Ručně vyřezávané rakvičky /

Ukázka z knihy

Vánoční vzpomínka

Představte si pozdně listopadové ráno. Příchod zimního jitra před více než dvaceti lety. Pohlédněte do kuchyně rozlehlého starého domu na venkovském městě. Mohutná černá kamna jsou jejím dominantním prvkem, ale je tam také velký kulatý stůl a krb, před nímž jsou umístěny dvě houpací židle. Zrovna dnes zahájil krb svůj sezónní hukot.
U okna kuchyně stojí žena se zastřiženými bílými vlasy. Na sobě má tenisky a přes letní kalikové šaty beztvarý šedý svetr. Je malá a čilá, jako liliputka, ale kvůli nemoci z mládí má žalostně shrbená ramena. Její obličej je pozoruhodný - ne nepodobný Lintolnovu, zrovna tak drsný a poznamenaný sluncem a větrem, ale je též křehký, jemně tvarovaný, s plachýma očima barvy sherry. "Panečku," zvolá dechem, který zamlží okenní tabulku, "máme tu dobu ovocných koláčů!"
Ta osoba, k níž mluví, jsem já. Je mi sedm, jí šedesát a něco. Jsme bratranec a sestřenice, velice vzdálení, a žijeme spolu - no, tak dlouho, co pamatuju. I jiní lidé obývají dům, příbuzní - a přestože mají nad námi moc a často způsobí, že pláčeme, nebereme je příliš na vědomí. Jsme těmi nejlepšími přáteli. Říká mi Bráško, na památku jednoho chlapce, který byl dříve jejím nejlepším přítelem. Ten druhý Bráška zemřel v 80. letech minulého století, když byla ještě dítě. Ještě je dítě.
"Věděla jsem to dřív, než jsem vstala z postele," říká a odvrací se od okna se záměrným vzrušením v očích. "Zvon na soudní budově zněl tak chladně a jasně. A nezpívali ptáci, odletěli do teplých zemí, ano, opravdu. Ale Bráško, přestaň se cpát tím vdolkem a dojdi pro vozíček. Pomoz mi najít klobouk. Musíme upéct třicet koláčů."
Je to vždycky stejné - nastane jisté listopadové ráno a má přítelkyně, jako by slavnostně uváděla čas Vánoc, který bohatě sytí její představivost a vyživuje plápolání srdce, oznámí: "Máme tu dobu ovocných koláčů! Dojdi pro vozíček. Pomoz mi najít klobouk."
Klobouk je nalezen - slaměné kolo od vozu okytičkované sametovými růžemi, které venku ztratilo barvu: kdysi patřilo módou posedlejšímu příbuznému. Spolu vedeme náš vozíček, polorozpadlý dětský kočárek, ven do zahrady a do hájku pekanových ořešáků. Vozíček je můj - tedy byl pro mě zakoupen, když jsem se narodil. Je vyroben z proutí, poněkud rozpleteného, a kola se kymácejí jako nohy opilcovy. Ale je to věrný předmět - v jarní období ho bereme do lesů a plníme květinami, bylinami, divokým kapradím pro naše květináče na verandě, v létě ho navršíme piknikovou výstrojí a pruty na ryby z cukrové třtiny a skulíme ho dolů ke kraji potoka, a má rovněž své zimní využití: jako náklaďáček na převoz otopu z dvorku do kuchyně, jako teplá postel pro Queenii, našeho neústupného malého oranžového a bílého teriéra, který přežil psinku a dvě chřestýší uštknutí. Teď za ním Queenie ťape.
O tři hodiny později jsme zpátky v kuchyni a louskáme vrchovatý náklad pekanů spadlých větrem. Od sbírání nás bolí záda - jak bylo těžké je najít (hlavní úrodu ze stromů setřásli a prodali majitelé sadu, což nejsme my) mezi skrývajícím listím, namrzlou klamající trávou. Křřach!, veselé křupnutí - jak se skořápky hroutí, znějí útržky miniaturního hromu, a zlatá mohyla sladkých olejnatých jader se v misce z mléčného skla zvyšuje. Queenie škemrá a chce ochutnat, a má přítelkyně jí sem tam kousíček propašuje, ačkoli trvá na tom, že my se o tutéž slast připravíme. "Nesmíme, Bráško. Jestliže začneme, nepřestaneme. Už i tak to bude sotva stačit. Na třicet koláčů." Kuchyně tmavne. Soumrak přemění okno v zrcadlo - jak pracujeme vedle krbu v jeho záři, naše obrazy se mísí s vycházejícím měsícem. Konečně, když už je měsíc docela vysoko, vhodíme závěrečnou skořápku do ohně a se společnými povzdechy sledujeme, jak ji uchvátí plamen. Vozíček je prázdný, miska je plná po okraj.
jíme večeři (studené vdolky, slaninu, ostružinový džem) a mluvíme o zítřku. Zítra začíná práce, kterou mám nejraději: nakupování. Třešně a citrón, zázvor a vanilka a havajský ananas v konzervě, pomerančová kůra a rozinky a ořechy a whisky a bóže, tolik mouky, másla, tolik vajec, koření, příchutí - budeme potřebovat poníka, aby dotáhl vozík domů.
Ale předtím, než lze tyto koupě uskutečnit, je tu otázka peněz. Ani jeden z nás žádné nemá. Kromě držgrešláckých obnosů, jež jsou příležitostně poskytnuty osobami v domě (deseťák se považuje za velmi velký peníz), nebo toho, co si sami vyděláme různými činnostmi: pořádáním trhů s haraburdím, prodejem kyblíčků ručně nasbíraných ostružin, sklenic domácího džemu a jablkového želé a broskvových zavařenin, sháněním květin na pohřby a svatby. Jednou jsme vyhráli sedmdesátou devátou cenu, pět dolarů, v národní fotbalové soutěži. Ne, že bychom o fotbalu věděli to nejmenší. Bylo to proto, že se přihlásíme do každé soutěže, o které něco zaslechneme - v současností se naše naděje soustředí na Velkou cenu padesáti tisíc dolarů, jež je nabídnuta za pojmenování nového druhu kávy (navrhli jsme "procházka ránem", a po jistém váhání, neboť má přítelkyně to patrně považovala za svatokrádež, slogan „Procházka ránem! Amen!"). Abych řekl pravdu, naším jediným vskutku výnosným podnikem bylo Muzeum legrácek a zrůdiček, které jsme zřídili před dvěma léty v kůlně na zadní dvorku. Legráckou byl meotar s diapozitivy Washingtonu a New Yorku, který nám zapůjčila příbuzná, jež navštívila tyto končiny (zuřila, když zjistila, proč jsme si ho půjčili): zrůdičkou bylo třínohé kuřátko vysezené naší vlastní slepicí. Všichni v okolí chtěli to kuře vidět - účtovali jsme dospělým pěticent, dětem dva centy. A vybrali jsme dobrých dvacet dolarů, než se muzeum zavřelo díky úmrtí hlavní atrakce.
Tak jako tak dáme dohromady každý rok nějaké peníze, náš Fond ovocných koláčů. Tyto peníze máme schované v prastaré peněžence s korálky pod uvolněným prknem v podlaze, pod nočníkem pod postelí mé přítelkyně. Peněženku zřídkakdy vyjímáme z tohoto bezpečného místa; jen když chceme učinit vklad nebo, což se děje každou sobotu, výběr, neboť v sobotu mám povolený deseťák na biograf. Má přítelkyně nikdy nebyla v biografu, a ani to nemá v úmyslu: "Raději tě poslouchám vyprávět příběh, Bráško. Tak si ho umím lépe představit. A navíc, člověk v mém věku by si neměl ničit oči. Když přijde Pánbůh, ať ho vidím jasně." Kromě toho, že nikdy neviděla film, nikdy: nejedla v restauraci, necestovala dál než pět mil od domova, nedostala či neposlala telegram, nečetla nic vyjma humoristických příloh časopisů a bible, nepoužívala kosmetiku, neklela, nepřála nikomu škodu, neřekla záměrnou lež, nenechala hladového psa jít hladového. Tady je pár věcí, které udělala, dělá: zabila motykou největšího chřestýše, jaký byl kdy viděn v tomto okrsku (šestnáct chřestidel), šňupe tabák (tajně), cvičí kolibříky (jenom to zkuste), dokud jí nebalancují na prstu, vykládá duchařské historky (my oba věříme na duchy) tak napínavé, že vás v červenci zamrazí, mluví sama se sebou, prochází se v dešti, pěstuje ty nejhezčí japonské kamélie v městě, zná recepty na všechny staré indiánské léčby, včetně magického odstraňovače bradavic.
Nyní, po skončení večeře, se uchýlíme do pokoje v odlehlé části domu, kde má přítelkyně spí v železné posteli nabarvené na růžovo, což je její oblíbená barva, postel je jako růže, pokrytá přikrývkou ze zbytků. Tiše, oddávajíce se slastem spiknutí, vyjmeme korálkovou peněženku z tajného místa a vysypeme její obsah na přikrývku. Dolarové bankovky, těsně svinuté jako květnová poupata. Ponuré padesáticenty, dost těžké na to, aby zatlačily mrtvému člověku oči. Pěkňoučké deseťáky, ty nejživější mince, ty, které opravdu zvoní. Pěťáky a čtvrťáky, ošoupané dohladka jako oblázky v potoce. Ale hlavně odporná kupa centů s hořkým odérem. Minulé léto se ostatní v domě zavázali zaplatit cent za každých pětadvacet much, které zabijeme. Oh, srpnový masakře - těch much, co letělo do nebes! Přesto to nebyla práce, na niž bychom byli pyšní. A když tak sedíme a počítáme centíky, je to jako bychom byli zpátky u evidence mrtvých much. Ani jeden z nás nemá hlavu na čísla - počítáme pomalu, ztrácíme stopu, znovu začínáme. Dle jejích výpočtů máme 12,73 dolarů. Dle mých přesně 13 dolarů. "Pevně doufám, že ses spletl, Bráško. Nemůžeme se zaplést s třináctkou. Koláče by nám klesly. Nebo přivedly někoho na hřbitov. Víš, ani by mě nenapadlo vylézt třináctého z postele." To je pravda - třináctého stráví vždy v posteli. Takže aby to bylo jisté, cenťák ubereme a vyhodíme ho z okna.
Z přísad, které patří do našich ovocných koláčů, je whisky tou nejdražší, a zároveň nejtěžší k sehnání. Zákon státu zakazuje její prodej. Ale všichni vědí, že si lze koupit láhev od pana Haha Jonese. A tak dalšího dne, poté, co jsme dokončili naše prozaičtější nákupy, vyrážíme na obchodní adresu pana Haha, do "hříšné" (abych citoval veřejné mínění) kavárny u řeky, kde se smaží ryby a tančí. Byli jsme tam už dříve, a na stejné pochůzce, ale v předešlých letech jsme jednali s manželkou pana Haha, Indiánkou tmavou jako jód, s řvavými, kysličníkem odbarvenými vlasy a věčně mizernou náladou. Vlastně jsme jejího manžela nikdy nespatřili, i když jsme věděli, že je to také Indián. Obr s jizvami od břitvy na tvářích. Říká se mu Haha, protože je tak zachmuřený; člověk, který se vůbec nesměje. Jak se blížíme k jeho kavárně (velkému srubu z neotesaných klád, ověnčenému uvnitř i zvenku řetězy křiklavě pestrých holých žárovek, který stojí u bahnitého okraje řeky ve stínu říčních stromů, jejichž větvemi plyne močál jako šedá mlha), naše kroky se zpomalují. I Queenie přestává poskakovat a drží se nablízku. V téhle kavárně byli už zavražděni lidé. Byli rozřezáni na kusy. Zabiti ranou do hlavy. Příští měsíc jde jeden případ k soudu. Přirozeně, že tyto rejdy se odehrávají v noci, kdy barevná světla tvoří bláznivé vzorky a kvílí gramofon. Za dne je podnik pana Haha ošuntělý a opuštěný. Klepu na dveře, Queenie štěká, má přítelkyně volá: "Paní Haha, madam? Je někdo doma?"
Kroky. Otvírají se dveře. Srdce nám klesají. Je to pan Haha Jones osobně! A je obr, má jizvy a vůbec se nesměje. Ne, zlostně na nás hledí přichmuřenýma očima Lucifera a vyžaduje odpověď: "Copak chcete po panu Haha?"
Na chvílí jsme příliš ochromeni, než abychom to řekli. Poté má přítelkyně zpola najde hlas, ale to, co se z ní dere, lze v nejlepším případě označit za jakýsi šepot: "Jestli dovolíte, pane Haha, chtěli bychom litr vaší nejjemnější whisky."
Jeho oči se ještě více přimhouří. A věřili byste tomu? Haha se usmívá. Dokonce se směje. "Kterýpak z vás je ten piják?"
"To je na ovocné koláče, pane Haha. Na pečení."
Tím vystřízliví. Svraští obočí. "Na to je dobré whisky škoda."
– Nicméně se vzdálí do potemnělé kavárny, o pár vteřin později se zase objeví, a nese láhev likéru žlutého jako sedmikráska, bez štítku. Předvede jeho jiskření v slunečním svitu a řekne: "Dva dolary."
Platíme mu pěťáky a deseťáky a centíky. Cinká mincemi v ruce, jako by míchal kostky, a v tom mu změkne obličej. "Víte co," navrhuje a sype peníze zpátky do naší korálkové peněženky, "jenom mi místo toho pošlete jeden z těch ovocných koláčů."
"No," poznamenává má přítelkyně na cestě domů, "tohle je milý muž. Do jeho koláče dáme hrnek rozinek
navíc."
Černá kamna nacpaná uhlím a krbovým dřevem září jako rozsvícená vydlabaná dýně. Ruční šlehače krouží, lžíce víří dokola v miskách másla a cukru, vanilka přisladí vzduch, zázvor ho přikoření: rozplývající se pachy, které dráždí nos, prosycují kuchyni, zaplavují dům a derou se ven, do světa, v kotoučích dýmu z komína. Za čtyři dny je naše práce hotová. Třicet jedna koláčů, nasáklých whisky, se sluní na okenním parapetu a poličkách.
Pro koho jsou?
Pro přátele. Ne nutně pro přátele ze sousedství - v podstatě je větší díl určen osobám, které jsme potkali snad jednou, nebo vůbec. Lidem, k nimž jsme pojali náklonnost. Jako president Roosevelt. Jako reverend J. C. Lucey a jeho žena, baptističtí misionáři na Borneu, kteří zde minulou zimu přednášeli. Nebo malý brusič nožů, jež prochází městem dvakrát za rok. Nebo Abner Packer, řidič autobusu odjíždějícího v šest z Mobile. Máváme na sebe každý den, jak nás míjí v mraku prachu - bžžžnc. Nebo mladí Wistonovi, pár z Kalifornie, jejichž auto se jednoho dne porouchalo před naším domem a kteří s námi strávili příjemnou hodinku klábosením na verandě (mladý pan Wiston nám pořídil momentku, jedinou, kterou nám kdy kdo udělal). Je to proto, že má přítelkyně se ostýchá každého kromě cizinců, že tito cizinci, a pouzí známí, nám připadají jako nejopravdovější přátelé? Myslím si, že ano. A je tu památník, který si vedeme, z děkovných lístků s hlavičkou Bílého domu, z občasných zpráv z Kalifornie a Bornea, z laciných pohlednic brusiče nožů, památník, díky němuž se cítíme i zde, za zdmi kuchyně, odkud je vidět jen malý kousek oblohy, spojeni s událostmi nabitým světem.
Nyní skřípe holá prosincová větev fíkovníku o okno. Kuchyň je prázdná, koláče pryč - včera jsme odnesli poslední z nich na poštu, kde nám cena známek obrátila peněženku dnem vzhůru. Jsme na mizině. To mě dost skličuje, ale má přítelkyně trvá na oslavě - s pěti centimetry whisky zbylými v láhvi pana Haha. Queenie dostane lžičku do misky kávy (má ráda kávu s příchutí cikorky, silnou). Zbytek rozdělíme do dvou skleniček od hořčice. Jsme oba naplněni posvátnou bázní při vyhlídce na pití čisté whisky - její chuť vyvolává kyselé výrazy a zkroucená otřepání. Pak pomaloučku začínáme zpívat - zpíváme současně, ale každý jinou píseň. K té své neznám slova, jen: Tak pojď, tak pojď na ten ples náfuků v setmělém městě. Ale umím tančit: právě tím se chci stát, stepařem ve filmech. Můj tančící stín dovádí na stěnách, naše hlasy rozhoupávají porcelán - hihňáme se, jako by nás lechtaly neviditelné ruce. Queenie se válí na zádech, její packy brázdí vzduch, něco jako úšklebek jí natahuje černé rty. Uvnitř sebe cítím teplo a plno jiskřiček jako v rozpadajících se plamenech, bezstarostnost větru v komíně. Má přítelkyně tančí kolem kamen valčík, lem své ubohé kalikové sukně má sevřený mezi prsty, jako by to byly večerní šaty: ukaž mi cestu domů, zpívá, a tenisky jí vržou po podlaze. Ukaž mi cestu domů.
Vstoupí dva příbuzní. Jsou velmi rozhněvaní. Mocní očima, které spílají, jazyky, které opaří. Poslouchejte, co mají za projev, slova z nich tryskají v hrozivé melodii: "Sedmileté dítě! Whisky na jazyku! Zbláznila ses? Tím napájet sedmileté dítě! Jsi šílená! Cesta ke ztroskotání! Pamatuješ na sestřenici Kate? Na strýce Charlieho? Na švagra strýce Charlieho? Ostuda! Skandál! Ponížení! Klekni, modli se, pros Boha!"
Queenie se vplíží pod kamna. Má přítelkyně hledí na své boty, chvěje se jí brada, nadzvedne si sukni, popotáhne nosem a utíká do svého pokoje. A ještě dlouho poté, co město usnulo a krom úderů bicích hodin a prskání pohasínajícího ohně ztichl i dům, pláče do polštáře, mokrého jako vdovin kapesník.
"Nebreč," říkám, sedě v nohách její postele, a třesu se navzdory flanelové noční košili, jež voní po sirupu proti kašli z loňské zimy, „nebreč," prosím, tahám ji za prsty a šimrám na chodidlech, "už jsi na to moc stará."
"No právě," škytá, „jsem moc stará. Stará, a všem pro legraci."
"Ne pro legraci. S tebou je legrace. Víc než s kýmkoliv jiným. Poslyš. Jestli nepřestaneš brečet, budeš zítra tak unavená, že nebudeme moci jít na stromeček."
Vzchopí se. Queenie skočí na postel (což nemá dovoleno), aby jí olízala tváře. "Vím, kde najdeme hezké stromky, Bráško. A taky cesmíny. S bobulemi velkými jako tvoje oči. Je to hluboko v lesích. Dále, než jsme kdy byli. Táta nám odtamtud přinášel vánoční stromečky - nosíval je na ramenou. To bylo před padesáti lety. No, teď už se nemohu dočkat zítřka."
Ráno. Namrzlá jinovatka se třpytí na trávě, slunce, kulaté jako pomeranč a oranžové jako měsíc za horkého počasí, balancuje na horizontu, hází lesk na stříbřité zimní lesy. Ozve se divoký krocan. V porostu chrochtá zdivočelé prase. Brzy, na břehu rychle běžící vody po kolena hluboké, musíme opustit vozíček. Queenie přebrodí potok první, přebrouzdá jej štěkajíc stížnosti na rychlost proudu a na jeho tuberkulózní chlad. Následujeme ji, držíce si boty a vybavení (sekyru, jutový pytel) nad hlavou. Ještě míle šlehajících trnů, ostnů a popínavých keřů, které nás chytají za šaty, zatuchlého borovicového jehličí zpestřeného jasnými houbami a vypelichanými pery. Sem tam mihnutí, zatřepetání křídly - extáze štěbetání nám připomene, že ne všichni ptáci odlétli na jih. Cesta se stále odvíjí citrónově zbarvenými kalužemi prozářenými sluncem a tunely z psího vína plnými smoly. Další říčka na překročení: vyrušená armáda kropenatých pstruhů zpění hladinu kolem nás a žáby velikosti talířů skáčou po břiše do vody, bobří dělníci stavějí pře- hradu. Na vzdálenějším břehu se otřepává Queenie a chvěje se. Má přítelkyně se též třese - ne zimou, ale nadšením. Jak zvedá hlavu a vdechuje těžký borovicový vzduch, jedna rozedraná růže na jejím klobouku shodí korunní plátek. "Už jsme skoro tam; cítíš to, Bráško?" říká, jako bychom se blížili k oceánu.
A vskutku je to jakýsi oceán. Provoněné akry svátečních stromů, naježené listy cesmíny. Červené bobule zářivé jako čínské zvonečky - černé vrány se na ně vrhají střemhlav, s vřískotem. Poté, co jsme nacpali jutové pytle zelení a karmínovou červení dostačující na ozdobení tuctu oken, vydáme se vybírat stromek. "Měl by být," hloubá má přítelkyně, "dvakrát tak velký jako chlapec. Takže chlapec nebude moci ukrást hvězdu." Ten, co určíme, je dvakrát tak velký jako já. Statečné krásné zvíře, které přežije třicet úderu sekyrkou, než padne se skřípavým drásajícím výkřikem. Vlekouce ho jako mrtvolu, zahajujeme dlouhou pouť zpět. Každých pár metrů musíme zastavit, sedáme si a odfukujeme. Ale máme sílu triumfujících lovců - to, a mužný, ledový parfém stromku, nás oživí a popožene. Náš návrat do města za západu slunce po silnici z červeného jílu doprovází mnoho poklon, ale má přítelkyně je tajnůstkářská a odtažitá, kdykoli kolemjdoucí chválí poklad, jenž trůní na našem vozíčku: Jaký hezký stromek, a odkudpak je? "Zdaleka," zamumlá vágně. Jednou zastaví auto a vykloní se líná manželka bohatého vlastníka mlýna a zakňourá: "Za tenhlecten stromek dám i dva deseťáky." Obyčejně se má přítelkyně obává říct ne, ale při této příležitosti striktně zatřese hlavou: "Nedali bychom ho ani za dolar." Manželka majitele mlýna vytrvává: "Za dolar, prokristovyrány! Padesát centů. To je moje poslední nabídka. Bože, ženská, můžete si najít jiný." Má přítelkyně moudře, tiše namítne: "To pochybuju. Nikdy není nic dvojmo."
Doma: Queenie se zhroutí u ohně a spí až do zítřka ... hlasitě chrápe jako člověk.

Loďák v podkroví obsahuje: krabici od bot s hranostajími ocásky (z operního pláštíku podivné dámy, která si kdysi pronajala v domě pokoj), prstence třepící se lamety, jež věkem zezlátla, jednu stříbrnou hvězdu, krátký motouz se zanedbanými, nepochybně nebezpečnými elektrickými žárovkami představujícími bonbóny. Výborná dekorace, pokud je jí dostatek, což ovšem není - má přítelkyně chce, aby náš stromek planul "jako baptistické okno", aby se prohýbal pod těžkým sněhem ozdob. Ale nemůžeme si dovolit žádné japonské zázraky po pěti dolarech a něco. Takže děláme to, co jsme dělávali vždycky - celé dny sedíme u kuchyňského stolu s nůžkami a pastelkami a štosy barevného papíru. Já vyrábím črty a má přítelkyně je vystřihuje: hodně koček, také ryb (protože ty se snadno kreslí), několik jablek, několik vodních melounů, pár křídlatých andělů navržených z ušetřených ploch staniolu od čokolády. K připevnění těchto tvorů na stromek užíváme spínací špendlíky. Úplně nakonec roztrousíme po větvích rozcupovanou bavlnu (natrhanou za tímto účelem v srpnu). Má přítelkyně, přehlížející výsledný efekt, spráskne ruce. "Teď čestně, Bráško. Nevypadá to hezky? Jako k snědku!" Queenie se pokouší sníst anděla.
Po spletení a opentlení cesmínových věnců na všechna přední okna máme na programu chystání dárků pro rodinu. Batikované šátky pro dámy, pro pány doma uvařený citrónový a lékořicový a aspirinový sirup, jehož se užívá "při prvních příznacích nachlazení a po lovu". Když ale dojde na dárky, které si chceme dát navzájem, má přítelkyně a já se oddělíme, abychom pracovali v tajnosti. Chtěl bych jí koupit nůž s perleťovou rukojetí, rádio, celého půl kila třešní v čokoládě (jednou jsme je ochutnali, a ona vždycky přísahá: "Mohla bych z nich žít, Bráško, Bůh ví, že mohla, a to neberu Jeho jméno nadarmo"). Místo toho pro ni vyrábím draka. Ona by mně chtěla dát kolo (řekla to už při miliónech příležitostí: "Kdybych tak jen mohla, Bráško. Je dost hloupé, když se musíš v životě obejít bez něčeho, co sám chceš, ale k čertu, co mě opravdu štve, je, když nemůžeš někomu dát něco, co chceš, aby měl. Ale jednoho dne to udělám, Bráško. Dám ti kolo. A neptej se jak. Možná ho ukradnu."). Jsem si docela jistý, že místo toho mi staví draka - stejně jako loni a předloni: rok předtím jsme si vyměnili gumové praky. Což mně úplně vyhovuje. Neboť my jsme pouštěči draků-šampióni, kteří studují vítr jako námořníci; má přítelkyně, kvalifikovanější než já, dovede dostat draka do vzduchu i tehdy, když není dost vánku na nesení mraků.
Na Štědrý den odpoledne dáme dohromady pěťák a jdeme k řezníkovi koupit Queenii tradiční dárek, dobrou hovězí kost na ohlodávání. Kost, zabalená ve vánočním papíře, je umístěna vysoko na stromě, blízko stříbrné hvězdy. Queenie ví, že tam je. Uvelebila se pod stromkem a civí nahoru omámena chtivostí: když přijde čas na spaní, odmítne se hnout. Její vzrušení se rovná mému vlastnímu. Skopu deky a obracím polštář, jako by byla parná letní noc. Někde kokrhá kohout - mylně, neboť slunce je stále na druhém konci světa.
"Bráško, jsi vzhůru?" To je má přítelkyně, volá ze svého pokoje, který je vedle mého, a o okamžik později sedí na mé posteli a drží svíčku. "No, nemůžu ani za nic usnout," prohlásí. "Mysl mi poskakuje jako splašený zajíc. Bráško, myslíš, že paní Rooseveltová bude k večeři servírovat náš koláč?" Natěsnáme se do postele a ona mi mačká ruku, aby ukázala, jak moc mě má ráda. "Zdá se mi, že tvoje ruka bývala o moc menší. Nerada vidím, jak rosteš. Budeme ještě přáteli, až budeš velký?" Řeknu, že pořád. "Ale cítím se mizerně, Bráško. Tak hrozně jsem ti chtěla dát kolo. Pokusila jsem se prodat tu brož, co mi dal táta. Bráško," - zaváhá, jakoby v rozpacích - "udělala jsem ti dalšího draka." Pak se přiznávám, že jsem jí taky vyrobil draka, a smějeme se. Svíčka je už příliš krátká, než aby se dala držet. Zhasne, odhalujíc tak světlo hvězd, které krouží u okna, jako by vystoupily z koled, hvězd, které pomalu, pomaloučku utiší až zrod nového dne. Asi jsme zdřímli, ale rozednění je jako postříká ní studenou vodou - jsme na nohou, oči doširoka otevřené a poflakujeme se čekajíce, až se vzbudí ostatní. Zcela úmyslně upustí má přítelkyně na kuchyňskou podlahu konvici. Já stepuju před zavřenými dveřmi. Jeden po druhém se vynořují členové domácnosti a vypadají, jako by nás oba chtěli zabít, ale jsou Vánoce, tak nemohou. Nejprve skvělá snídaně: je tu všechno, co si lze představit - od lívanců a smažených veverek po kukuřičnou kaši a plástve medu. Což každého dobře naladí, kromě mé přítelkyně a mě. Abych byl upřímný, jsme tak nedočkaví na dárky, že nemůžeme polknout ani sousta.
Jsem samozřejmě rozčarovaný. Kdo by nebyl? Ponožkami, košilí do nedělní školy, jakýmisi kapesníky, konfekčním svetrem a ročním předplatným náboženského časopisu pro děti.Malý pastýř. Vře to ve mně. Opravdu vře.
Má přítelkyně má lepší kořist. Sáček mandarinek, to je její nejlepší dárek. Nejvíce se však pyšní bílou vlněnou šálou, kterou jí upletla vdaná sestra. Ale prohlašuje, že jejím nejkrásnějším dárkem je drak, kterého jsem jí zhotovil já. A je velmi krásný, i když ne tak krásný jako ten, kterého vyrobila ona a který je modrý a posypaný zlatými a zelenými hvězdičkami za dobré chování; navíc je na něm namalováno mé jméno, "Bráška".
"Bráško, fouká vítr."
Vítr fouká, a my nemáme klid, dokud nevyběhneme na pastvinu za dům, kam už pelášila Queenie pohřbít svou kost (a kde bude, od nynějška za rok, i ona pohřbena). Tam, brouzdaje se zdravou trávou vysokou do pasu, odvíjíme své draky, cítíme je škubat za provázek jako nebeské ryby, které plavou po větru. Spokojeni, vyhřáti sluncem, se rozvalujeme v trávě a loupeme mandarinky a sledujeme, jak skotačí naši draci. Brzy zapomínám na ponožky a konfekční svetr. Jsem šťastný, jako bych již vyhrál Velkou cenu v té soutěži na pojmenování kávy.
"Jej, já jsem ale hloupá!" zvolá má přítelkyně, náhle bdělá jako žena, která si příliš pozdě vzpomněla, že má v troubě buchty. "Víš, co jsem si vždycky myslela?" zeptá se objevitelským tónem a neusmívá se na mě, ale na bod v dáli. "Vždycky jsem si myslela, že tělo musí být nemocné a umírat předtím, než spatříš Boha! A představovala jsem si, že až přijde, bude to, jako by se člověk díval na baptistické okno - hezké, jako barevné sklo, skrze které teče slunce, taková záře, že nebude poznat, kdy se začne stmívat. A byla to úleva myslet na tu záři, která odnese všechny duchařské myšlenky. Ale vsadím se, že se to nikdy nestane. Vsadím se, že na úplném konci si člověk uvědomí, že Bůh se mu už ukázal. Že věci tak, jak jsou" - a její ruka krouží v gestu, jež zabírá mraky a draky a trávu a Queenii vršící hlínu na svou kost - "prostě to, nač se denně díváš - to je jako vidět Jeho. Pokud jde o mne, mohla bych opustit tento svět s dneškem v očích."

Jsou to naše poslední společné Vánoce.
Život nás rozdělí. Ti, kteří všechno vědí nejlíp, rozhodnou, že patřím na vojenskou školu. A tak následuje mizerná série věznic, křik polnice a ponuré letní kempy ovládané budíčkem. Mám rovněž nový domov. Ale ten se nepočítá. Domov je tam, kde je má přítelkyně, a kam už nikdy nezajdu.
A ona tam zůstane, potulujíc se po kuchyni. Sama s Queenií. Pak sama. ("Bráško milý," píše svým divokým, obtížně rozluštitelným písmem, "včera Queenii strašně pokopal kůň Jima Macyho. Buď vděčný za to, že moc ne- trpěla. Zabalila jsem ji do prostěradla z nejlepšího plátna a zavezla ve vozíčku dolů na Simpsonovic pastvinu, kde může být se všemi svými kostmi...") Po několik listopadů pokračuje jedněma rukama v pečení svých ovocných koláčů - ne už tolika, ale nějaké vždy udělá, a samozřejmě mi vždycky pošle "ten nejlepší z várky". Také přiloží do každého dopisu ve zmuchlaném toaletním papíře deseťák: "Zajdi se podívat na nějaký film a napiš mi jeho příběh." Ale postupně si mě v dopisech plete se svým druhým přítelem, tím Bráškou, který zemřel kolem roku 1880, stále častěji není třináctého jediným dnem, kdy zůstává v posteli; až přichází listopadové ráno, zimní jitro bez listí a bez ptáků, kdy se nemůže zvednout a zvolat: "Panečku, máme tu dobu ovocných koláčů!"
A když se to stane, vím to. Vzkaz, jenž to sděluje, pouze potvrzuje onu zprávu, kterou už nějaký můj tajný nerv obdržel, a odděluje ode mě nenahraditelnou část mne samého, uvolňuje ji jako draka na přetrženém provázku. A proto při procházce areálem školy toho prosincového rána stále pátrám po obloze. Jako bych očekával, že uvidím, nejspíš ve tvaru srdce, ztracenou dvojici draků, pospíchajících směrem do nebes.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz