Ukázka z knihy
KlášterMůj otec se jmenoval Giovanni - moje matka Fraulissa, rozená Savolina. Otec byl svým povoláním voják - je už mrtev, stejně jako matka..."
Otce živila válka. Pamatuji si na něj jen málo, byl jsem tehdy ještě malý chlapec. Nebýval doma, jen občas, přicházel jen svátečně, s mečem, někdy v přilbě a krunýři, veselý, žíznivý, hladový - vzpomínám na radost matky, když přišel a posadil se ke stolu... A ona před něj snášela všechno, všechno, co bylo v kuchyni...
A zpívala celá rozzářená...
Otec nevěděl, co je to kniha (snad kromě Bible, na kterou se přísahalo), snad ani nikdy žádnou nečetl... Ale měl přirozenou inteligenci, chytrost sedláka a těžce získanou životní zkušenost námezdního vojáka, riskujícího denně svůj život...
Matka mne vychovávala sama. Ve dne pracovala od časného rána na poli, s děvečkou a čeledínem; když jsem ještě nebyl v klášteře, musel jsem pomáhat, často dost nerad. Raději jsem se vytratil a šel sám do vonících polí, bosky cestičkou v teplém žlutavém prachu, který chladil chodidla, v úvoze zarostlém bodláky a světle modrými květy, a v dálce za hřebenem hor jsem tušil moře...
Krajina pod Vesuvem, tajemně dýmajícím a záchvěvy svých svahů připomínajícím svou podzemní sílu...
Městečko Nola se rozkládá na dně kruhového údolí obklopeného ze všech stran piniovým lesem - ve středu stojí kastel chránící stařičký chrám Páně, obklopený pevnou zdí, za niž se obyvatelé utlkali vždy ve stavu ohrožení nepřítelem - před Římany, Karthaginci, Vandaly, Vikingy, Saracény, před vojsky německého císaře a francouzského krále, před Španěly z Valencie a lancknechty papeže - jak to přinášela pestrá krvavá historie - natěsnáni vždy za kamennou ohradou, zatímco vojska pálila a drancovala a ozýval se křik znásilňovaných žen, kterým se už nepodařilo utéci...
Brunův otec, jeden z řadových velitelů u vojska císaře Karla V., si koupil dvorec s kusem polností na pokraji městečka - Brunovi rodiče nebyli "cittadini" (nebydleli přímo ve městě), ale jen "contadini", "venkovani", a nepožívali přímo ochrany městského práva.
Otec byl většinu roku u vojska, sloužil císařovým zájmům často daleko od své vlasti - účastnil se také tažení v Tunisu, a matka žila život jedné z mnoha italských žen, jejíž manžel je odkázán na práci v cizině...
V domku, chudičkém stavení z podomácku vyrobených cihel, v jedné z těch chalup, které nemají pořádné dveře, aby se daly zamknout, a kde v jedné místnosti je všechno, co potřebuje k životu kampánská rodina (kdežto druhá, "parádní světnice", zůstává většinou nepoužita), v těch tisíciletých stopách historie (protože mimohistorických), za zdmi nahozenými kdysi omítkou, dávno zčernalou, a přece svítící skvrnami vápence ve žhavém slunci - zde se narodil léta Páně 1548 jako třetí dítě Geronima Giovanniho Bruna chlapeček, kterému dali jméno Filippo.
Jméno "Filippo" patřilo dobově mezi moderní, takříkajíc nadějná jména: tímto jménem se přihlašoval novokřtěnec ke španělskému králi, nejmocnějšímu vládci Evropy. Král Felipe byl totiž od r. 1547 monarchou vládnoucím i jižní Itálii - Neapol stejně jako celá Kampánie patřila ke "Království obojí Sicílie", stojícímu pod španělskou suverenitou.
Jméno jistě nebylo vybráno nahodile a jistě nemělo pouze význam politický. Spíše se zdá, že se vztahovalo k jednomu z Brunových dědečku z otcovy strany...
Matka měla zčásti předky německé, což nebylo v jižní Itálii, pod staletým vlivem německé politiky a německých vojsk, neobvyklé. -
Tak bylo dítě zasvěceno už osmého dne po narození svému osudu a spojeno s tradicí pokolení - a voda křtu měla s jeho hlavičky smýt dědičný hřích otců...
"... je mi čtyřicet čtyři let, narodil jsem se v roce čtyřicet osm a pobýval jsem v Neapoli, kde jsem studoval humanistickou literaturu, logiku a dialektiku až do svého patnáctého roku... Kromě toho jsem poslouchal přednášky o logice u jistého otce Augustina, zvaného Fra Teofilo Varrano, který byl profesorem metafyziky v Římě... V patnácti letech jsem vstoupil jako novic do kláštera. Přijal mne tehdejší otec představený Don Ambrogio Pasqua..."
-Vzpomínky...
Chlapec, který většinu svého času trávil na osamělých procházkách v lesících na úpatí hory Cicala, je nyní už plně zapojen do života. V jedenácti letech je rodiči poslán do latinské školy v Neapoli - jako jeden z několika venkovanů, uprostřed patricijských synků z bohatých městských rodin. Většina spolužáků přichází strávit ve škole několik let, aby se mohli vykázat určitým vzděláním, než převezmou obchod nebo živnost po otci - Filippo je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo.
Učí se tak snadno a rychle, že se učitelé snadno shodnou v názoru, že jejich škola alumnovi z Noly nemůže už mnoho dát: již ve čtrnácti letech ho pošlou s nejlepším možným doporučením studovat na neapolskou univerzitu...
Ústav pro úvodní, takzvaně "filozofické" disciplíny se v Neapoli jmenuje prostě "Studio" - cílem studií je v co nejrychlejší době zvládnout klasické jazyky a základy všeobecně humanistického vzdělaní. Vyučuje se logika a "dialektika", to jest umění logického sporu, umění zvláště potřebné pro příští právníky: Filippo Bruno zvládne látku, pro kterou jiní potřebují čtyři roky, za polovinu doby - a nyní začíná už vážný život. - Neboť sedmnáctiletý mladík může stěží žít z podpory matky, ostatně už chudé vdovy.
Snad toto byl skutečný důvod, proč Filippo Bruno, nadějný studiosus, vstupuje 15. června 1565 do kláštera. - Není třeba přitom pochybovat o jeho zbožnosti a opravdovosti. Ale ty důvody sociální hrály přece jen velkou roli...
Klášter svatého Dominika v Neapoli je starobylá budova stavěná na způsob pevnosti, v rozích zpevňovaná mohutnými kvádry. Původní gotická budova dostala později přístavbu renesanční věže, chránící přístup do dvora a ke kostelu. Okna kláštera jsou vpředu úzká a rozšiřují se směrem dovnitř, připomínajíce střílny - těmi ve své historii také občas byla, v častých situacích obležení, vlastně od počátku, když přitáhl do kraje opat Hippolito se svou družinou v tmavých kutnách...
Portál kláštera lemovaný po obou stranách řeckými sloupy, s emblémem anděla, kdysi zlaceného, už dlouho oprýskaného a pokrytého věčným prachem, má ve svém středu masívní železné dveře, s malým sklápěcím okénkem chráněným dvojnásobně překříženou mříží...
Jen tomu, kdo znal, jak zaklepat, se otevřel poklop okénka, a jen důvěryhodnému člověku, dle dobrého zdání fortnýře, bylo dovoleno vejít na nevelké prostranství dvora, s krásnou kamen- nou kašnou uprostřed. Ze všech čtyř stran je nádvoří obklopeno podloubím, podpíraným sloupy s románskými oblouky. Odtud vede chodba do refektoria - shromažďovací místnosti, kde se podává společné jídlo, do kaple, do cel řeholníků. Z druhé strany ústí dvůr do chrámu - na jeho druhé straně přiléhá ke klášteru zahrada s vysokou alejí habrů, jejichž rovně sestříhané větve tvoří stěnu oddělující meditující bratry od okolního světa.
- Žijí v jiném světě.
- Nejsou horší ani lepší. - Jsou jiní.
