Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války) /
Ukázka z knihy
[...]
„Myslím, že jsem ji chytil,“ odpoví Paumer a zastaví se, ale žádnou bolest necítí, jenom takové brnění na břiše, jenže ten kopanec přišel zrovna, když práskl ten první výstřel, a pak byli dva, Paumer čekal na tuhle kulku už od chvíle, co ztratili Švédu, teď se jí konečně dočkal, ale jak to, že nic necítí, je to, jako by se to dělo někomu jinému, jo, to určitě, někomu, kdo s Paumerem sdílí břicho, někomu, kdo s ním teď zemře, a pak byli dva, zastaví se ve stínu stromů, za nimi vypukl další policejní ohňostroj. „Kam jsi to dostal?“ zeptá se Radek.
„Tady do břicha.“ Paumer vede Radkovu ruku po břiše, no nazdar, Radkův palec vjede Paumerovi do břicha až po druhý článek, když ho vytáhne ven, kape z něj krev. „Můžeš jít dál?“
„Snad jo, akorát to brní.“ Paumer se zkusí rozeběhnout, jde to, už je taky nejvyšší čas, mezi stromy poskakují světla auta, ale v lese se lidi autem naštěstí blbě nahánějí, na dálnici řvou motory, vyrazí dál, jsou zpátky na prašné cestě, běží podél kolejí, kolem projede krátký vlak, uběhnou pár set metrů a Paumer se zastaví. „Myslím, že už nemůžu, kluci, nechte mě tady. Já věděl, že jsem na řadě.“
„No ale co chceš dělat?“
„Lehnu si někde tady a schovám se,“ řekne Paumer, „třeba támhle v tom zahradnictví.“ Kousek od nich je nějaký skleník, policejní ohňostroj se tam odráží ve velkých tabulích skla.
„To je nesmysl! Tam akorát zaklepeš bačkorama!“
„Jdeš s náma! Nebuď vůl! To vydržíš!“
„Náš otec to v Rusku taky dostal do břicha a přežil! Protože měl břicho prázdný zrovna jako ty!“
„Aspoň to zkus!“
Paumer to zkusí, popoběhne, cítí, že se mu tam udělala nějaká boule. Mašínové ho vezmou každý z jedné strany, táhnou ho mezi sebou, ale za chvíli to musí vzdát, na tohle už nemají sílu, sami jsou rádi, že běží, teď projede kolem další krátký motorák, v polích před nimi brzdí, nějakých pět set metrů od nich je stanice. „Tam doběhneš, ty vole! To musíš! A tam si vlezem pod vlak a pojedeme do Berlína! Pojď, dělej!“
Paumer se potácí s Mašíny, co má dělat, stejně by mu nedali pokoj, kupodivu to jde, jenom se cítí celý nafouklý, to už se blíží ke stanici, je to jenom zastávka v polích, na nástupišti tam už zase čekají dva cestující, to je dobré znamení, další motorák by měl přijet každou chvíli, trojice sejde z cesty do vydlážděného příkopu, který tu vede mezi cestou a kolejemi a táhnou se v něm dráty od návěstí. „Počkáme tady a chytíme se brzdovejch hadic pod vagonem nebo něčeho.“ No to určitě, Paumer sleduje dva pasažéry čekající na nástupišti, nic nezpozorovali, tak to je vždycky, vůbec nikdo si nevšimne, až Paumer umře, všichni si půjdou dál za svým, a pak byli dva, vtom konečně jede vlak, jede jejich směrem, konečně je tady, konečně staví.
Do stanice Dahlewitz přijel dýzlák S-bahnu se čtyřmi vagony, poslední vagon se zastavil deset metrů od příkopu a zakrývá teď výhled na nástupiště, nikdo z cestujících nevidí, jak se banditi plazí pod vlak. „Nemůžu se ohnout,“ hlásí Paumer, a tak mu Pepa pomůže vyšplhat na zadní nárazník, on sám se vysouká na druhý, oba sedí obkročmo na kovových válcích a drží se vzduchových hadic.
Radek se pod vlakem doplazil k brzdovým tyčím, převalí se na ně, má hlavu u jednoho kola a nohy u druhého, visí jen několik desítek centimetrů nad pražci. „Pojďte sem, tady to je dobrý!“ zakřičí nahoru.
„Spíš pojď ty sem, brácha!“ volá na něj Pepa. „Tam tě akorát trefí do hlavy ňákej šutr!“
Vlak sebou trhne, v minutě nabírá rychlost, je to paráda, řítí se do Berlína, Pepa s Paumerem splývají s vagonem, přímo nad hlavami jim září okna, mezi nimi jsou osvětlené dveře, lépe by to nenasvítil žádný kameraman, černé pasažéry na náraznících není vidět, vzadu vybuchují světlice, na obloze rostou obrovské bílé chryzantémy jedna za druhou, trať najednou kříží silnice, za závorou už čeká celá fronta vojenských náklaďáků, kde se tady tak rychle vzaly, tyhle náklaďáky taky musely někde stát s puštěnými motory, no hlavně že se teď za nimi zabouchly první dveře, Vopo se je snaží odříznout na jih od silnice, tak zatím dobrý. „Jak ti je?“ zakřičí Pepa na Paumera.
Paumerovi je celkem dobře, rána ho ani moc nebolí. „Ňák mi to zatvrdlo.“
Pepa vykoukne za okraj vagonu, vlak se řítí ke stanici, jenže tohle není jenom zastávka v polích, je jasně osvětlená, nástupiště je plné lidí, to už se brzdové tyče pod Radkem posouvají, brzdy se zakousávají do kol, hrozně to začne skřípat, vlak zpomaluje. „Doufám, že zastaví dost daleko!“ křičí Pepa, ještě jednou se podívá dopředu, a kurva, ten dav na nástupišti, to jsou všechno vojáci, stojí tam jeden vedle druhého po celé délce nádraží. „Už tady na nás čekaj!“ oznámí Paumerovi a Radkovi.
Brzdy zase povolí, dýzlák se šine do stanice Mahlow, je to poslední zastávka před americkým sektorem, jenže tohle Mašínové neví. Pepa vnímá jen to, že právě projíždí kolem celé armády Vopo, stojí tu i rudoarmějci, ale v první linii jsou černé uniformy, přes ramena mají přehozené samopaly, první řada je sotva metr od vlaku, kdyby teď Pepa chtěl, tak stačí zatnout pěst, vystrčit ruku, propnout loket a kosit je jednoho po druhém k zemi, kdyby kdyby, není blázen, sedí tam jak putička a předstírá, že je částí vlaku, je to neuvěřitelné, ale funguje to, nikdo si jich nevšimne.
Vlak pořád ještě nezastavuje, sune se dál, policajti z konce nástupiště se dávají do běhu, ostatní se k nim přidávají, za chvilku dusá vedle Pepy celá grupa Vopo, šťouchají do sebe, jeden policajt všechny předbíhá, ostatní také přidávají, je to závod o nejlepší sedadlo, poldové o ničem jiném nepřemýšlejí, je to neuvěřitelné, ale nikdo nevidí, že přímo vedle nich sedí na náraznících dva banditi, vlak se konečně zastaví, policajti proběhnou kolem Pepy a Paumera, tak zatím furt ještě dobrý, ale bacha, jeden Vopo zůstal na nástupišti, ten totiž nikam nejede, ten to tady hlídá, tomu je jedno, kdo se kam ve vlaku posadí, do prdele, Vopo se zadívá na konec vlaku, na moment se odvrátí, ale hned se zase podívá zpátky, čumí přímo na Pepu, tak tenhle hajzl je vidí. „Skoč dolů,“ hlesne Pepa.
Sklouznou z nárazníků, zahnou na koleje, vlak stojí napravo od nich, oni podle něj kráčí pryč po směru jízdy, tak zase na promenádě po kolejích, tak takhle se člověk odloučí od svého bratra, prostě od něj beze slova odejde, všechno se to děje moc rychle, tady už definitivně hraje každý jenom sám za sebe. „Neměli bysme zdrhat?“ zeptá se Pepa.
„Radši ne,“ odpoví Paumer. A tak si dál vykračují po kolejích, zatím dobrý, Pepa se pokradmu ohlédne, Vopo seskočil z nástupiště a spěchá za nimi, stále ještě neví, za kým jde, co když jsou tohle nějací místní a jenom si zkracují cestu domů, nakonec na ně vykřikne, „Kam si myslíte, že to jdete?“
„Nach hause,“ odpoví mu Pepa svou nejlepší němčinou, „domů“. Zároveň přidá do kroku, teď už Vopo o ničem nepochybuje. „Halt!“ vykřikne z plna hrdla. Pepa s Paumerem se rozběhnou přes další veliké depo, letí přes koleje, na druhé straně dvora je cesta, jenže to už z vlaku za nimi vyskakuje jeden voják za druhým, práskne první výstřel, hergot, tohle je trochu brzo, myslí si Pepa, ještě nepřeběhli ani polovinu dvora, pádí pryč v jasném světle rtuťových lamp, za nimi se zase rozštěkaly automaty, dávky se překrývají, kulky jim hvízdají kolem hlav, konečně vyběhnou ze světla do tmy, ženou se po silnici, tak zatím furt dobrý, Paumer s prostřeleným břichem drží s Pepou krok, za nimi zběsile řvou a střílí policajti, je to pro ně jeden veliký lov, jen se tam soudruzi navzájem odkráglujte, Pepa s Paumerem zpomalí a popadají dech, ale běží dál po silnici dlážděné kočičími hlavami, je vmáčknutá mezi ohradu a koleje, ale vede přímo na sever.
[...]
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz