Jean-Jacques Rousseau /

Ukázka z knihy

PRVNÍ KAPITOLA

Dívá se, jakoby stále do dálky, nepřítomným úsměvem, který utkvěl na jemných, trochu žensky vykrojených rtech... Ani idealizovaný portrét, jak mu rozumělo umění zpodobovat v 18. století, nemůže zapřít určitý vnitřní smutek, zaznívající v tom člověku... zdá se, jako by levé oko bylo poněkud zvětšeno - o takových lidech se říká, že se zrodili pod vlivem Luny a že jsou mimořádně citliví.
Čelo ohraničuje napudrovaná paruka, jejíž rulíky se stáčejí dozadu za uši a dávají obličeji výraz svátečního venkovského zpěváka z pašijových her v roli proroka nebo mučedníka, výraz poněkud teatrální, ale současně hluboce a vědomě prožívaný...
Ten člověk žije i nežije ve své přítomnosti, je soustředěn jen do sebe, jeho vnitřní psychický svět udává rozměry euklidovskému prostoru, ve kterém žije tělo...
V očích září inteligence, pohled je současně bázlivý i vyzývavý, měnlivě reagující na podněty okolí... Stále vyčkává, odkud bude napaden. -

"Připravuji něco, co nemá příkladu a co nebude mít napodobitele. Chci ukázat lidem sobě podobným člověka v plné přirozené pravdivosti. Tím člověkem budu já." -
Teď jsi to řekl, Rousseaue. Už nemusíš říci ani větu, a celý svět tě může vzít za slovo: slovo, které přejde meze rtů, nemůže být vzato zpět.
-Ale on by snad ani nechtěl vzít zpátky něco, co řekl...
"Zcela já. Cítím své srdce a znám lidi. Nejsem utvořen tak,jako některý z těch, které jsem viděl. Odvažuji se domnívat, že nejsem utvořen ani jako kdokoli ze žijících. Nejsem-Ii lepší, aspoň jsem jiný..."
-To není nadutost. To je dítě, které se diví svému vlastnímu obrazu, když se podívalo poprvé do zrcadla. Možná, že zrcadlo není docela rovné a možná, že je to benátské zrcadlo, které zdvořile idealizuje obraz toho, koho odráží.
Ale dítě nemluví nepravdu, protože ještě neví, co je to lež. To je Rousseau.
Je to dítě, které si nikdy přesně nezapamatovalo průběh mše, ale nadchlo se představou, že by mohlo být něco takového jako bůh... je to však přitom božstvo zvláštní, přírodní, pohanské...
Nepatří mezi útočné ironiky, není profesionální demagog, nenávidí obchodování s idejemi... Přitom však v každé své větě přesvědčuje čtenáře o své pravdě - dokonce mu ji vnucuje, téměř s pláčem ho zapřísahá...
Nestydí se za slabosti člověka, vydává o nich svědectví tím nejnázornějším způsobem - sám na sobě... Předem odmítá představu, že by mohlo být něco trapného v tom, když líčí třebas i detaily svého pohlavního dospívání... Svléká se ve svých " Konfesích" před čtenářem, ale ne z potřeby zvrhlého exhibicionismu - svléká současně pokrytecké slupky se svého čtenáře, pokládaje to za jednu z prvních potřeb člověka... Bere ho za ruku a vyzývá, aby s ním odešel, stejně svobodný a přirozený jako pravěký divoch, někam daleko od zkažené civilizace...
Dovede být roztomilý, ale nikdy se tím nechce zavděčit čtenáři, vloudit se do jeho přízně - cítí se naopak nejlépe tehdy, když může kázat proti hypotetickému davu a nadšeně mu vtiskovat velké vědomí lidové revoluce, když může přetvářet indiferentní dav v revoluční lid...
- To je Rousseau.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz