Jen tak si trochu schnít /
Ukázka z knihy
Člověče, nezlob se
Rok co rok je Česká republika demokratickým světem kritizována za stav lidských práv. Hladina tolerance naší většinové bílé společnosti k odlišným etnikům je nízká. Trvale nejnižší vůči Romům. Předešlé vlády tyto zprávy bagatelizovaly, současná slíbila rozjet velkou celonárodní kampaň s cílem hladinu naší tolerance navýšit.
Už nějaký čas vídáme na billboardech obrázek lidského zárodku spolu s otázkou: Poznáte barvu jeho pleti? Sluchovou verzi jsme mohli zaznamenat i v rozhlase, kdy embryo nahradil pláč novorozeněte. Zřejmě je to paní Věra Galatíková, kdo se nás za vládu civilně, avšak naléhavě ptá: Poznáte barvu jeho pleti??
V televizi se to všechno spojilo dohromady v jeden celek. Mimi, pláč, tatáž otázka... Slibovaná masáž Projektem tolerance vlády České republiky začala!
Zatím se na internetu vesele šířila hra: Zastřel si svého Cikána! Hráč, který si otevřel kolonku s nápovědou, se mohl dozvědět, že „Mrtvej Cikán, dobrej Cikán“, „Neptej se a koukej střílet!“... Úkolem hráčů bylo zastřelit co nejvíce mizerů snědé pleti, kteří se na obrazovce pokoušeli rozebrat plot ve fiktivní Matiční.
Podle všech oslovených odborníků prý není pochyb, že tato hra naplňuje atributy trestných činů. Docela se divím, že bylo vůbec nutné oslovovat odborníky. Kriminalisté začali pátrat po autorech hry, je to však úkol velice obtížný.
Nejnověji se Českem mihla zpráva německé veřejnoprávní televize ZDF, že se u nás v Milovicích vojensky cvičí němečtí neonacisté, kteří jsou tu také vybavováni zbraněmi a uniformami. Čeští ultrapravičáci získávají pověst nejtvrdšího jádra evropské scény. Na našich pohraničních tržištích se za nečinného přihlížení policie prodávají nacistické propagační materiály, fašistické symboly a hudební nahrávky jen pro bílou rasu... Dokonce i exministr vnitra přiznal, že o sympatiích mnohých českých policistů k extrémní pravici ví (škoda že až teď). Vládní projekt tolerance musel nutně nabrat na obrátkách. A taky nabral! Zaplavuje nás jeho druhé kolo.
Vidíme několik lebek. Slyšíme tlukot srdce. Možná je to opět srdce toho nebohého miminka, možná to má být náš vlastní sval, bijící výstražně na poplach: Buch! Buch! Buch! Buch! (člověče, vzpamatuj se!) Buch! Buch! Hlas, nejspíš Jiřího Bartošky, se nás sice také civilně, avšak naléhavěji a tak nějak krásně a charismaticky a sexappealově ptá: Poznáte barvu jejich pleti???
No vážně! Takhle se zase ptá! Takhle nám reje, takhle nám rejou do svědomí! A my, zahanbeni a zaskočeni odpovídáme: Nepoznáme. Ukažte nám je velký, mizery!
Duše, dušičky
Když nám před lety umřel náš boxerský pes Bert, byla to první a naštěstí jediná blízká smrt, která nás potkala. Řekla jsem svým ještě malým, smutným klukům, že jeho duše odletěla do nebe a že je jí dobře. Je tam s dědou Vincou? zeptal se nejstarší, který si mého dědu matně pamatoval. Jo, odpověděla jsem. Oni se tam teď spolu procházejí. A je s nimi taky babička Anežka. A spousta lidí, kteří umřeli. Kolik? Hodně. Miliony? Miliony milionů...
Nejmladší zvrátil hlavu a dlouho se na nebe díval. A jak se tam všichni vejdou? Jak tam držej? Jaktože nespadnou?! Jsou zapojený, vysvětlil zkušeně prostřední. Představovali jsme si nebe plné duší s lidskou i zvířecí podobou, zapojených do sebe jako články vánočního řetězu...
Ve středu jsme šli za tmy na hřbitov zapálit babičce a dědovi svíčky. Většina hrobů kolem už svítila. Do jasné, hvězdami poseté noci matně fosforeskovaly bakule žlutých a bílých chryzantém, rozestavěných na pěkně upravených náhrobcích.
Kajínek! zahulákal nejstarší a tryskem se kamsi rozběhl. Strašně ho tajemné zlo přitahuje, strašně se totiž bojí. Vole! Vole pitomej! zakřičel nejmladší a chytil se mě za ruku. Ticho! řekla jsem hlasitě já. Dneska je předvečer památky zemřelých, tak je nerušte. Na hřbitově se nenadává a neřve!
Docela nízko nad námi zrovna letělo letadlo. Jedno křídlo mu svítilo červeně, druhé zeleně. Uprostřed, na trupu, oranžově blikalo. Stíhačka hledá Kajínka, přidal se prostřední. Říkali mu doma Kájo?... Cože? Možná žádný doma neměl, když je takovej. Došli jsme k našemu hrobu. Zpoza kamene se vymrštil nejstarší: Uááá! zakvílel. Uááá! zakvíleli leknutím oba mladší, přestože strašení očekávali.
Zapálili jsme svíčky v červených kelímcích. Museli jsme si na to půjčit hořící lampičku odvedle, protože sirky jsme zapomněli. Světla teple a měkce poprskávala. Myslete na (pra)babičku a (pra)dědu. Sice jste je vlastně nepoznali, ale bydlíme v domečku, kterej postavili, v zahradě, kterou založili, tak krásně a přitom z ničeho, hm... Myslíš, mami, že ho chytěj?
Tady budu jednou ležet, vrátila jsem dojatě řeč zpátky k Dušičkám. Anebo radši ne. Radši dejte můj popel někam do lesa, pod strom nebo pod kameny. Třeba na vyhlídku, naproti křížku nad Svatým Janem. Budu volná, ale nahoře se zapojím, teda jestli mi tam duši vezmou. Žádnej hrob! Vy byste tam stejně neměli čas chodit...
Čekala jsem, že mě budou kluci ujišťovat o opaku, ale zeptali se: A mami, můžou se ve vězení dívat na televizi?
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz