Jandourek Jan / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z června 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
31. 5. až 1. 6.
* Teď jsem právě se zpožděním zjistil, že rubrika se jmenuje „Co právě dělá a jak se má.“ Tak to je přece jenom o něco jednodušší než psát deník, protože v každou chvíli něco dělám a nějak se mám. Tak například ráno jsem vyvlekl syna Lukáše (2) z postýlky, donutil ho sedět na nočníku a poté jsem ho na kočárku zavlekl k ušní – nosní – krční doktorce, aby mu udělala výtěr z nosu. Protože syn je inteligentní (po rodičích) a má dobrou paměť (po mamince), začal hned u vchodu ordinace klást odpor. Přemohli jsme ho a za vyšetření dostal obrázek nosorožce.
* Pokud jde o toho nosorožce, zrovna minulý týden jsem si znova přečetl Ecovo Jméno růže, kde Vilém z Baskervillu vysvětluje novicovi Adsonovi, že bájný jednorožec asi podle svědectví cestovatelů vypadá méně inteligentně, než si ho lidé představují. Napadá mě, zda by to nebyl i osud mých čtenářů, kdyby se se mnou osobně setkali.
* Zpět k věci. Žena je v porodnici a nevíme dne ani hodiny. Po redakční poradě v MFD jsem sebral ručníky a další věci a letěl jsem do Podolí jí to předat. Cestou jsem si v tramvaji četl od Gaimana v povídkové knize Kouř a zrcadla povídku o poměrech v Hollywoodu.
* Druhý den ráno, když to dopisuji. Podle očekávání vypravěč zjistil, že poměry v Hollywoodu nejsou nic moc a sláva je pomíjivá. V Praze prší a za půl hodiny – kolem 11.00 - se seberu a v dešti odeberu do práce.
2. 6.
* Dcera Johanna se nám nakonec vskutku narodila včera ve 20.09 večer. Všechno ostatní kolem toho dění si nechávám pro sebe.
* Jak mi sdělil taxikář, který mě vezl před půlnocí z pražského Podolí domů, dcery jsou úžasné a kolem dvou až tří let si otce omotají kolem prstu. Musím říci, že zatím si mě kolem prstu omotávaly především cizí dcery a poněkud vyššího věku, ale jsem zvědavý na novou zkušenost.
* Jak mě upozornila kolegyně z kultury, Franz Kafka nezemřel 2.6. 1924, jak jsem čtenářům tvrdil v našem listu v textu vyrobeném těsně před odjezdem do porodnice, ale až 3. 6. 1924. Naštěstí mě podpořila jiná kolegyně z kultury, která pravila, že Kafka zesnul v noci z 2. na 3. Ještě se na to pro jistotu a svůj klid podívám, ale stejně doufám, že se v tom nebude nikdo moc vrtat.
* Asi už vás to sdělení dost nudí, ale právě teď, v 16.50 letního času v Praze strašně prší.
3. 6.
* Kdykoli se pokouším napsat do tohoto deníčku datum svou vlastní rukou, word mi tam vnucuje datum automatické a za to, co jsem hezky a správně sám napsal, přidá ještě vlastní číslice, samozřejmě že v nějaké literárně ošklivé formě. Určitě se ten snaživý nesmysl dá nějak vypnout, ale proč se mám já, obyčejný člověk a laik – uživatel, starat o vypnutí něčeho, co jsem sám nezapnul. Z tohoto hlediska mě word rozčiluje asi podobně jako náš stát, který po mně zase bude chtít nějaké daně. Odklad způsobený tím, že mám na ten nesrozumitelný papír poradkyni, je přece jen pouze odklad a nakonec zaplatit budu muset. Jenomže předtím jsem musel vyvinout sám velké úsilí, abych se ke svým penězům přiznal a směl daně – tedy zákonem povolenou loupež – zaplatit. No nic. Tohle čtenáře nezajímá, ale když mám podle pravdy napsat, kde jsem, co tam dělám a na co myslím, tak je to takhle.
* Ze sklepa jsem vynesl hluboký kočárek a omyl ho teplou vodou a saponátem. Pak odešel do našich velkých novin. Tady dopsal text o politických metaforách. Teď deníček. Několik neúspěšných telefonátů na ušní oddělení, jako dopadl výtěr nosíku našeho Lukáše (2) provedený před týdnem. Ještě by měl následovat popis několika dalších činností, ale vynechám je, protože každý nemusí vědět, co dělám v pracovní době. Jenomže pro firmu zase pracuji občas z domu o víkendech a jiných volných dnech, takže jsem po této stránce morálně zcela čistý a nevinný.
* Dneska se určitě ještě něco stane, ale to ještě nevím, co to bude.
5. 6.
* Tak už mám rodinu celou doma. Budu tak moci znova promyslet známé úsloví, že „buď děti, nebo knihy“. Zatím jsou tedy v našem bytě děti dvě a knih spousta. Poslední volné okamžiky jsem věnoval četbě staré knihy o dějinách kriminalistiky, kde jsem se dozvěděl ledacos zajímavého o dějinách daktyloskopie. Jednou se mi to bude určitě hodit, až budu Pluháčkovi zase chtít vnucovat nějakou detektivku. Jenomže koho dnes v době DNA zajímají nějaké otisky prstů, že. Pokud jde o technické blbinky, na tom se stejně žádná detektivka nevystaví.
* Konec cest do porodnice bude zřejmě mrzet Lukáše. Předně v Ústavu pro matku a dítě v Podolí mají v přízemí bazének s rybičkami, které Lukášek nadšeně sledoval. Předevčírem také v areálu pronásledoval několik místních koček. Nadšení jsem brzdil, protože od koček, které se potulují kolem nemocničních kontejnerů, se lze nadát jen nejhoršího. Naštěstí objev skluzavky a houpačky kousek od vchodu přišel příliš pozdě, takže tam už nebudeme muset tvrdnout.
* Dnešní den tedy probíhal především ve znamení uklízení, pojíždění autem a odpoledne též v provedení pánské jízdy, tedy nakupování v Hypernově. Naše Hypernova je ostatně pražský kulturní průsečík, protože například před necelými dvěma týdny jsem tam v oddělení minerálních vod (sic!) potkal Michala Viewegha, jak nakupuje jakési dárky.
* Teď nevím, jestli jsem to tu už napsal. Dcera se jmenuje Johanna.
7. 6.
* Abych pořád nepsal jen o dětech. V nočních hodinách jsem zase shlédl na kanále TCM Kubrickovu Vesmírnou odysseu 2001. Tedy aspoň její konec, ale i tam jsou nesmrtelné scény, které si pamatuji ještě z dětství. Když to porovnám s kosmonautickými pitomostmi, které se točí dnes, tak Odyssea po všech stránkách obstojí. Ještě jsem k tomu chtěl něco chytrého napsat, jenomže jsem se podíval na web, kdy byl film natočen (1968), a tam jsem se dostal do pasti výkladu, což mi sebralo všechnu inspiraci. Přinejmenším jsem se však dozvěděl, proč se astronaut nakonec ocitne v pokoji ve stylu Ludvíka XVI., což mi skoro třicet let vrtalo hlavou. Zábavná byla též formulace, že Kubrick nevyužil běžného schématu střídajícího scény s astronautem, řídícím střediskem a těhotnou manželkou astronauta v kuchyni.
* Teď jsem ještě všechny kosmonauty ve svém textu přepsal na astronauty, protože Američané mají astronauty, dle běžného úzu.
* Ráno jsem mohl půl hodinky pracovat na nové knize. To se mi dopoledne už dlouho nepodařilo. Bylo možné díky tomu, že zbytek rodiny se pokusil vyjít samostatně na procházku. Podařilo se.
* V práci jsem se dozvěděl, že redakci opustí kolegyně, jejíž oči se mi vždy velmi líbily. Takže nic. Člověk nemůže mít všechno.
* Teď ještě abych na úřadě stihnul vyzvednout doklad o rodném čísle Johanny.
8. 6.
* Něco z reálií života by to chtělo, aby si všichni nemysleli, že to tady v Praze máme snadné a že žijeme jen velkými penězi a rozkošemi čirého ducha.
* Tedy: dnes ráno mě už od čtvrt na sedm budili sousedi, kteří žijí pod námi. Oni mě budí každý den, jenomže až tak kolem půl osmé. Dnes to začalo už ve čtvrt na sedm. Podle těch zvuků rekonstruuji situaci asi tak, že hlava klanu (nebo otec rodiny, nebo prostě nějaký mužský se zvučným hlasem) usedne na WC, nechá si otevřené dveře na chodbu a řídí rodinu pomocí výkřiků. Protože paneláky jsou vertikálně protkány šachtou, zvuky se zcela dokonale šíří celou konstrukcí. Řízení rodiny musí být tak vyčerpávající, že si hlava klanu pak jde zakouřit, přičemž kouř se line podél panelákové zdi a vniká okny do našeho bytu. Naštěstí kolem osmé toto dění končí a je klid.
* Zvukům se dá čelit zasunutím špuntů do uší, žlutých nebo zelených, podle toho, co v lékárně mají. (Žluté jsou lepší.) Potíž je pouze v tom, že se tím dutiny nějak uzavřou a pokud máte náběh na rýmu, může vás třeba taky bolet hlava.
* Taky mi vrtá hlavou, jak může někdo vydržet hned po ránu třeba i hodinu řečnit. Takový jedinec musí být napojen na zdroj nevyčerpatelné kosmické energie.
11. 6.
* Opět musím začít o dešti. Sotva jsem vyšel z domu na metro, dalo se do deště. Být to o pět minut dřív, vzal bych si deštník. Nestalo se tak. Abych si tu nepříjemnost racionalizoval, těšil jsem se aspoň tím, že jsem si nemyl ty vlasy, jak jsem to původně chtěl. Pražské smogové deště by mi pak ten účes zlikvidovaly a přišlo by mi to líto. Normálně bych otázku svého účesu neřešil, ale protože mám vyrazit na nějaké čtení mimo Prahu, tak si říkám, že bych nemusel publikum příliš děsit. Některé ženy z mého okolí by však stejně poznamenaly, že to je v mém případě úplně jedno, tak proč se snažit. No, je to takový pud sebezáchovy.
* Za časovou tíseň dnešního dopoledne může částečně můj syn, který se během nákupu v Delvitě několikrát odmítnul podřídit mé autoritě a hodlal jít druhým směrem, bral si z regálu plastiková autíčka a lehal si na zem jako levicový student před policií během demonstrace. Do toho několik telefonátů na mobil. Co těm lidem máte říct? Přece jim neřeknete, ať zavolají za chvíli, když může být situace ještě horší a syn se nebude vrhat pod regál se psím krmivem ale třeba pod auto.
* Na internetu několik jedinců vyjadřuje etické pochyby o transplantaci obličeje. Ovšem na adrese http://www.novinky.cz/03/37/71.html
jsou fotky slečny popálené po autonehodě a vypadá tak hrozně, že by snad každého přešlo o věci nějak spekulovat. Projíždět si tzv. čtenářské debaty na internetu je jeden z největších otřesů, jaké si člověk může dopřát.
* Vlastně jsem nikomu nedal příležitost mi napsat. Takže: jandourek@yahoo.com. Fanynky, jděte do toho.
13. 6.
* K zajímavému zážitku se musím ještě vrátit k pátku. S Milošem Urbanem jsme vyrazili na podřipské literární čtení. Očekávali jsme zcela ucpanou Prahu hned na výjezdu, proto jsme vyjížděli už po druhé, což bylo přehnaně opatrné. Následkem toho jsme získali spoustu času. Proto jsem mohl v Roudnici po letech zažít něco, co se mi už dlouho nestalo, totiž jít do cukrárny, dát si tam turecké kafe a zákusek.
* Akce sama měla ten správný charakter. Paní ředitelka místní knihovny zřejmě dobře zná všelijaké trapasy s pokusy přimět publikum ke kladení otázek a připravila si pro čtyři autory otázky sama. Pro každého jiné. Místní hudebník provedl díla svá i Yesterday od Beatles. Podávalo se víno a dostali jsme honorář. Přišlo dost lidí ze všech věkových kategorií. Prostě je vidět, že pod Řípem to kulturně žije.
16. 6.
* Od pondělka sedím u přijímacích zkoušek na komparatistice. Pokud nevíte, co je to komparatistika, tak jen stručně stačí říct, že jde o srovnávací literární vědu.
* Každý rok znamenalo sezení u přijímaček mírné trauma. Nejen proto, že dospělí lidé se nezkoušejí, ale kvůli problému, kolik lidí nacpat do malého počtu schválených míst. První rok jsem z toho šíleného systému skoro nespal. Mívali jsme ten rituál rozdělený do tří dnů a na konci každého měli uchazečům říct, kolik mají bodů a jaká je tedy jejich naděje na přijetí. Jenomže nikdo přece v pondělí neví, jestli geniové nepřijdou až ve středu a my jsme si už mezitím nezablokovali potřebná místa.
* Zajímavé ovšem je sledovat to defilé snaživých studentů, psychiatrických případů, lidí s upřímným zájmem - ale bez základů, s neupřímným zájmem - ale inteligentních, uplakaných dívek, arogantních dívek, nejistých dívek, skromných dívek atd. Totéž se týká mladých mužů.
Letos nás šéfové části traumatu ušetřili, protože zavedli systém, který by se dal zhruba vyjádřit větou: Kolik máte židlí, tolik můžete vzít studentů. A najednou se ukazuje, že těch židlí máme možná až příliš mnoho. Možná by to chtělo některé židle prodat a za utržené peníze dát nějaké prémie přijímací komisi.
18. 6.
* Právě jsem dočetl Vybíjenou od Michala V. Zaujala mě tam jedna scéna, kdy na srazu po maturitě spolužačka vždycky zapálí svíčky za zemřelé spolužáky. Zatím se to dostalo na pouhé tři svíčky. Představuji si scénu, kdy už spolužáci zbudou jenom dva a teď mají před sebou na hospodském stole tak asi třicet blikotajících světélek. Byla by to scéna jako z pravoslavného kostela. Jenomže to by bylo takové nevieweghovské, takže si to asi nechám sám pro sebe, kdybych třeba psal nějaký horor o stáří atd.
* Před chvílí se mi v práci stalo, že jsem sloupeček o dvaceti řádcích psal asi dvě hodiny. Pokud by to takto se mnou mělo jít dál, dopíšu další knihu až někdy kolem důchodu a už si nebudu pamatovat, co je v ní na začátku.
* Pořád se mi nedaří sehnat ty správné odborníky, kteří něco vědí o problematice kostnic. (To jsou takové ty kaple, kde jsou ostatky úhledně srovnané.) Píši o tom článek a odborníků na konzultaci málo. Pokud o tom někdo něco víte, napište mi na jandourek@yahoo.com. Pak budu mít možná ještě nějaké prosby, ale to počká.
* Napsal jsem toho sem tento týden nějak málo, ale to bude tím, že se nic neděje. Jenomže kdyby se něco dělo, zase bych neměl čas to sem psát. (Tak tohle je typická ukázka tzv. racionalizace.)
22. 6.
* Nejsem úplně svěží, protože jsem na počátku noci nemohl usnout a tak jsem to vzdal a šel dočíst knihu. Následkem toho mohu aspoň čtenářům doporučit od Marka Haddona Podivný případ se psem od konkurenčního nakladatele. Začíná jako detektivka, kde je detektivem a hlavně vypravěčem autistický kluk. Jedna z nejlepších věcí, na které jsem v poslední době narazil.
* Po probdělé noci jsem ráno s Lukášem zajel na očkování. Oproti očekávání to nesl statečně jako odbojář u výslechu a byl pak odměněn čokoládou a nákupem nových botiček velikost 25. Sebe jsem odměnil nákupem plechovkového piva.
* Při psaní článku o prezidentské milosti pro leteckého únosce jsem si opět ověřil, že si nic nemyslím o případu bratří Mašínů. Asi bych s tím měl něco udělat, až bude čas. Tak to jsem zvědavý, kdy to bude.
* Opět se budou zkracovat dny. Podle teorie některých pražských myslitelů, pokud člověk zvláště nesnáší tmu a zimu, je to tím, že v minulém životě se nějak moc provinil a byl tak potrestán narozením se v této zemi. Tak tím se mnohé vysvětluje. Jenom by mě zajímalo, co jsem to vlastně provedl. Doufám, že to aspoň bylo něco moc příjemného, když to má takové následky.
25. 6.
* Ze spisovatelských kruhů. Včera jsme zašli do pražské hospody se spisovatelem P. Š. P. Š. mě chtěl naučit nový způsob pití čehosi, k čemu bylo nutnou součástí turecké kafe. Jak se ukázalo, v obyčejné české hospodě Radegast už turecké kafe nedělají, jenom nescafé. Tomu se říká pohroma globalizace. Byl jsem ochuzen o jistě silný kulturní zážitek a nejsem si jistý, kdy tuto mezeru ve svém životě zase budu moci zaplnit.
* Nebylo mi dnes nic platné, že jsem vstal o jeden a půl hodiny dříve, neboť nás burcovala naše dcera, ještě navíc se začal akusticky projevovat i syn. Místo hodinky radostné práce na nové knize jsem se tedy věnoval nikoli činnostem prozaika, ale činnostem prozaickým, což je pekelný rozdíl. Vzhledem k tomu, že jsem dosud nedostal odpověď na několik životně důležitých e-mailů, které s mou literární činností souvisí, není ale stejně kam spěchat.
* Zatímco jsem v redakci jedl kuře z KFC, podivila se kolegyně, že kdykoli přijde na oddělení, něco konzumuji. Asi bledá závist, že jsem stále mladý, krásný a štíhlý.
* Včera jsem měl svátek. Opožděné gratulace můžete stále zasílat na: jandourek@yahoo.com
30. 6.
* Bylo by na místě zakončit tento velmi sporadický deníček aspoň nějakou bilancí. Tedy: dcera Johanna je stará přesně jeden měsíc a už dokáže spát třeba i šest hodin v kuse. Lukášovi se v červnu podařilo udělat prvního bobínka do nočníku. Napsal jsem asi pět stránek nové knihy. Vyzkoušel tři studenty oboru komparatistika. Vyřídil asi milion e-mailů. Marně se pokoušel komunikovat s ČSA a městským archivem v Offenburgu. Na dotazy týkající se materiálu pro novou knihu zavile neodpovídají. Poslední den školy jsme nakoupili pět kilo jahod a Romana udělala dort a zavařila marmelády. A dopsal jsem deníček. Díky Bohu.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz