Ukázka z knihy
***Je jisté, že jsme někdy byli?
Anebo že jsme byli včas?
Do jakých desek jsme to ryli
obrazy černé pod obraz?
A deště času myly, smyly
obrysy bílých měst a vsí.
Tak tady jsme: několik básníků, co zbyli,
a potulující se psi.
***
Když zjara poprchává,
je ještě chladný vzduch, zlatý déšť rozkvete,
vyrazí první zelená tráva,
je to velmi, opravdu velmi pěkné na světě.
Potom najednou rozkvete všechno,
nejpěkněji bezy.
Unikavě,
zato až ke zbláznění sladce
pod okny červené cihlové vily
voní jasmín.
Bratránci jsou doma.
Starší hraje na piáno sladkou sonátu,
a je to,
jako by nikdy už neměla skončit,
naopak,
to všechno je teprve příslib
budoucích radostí.
A potom v červnu lípy,
a teď ponechám stranou vůně,
rozzvučí měděný vzduch
bzukot včel
a jiného různého hmyzu.
A pak co?
Prásk
a je mi sedmapadesát.
VARIACE NA BLATNÉHO
Na konci prázdnin pozdní léto září,
pak návrat do města a vlak a vlak a vlak
a potom přestoupit a v Brodě na nádraží
už voní koprem prosycený okurkový lák.
A zahradnický déšť a zahradnický skleník
a tenisový kurt - nálada předměstí.
A je to jako nic, docela nic to není,
a přece - jak to říct, že píšu o štěstí.
A teď: kde jsou a co, mí všichni, co tu byli.
Vracet se z prázdnin zblízka Jihlavy.
O tuto letní navečerní chvíli
kéž mi Bůh věčnost nastaví.
***
Mácha je v pekle,
i Gellner je v pekle,
v pekle jsou mnozí mí bozi.
Poslední Holan.
Ten tam
sám
daemony ještě děsí.
Kdežto kníže
moderní české poezie a přilehlého okolí
vesele blábolí
na nebesích.
