Růžová cesta /
Ukázka z knihy
NÁVRATY
Jít rodnou ulicí. Budeme plakat as.
Vcházeti do domu, radš neviděti zdi.
Co bylo vrýpáno v sgrafito paměti
ponechej liánám číst odtažitý vzkaz.
Vždyť stíny obrů, kteří tu věky žijí
schouleni do nik stěn, jim víc se podobní
než žilám naběhlým na šíjích, den po dni,
atlantům arkád říms těžkých poezií.
Kdo s duší nakládal, i když ji podržel,
touž řízou obtočen zde bude jat, a sám
pomalým, dlouhým snům k trápení odevzdán,
že bylo by mu líp, kdyby tvář ovčí měl.
ODKAZY
Nejstarší dědí. Kdo z nás však podrží
statky Cerbery oštěkané, když není kšaftu.
Vždyť dosud stojí domy našich předků
na pláních zimních samot u sedmi západů.
Kdo vejde do prázdných místností a rozdělá oheň,
na děti zavolá a uchystá stůl.
Žádný samozvanec tam nevkročil vlastně
a přece je slyšet hádky závistníků,
jakoby hlasy nepřátel zvaly teď aspoň,
z míst možné loupeže, své bázlivé bytí.
A tak, když vidím zakrslé borovice
oděné do německých slov studené krve,
z rozbředlého sněhu jak trčí neodbytně,
když svědčím o jejich domovském právu
větvím zulámaným pro hranaté kříže mrtvých,
nemohu uhnouti tvým židovským očím
do nichž se upřeně dívám, miluje sebe,
Jákobem nepožehnán, přece kořistící,
nejstarší syn.
MADONKA
Až moje duše bude uzdravena,
opustíš výklenek a půjdeš o dům dál.
Zatím jas šíříš. Vymýšlím ti jména.
Tak sotva sošku kdy kdo světlou nazýval.
Jednou zní slovo trpké, k neustání,
jindy zas sladké něhou sněhu, zůstat tak.
U schrány, jejíž mříže zulámány,
do stánku dokořán je navál severák.
Kdopak mi sepnul ruce, zbavil studu;
rozum to nebyl, nic po něm nechci už mít.
Stranou těl smutku, žahadel jich údů,
slavností pohybů k vítězstvím zoufalých.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz