prý se mi to nepodařilo, protože jsem usnul v polovině telefonátu, a tak jsme museli s Miriam večer na zkoušku. Zatímco já jsem hrál, Miriam spadla na dvoře a natloukla si hlavu. Zkoušku jsem tedy předčasně ukončil a jeli jsme domů přímo do postele. Měli jsme těch svátků už dost. Prospali jsme noc a skoro celý další den.
29. prosince
Probudili jsme se večer a vzpomněli si, že nám Martin (mladší syn) zařídil lístky do HaDivadla na Tři sestry. Nedalo se nic dělat. Hodinu před začátkem představení jsme seděli v baru u Švandy a poslouchali Vladimíra Novotného, jak nám vysvětluje, proč by on za žádnou cenu na Tři sestry nešel. Argumentoval tím, že to viděl několikrát v různých verzích, ale že se vždy v onom kuse vyskytují tři sestry a to že ho už nebaví. Dopili jsme a vešli do divadla. Během prvního dějství mě tak začalo kručet v břichu, že jsem byl vždy šťastný, když herci na jevišti začali křičet. Proto jsem o přestávce požádal Miriam, jestli bychom nemohli jít domů.
30. prosince
Miriam šla na pohřeb a já do banky. Dlužíme za dva nájmy. Večer mám mít performanci v Kabinetě múz. Bylo mi řečeno, že by stačilo, kdybych tam ukázal svůj zadek, mně by to ani tak nevadilo, ale Miriam je silně proti, a proto zvolím asi nějaký kompromis, i když chápu, že lidé, kteří čtou mé knížky, mají právo vidět i můj zadek.
31. prosince
Jako každý Silvestr jsem onemocněl, ale nebylo mi to nic platné. Největší sranda vypukla, když jsme se s Miriam večer chystali vyrazit slavit a já zjistil, že mě den předtím okradli a že nemám občanku, kreditku atd. Ke Švandovi do baru jsem vcházel zakaboněný a odhodlán se celou silvestrovskou noc nezasmát. K mému překvapení se v baru objevila má sestra Vlaďka, která tajně přijela z Prahy, se svatebním závojem na hlavě a s Honzou Zuziakem po boku. Prý u něho již několik dní žije. Honza se jenom culil, tak jsem to vzal jako fakt. Noc proběhla jako každá druhá, pouze více mužských líbalo Miriam s odůvodněním, že je Silvestr.
1. ledna
Dopoledne jsme dorazili domů a našli koženou sedačku rozkousanou. Zapomněli jsme, že Freda petardy štvou. Lehli jsme si a šťastně se objali, a v tom zavolal vyděšený Honza Zuziak, že moje sestra nemůže najít klíče od auta, a tudíž nemůže odjet do Prahy, a jestli by k nám nemohla na večeři. Uvědomili jsme si, že ještě zdaleka nic nekončí. Miriam šla zakrýt rozkousanou sedačku dekou a já se uklidňoval filmem Kulový blesk. Sestra přivezla víno a šampus a štryclu salámu. Potom jsme již jenom naříkali. Já se pyšnil ztracenou kreditkou a občankou, ona ztracenýma klíčema od auta.
2. ledna
U snídaně našla sestra klíče v kabeli, odjela do Prahy a já se odebral na policajty a do banky. V bance zjistili, že mám nevýhodný druh konta, že kdybych přistoupil na jiný, že bych měsíčně ušetřil padesát korun a měl bych dvě kreditní karty. Na to jsem jim namítl, že bych sice asi měsíčně opravdu ušetřil padesát korun, ale pokud by mi ukradli obě kreditní karty naráz, že by mě jejich zablokování nestálo již pouze dva tisíce (jako s tou poslední), ale čtyři. Hleděli na mě jako na blba. Potom mi úřednice začala radit, že bych třeba mohl nechávat jednu kreditní kartu doma, na což jsem já namítl, že ta druhá karta doma by mi asi k ničemu nebyla. Docela nerada to přiznala. Venku, jak jsem čekal na autobus, ke mně přistoupil mužský, sehnul se k zemi, zvedl zlatý prsten a s ruským přízvukem se mě zeptal, jestli to není náhodou můj prsten. Řekl jsem, že ne. Nestačilo to. Začal mi ho vnucovat a já odmítal. Skoro jsme se pohádali. Nakonec jsem mu řekl, ať prsten odevzdá úřadům. Začal mně nadávat, že jsem blázen a abych si ten prsten vzal. Nemělo cenu mu vysvětlovat, že zlato nenávidím, že odhaduju IQ lidí podle toho, kolik nosí na sobě zlata. Nakonec odešel. Po chvíli jsem ho zahlédl, jak se před nějakým člověkem na protější straně ulice sklání k zemi a něco zvedá. V poledne v baru u Švandy mně Kuba vysvětlil, že je to stará finta. Opět jsem si blahopřál, že bejt poctivej, znamená sice bejt blbej, ale někdy že je to výhodné. Po chvíli přišla do baru Miriam a mladší syn Martin, který chtěl vědět, jak jsme prožili vánoční svátky a Silvestra. Dost jsme toho museli zamlčet, abychom si uchovali alespoň trochu autority. Potom se ozval Josef Zajíček, že mu dlužím dva panáky. On mně totiž počítá dny do mé smrti a za každých sto mu musím zaplatit panáka. Tohle začalo tak, že jsme se před rokem bavili, jak dlouho bych chtěl žít. Řekl jsem, že by mi stačilo dvacet let. Zajíček je matematický génius, proto mi hned navrhl, že kdykoliv se potkáme, že mi řekne, kolik dnů mi ještě zbývá, ale že za každých sto dnů mu musím zaplatit panáka. Souhlasil jsem. A tak kdykoliv se teď potkáme, s radostí mi hlásí, jak na tom jsem. Dneska mě napadlo, že bych asi ušetřil, kdybych zemřel.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz