Přísudek je v této větě podmět / Recenze /
Jana Červenková, Nové knihy, 40/1996, s. 1
Danielu Fischerovou (1948) známe doposud jako dramatičku a autorku povídkové sbírky s názvem Prst, který se nikdy nedotkne. Z obého jsme zvyklí na její hluboký filosofický ponor, myšlenkovou vytříbenost a hutnost. Knížečka textů s názvem PŘÍSUDEK JE V TÉTO VĚTĚ PODMĚT, kterou vydává nakladatelství Petrov, není z těch, v nichž – řečeno slovy autorčinými – „stojí lžíce“. Ale ona to ani nepředstírá.
To neznamená, že jde o plytké povídání – ale pouze o probírku tvůrčí spižírnou, v níž se léta skladovaly zásoby, které sběratelku zaujaly, z nichž se však nakonec nevařilo. Což samo o sobě ovšem mnoho neznamená, všechny ty útržky hovorů na ulici či v metru, úvahy, náměty či jen epizody tady neztrácejí na své myšlence, poezii. Život je autorce položil na práh, ale ona se s nimi nakonec nesetkala natolik, že by se rozhodla je přijmout za vlastní. V žádném případě se jich ale nezříká. (…) Lidskou směšnost, plynoucí z jednostranného přijímání světa, vidí většinou shovívavě, jako úděl nás všech. Odtud pokora, i vůči dětem a dementním stařenkám, která se zastaví až před hlubokou lidskou morální vykolejeností postav dalších.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz