Rozhovory s Capotem /

Ukázka z knihy

Úvod

16. července 1982 v poledne jsem si vzal u hotelu Drake taxík a odjel jsem na křižovatku 49. ulice s První avenue. Když jsem vcházel do restaurace La Petite Marmite, přímo naproti jeho newyorského bytu na Náměstí Spojených národů, byl jsem pochopitelně poněkud nervózní. "Pan Capote?" zeptal jsem se vrchního. Dovedl mě ke stolu uprostřed místnosti. V restauraci bylo plno, ale jediný člověk, jehož jsem vnímal, byl Capote. Seděl v tričku a modrobíle pruhovaném letním saku, usrkával ze sklenice a jeho obrovská hlava seděla na krátkém silném krku jako medicinbal.
"Přišel jste vy dřív, nebo já později?" zeptal jsem se a přisedl si.
"Určitě jsem přišel moc brzo, " odpověděl. "Už jsem si objednal i jídlo. " Zvedl sklenici a napil se.
Vypadal jinak, než jsem si ho představoval. Oplácaný obličej, prořídlé vlasy a pichlavý pohled. Vůbec nepřipomínal trpaslíka nebo skřítka, jak ho často popisovali. Obklopovala ho aura síly a důstojnosti.
Když přišel číšník. objednal jsem si sklenku bílého vína. "Každý dnes pije bílé víno," komentoval to Capote. "Já piju daiquiri. "
„Hodně?"
"Ne, tak dvě denně."
Číšník mi přinesl jídelní lístek a já jsem si cosi objednal. Jídlo bylo to poslední, nač jsem měl pomyšlení.
"Už jsem zapomněl, proč jsme si vlastně tenhle oběd domluvili, " řekl Capote.
"Kvůli televiznímu interview," odpověděl jsem. Připravoval jsem tehdy rozhovory pro časopis a kabelovou tele- vizi Playboy a přiletěl jsem za Capotem z Kalifornie, abych se s ním domluvil na jednom takovém televizním pořadu.
"Nesnáším Kalifornii. Jak tam můžete žít?"
"Kdysi jsem žil tady, ale ve čtyřiasedmdesátém jsem se přestěhoval do Los Angeles. "
"Proč jste to proboha udělal? Je přece vědecky dokázáno, že se č1ověku za každý rok strávený v Kalifornii snižuje IQ o jeden bod!" Capote byl rozhodně velká osobnost. Já jsem ho ale vždycky obdivoval především jako spisovatele. Souhlasím s tím, co o něm napsal Norman Mailer v knize Reklamy pro mě: "Capote je nejpreciznější spisovatel mé generace, píše nejlepší, rytmicky dokonalé věty, každé slovo je přesně tam, kam patří. Na Snídani u Tiffanyho, ze které se jednou stane klasika, nelze změnit jediné slůvko." Vzpomínám také na jednoho univerzitního profesora, který v Capoteho přítomnosti řekl, že číst Lawrence Durrella je jako pít šampaňské, ale číst Capoteho je jako pít křišťálově čistou vodu z horských pramenů. (A k Trumanovu veselí dodal, že číst Kerouaca je jako pít Coca Colu.)
Méně jist jsem si byl tím, co si mám myslet o Capotem jako o veřejně známé osobě. Nepochyboval jsem ale o tom, že člověk, který si mohl podat ruku s Marilyn Monroe, Jacqueline Onassisovou a Perry Smithem a který patřil mezi osobnosti s nejvtipnějším, ale také nejostřejším jazykem, si zcela jistě zaslouží pozornost.
Sdělil mi. že ho o vystoupení požádali i redaktoři jiné kabelové televize, ale udělali tu chybu, že mu poslali seznam lidí, kteří v jejich show vystoupili před ním. Nijak ho to neoslnilo. "Hlavně proto, že na jednom z předních míst byl Gore Vidal," zasmál se.
Potom zdůraznil, že nechce, aby se cokoli točilo u něj doma, protože tam jednou vpustil štáb Barbary Waltersové a oni mu prý obrátili dům vzhůru nohama. Já jsem se ho zase zeptal na pořad, který plánovali s Joanne Carsonovou také pro kabelovou televizi. Capote ale vyjádřil pochybnost, že by se vůbec někdy začal natáčet. "Museli by mi za to pořádně zaplatit a pokud vím, moc peněz těmi jejich kabely neteče. "
Přerušil nás číšník. "Počkejte, co pro vás šéfkuchař připravil, " sliboval Capotemu.
Truman pohlédl na rybu na talíři a posteskl si. "Ale to nevypadá tak, jak jsem chtěl. No dobrá, vyzkouším to." Chvíli rybu bedlivě studoval. "Tak kdy byste to chtěl točit?" obrátil se na mě.
"Kdykoli, záleží na vás."
Odpověděl, že má čas kdykoli ve druhé polovině srpna, dal mi svá dvě telefonní čísla a požádal mě, abych je nikde nezveřejňoval, protože si je dal nedávno změnit.
Řekl jsem mu, že když jsem se připravoval. na rozhovor s Marlonem Brandem, velmi jsem ocenil jeho článek Vévoda a jeho panství, který vyšel v časopise The New Yorker. "Já ale myslím, že ze všech článků o slavných osobnostech se mi nejvíc povedl ten o Marilyn Monroe," namítl Capote.
Celou příští hodinu on jedl rybu a já jsem se nimral v porci krabů. Přitom jsme mluvili o tom, co je zrovna nového ve světě, ale také o jeho spisovatelské dráze. John Hinckley, který před časem střílel po prezidentovi, byl pro- hlášen duševně chorým a odsouzen do blázince, což Capotemu připadalo jako správný verdikt. "Koneckonců to je přece cvok, tak co?"
Naproti tomu o Clausi von Bulowovi, který byl nedávno uznán vinným, že své ženě píchl smrtelnou dávku inzulínu, se domníval, že je zcela nevinný. "Jeho žena se mě před lety pokoušela učit, jak si mám sám píchat injekce B 12." Zeptal jsem se ho, proč tedy nevystoupil při procesu. "Byl jsem přesvědčen, že ho musí osvobodit. A taky proto, že po tom tyátru, který udělal Norman Mailer kolem Jacka Abbotta, mi nepřipadalo moc vhodné, aby se do něčeho podobného pouštěl ještě jiný spisovatel. Ale když se odvolají, vystoupím."
Ačkoli byl jeho hlas posazen o kus výš než tenor, nebyl to ten vysoký nosní hlásek, který jsem znal z televizních talk show. Usoudil jsem, že tuto figuru si pečlivě pěstuje, protože patří k roli, kterou Capote hraje na veřejnosti.
Když jsem se zeptal na jeho pracovní režim. řekl mi, že každý den vstává v půl páté a pracuje od půl šesté do půl jedné. Píše pomalu, znovu a znovu prochází to, co napsal; teď zrovna pracuje na Vyslyšených modlitbách a knížce povídek. Rád taky čte vlastní knihy. "Kdykoli vezmu do ruky Chladnokrevně, přečtu to od začátku do konce, jako bych to nenapsal sám. Je to opravdu skvělá kniha!"
"Vaše nejoblíbenější?"
"Ne, nejradši mám Ať jsou slyšet múzy. "
Na otázku, kdo je jeho agentem, odpověděl, že nikdo - má prý jen právníka. "Bez právníka se stejně neobejdu a proč bych měl dávat dalších deset procent agentovi, když právník udělá práci za oba? Nikdy jsem žádného agenta neměl. Svou první knihu jsem prodal v sedmnácti letech přímo nakladateli. Byl jsem přece jenom nejmladším člověkem, který kdy pracoval v New Yorkeru. "
Potom se naše povídání stočilo k filmu a Capote se rozpovídalo scénáři podle Ručně vyřezávaných rakviček. Projekt nejdřív ležel u United Artists. "Tam pak došlo k jakémusi palácovému převratu, takže teď je to u Twentieth Century-Fox. Nedávno jsem se ale kdesi dočetl, že se jedná zčásti o stejné lidi, takže to asi nevypadá moc růžově, " zasmál se. "Přijal jsem pro práci na scénáři nějakého člověka. Snažím se od toho zůstat co nejdál. "
Když přinesli účet, Capote trval na tom, že ho zaplatí. Postěžoval si mi na bursitis v ramenou a řekl, že bude muset zajít k zubaři, aby napravil to, co spáchal předchozí zubař: "Byl to zločinec," zavrčel na rozloučenou.
V srpnu jsem Capotemu zatelefonoval, abych zjistil, jestli bychom nemohli odložit rozhovor až na říjen.
"Řekněte mi ještě jednou, co že to máme dělat?" zeptal se docela jiným hlasem, než jakým mluvil, když jsme se setkali poprvé. Jako by mluvil přes cedník, ale to bylo proto, že tímhle tónem Capote obvykle vtipkoval...
Osvěžil jsem mu paměť a on svým přiškrceným hlasem odvětil: "Teď jsem jeden rozhovor dělal pro 60 minut, zrovna jsem se vrátil. Hned jsem si dal pořádnou ledovou sprchu," zahihňal se. "Tak dobrá, nemám námitky. Počkejte - v říjnu bych měl mít přednášku na Kalifornské univerzitě v Berkeley. "
Navrhl jsem, že bychom tedy mohli interview natočit v Los Angeles, když bude na západním pobřeží.
"Los Angeles nesnáším, " řekl. "Vydržte chvilku, najdu někde zápisník a podívám se, kdy tam mám vlastně být. " Když se vrátil, zněl jeho hlas překvapeně. "Podívejme! Tak ta přednáška je až v listopadu. Takže v říjnu můžete přijet kdykoliv. Jenom mi předem pošlete dva dopisy s datem a místem; jeden do New Yorku a druhý do Sagaponacku. Píše se to S-a-g... jak se to sakra vlastně píše?"

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz