Ukázka z knihy
PředmluvaA vzpomeň si na svého Stvořitele dříve, než se džbán roztříští u pramene.
Kazatel
Pouštím se do obtížného námětu: jde mi o podstatné. Podstatné se ve všech oblastech přechází mlčením.
Bezpochyby bývá nutné pomlčet o podstatě věci: z neskonalého ostychu se respektuje sféra nevyslovitelného, "nevyřčeného". Kvůli pokoji, z důvodu milosrdné lásky (někdy i pro nemohoucnost veškeré mluvy), se podstatné ctí mlčením. V nejspořádanějších rodinách, ve vztazích nejněžnější lásky existují náměty, o nichž se nesmi mluvit. Takto je pro myslící bytost mlčení o smrti podmínkou jejího života.
Přichází však chvíle, kdy toto mlčení o podstatném nelze nadále zachovávat, aniž by se stalo překážkou pro povinnosti, jež člověk má vůči upřímnosti a pravdě, aniž by se octlo v nebezpečí samo podstatné. Tehdy pocítíme, že ona maximální úcta jednoho člověka vůči druhému, která se právem nazývá "lidským respektem" (a která radí, aby se jádro věci přecházelo mlčením), nemůže být při dobrém svědomí zachována.
Je zvláštní, že v době, kdy různé obory lidské vědy pronikají do sfér podvědomí, kdy není skryto nic z oněch hlubin, jež pro nás odhalili Freud a Marx, že právě v této době vidíme, jak v naší upovídané společností narůstá mlčení o tom, co je podstatné.
Udivuje mě mlčení o Bohu.
S tímto mlčením o Bohu se setkáváme dokonce i mezi křesťany. Montherlant mi říkal, že v gymnáziu, kde studoval, mu o Bohu nikdo nic neříkal.
Je to zvláštní, toto mlčení o prvním předmětu víry a posledním, nejzazším předmětu rozumu. Je to zvláštní, pokud je pravdivá Leibnizova myšlenka vycházející z výroku sv. Terezie, že totiž je moudré žít jako by existovaly pouze dvě bytosti (a zde hovoří zase Newman), které jsou "obě jedinečné" Myself and my Creator, já a můj Stvořitel. Kdo z myslitelů naší doby píše o Bohu? A bylo od jeskynního věku na této planetě nějaké období, jež by zasulo Boha více do pozadí, než právě naše doba? Jde to tak daleko, že slýcháme, že problém Boha ani nevyvstává, protože už nemá žádný smysl.
Udivující je právě u křesťanů to, že mlčí o Soudu.
Dříve byli věřícím stavěny před oči "poslední věci": hovořilo se k nim o dni, v němž se duše octne sama před Věčným soudcem. Dnes se zdá samozřejmé, že veškerá spravedlnost bude pohlcena milosrdenstvím: pohřeb je jakýmsi triumfem. Máme pravdu, když mlčíme o této natolik podstatné věci, jen abychom nenaháněli hrůzu? Jsem překvapen, když se dozvídám z průzkumu veřejného mínění, jak se mnozí křesťané už neodvažují říkat, že "věří v život věčný". Slyšel jsem dokonce od některých kazatelů, že na tento nedostatek víry je třeba brát ohled a omezit tedy křesťanské poselství na hlásání solidarity.
Jak zvláštní je též mlčení církve o církvi mlčící!
Toto mlčení o podstatném respektuji u druhých, ale nyní, kdy jsem došel na konec svého života, je sám zachovávat nemohu. Soudím, že myslitel má náročnou, neochvějnou, stěží snesitelnou povinnost, bez níž by užívání inteligence bylo pouhou hrou. Kdo mlčí, souhlasí.
Ze všech chyb, jichž jsem se v životě dopustil, obtěžkávají mé svědomí nejvíce, protože se mi zdají nenapravitelné, právě chyby opomenutí. Kolikrát jsem zhřešil opomenutím, protože jsem se bál lidských pohledů nebo úsměvů! Kolikrát jsem dal přednost tomu raději mlčet než svědčit! Stendhal měl pravdu, když řeklo jednom svém příteli hrdinovi, že byl "statečný pouze ve válce". Poznal jsem mnoho hrdinů z obou světových válek, kteří nikdy neměli strach ze smrti a kteří přitom ustupovali z pouhé obavy před pokáráním.
Sklonek života nás osvobozuje: člověk cítí, že s jeho ramenou je snímána tíže oné anonymní nestvůry ztělesněné otázkou: co tomu lidé řeknou. Je to nesnesitelnější netvor než strach z nějakého Nerona či Hitlera. Pokud lze protivníka soustředit do jediné viditelné osoby, ať už směšné anebo zuřivé, je možné jí čelit. Nyní však už nebojujeme s nějakým tyranem, musíme zápasit s rozplizlým davem, jehož odstrašující zbraní není mučení, nýbrž mlčení. Rozhlas, obrazovka i noviny nás zahlcují informacemi všeho druhu. Přitom informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. A svým zamlčováním tato informace často postihuje to, co je nesnesitelné, to znamená podstatné. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.
Přemýšlel jsem o vymezení podílu, jaký mají po posledním koncilu duchovní a laikové při řešení problému, jímž je svědecká role křesťanů v dnešním světě.
Dříve laikové neměli za úkol starat se o "náboženskou nauku". Ti, kteří se náboženským učením zabývali, jako např. Pascal, byli pokládáni za okrajové jevy, za lidi zbytečné, někdy i podezřelé. laikové měli co činit se světem: jejich úkolem bylo starat se o světské záležitosti. Prvořadou povinností biskupů, nástupců apoštolů, pak bylo učit ve jménu Božím, ve jménu Kristově úplnou pravdu, aniž se příliš starali o její přizpůsobení posluchači.
V dnešní době pečují biskupové více než kdykoli jindy o svůj pastýřský úkol, jímž je mluvit ke světu tak, aby po příkladu svatého Pavla byli všem vším. Ale poměr biskupa k laikovi se pozměnil.
Onehdy jsem o tomto námětu nenuceně rozprávěl se dvěma francouzskými biskupy, kteří jsou mými velkými přáteli. A když jsem jim vyčítal, že zachovávají opatrné mlčení o tom, co já pokládám za podstatné, rozvinul jeden z nich přede mnou prozíravou úvahu o rozdělení dvojí povinnosti.
"Je na nás, biskupech a pastýřích, abychom stanovili, o čem se má hovořit a o čem mlčet v určitém historickém stadiu, v dané chvíli. Je na vás (filozofech, spisovatelích, romanopiscích), abyste hlásali pravdu bez oněch zábran, jež nutně máme my vzhledem k péči o pastorační přizpůsobivost. Našemu úřadu náleží starost o účinnost, obezřelost a trpělivost, která dovoluje rozlišovat, co je třeba umírňovat, aby se nepohoršovalo lidské svědomí, aby se bral ohled na možný odklad. Tato povinnost vyplývá z lásky. Ale po koncilu připadla více než kdykoli jindy péče o pravdu právě laikům, tak jako tomu bylo v prvotní Církvi.
Lze ostatně poznamenat, že dokonce už před koncilem a zejména ve Francii hovořili o tom, co pokládali za pravdu, s největší odvahou právě laičtí spisovatelé. (Claudel, Blondel, Gilson, Maritain, Gabriel Marcel, Jacques Chevalier, Francois Mauriac, Julien Green, Bernanos, Malegue, Thibon ...) Právě laikové také nacházeli největší okruh posluchačů."
Pro mé partnery v rozhovoru by takto povinnost přerušit mlčení o podstatném měla příslušet spíš laickému prvku církve. Kolikrát jsem slyšel od papeže Pavla VI. (který byl možná prvním papežem laického ducha), že laik nemá za úkol zjevenou pravdu hlásat stejně jako kněz, že laik má naopak vycházet z osobního svědectví založeného pouze na jeho osobním osudu, pouze na jeho vlastní zkušenosti, pouze na jeho svědomí. Pavel VI. schvaloval přípitek kardinála Newmana, který na konci jedné hostiny prohlásil: "Připíjím nejprve na své svědomí a pak teprve na papeže."
Já sám si myslím, že tato zástupná role laického prvku je dočasná a že v 21. století se znovu objeví podobní biskupové, jako byli Církevní otcové, a ti naleznou nové, dosud nepředvídatelné prostředky, jak pokročit nad lásku beroucí ohled na obezřelost a vyjádřit lásku zakotvenou v Pravdě.
Tato kniha byla napsána dosti dlouho před posledním synodem. V ničem není poplatná četbě cizích děl.Je to jakási závět, analogie mé předchozí úvahy nazvané L' Absurde et le Mystere (Absurdita a Tajemství).
Tato kniha vychází v témže okamžiku u téhož nakladatele jako 6. svazek mých Oeuvres Completes, jenž je věnován otázkám ekumenismu.
Tato kniha nemá poznámky pod čarou; každá její řádka se dá osvětlit odkazy na mé ostatní knihy vydané v nakladatelství Desclée de Brouwer, které jsou vlastně knihou jedinou, protože v rozličných podobách všechny předkládají touž myšlenku.
Když jsem psal dílo, jež mělo být krátké, jasné a zhuštěné, dlouze jsem přemýšlel, v jakém pořadí mám předkládat jednotlivé problémy. Usoudil jsem, že kořenem veškerých současných nesnází je podle všeho neshoda v názorech na to, co je Pravda, jak tomu bylo už v dobách Protagorových. Proto se první kapitola obírá ideou Pravdy.
Stále jsem však měl na mysli to, co obsahuje poslední kapitola, hymnus naděje ozařující vše, co mu předchází.
