Veselský Jiří / Dokumenty /
Zdeněk Plachý: A dívenky jdou dál Brnem…
Zatímco v Brně na Skleněné louce o minulém víkendu mohutně vrcholil festival poezie Potulný dělník, na kterém se pravidelně setkává básnická elita z celé republiky, v Kyjově nenápadně a tiše zesnul v neděli 18.4. 2004 básník Jiří Veselský, jeden z posledních „klasiků“ moravské a české poezie. Básník, jehož dar slova nepřestával po desetiletí udivovat všechny, kdo jsou schopni vnímat poezii jako něco výsostného, co nepotřebuje ani ideologické berličky ani žádné zvláštní žánrové či jiné bariéry. Veselského zázračný verš plyne jakoby sám, jakoby tu byl odjakživa, s tak ledabyle a nenápadně skrývanou virtuozitou, s tolika podmanivými a takřka iluzionistickými finesami, které nás stále znovu lákají do poetických léček a pastí, v nichž také nejeden z povrchnějších čtenářů a kritiků utone. Na první pohled se může Veselského poetika jevit jako zmatečná: „jak je možné v rytmu lidové písně slučovat
a nepokrytě obdivovat socialistický realismus, a přitom se jedním dechem vyznávat z lásky k Panně Marii, a ještě v témž řádku vyvolat mysticky erotický pedofilní obdiv k odkrytému kotníčku nezletilého děvčátka?!“ Básník může. Básník může cokoliv. Nezáleží na tom, že si s ním a s jeho tvorbou nakonec nevěděli rady ani komunisti, ani katolíci. Sám básník chtěl přitom patřit všem. Jeho verše však byly pro většinu příliš odvážné, příliš kacířské, otevřené, podvratné a nevyzpytatelné. Jiří Veselský dobře věděl, že je obdařen mimořádnou silou slova, kterou nemohl hodit za hlavu kvůli nějakým utilitárním cílům. Nebyl to ten typ umělce, který se pohybuje pouze v kontextu přesně vymezených partikulárních zájmů dobře se vzájemně hlídajících uměleckých skupin. V tomto smyslu nemůže skutečný básník nikomu nic garantovat. Cítil, že disponuje talentem, který může být zdrojem velké tvůrčí blaženosti, stejně tak ale bývá takový talent provázen naprostými rozpaky a bezradností v osobním životě. Praktický každodenní život byl pro Veselského důležitý pouze jako poetický materiál. Každý, kdo nechal působit eruptivní sílu jeho textů na vlastní kůži, si brzy musel uvědomit, že se setkává se světem, který zde není od toho, aby někomu potvrzoval jeho dosažené jistoty. Tato poezie naopak umí vrhnout člověka do světa až nebezpečně závratné imaginace, která se pohybuje napříč nejrůznějšími duchovními světy. Přesto je právě Veselský velmi důsledným nositelem a pokračovatelem literární tradice, kterou zde na Moravě reprezentuje např. Deml, Březina, Bezruč, Wolker…
V polovině 80. let mě s Veselským seznámil v zaplivané brněnské hospodě U Formana režisér J. A. Pitínský. Představil mi Veselského jako člověka, který napsal „…největší moravskou poému…“ Kdo by to řekl do tohoto drobného chlapíka, který zjevně pravidelně odmítal starost o svou tělesnou schránku, s o to větší vervou však přes dav hlučící hospody dokázal svým mumlavým stylem vykřičet své vzpomínky a glosy na adresu Nezvala, Hrubína, Milana Kundery... Největší moravskou básnickou poémou byla míněna Žarošická pouť, jejíž jakoby symfonický tah i interpretační obtížnost jsem si nejlépe uvědomil při režírování tohoto textu pro ČRo Vltava.
Později mi Jiří Veselský důvěrně zapůjčil jedinou dochovanou fotografii svého přítele, básníka brněnské bohémy – automobilového kleptomana Antonína Konečného - autora po věznicích sepsané básnické sbírky Skleněná louka. Veselský také dokázal přesně postihnout a ocenit paradox Konečného básní, jež vypadaly jako všechno, jenom ne poezie protřelého vězeňského mukla. Tyto verše připomínaly spíše křehce bolestný (Veselskému tak dobře známý) svět dorůstajících dívenek, které „…dnes prvně vešly do páru v loďkách vyňatých z krabice. Budou v nich toužit zabít se ještě než dojdou – do tvarů!“
Úryvek z Žarošické pouti:
„STROMY VZNĚCUJÍ SE ZAS
RŮŽOVÁ SE POROZVÍJÍ
K ZLATÉ V KAŽDÉ ALCHÉMII,
BRUNÁTNOSTI MOJÍ ČAS
PRO VĚČNOST JEŽ NEPOMÍJÍ,
NEBOŤ V KAŽDÉ ALCHÉMII
DVOJITÁ SE PRÁCE KONÁ,
NAHOŘE I DOLE ONA
SOLI Z DUŠE Z TĚLA SVOLÁ,
DVOJÍ SLZY SHORA ZDOLA.
TO SNAD KE MNĚ PŘISTOUPILI
PARACELSUS, RAYMOND Z LULLY:
K ZLATU Z HVĚZDNÝCH VESMÍRŮ
NELZE NEŽLI PŘES SÍRU!
CVAKOTEM ZUBŮ BUĎTE VYVOLÁNI
GNÓMOVÉ, SYLFY, ŽIVLŮ PÁNI
A DÉMONI Z MALÝCH LOUŽÍ
SPERMIÍ –AŤ LÁSCE SLOUŽÍ!
POD RAKETAMI MÝCH SLIN
V DVÍ PRASKL MI NA JAZYKU
JAK TY, POWERSŮV DVOJPLOŠNÍKU,
NOVÉ VÁLKY MÁLEM VZNIKU,
PANNO, V HOSTII TVŮJ SYN…“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz