Nakladatelství Petrov

Ukázka z knihy

1. Descartes princezně Alžbětě ze dne 21. května 1643

Paní,
přízeň, kterou mne Vaše výsost poctila, když mně zaslala dopisem svá doporučení, je větší, než jsem se kdy odvážil doufat; a tato přízeň lépe mírní mé nedostatky než přízeň, kterou bych si byl vroucně přál uslyšet z Vašich úst, kdyby se mně bylo mohlo dostat cti složit Vám poklonu a nabídnout Vám své skromné služby, když jsem byl naposled v Haagu. V takovém případě bych totiž byl nucen obdivovat příliš mnoho divů najednou; a kdybych byl viděl, jak vycházejí víc než lidské projevy z těla, jež se tolik podobá oněm, které malíři dávají andělům, byl bych stejně okouzlen, jako musí být ti, jak se mi zdá, kteří po odchodu ze země právě vstupují na nebesa. To by bylo způsobilo, že bych byl méně schopen odpovědět Vaší Výsosti, která si již nepochybně všimla tohoto nedostatku, když jsem měl již dříve tu čest s ní mluvit. Vaše Výsost byla tak shovívavá, že si ho přála zmírnit tím, že mně zanechala stopy svých myšlenek na papíře, takže potom, co jsem si je několikrát přečetl a zvykl si na to, abych je zvažoval, jsem jimi skutečně méně oslněn, zato je však o to více obdivuji, protože mně nejen připadají na první pohled důmyslné, nýbrž o to uvážlivější a solidnější, čím více je zkoumám.
A mohu popravdě říci, že otázka. kterou Vaše Výsost klade, mně připadá být oprávněnější díky spisům, které jsem uveřejnil. Duše je totiž schopna zacházet a strádat s tělem vzhledem k tomu, že se v ní nacházejí dvě vlastnosti, na nichž závisí vše, co můžeme o její přirozenosti poznat, přičemž jedna z nich je ta, která myslí, druhá je spojena s tělem. Takřka nic jsem neřekl o této druhé vlastnosti, jelikož jsem se snažil, abych učinil dobře srozumitelnou vlastnost první, a protože jsem se snažil zejména prokázat rozdíl mezi duší a tělem; k tomu je dobrá pouze ta první vlastnost, zatímco ta druhá by tomu škodila. Protože však Vaše Výsost vidí vše tak pronikavě, že jí nelze nic zatajit, pokusím se nyní vysvětlit, jak chápu spojení duše s tělem a jak je možné, že má sílu je uvádět do pohybu.
Předně soudím, že se v nás nacházejí jisté původní pojmy, které jako by byly originály, podle jejichž vzoru si utváříme všechny své další znalosti. A takových pojmů je jen velmi málo, neboť vedle těch nejobecnějších o bytí, o počtu, o trvání atd., které vyhovují všemu, co můžeme rozumově pojímat, máme, zejména pro tělo, jen pojem rozprostraněnosti, z něhož plynou pojmy tvaru a pohybu; pro samotnou duši máme pouze pojem myšlení, v němž jsou obsaženy percepce chápání a sklony vůle. Konečně pro duši a tělo dohromady máme pouze pojem jejich spojení, na němž závisí pojem mohutnosti, jakou má duše k tomu, aby uváděla do pohybu tělo a tělo aby působilo na duši tak, že v ní vyvolává její city a její vášně.
Soudím rovněž, že všechna lidská věda spočívá jen v dobrém rozlišování těchto pojmů a v připisování každého z nich pouze věcem, k nimž patří. Když totiž chceme vysvětlit nějakou nesnáz pomocí pojmu, který jí nenáleží, nutně se musíme zmýlit, stejně jako když si přejeme objasnit některý z oněch pojmů jiným pojmem; tím totiž, že jsou jednoduché, každý může být pochopen pouze sebou samým. A oč víc nás naše smysly mnohem důvěrněji seznámily s pojmy rozprostraněnosti, tvarů a pohybů než s ostatními pojmy, o to víc spočívá hlavní příčina našich omylů v tom, že chceme obvykle používat těchto pojmů k vysvětlení věd, jež k nim nenáležejí, jako když chceme použít obraznosti k pochopení přirozenosti duše, nebo když chceme pochopit, jak duše uvádí v pohyb tělo, přičemž si to představujeme podle toho, jak jedno těleso uvádí v pohyb druhé.
Tudíž, jelikož jsem se snažil v Úvahách o první filosofii, jež Vaše Výsost ráčila číst, formulovat pojmy, které náležejí pouze duši, tak, že jsem je odlišil od pojmů, které náležejí pouze tělu, první věc, kterou musím vysvětlit nyní, je způsob, jak chápat pojmy, které náležejí spoření duše s tělem, aniž bychom odkazovali k pojmům, které náležejí pouze tělu nebo pouze duši. Zdá se, že k tomuto účelu může sloužit to, co jsem napsal na konci své Odpovědi na šestou námitku; tyto jednoduché pojmy můžeme hledat jen v naší duši, v níž se nacházejí díky její přirozenosti, která je však vždy dostatečně nerozlišuje nebo je nepřiděluje předmětům, kterým náleží.
Domnívám se, že jsme až doposud zaměňovali pojem síly, s jakou duše působí v těle, za sílu, jakou jedno těleso působí na druhé, a že jsme jedno a druhé nepřipisovali duši, protože ji ještě neznáme, ale různým kvalitám těles, jako tíži, teplu a jiným kvalitám, které jsme si představovali jako skutečné, to jest jako mající odlišnou existenci od existence těla, a tak jsme si je představovali jako substance, i když jsme je nazývali kvalitami. A k tomu, abychom si je představili, jsme používali buď pojmy, které jsou v nás k poznávání těla, nebo pojmy, které máme k poznávání duše, podle toho, co z toho, co jsme jim připisovali, bylo hmotné nebo nehmotné. Tak například za předpokladu, že tíha je reálná kvalita, o níž nevíme nic, leč to, že má mohutnost k tomu, aby uvedla do pohybu směrem ke středu země těleso, v němž se nachází, snadno si představíme, jak uvádí do pohybu ono těleso a jak je s ním spojena. Vůbec neuvažujeme o tom, že k tomu pohybu dochází skutečným dotykem jedné plochy s druhou, protože sami v sobě zakoušíme, že máme v sobě zvláštní pojem, abychom si to mohli představit. Domnívám se, že používáme špatně onoho pojmu, když ho uplatňujeme na tíhu, která vůbec není něčím skutečně odlišným od tělesa, což, jak doufám, ukáži ve Fyzice, který nám však byl dán k pojetí toho, jak duše uvádí do pohybu tělo.
Bylo by svědectvím toho, že neznám dostatečně neporovnatelného ducha Vaší Výsosti, kdybych použil více slov k tomu, abych objasňoval, co míním, a byl bych příliš domýšlivý, kdybych se odvažoval myslit, že Vaši Výsost plně uspokojím, ale vynasnažím se vyhnout jednomu i druhému tím, že zde nic více nedodám, leč to, že jsem-Ii schopen napsat nebo říci něco, co by mohla schválit, budu vždy považovat za velkou čest moci se v této věci chopit pera nebo se odebrat do Haagu a že nic na světě by mně nebylo tak drahé jako moci uposlechnout Vašich rozkazů. Nemohu zde však vyhovět výzvě Vaší Výsosti, abych zachovával Hippokratovu přísahu, protože mně Vaše Výsost nesvěřila nic, co by nemohlo být spatřeno a obdivováno všemi lidmi. Mohu říci o tomto předmětu jen to, že ceně si nekonečně Vaší odpovědi, kterou jsem obdržel, budu jí užívat tak, jako činí lakomci se svými poklady, které skrývají o to víc, oč více si jich cení, a protože závidí všem ostatním lidem pohled na ně, spatřují svoje nejvyšší uspokojení v tom, že je pozorují sami. Budu tedy velmi spokojen s tím, že jsem sám, kdo ji spatřil, a mou největší ctižádostí je moci říci a skutečně být atd.

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz