Vybíjená / Recenze /
Aleš Knapp, MF Dnes, 5.5.2004, s.C/9
Vieweghův humor vyzrál, je v něm i dávka smutku
Podle zvěstí měla být letošní nová kniha Michala Viewegha románem především o stárnutí. Měla obsahovat méně humorných prvků než ty předešlé. Autor očekávání nezklamal a ti z kritiků, kteří mu dříve vytýkali cosi jako frackovitou blazeovanost a nejapné vtipkování, jsou protentokrát odzbrojeni.
Srazy abiturientů skýtají bohatý materiál k zamyšlení nad lidskými osudy a nenaplněnými tužbami. Oživují zpětně někdejší studentské lásky, a naopak smrt nám zjevují v podobě nepřítomných spolužáků, kteří navždy odešli. S tématem, k jehož zpracování je kromě spisovatelského fortelu zapotřebí i jistá životní zkušenost, se Viewegh vypořádal se ctí. Dokáže mistrně komponovat, je bystrým pozorovatelem všednodenního života a tyto "technické" přednosti i nyní dokonale uplatnil.
Čtenář má zprvu pocit, že se možná ztratí v množství krátkých kapitol, nadepsaných jmény jednotlivých postav. Z jejich perspektivy nám však autor záhy jasně narýsuje několik životních příběhů studentů střední školy, jež se počaly odehrávat před dvaceti roky za dob reálného socialismu a pokračují dodnes.
Snad jen s výjimkou autobiograficky kýčovitého vyústění románu Báječná léta s Klausem bylo ve Vieweghově tvorbě neustále znát, že zobrazení banality partnerských, rodinných a vůbec mezilidských vztahů nevyjadřuje autorův jednoznačný souhlas s touto banalitou. Viewegh se pokoušel z ní vystoupit. Snažil se pohlédnout na maloměšťácké i jiné přežívající struktury očima jedince, který jim zcela nepodlehl. Hodlal k nim zachovat pokud možno ironický odstup, chtěl se dívat zvnějšku. Což se mu nejednou dařilo, ale nejspíš právě za to si vykoledoval útoky od mravokárců. Občas však přece jen jako kdyby v sobě nenacházel dosti cynismu, potřebného k tomu, aby s banalitou světa zúčtoval literárně zcela přesvědčivým způsobem.
Hodná ocenění je proto zejména míra ironického nadhledu, s jakou Viewegh ve Vybíjené zachází třeba se zkrachovalým manželstvím Evy a Jeffa. Jak hodnotí prestižní Evino zaměstnání právničky u zahraniční firmy, které není ničím víc než "kultivovaným zabíjením času". Nebo jak dalšímu ze spolužáků, nyní učiteli, jde čím dál víc na nervy práce ve škole, v tomto "muzeu vlastního mládí".
Z Vybíjené k nám nepromlouvají úsměvné, leč přece jen až příliš lítostivé pocity rozvedeného otce jako z románu Zapisovatelé otcovský lásky. Navíc lze uvítat, že počínaje loňským Případem nevěrné Kláry dokáže Viewegh rozehrát milostné vztahy svých postav nesentimentálním způsobem. Snad jako by pro svůj erotický labyrint čerpal inspiraci ve francouzském libertinském písemnictví. Ve Vybíjené to dokládá mimo jiné utajená ztráta Evina panenství se středoškolským pedagogem, která vyjde najevo až po letech. Nehezká spolužačka Hujerová, nechtěně počatá na čtyřsedadle autobusu, jež sní o životním partnerovi a chutě se oddává autoerotickým činnostem, je jednou z nejplastičtěji vymodelovaných figur ve Vieweghově tvorbě vůbec.
Jistěže pro mnohé zůstanou Báječná léta pod psa literární laťkou, kterou autor nasadil vysoko a nikdy nepřekonal. Vybíjená neúčtuje ani s komunismem, ani s Klausem či kýmkoliv jiným, politický rozměr knihy je vlastně shrnut ve stroze nepolitickém konstatování Hujerové: "Co jsou politikovi platné krásné vize, když má křivý úsměv a tři brady?" Milostné vztahy jsou vybíjená, při níž se vždy někdo ocitne mimo hru. Život je vybíjená, při které se jednou ocitneme mimo hru všichni. Ne, Vieweghův humor se v jeho novém románu neztratil. Jenom vyzrál natolik, že zahrnuje i notnou dávku smutku. Označovat Michala Viewegha i nadále jen jako komerčně úspěšného autora "středního proudu" by bylo kálením do vlastního literárního hnízda.
***
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz