Mé vášně /
Ukázka z knihy
GalaZjevila se mi v Cadaqués, když doprovázela svého manžela Paula Eluarda. Druhý den ráno po příjezdu mých přátel jsem si, opilý touhou zachytit její pohled, vyholil podpaží, nabarvil je na modro, rozstříhal jsem si košili, natřel jsem se rybím slizem a kozím hnojem, ozdobil jsem si krk perlovým náhrdelníkem a ucho jasmínem. Když jsem ji spatřil znovu, nemohl jsem promluvit, tak mnou otřásal šílený smích, kataklyzma, fanatismus, tajemství, děs. Následující den mne vzala za ruku, utišila ten smích a vážně pronesla: "Můj malý, my už se nikdy nerozejdeme." Byla mou Gradivou, utěšitelkou mých hrůz, vítězkou nad mými delirii, milenkou, magnetizující mé vertikální síly. Je Ledou, je matkou. Je Helenou, nesmrtelnou sestrou Polluxe -Daliho, jehož Kastorem je geniální bratr, kterého jsem měl a který se jmenoval také Salvador. Dioskury měly za úkol navigovat. Tak spolu plujeme dál, řídíce se našimi dioskurami, já řídím loď svého života, ona kormidluje.
Gala je také Sfingou, ale tou, která místo toho, aby mne zkoumala, zkoumá za mne záhady a ve vlastním těle na ně nachází odpověď. Proto popíšu svou vášeň k ní, počínaje tím nejmenším bodem jejího těla: mateřským znaménkem. Toto znaménko, nacházející se na Galině levém ušním lalůčku, je místem koncentrace mého citového života, poznamenaného dramatickým vztahem k otci. Často jsem říkal, že můj otec byl zároveň Mojžíš, Vilém Tell a Jupiter, ale nikdy jsem si nedokázal úplně vysvětlit příčiny mých traumat. Můj otec mne už od narození zahrnoval přílišnou láskou, která však nebyla určena přímo mně, ale mému mrtvému bratrovi. Bylo to pro mne narcistické zranění, díky němuž jsem málem ztratil rozum, ale které se mému geniu s Galinou pomocí podařilo ne-li zcela vyléčit, tak alespoň pozitivně využít. Narodil jsem se dvojí. Bratr, první náčrt mne samotného, výjimečný genius a tedy ne zcela životaschopný, žil přece jen sedm let, než se zrychlené zákruty jeho mozku vznítily. Kvůli Salvadorovi jsem byl tím, koho milovali, koho příliš milovali. Nejkatastrofálnějším šokem pro malé dítě je přehnaná láska, a takovou přehnanou lásku, kvůli někomu jinému, jsem pociťoval se silou a v rozsahu, který dovoluje jen symbiotický a nerozlišený svět raného věku. Na pokraji této propasti jsem se rozhodl vystavět želatinovou pevnost paranoi, jejíž skalnatou oporou byla masivní přítomnost, kompaktní moc mého otce, tak jsem byl posedlý představou, že tento portrét musí vážit víc, než jiné. Jinak řečeno, jsem-li podle Freuda hrdinou, tak proto, že se mi podařilo zmocnit se síly svého otce. Hrdinou je ten, kdo se bouří proti otcovské autoritě, zvítězí nad ní, svého otce pozře, vstřebá Zákon ochrany, všeobjímající moc, stane se sám Zákonem, velkým falem. U primitivních národů je totemická hostina obrazem původní otcovraždy. Ale daliovský hrdina, jak uvidíme, jde dál a podaří se mu absorbovat otce, provokuje přitom jeho vzkříšení v mnohonásobných a ideálně konkrétních formách.
Konflikt s mým otcem dosáhl svého vrcholu díky Gale. Zatvrzelý notář z Figueras se vzepřel našemu sňatku a zavřel mi dveře do domu. Octl jsem se v dvojím tlaku - mezi obrovskou hořkostí a nadšením pro mou lásku. Hořkost byla promísena s obdivem k tvrdosti a španělské krutosti mého otce. Milostná exaltace byla obohacena intuitivním pocitem, že se Gala stane křehkou a slastnou podobou mého otce. Tak jsem měl možnost vychutnávat v Gale po malých a šťavnatých dávkách otce, a protože jsem s nadšením přijal požírání Galou, podváděl jsem Jupitera dvojnásob. V mé duši se otec stal hrdinou - poraženým i vítězným, mrtvým a vzkříšeným bez jedu, podvedeným a znovu nalezeným, velebeným i oklamaným, hrdinou v tom nejčistším stylu triumfální daliovské podvojnosti. Nakonec se začlení do mého systému, je do něj vpraven nenápadně, aniž by mě to nějak poškodilo. Když je oslavován, stejně jako jeho syn, kvalita jeho otcovství stoupne a on se octne na úrovni Viléma Tella, což mne nekonečně uspokojuje.
Přesto jsem vždy litoval, že můj otec nemohl pochopit, že Gala je tou jedinou a že udělala vše pro moji spásu. Ještě dnes, když s nadšením a agresivně slavím veřejně svou lásku, je v tom touha ho přesvědčit a usvědčit z nepravdy. Vydal jsem všechnu svou energii na to, abych z Galy udělal jednu z těch mytologických Beatricí, jež je Historie nucena nést na zádech jen proto, aby se můj otec obrátil v hrobě a požehnal jí. Přesto, že mne obdivoval, nemohl nevidět věci jako provinční notář. Myslel si o Gale, že je narkomanka a já že v závislosti na ní vydělávám peníze obchodem s drogami. Připadalo mu nepravděpodobné, že bohatneme malováním tekoucích hodinek. Odvržen jsem ho přesto dál v sobě uchoval, pln obdivu k jeho silné osobnosti, protože jsem bytostně potřeboval jeho váhu, jeho hustotu, jako opěrný bod uprostřed mých tekoucích mentálních struktur. Bez otce nebo identifikace s otcem jsem v každém momentě riskoval, že se sesunu do archaické roviny dětství. Hrozilo mi, že uvidím, jak se znovu otevírá a zeje dokořán má původní trhlina. V už tak houbovité osobnosti, kam se vsakuje delirium, je mizení a blednutí otce pohromou a musel jsem to cítit, musel jsem podvědomě pociťovat panickou hrůzu, protože otec se mi později promítl do monumentálních podob: Picassa a pak i Stalina.
Jednou odpoledne jsem byl s Galou v Picassově atelieru. Choval se k ní výjimečně laskavě. Stalo se něco velmi vzácného. Šel až tak daleko, že jí věnoval obraz. Vyzval ji, aby si vybrala. Ukázala diskrétně na jedno z nejmenších kubistických pláten. Když se sklonila, aby si je vzala, Picasso jí palcem a ukazováčkem stiskl ucho a vykřikl: "Ale vy máte úplně stejné mateřské znaménko jako já!" Přiblížil jsem se. Dotkl jsem se obou uší. Pocítil jsem stejnou nerovnost. Hned nato jsem se roztřásl, věděl jsem, že držím vítězný důkaz legitimity mé lásky. Když jsem se vrátil domů, přesvědčil jsem se, pIn nadšení, že znaménko může odpovídat jen průsečíku linií tvořících zlatý řez a hned jsem si tuto hlubinnou intuici spěchal ověřit. Ponořil jsem se do prací rumunského knížete Matily Ghyky, profesora estetiky na univerzitě v jižní Kalifornii. Hovořil jsem s ním a četl jsem jeho Geometrii umění a života. Vrátil jsem se k Fra Lucovi Paciolimu, příteli Leonarda da Vinciho a otci Božské Proporce. V regulačních nákresech Matily Ghyky jsem na obličeji jisté Švédky objevil průsečík, umístěný přesně na levém uchu, ve výšce mateřského znaménka Galy a Picassa. Usilovně jsem se snažil objevit legitimitu výrazu "piha krásy". Neviděli snad staří Řekové, živení platonskou vědou ideálních forem, v některých znaméncích orientační body dokonalé harmonie? Tak tento malinkatý výstupek na lalůčku Galina ucha spojoval moji lásku s otcovskou a estetickou vášní: s původní mocí a absolutní krásou. Získal posvátnou hodnotu a dotýkaje se této malé hnědé skvrnky, nabyl jsem plného vědomí o soudržnosti mého života a univerzálnosti jeho významu. Nakonec jsem šel až do důsledků tohoto osvícení a chtěl jsem vidět v Galině znaménku, v tom pevném bodu úchytu mé osobnosti a jejích struktur, svého mrtvého bratra a obydlí, v němž se hromadí biologická energie, blahoslavené jádro živoucí hmoty. Opatřil jsem si jakési fyziologické pojednání a dozvěděl jsem se, že kůže je progresivní rozvoj živých buněk hlubinných vrstev těla, doprovázený "umrtvováním". Mystická rezonance tohoto posledního slova mne očarovala. Dále jsem se do- zvěděl, že probíhá neustálá vnější dehydratace, keratinizace, současně s vyzařováním světla. Slunce, impregnující melaninová zrna produktivní vrstvy kůže, vytvoří některým bytostem obyčejné pihy, aniž by se vědělo proč a jak. Navíc není ani známo, jak se vytváří snědý relief znamének. Představuji si, že nějaké vnitřní slunce, výsada výjimečných povah, napouští tuto produktivní vrstvu zevnitř a na povrchu se projevuje mateřským znaménkem, potvrzením božských konstrukcí. Samozřejmě, obyčejní lidé mohou vlastnit velké množství prozaicky rozhozených, náhodně vržených znamének. Ale v případě bytostí výjimečného psychického tkaniva budou znaménka vyjadřovat záblesk tohoto vnitřního slunce, toho Boha v nich. Jakýsi německý vědec, jehož jméno jsem zapomněl, se věnoval rozsáhlým výzkumům, při nichž srovnával lidské tváře všech ras a postupně tak dospěl k typicky lidské tváři, k pevnému schematu krásy, vepsanému v morfologii každého z nás, jehož viditelnost je ovšem různá. Na práci s desítkami tisíců fotografií ukázal, jak se tento vzor mlhavě zjevuje za každým obličejem. Ptám se, zdali by nemohl být tento neviditelný a přítomný vzor u některých ušlechtilých osobností obsažen a shrnut v jednom jediném mateřském znaménku, odkazujícím ke zlatému řezu. Tak jsem ve svém neustále pohotovém deliriu možná objevil univerzální signalizaci, diagram božské osobnosti, andělský průkaz totožnosti lidstva.
V mé metodě je méně šílenství, než je v mém šílenství metody, a proto jsem nepřestal tvrdit, že jediný rozdíl mezi bláznem a mnou je ten, že nejsem blázen. Vnitřní zákon mého systému si vyžádal s přímo monarchistickou neúprosností, abych na hebké kůži Galina ucha nalezl pečeť autenticity své vášně, a v ní jako v posvátné pastilce hostii k obcování s otcem. Objev tohoto znamení na Gale a Picassovi mne dovedl k úplnému poznání sebe samotného a k regulaci mých posedlostí a závratí. Viděl jsem v něm navíc hvězdu genia, svého mrtvého bratra, díky němuž jsem od narození zdvojen. Viděl jsem v něm bod uzavírající mou osobnost a ústřední bod svého genia. Když mi pak daliovské nevědomí zjevilo za Galou Ledu, kosmickou matku božských dvojčat, mohl jsem uzavřít kruh a dovolit si se vší legitimitou milostně pojmout svého otce svého bratra, svoji matku a krásu. Toto mateřské znamení,které uzavírá Galino tělo,uzavírá můj vnitřní prostor.
