Malý Radek / Dokumenty /

Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z května 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz

Když jsme minulý týden se studenty na semináři probírali téma „deníková a memoárová literatura“, došli jsme k závěru, že spisovatel vždycky tak nějak počítá s tím, že si jeho deník někdo někdy přečte.

I proto si už delší čas deník nepíšu. Přišlo mi zajímavější to, co je, než to, co bylo. Ale: nešť. Jak praví kocour Modroočko na konci první kapitoly: budu si psát deník.


30.4.–1.5., noc Filipo-jakubská, jinde Valpuržina

Odjíždím do lesů, spálit své čarodějnice a zakřepčit si kolem ohýnku. Všichni oslovení účast odřekli, sám. V dědině se koná jakási veselice, působím se svou vysušenou tykvicí-chřestidlem asi výstředně. Jeskyně, dříví, šero. Kurňa, netopýři. Nedávno jsem někde četl vyprávění jednoho netopýra a bylo to asi takhle: Nějaká dívka si mě zapletla do vlasů a strašně křičela. Asi bych taky křičel, kryji si hlavu a s baterkou hledám místní raritu, pavouka druhu Metelina Segmentata, meta temnostní. Jsou tam, později i u ohně, asi jsem si jednoho odnesl. Kupí se mraky, ale Měsíc vítězí. Tance, čekání. Tykvice-chřestidlo, za dramatických okolností zcizená v botanické zahradě v Jeně před čtyřmi lety, shoří. Co ještě shořelo?
Ráno časný odjezd, v Olomouci je přeci ekojarmark! V autobuse se dovídám, že kilometr odsud byl v noci liják. No, neměl jsem té noci zmoknout. Na náměstí už začal koncert pro Zemi a pokračuje až do večera. Greenpeace dovezli obří nafukovací velrybu a v poledne se na ní objevila cedule: Neskákat! Nebezpečí úrazu! Rukodělné výrobky, alternativní maminky, usmívající se krajkářka a opilí anarchisti. Jako každým rokem. Jen na Radúzu se sešlo třikrát víc lidí než jindy. A Radúza se snažila vydat třikrát víc energie, tohle tempo ji zničí. Doufám, že ne. Večer to rozbalila Ta Jana z velké ohrady, no dobrý, ale loni tu celé náměstí zhypnotizovala Načeva. Což se neopakovalo. Alternativní mládež bubnuje v parku, policisti se připravují na zítřejší fotbal Sigma-Baník.
A ještě vzpomínka na loňskou noc z Filipa na Jakuba, vlastně večer: čekám před domem na chodníku, až sejde můj budoucí učitel harmoniky. Fíí, a na špičku boty mi přistál kilovej šutr. Urval se z fasády.


2.5., neděle

Vždycky jsem si myslel, že Dáša Bláhová je po čertech dobrá herečka. Už to vím. V Divadle hudby sehrála ještě se dvěma kolegyněmi, z nichž ta Polívková taky excelovala, Monology vagíny. V Praze už je to možná nuda, ale olomoucké publikum bylo případně vyvedeno z míry, když se mělo sborově skandovat: KUNDA. Skandovalo se. Neskandoval jsem, styděl jsem se. Kdo z publika věděl, že Dáša Bláhová taky na základě australských mýtů napsala Pohádky z klokaní kapsy?
Ve zprávách ukazovali Olomouc plnější policisty než fanoušky fotbalu. A policistky měly koně!


3. 5., pondělí

Z tiskárny dovezli hotové učebnice! Po dlouhých dvou letech, kdy do životopisů hrdopyšně uvádím „spoluautor učebnic českého jazyka pro 2. a 3. ročník ZŠ“, jsou opravdu na světě. A děti budou zavaleny mými verši od nejútlejšího věku. Tak abych si to ujasnil: dnes jsem se stal reálným spoluautorem desíti titulů, počítám-li ke čtyřem učebnicím (češtiny a čítanky) všechny pracovní sešity a pětiminutovky. Nejproduktivnější český spisovatel roku 2004? Jistě se najde někdo psavější. Nejvíc se ovšem těším na slabikář, jenže ten bude, až Matěj Forman nakreslí všechny obrázky a ministerští recenzenti mu dají požehnání. Do konce května, když úřední šiml dopustí.
Narcistně jsem zadal do vyhledávače svoje jméno a ejhle, vylezl mi mimo jiné tenhle článek: http://www.bagr.org/postreh/poshl.htm.
A to všecko je pravda. Howgh.



deník 4. 5.–9. 5.

Trochu jsem zameškal a nechce se mi dohánět. Ale doženu to.


4. 5., úterý

Cyklovýlet do Šternberka. Na přírodním koupališti jsme viděli žábu, skokana, no ale ten byl. Pikantní bylo, že pár minut před tím jsem rozprávěl o skokanech volských, kteří se přemnožili v jisté části Francie a místní gurmáni si to velice pochvalují. Ve Šternberku mají galerii, a v té je teď výstava „drobného sběratele umění“. Moderní české umění, malby, kresby, grafiky, v příjemně nahodilých kompozicích, jaké si může dovolit mecenáš a soukromý sběratel. Taková výstava má rozměr, jejž ve Veletržním paláci nikdy nedosáhnou.
Večer divadlo Vizita. A jaj. To byl tedy omyl. Pánové Dušek a Zbrožek už na začátku prohlásili, že jim bylo vyčítáno, že to minule „utli“. A že tentokrát to tedy neutnou. Neutli, ale výsledkem byla taková nuda v poslední třetině utkání, že jen jejich záměr je omlouval. Jak poznamenala má sousedka, proč improvizujou, když to neumijou? Vzpomínka na doby strávené v nemocnici s rádiem po drátě, kde po nocích pravidelně vysílávali Vizitu, mi neznámou a magickou.
Zatmění Měsíce. Jasné zatmění.


5. 5., středa

Povstal pražský lid. Vpodvečer výstava filmových plakátů v Muzeu umění. Přepadl mne obvyklý syndrom: objektem zájmu se nestaly plakáty, ale paní, které je střežily. Fenomén, ryze český, soudím. Ty ženy, démonky s vyčítavým pohledem, vás najdou všude. Tichým, šouravým, ale jistým krokem jsou rozhodnuty přispěchat vám dělat společnost za každý roh. Dělají, jako by tam nebyly. To jsou skvosty ve výstavních síních, važme si jich, než nám vymřou. Znovu si připomínám přání tyto ženy dokumentovat.
Jinak to byla dobrá středa.


6. 5., čtvrtek

Ve studentském divadle bylo velmi husto. Přijel Teatr novogo fronta, teda jenom jejich šéfová, ta holohlavá paní. Pod názvem Kdo se sem dívá sehrála představení, které jsem před dvěma lety zhlédl v Praze pod názvem Fabrika Ljudi. Stejně intenzivně, se stejně šokujícím úsměvem při děkovačce.
Večer přijela do Olomouce vídeňská bohemistka Christa Rothmeier. S Antonínem Bajajou jsme předváděli spokojené plody jejího překladatelského úsilí. Nesouhlasím s ní ve všem, ovšem. V něčem jistě. Je dobře, že je.


7. 5., pátek

Svět knihy v Praze! Největší knižní akce v ČR. Výstaviště, plno knih, plno spisovatelů. Jiří Žáček dává dětem hádanky, plyšové monstrum (kocour Fragmentík!) mě pronásleduje z levého křídla do pravého, Kvik pluje na jih, aby ne, je tu husto. Ve srovnání s lipským výstavištěm působí Průmyslový palác jako vysloužilá jatka. Křižíkovu fontánu jsem nenašel, nejzajímavější byla vývařovna pro dělný lid, jmenovala se Jihočeská a měli tam čočku.

Ovšem po návratu. Nebylo to dobré.

Jak zadní branka do noční věže nebo na zpustošený hřbitov, skřípajíce rozrazila se vrata mnoha pekel a nebí. Škvíry ohnivě zející. Kamenovaný, vržený a vyvržený; do zježených hlubin ne zasloužených, ne přisouzených, strnule jsoucích. A lávky, vratké můstky, rukama od krve budované, nuzně a smolně lepené ze zadřených kovových třísek a směšného ukoptěného molitanu. Země: drezína drkotající mezi posněženými poli, mráz, prolámané kaluže slz a slizu, lačné zoufalství, z výše vytřeštěná luna. Zástup spálených topolů, popravčí četa. Na hrbaté herce, bezzubé a nekované, s hlavou pod křídlem a v kůži prázdnotu několika vesmírů a kosti. Vykopat, spálit a popel jíst se sněhem ráno, jíst večer a pít jej, vidět jej zalitý ve vosku svící – jediných světel té tmy. Být v prašivém psu, z tlamy mu ukapávající slinou, jiskrou šílenství v lesklém černém oku, schoulit se na jakýsi hrob a tak jej poznat. V kamenných pouzdrech jsme přenášeni do smrdutých špitálů, v zakrvavených plachtách prosívání, padáni do jam, nazí, kostnatí a šedí. Tam nás bičují důtkami s trny, míjejí nás a kůži protkávají tupými jehlami. Více již přízraky, za soumraku nutí nás k bláznivým tancům a hle, z ohyzdných kukel vzlétají ohyzdné můry, sedají na víčka zuboženým andělům jako tisíc vran. Dolores cantat, itaque laudatur! Plamen.


8. 5., sobota

Co dělá, jak se má… a co je vlastně komu po tom? V Muzeu umění jsem se asi s patnácti dětma zúčastnil dílny Vyrobte si vlastní animovaný film. Z plastelíny. Moje se jmenujou Zlý šnek a Hamižná zéva.

Co dělá, jak se má… zahnívá si.


9. 5., neděle

Konvalinky mámě. Američtí vojáci týrají irácké zajatce. Televize stále nenašla superstar.

Česko prý hledá Superstar
To už tu, tuším, bylo
Melichar, Kašpar, Baltazar…
Zdařilo-li se dílo?

Tak Česko hledá Superstar
Nedám se najít lehce
Ne, že bych nechtěl korun pár
jen zpívat se mi nechce

Hmm Česko hledá Superstar
Herr Gott se chytá za nos
Budu se modlit… Lovu zdar
a velkou sledovanost!


A to všechno je pravda. I když mi to už nezní tak sebevědomě.


10. 5., pondělí

Tento den je dnem, kterým začíná týden ve znamení hemžení se básníků, těch, co se za ně vydávají a jejich hlubokých myšlenek v olomouckých hospodách. Krátce řečeno: započal se čtvrtý ročník Festivalu básníků, komorní čtení zdánlivě nesourodých autorských dvojic. A zahajuje Ivan Kraus. Ano, ten oč ošklivější, o to charismatičtější bratr televizního Jana. Nekonfliktní roztržitý humorista, dobře, že na něj konfliktní typy raději ani nepřišly.


11. 5., úterý

Čas krácení: seču trávu, navštěvuji holiče. S holičkama je problém. Teda, spíš se mnou. Jak to chcete? Tak nějak zkrátit. Tak? No, tak. A pak abych poslouchal, jestli jsem se nestříhal sám.

Konfliktní typy na festivalu básníků si to vynahradily dnes. Nedařilo se jim ovšem příliš, nikdo se prát nechtěl. Vystoupení Martina Oklešťka, takto dramaturga a organizátora festivalu, nenaznačovalo nic z toho, co přijde. Přišel J. E. Frič a Josef Klíč, violoncellista. Výkon srážející na kolena a vynucující si modlitbu, krutě autentické důvěrně děsivé. V mém krátkém životě asi nejsilnější zážitek s poezií. Děkuju.


12. 5., středa

Hustý den. V Iráku popravujou vězně, nemám nějak náladu vymýšlet říkanky do slabikáře. Ve čtyři přijíždí Radek Fridrich, na Horním náměstí protestuje Pepa Nos. Od pěti čtou Radek Fridrich a Jiří Hájíček. Hájíčkův volební žánrový obrázek roztržený do tří částí nějak nekoresponduje s ponuře sudetskými verši, ale co už.
Večer tu čtou Petr Borkovec, Martin Stöhr a Pavel Preisner. Jenže to tam nejsem. Jsem až v noci v hospodě, která kdyby explodovala, jak případně poznamenal spolusedící, tak současná česká literatura je v luftě. Nezdravá koncentrace básníků a bohemistů, pivo Bernard. Tohoto dne kupuju lístek do Varšavy. Přes rozvláčný dialog u přepážky stále nechápu, proč bych nemohl jet vlakem, který nakonec dojede do Moskvy.


13. 5., čtvrtek

Vypadá to, že můj život v těchto dnech je Festival básníků. Není. Ale přesto: dnes v pět budou číst Václav Vokolek a Lubor Kasal, v sedum, což může být obzvlášť zajímavé, Jiří Šalamoun a Michal Ajvaz. No a pak na koncert Psích vojáků a nočním vlakem do Varšavy.

Jestli mělo být funkcí deníku nenudit, tak je mi líto. Skoro všechno je to pravda.


Skončil jsem, tuším, poznámkou o naději v kulturní požitek ze čtení Lubomíra Kasala a Václava Vokolka, jakož i Michala Ajvaze a Jiřího Šalamouna ve čtvrtek. Inu, netušil jsem tehdy, že Kasal je tak pozoruhodný interpret-recitátor své vlastní tvorby. A tohoto poznav, netušil jsem ještě, že s ním taky strávím večer nad pivy a víny. Než dále: Jiří Šalamoun se na čtení nedostavil, což způsobilo obavy organizátorů a dodalo zvláštní atmosféru „čekání na Godota“ čtení Michala Ajvaze, který občas s nadějí upínal zrak ke vchodu do sklepních prostor. Byly čteny staré známé, leč na kouzlu netratící povídky Psací stroj a Brouk z Návratu starého varana. Kdo věděl, ten věděl, kdo nevěděl, mohl nechápat, ale bavili se všichni.
Končil týden, měl jsem s sebou zavazadlo i spací pytel na cestu do stolice polskie (včetně neuvěřitelného nákupu: syrečků a slivovice), a kde jinde strávit dobu do odjezdu vlaku, než s básníky s hospodě. Rád bych věřil, že to bylo i pro pány Kasala a Ajvaze nezapomenutelné. S Vladimírou jsme tropili drobná faux pass, dojídali bramboráčky po spisovatelích (Dostal je pan Ajvaz ke zvěřinovému guláši. Velmi literární. Neboť četl předtím U mloka i svůj slavný verš: ať si objednám cokoli, vždycky mi donesou guláš z trpaslíků.) a rozprávěli o lecčems, nejméně i literatuře. A hurá na vlak, ke konci i poklusem. Zážitek první: lehátkový vagón.
I teraz ja zprubljaju rozpravjať po česko-polski. To taky specialny panslowanski dialekt, ktory ja vyvinulem s polskim priatělom Mikolajem. On nemá žiadnych reguli ni ambici, on jest taky bardzo mily a tilko naš.


14. 5., piatnica

No, tak raději ne. Náš panslovanský dialekt asi není vhodný ke psaní, jelikož je velmi nekanonizovaný. Tedy, v 7 ráno příjezd do Warszavy Vschodni, Miky čeká. Tak tohle je Varšava? Bydlíme ve veliké čtvrti, která se jmenuje Praga. Mikyho byt je skoro můj byt, platíme podobné nájmy a máme podobné potíže. Miky dnes ohajuje „pracu magistersku“, svěřil mne tedy do péče své přítelkyně Káti. Bardzo fajne. Viděli jsme starowku (staré město, které bylo kompletně znovupostavené v padesátých letech) i nové město (jakbysmet), královský zámek (Němci to tu celé odpálili do vzduchu a Varšavani jim to natruc postavili znovu). V parku běhá mnoho exotických plemen psů, tím je prý Varšava známá. Káťa mi o soše B. Pruse tvrdí, že je to Sienkiewicz. Taky jsem ho nepoznal. Káťa jde dělat autoškolu, usínám na lavičce, budí mě Miky, který už má titul. Navštěvujeme jeho rodinu. Už druhého dne si tu připadám jako doma, v pátek ještě moc ne, ale jejich pohostinnost je víc než vřelá. Vymysleli mi plán návštěvy, trochu dar a trochu past.
A chodíme po Varšavě. Co bylo opravdu ochro- a ohromující, tj. Palác kultury a vědy, dárek Josefa Stalina, monument, krásná stavba říkající o tomhle městě víc než všecka muzea, co jsem viděl. A pak památníky, polským občanům, ruským vojákům, obětem povstání, obětem války, je toho moc a je to plné slz. Hrob neznámých vojínů. Turisté o něm skoro nevědí, ale pro Poláky je to svaté místo, kde se drží 24 hodin denně stráž. Národní divadlo. A to, co vypadá jako jeho nová scéna (což jsem se domníval jsa poučen Prahou), je banka. No, máme dost, teď už tak leda slivovici a spat.


15. 5., sobota

Veliké nákupy na předměstí. Sídliště mého dětství – obchody s frontama, výběr omezený, lidé smíření. Všude se prodávají na ulicích konvalinky a šeříky. Uprostřed sídliště jim tryská ze země minerální pramen, u nějž se tísní Varšavané, vlastně Pražané. S Markem a Magdou autem do Vilanova. Oba studují psychologii, ale nevypadají na to. Bardzo mili. Vilanov v rozpuku, nejdřív park, pak prší, tak zámek. Díky Magdě chápu, proč si s Mikym občas nerozumíme – není to tak, že by třeba slovo „sarkofág“ v polštině neexistovalo, Mikolaj to slovo prostě nezná. Pomníky obroditelů a zachránců, spasitelů a vysvoboditelů od všech možných nepřátel. Pak prší, interiér. Takový zámek je to. Se spoustou obrazů a zbraní.
Vracíme se, loučíme se, jdeme do Muzea narodoweho. Nebyla tam kostra plejtváka jako u nás, ale klenoty polského umění. A taky klenot největší – velerozměrné plátno malíře Janka Bitva u Grünwaldu. Ano, byl tam i Jan Žižka z Trocnova.
A do rodného hnízda pojíst a ukázat se Mikyho mámě. Všichni si o Češích myslí, že jsou plavovlasí, tlustí a sedí v hospodě u piva. Tak se jim nějak nezdám. Otvírá se šampus, Miky je přece magister! Přichází další rodinný přítel Kryštof. Jenže že je to Kryštof, to jsem pochopil až po třech pivech, kdy jsem se odvážil ho zeptat. Byl mi představen i jinými oslovován nějakou domáckou podobou toho jména s asi třemi nosovkami a tím jejich měkkým „š“. Varšava má nejen památky, ale i noční život. Vyhledáváme knajpu kdesi na periferii a padlo to na místní (!) pivo Belfast. Nepamatuju se, jak jsme dorazili do Pragy, jen vím, že slivovice padla a že jsem jim stihl uvařit nějaký velmi typicky český pokrm se syrečky. Jim, to znamená i Markovi a Magdě, kteří přišli kolem jedenácté a odešli kolem třetí. Hostitel usnul, Marek asi taky, a tak teď vím všechno ze života koček a kocourů Magdy a jejích rodičů.


16. 5., neděla

Plány velkolepé, ale Varšava se spikla. Muzeum Varšavy jest zatvorte. A nepomohlo ani dělat movité Němce. No, jedem k Paláci kultury. Hrají tu Obsluhoval jsem anglického krále, jenže polsky. Výtahem nahoru, do čtyřicátého patra, kde vyhlídkový ochoz. A až tady člověk trochu pochopí Varšavu. I to, že se snažej před turistama schovat ty mrakodrapy. On je každý jiný, nemá to řád, a to je dobře. Varšava, kam se podíváš. Jen záchod se tu nahoře špatně hledá.
Dělá se tuze hezké počasí, vynucuji si tedy návštěvu parků. Na jméno toho prvního si nevzpomínám, bylo tam jezero a labutě, ale to ostatně všude. Působily ty parky trochu starosvětsky, na trávu se tam nesmí, na lavečkách není zvykem obědvat a po cestičkách se neřítí desítky běžců jako třeba v Schönbrunnu. Palác prezidenta, druhý park. Lazničky. Spousta vod, nedělně upravených Varšavanů, okrasného ptactva. A nejen okrasného, a nejen ptactva. V bezprostřední blízkosti se dožadovali drobků špačci (vypadali úplně jako v knížkách) a jiná havěť a až skoro na rameno mi vylezla veverka! Zvířectvo má vlastního policistu, který chrání jejich zájmy. Obuškem. Pávi tu seděli téměř výhradně na stromech, měli by jim přistřihnout křídla. Botanická zahrada, rododendrony, šeříky, slunce a únava z neprospaných nocí. Občerstvovací stanice!
Velmi typické jsou pro Polsko ruské pirohy. A polévka z kyselých okurek a kopru. A káva je tu familierně kavka. A kráva krowka, ale to je zase taková karamelka. Zbývá málo hodin do odjezdu a vyslovuji přání vidět Varšavskou citadelu. Moc se mi totiž líbí obě ta slova, samotná i dohromady. Udivené pohledy naznačují, co jsem měl vědět: citadelu vybudoval car. Varšavani k ní nemají nijak zvlášť kladný vztah. Ale je to působivé, zbyla z ní jen kilometrová zeď a ani se tam nesmí. Cha, teď jsem si na záchodě v jednom postarším Neonu početl deník Franty Skály z cesty na benátské bienále v roce 1987, no to je aspoň deník! Nevím, oč a proč se tu snažím. Návrat od citadely byl dramatický, neboť odjezd vlaku se blížil rychleji, než očekáváno. Z centra taxíkem. Autenticky patetické loučení, vyhledání lůžkového vozu. Tak tím jsem taky ještě nejel. Rozdíl oproti lehátkovému je ten, že tady jsou jen tři palandy a na každé je balíček s ručníčkem a mejdlíčkem a flaštička s vodou. No a v ceně ovšem. Pospávám až do tří ráno, kdy je to v Olomouci. Zpívají ptáci.


17. 5., pondělí

V osum mi jede autobus do Brna, z Brna pak do Kunštátu. V Kunštátu bydlí Ludvík Kundera, a s tím jsem potřeboval mluvit. A bylo to krásné. K tomu, proč jsem přijel, jsme se dostali po třech hodinách. V těch je ovšem zahrnut oběd. Jestli je někdo milejší než pan Kundera, tak určitě paní Kunderová. Krkovička se zelím. Opravdu jsem neměl chuť pokoušet se vysvětlovat, že jsem vlastně maso už přes deset let pořádně nepozřel. Měl jsem chuť na krkovičku, kterou pan Kundera koupil a paní Kunderová připravila. A na jogurtový dort. A na bílé víno. A na červené víno. A na čaj. Tak to vypadá na orgie smyslů, ale byly to, doufám, že nejen mé, slavnosti germanistických mozků. 2. června v Divadle hudby budeme číst ze svých překladů německých básníků.
A autobus jsem stihl, i když to už nevypadalo. Cesta, četba Hvoreckého Lovců a sběračů. No jo, taková knížka. Katalog výstavy Viti Ondráčka byl zajímavější.


18. 5., úterý

Jede se do Svitav, instalujeme výstavku učebnic a nasloucháme školení pracovníků ve školství o bezpečnosti práce ve školství. Večer u mloka vystupuje Norbert Holub s šokantní přednáškou Bláznící básníci. Nehorázné, vulgární, jasné, přesvědčivé. Neumím to strávit, diskutuji do pozdních večerních hodin. Bez valných výsledků.


19. 5., středa

Jede se do Prahy, školit prodavačky učebnic o tom, co mají o našich učebnicích povídat. Nevypadaly, že by je to extra zajímalo, co už taky. Přednáška Norberta Holuba mi straší v hlavě. Večer utíkám k rybníčku číst Hvoreckého. Je stále zajímavější. Narozdíl od všeho.


20. 5., čtvrtek

Po práci zkouším studenty svého semináře. Je jich moc a dovídám se pozoruhodné interpretace předložených básní raného expresionismu. Tři studentky jsem už nestih, utíkám cvičit jógu, pak opět besedovat s Norbertem Holubem, který tu teď pobývá čtrnáct dní za účelem školení se. Všichni se školí. Nechci se školit. Odmítám přijmout hypotézu, že duše je produkt mozku a jako taková se musí léčit, když je v poruše, podobně jako třeba zlomená noha. Antidepresiva nemohou vyvolat závislost. Ale už z principu mi přijdou nenormální. Kolem jedenácté tu začíná diskoška, jak má být, další důvod k propadu do tmy. Místo, abych se přidal.


21.5., pátek

Po práci dozkušuji studentky a odjíždím do Zlína na festival Literární květen. Zpětně si uvědomuju, že tý literatury bylo už fakt moc a že ve Zlíně mě nebavila. Ale bavil mě Zlín, bavila mě Baťova vila, J. E. Frič, Božena Správcová (ta asi nejvíc) a koncert Kabátu. Celé mě to bavilo v rámci možností depresivní křivky (jak už vím).
Deprese se projevuje myšlenkami na smrt. Neznám mnoho lidí, kteří by nemysleli na smrt.


22. 5., sobota

Odjezd ze Zlína. Darovali mi tam kytku, prý orchideje, tak ju nesu na hřbitov. U hřbitova je hypermarket Globus, vícekrát jsem již toho využil, a tak i nyní. Leč ouha, díra v plotě není, co bývala. Díra v plotě není. Co naplat, přelézám zeď. Nemám drobnou minci do vozíku a lidí je tam nějak moc. Předcházím záchvatu, kupuju chleba a víno a ven. Na chatu. Zpívají ptáci. Pod svatým Kopečkem zapadá slunce jako pokaždé, jen škoda, že tam spouštějí osvětlovací děla, která to přetlučou. Navíc, co osvětlovat, kostel je v lešení.


23. 5., neděle

Probouzím se chladem, ale snad jsem dohnal spánkový dluh. Vajíčko naměkko, hezky to začíná. Počasí je nevyzpytatelnější než zkraje dubna, sníh střídá oslnivé jasno. Pěšky z Lošova do Velké Bystřice. Daří se mi stopnout auto. Jedou v něm dvě holky a hrajou nám Holki. Víš, že tě mám ráda, nechci zůstat sama. No jasně. Anička je doma, sedíme na zahradě, sněží, možná to jsou kroupy. Jíme cosi dobrého, pijeme cosi taky dobrého, je tu dobře. Kreslíme spoustu obrázků, neb jsem si vzpomněl, že nějaké jsem slíbil zítra psycholožce. Přijíždí Kuba, na půdě je spousta krámů a voní tam prádlo. Kuba čte časopis, Anička vyrábí topinky a já ťukám tohleto.

Někdy se Země zdá být vydechnutá,
někdy vyplivnutá.

Pomněnko,
jak můžeš ještě kvést?

(Karl Lubomirski)



24. 5. , pondělí

Včera byly v televizi zase superhvězdy. Na nebi taky, ale víc lidí v Česku zajímaly ty rychlené, a proto neduživé úpěnlivé televizní úponky. Jenže je pondělí, to se chodí do práce, pak k psycholožce, povídat si o těch obrázcích, pak po nákupech, pak konečně na skok domů, vpodvečer, sláva, do parku, vane vítr a sněží, tentokrát ovšem z topolů. Potkávám Aničku, navštěvuji Martinu a Vladimíru a setkávám se s Ájou a Kubou. Rozdávám polské karamelky a v Ponorce sedíme u stolu, kde bude zítra číst Krchovský. Moc nespím.


25. 5., úterý

Tento týden je ve znamení školení. Vlakem do Vsetína a vyprávět učitelkách o učebnicích, o koncepci čítanky a tak. Vypadaly, že je to zajímá docela. Ve vlaku začítám (= začínám číst; zakusuji se do čtení) Ladislava Fukse Variace na temnou strunu, brr. Též dospávám. Rychle domů, rychle do Ponorky na Krchovskýho. A stala se krásná věc: v parku sedí na lavičce někdejší člen kroužku Andreas a usmívá se. Dnes odmaturoval. Vyměňuju cigaretu za karamelku a saju tu usmívací energii a zdrhám. Už tam sedí. Aby ne, když za pět minut čte. Četl verše milostné, ale nejspíš neměl moc problémů je povybírat. Norbert nevěří, že Jiřího nezajímá, jakými texty je zastoupen v internetové antologii Vrh křídel. Tomu věřím. Druhá půlka čtení jde na dřeň a svírá. Pak už se jen plká a pije, s patoložkou a ponorkovou partičkou. Unikám, na Nově (!) dávají film Brazil. Jenže jsem usnul.


26. 5., středa

Ráno harmonika, porada na univerzitě, spěch na vlak do Karviné. V Karviné přednášíme učitelkám. Karviná nepůsobí sympatickým dojmem, ale je v ní hodně zeleně. Učitelky nejsou příliš vlídné. Máme na to s Norbertem teorii, ovšem neřeknu to. Kafíčko, sušenečky, jediný mužský, nikolvěk mužný element na shromáždění pedagožek. Domů, domů, ven. Na kole, k počítači, komunikovat, komunikovat, na jedno do Ponorky a komunikovat, tentokrát naživo, se Zuzkou. Norbert nechápe, jak je možné, že neznám současné české básníky. Když ono je jich tolik! A tolik jim nerozumím! Raději se začítám do Sušilových Moravských lidových písní. Strašlivý příběh o dívce, co jde pro vodu, potká ji stařec, říká napij se, ona nechce, prý není ta voda čistá, a stařec vece: Voda čistá, tys nečistá! A ještě asi patnáct slok.


27. 5., čtvrtek

Do práce, do Brna, školit učitelky. Tentokrát ovšem i nějakého ředitele. Publikum bylo velemilé, pak chápeme, že se veskrze jedná o tradiční odběratele našich učebnic. Domů a do hospody, už si fakt připadám jak básník. Norbert je tu poslední den. Oblíbené zahrádky jsou zahrazeny, u Puškaře jsme k jedenácté vyhozeni, do Morgana nevpuštěni kvůli mému nevhodnému oblečení, ohó, ale já mám cenu Jiřího Ortena, takže mi to nevadí, vy sráči! Nebo taky ne. U Drápala, pak domů. Vím, že důležitější bylo, o čem jsme mluvili, bylo tam i několik tajných diagnóz současných spisovatelů, ale zveřejnění brání směs zamlžené paměti a etických bloků.


28. 5., pátek

Po práci domů, po domů na chatu. A bylo divoko. Seču trávu a cítím se letně, přijíždí Vladimíra a dovádíme. Zahradní společnost, kafíčko, lehátka, lidové písně, běháme po poli, nezřízeně se chechtáme.Odcházíme na Kopeček vidět západ (po polsky záchod!) slunka, ale ouha. Vlaďka má důležitý hovor po mobilu, během nějž povečeřuji, a je celá zhroucená. Naše původně veselé převlečky, puntíkaťá a proužkovaná růžovobíločerná trička, nabývají tragigroteskního rozměru, rozpijeme to v jednom pivu a loučíme se opět veseleji. Vladimírka stopuje auto jedoucí do Olomouce, ale dovídá se, že vlastně jede na opačnou stranu, čehož nehorázně využívám a ujíždím. Poslali jsme Krcháčovi po mobilu obrázek chameleona. To teda ještě před tím.

Několik péesek:

Jana Klusáková mi poslala propozice dalšího ročníku Ceny Jiřího Ortena. Figuruju tam coby Petr Malý. Hm, co už.
Na pozvánkách na školící semináře figuruju coby básník Radko Malý, to je aspoň vtipný.

A z Varšavy mám dvě básničky:

Za Těšínem se rozpojujou vlaky
Na Varšavu míří jenom lehátkový vůz
I když to bude všelijaký
stejně usnout zkus

Za hory Za doly Teď už jen na občanku
a podminovat mosty
Vyznat se v promočeným plánku
a nebýt (přinejlepším k sobě) sprostý

Mít v sobě aspoň jednu malou Varšavu
a doušek bulharskýho vína
Chvíli si nenechat srát na hlavu
životem. Odjet jinam.



a

Warszawa Centralna Warszawa Wschodnia
Kmotřičko průvodčí, buď na mě hodná

Nejedu načerno Zaplatil jsem si
Ne, už si nespletu Poláky s Němci

Posaď mě k okýnku Mám zaplaceno
Pro oči nevidět, jak krásná je noc


Formátuj pro tisk
Návrat na homepage