Ukázka z knihy
I.Světová válka položila velmi ostře otázku ruského národního vědomí. Ruské národní myšlení pociťuje potřebu a povinnost rozluštit hádanku Ruska, pochopit jeho ideu, určit jeho úkoly a místo ve světě. Všichni v tento světově významný okamžik cítí, že Rusko stojí před velkými a světovými úkoly. Tento hluboký pocit je však doprovázen vědomím neurčitosti, takřka neurčitelnosti těchto úkolů. Už odedávna tu byla předtucha, že Rusko je předurčeno k něčemu velkému, že Rusko je zvláštní země, která se nepodobá žádné zemi na světě. Ruské národní myšlení se kojilo pocitem Boží vyvolenosti a božského poslání Ruska. To vše pramení ze staré myšlenky o Moskvě jako třetím Římu, přes slavjanofily k Dostojevskému, Vladimiru Solovjovovi a k současným neoslavjanofilům. Na idejích tohoto řádu utkvělo hodně falše a lži, ale zrcadlilo se v nich i cosi vskutku národního, původně ruského. Není možné, aby člověk po celý život cítil jakési zvláštní a velké poslání a ostře si je uvědomoval v časech největšího duchovního vzepětí, není-li k ničemu významnému vyvolen ani předurčen. Biologicky je to vyloučené. Není to možné ani v životě celého národa.
Rusko ještě nehrálo v životě světa dominantní úlohu, ještě doopravdy nevstoupilo do života evropského lidstva. Velké Rusko stále zůstávalo osamělou provincií světovou a evropskou, jeho duchovní život byl izolovaný a uzavřený. Svět ještě Rusko nezná, zvráceně vnímá jeho obraz a soudí o něm jen zběžně a povrchně. Duchovní síly Ruska nejsou ještě v kulturním životě evropského lidstva imanentní. Rusko ještě stále zůstává zcela transcendentnírn, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím. I Tolstoj a Dostojevskij poutají západního kulturního člověka spíše jako exotické postavy, které jsou pro něho nezvykle ostré. Mnoho lidí na Západě k sobě poutá tajemná hlubina ruského Východu. Ale ještě nenastala doba, která by uznala, že duchovní život křesťanského Východu je rovnoprávný s duchovním životem Západu. Na Západě ještě nepocítili, že duchovní síly Ruska mohou určovat a přetvářet duchovní život Západu, že Tolstoj a Dostojevskij vystřídají vládce myšlení Západu právě kvůli němu samotnému a uvnitř něho. Ex Oriente lux uvidělo jen několik osvícených jedinců. Ruský stát je už dávno uznáván jako velmoc, se kterou musejí počítat všechny státy světa a která hraje významnou roli v mezinárodní politice. Ale duchovní kultura Ruska - ono životní jádro, jehož je sama státnost jen povrchní slupkou, velmocenské postavení ve světě zdaleka nezaujímá. Duch Ruska ještě nemůže národům diktovat ty podmínky, které může diktovat ruská diplomacie. Slovanská rasa ještě ve světě nezaujala ty pozice, které má rasa latinská a germánská. Právě to se musí po této velké válce, která ukázala nebývalé historické přiblížení a prostoupení východního a západního lidstva, zásadně změnit. Velké válečné střetnutí musí vést k velkému spojení Východu a Západu. Tvořivý duch Ruska zaujme v duchovním koncertu světa nakonec velmocenskou pozici. To, co se dělo v nitru ruského ducha, ztratí svou provinčnost, osamělost a uzavřenost a stane se světovým a všelidským, nikoliv jenom východním, ale i západním. Pro toto poslání potenciální duchovní síly Ruska už dávno dozrály. Válka roku 1914 spojí evropský Východ s evropským Západem a uvede Rusko do víru světového dění mnohem hlouběji a silněji než válka roku 1812. Již nyní lze předvídat, že v důsledku této války se Rusko stane definitivně Evropou v takové míře, v jaké Evropa uzná duchovní vliv Ruska na svůj vnitřní život. Odbíjí hodina světových dějin, kdy se slovanská rasa v čele s Ruskem pocítí povolána k dominantní úloze v životě lidstva. Pokročilá germánská rasa se vyčerpá v militaristickém imperialismu. Vyvolenost Slovanstva pociťovala i řada lidí na Západě. Uskutečnění světového poslání Ruska však nelze přenechat svévoli živelných dějinných sil. Nezbytné je tvůrčí úsilí národního rozumu a národní vůle. A jestliže národy Západu budou nakonec nuceny uvidět tuto jedinou tvář Ruska a uznat jeho poslání, bude ještě nejasné, zda my sami si uvědomíme, co vlastně Rusko je a k čemu je vyvoleno. Pro nás samotné zůstává Rusko nerozluštěnou hádankou. Rusko je protikladné, antinomické. Duši Ruska nelze postihnout žádnými doktrínami. Ťutčev o svém Rusku napsal:
Rus nepostihneš rozumem,
běžná míra je necitlivá
k zvláštnosti platné pro tu zem –
jen věřit v Rus, jen to ti zbývá.
(přel. Jiří Mulač)
A vskutku lze říci, že Rusko je rozumem nepostižitelné a nezměřitelné běžnými mírami doktrín a koncepcí. V Rusko věří každý po svém a každý nachází v bytí Ruska, které je plné rozporů, fakta vhodná k potvrzení své víry. Přistoupit k rozluštění hádanky, která se skrývá v duši Ruska, je možné jen tak, že uznáme antinomičnost Ruska, jeho děsivou protikladnost. V tom případě se ruské vědomí osvobodí od bezcharakterní kosmopolitické negace a cizozemského otroctví.
